V cestě jim stála překážka, s kterou se nedalo domluvit, a tou překážkou jsem byla já
Ani nevím, proč jsem dnes musela do metra.
Někdy ale člověk volbu nemá.
Už jsem se vracela, ze soupravy, kterou jsem jela, vystoupilo společně se mnou dost lidí.
Eskalátor nahoru jel pouze jeden...
To tak někdy bývá.
Nebylo to ve špičce.
Už dlouho nedělám nic, co se mi nelíbí, a naopak to, co se mi líbí, si naplno užívám.
Dobře...
Ale ne každý to má takhle.
V metru existuje takové nepsané pravidlo...
Tohle chci vysvětlit pro ty, kdo metrem nejezdí, nebo jsou z jiných částí republiky (nebo světa), kde prostě tohle neznají.
Nikde to podle mne napsané není, ale Pražáci to vědí moc dobře.
Při jízdě na eskalátorech by ten, kdo stojí a nechce se vydávat pěšky, měl stát vpravo, a kdo chce jít..., má tedy mít volný levý pruh.
Já vím, možná to takhle vypadá nelogicky, jako proč by se mělo na eskalátorech ještě chodit, když přeci už samy o sobě jezdí.
No, je to trochu divné.
Ale někteří lidé nevědí, že čas není, takže spěchají i na eskalátorech, chtějí si nahnat pár vteřin v životě a kráčejí po jedoucích eskalátorech.
Je to jejich volba...
Abych se ale vrátila k mému příběhu.
Vystupuji tedy ze soupravy a s těmi dalšími lidmi hodlám vyjet nahoru.
Kousek přede mnou byla maminka s kočárkem a těsně u mě starší muž s batohem na zádech.
Neměla jsem v pravé části eskalátoru místo, zůstala jsem tedy v části levé.
Nevěděla jsem, co se ale stane.
Několik lidí-strojů, zřejmě zvyklí prorážet se davem za každou cenu, mě odsunulo a stoupali dál.
Ty další jsem už nepustila.
Nechtělo se mi je pustit.
Tohle přiznávám naprosto otevřeně a bez nátlaku.
Líbilo se mi rozhodit jejich plány, vyrušit jejich stereotypní činnost, museli začít uvažovat jinak.
V cestě jim stála překážka, s kterou se nedalo domluvit.
Tou překážkou jsem byla já.
Vůbec jsem totiž na jejich gesta a slova nereagovala.
Byla to jen chvilka, maximálně půl minuty.
Ale jsem si naprosto jistá, že nikomu nic neuteklo.
Kdyby tady bylo volno, je možné pohyb po eskalátorech doporučit i jako druh jisté fyzické aktivity, ale tady to bylo jinak.
Občas je dobré jen tak se zastavit a nedělat nic.
Nedělat vůbec nic...
© Wahlgrenis
04.02.2011
Wahl....
i Andělé mají své dny, mi došlo.
Není náhoda, že čtu tento článek, já jsem také překážkou - strachu, že přijde chřipka...
Jak ji všichni očekávají...
Někteří už preventivně onemocněli... skoro na povel!!!
Nedivím se.
Jak píšeš, je dobré se občas zastavit...
Já myslím, že to slovo ´občas´ je téměř nadbytečné.
Měj se hezky
Rosé 04.02.2011
