Advent, o čtvrté svíčce na adventním věnci
Milá Wahl,
možná by měl nadpis znít "Neopouštěj staré věci pro nové".
Dnes je jaksi zvykem vyhodit věc dávno před tím, než doslouží.
Příčí se mi takový přístup a tak léta schovávám notebook, který už dávno nepoužívám,
tedy přesněji používám jen několikrát v roce,
kdy nemohu pracovat pro přítomnost Babočky u klávesnice na desktopu.
Jenže desktop je stále ještě u počítačového doktora,
a tak mne ten desetiletý stařičký pradědeček notebook dneska zachránil.
No jaké by to bylo, kdybych Ti neposlal zamyšlení ke čtvrté adventní svíčce?
Nic víc, než nedodělaná práce.
A tak jsem dnes rád, že to v uvozovkách prastaré počítadlo stále ještě mám a stále je bez výhrad schopné provozu.
Pro znalce:
Má jen 1Gb hardisk, systém Win 98 a Office 97.
Pravěk, co?
Jenže na texty a tabulky je stále ještě více než kabrňák a tak si ho stařečka hýčkám.
Občas pohladím externí disketovou jednotku a stejně externí CD mechaniku,
také jeho prehistorické dokině občas věnuji zamyšlený a natěšený úsměv.
Možná, že je smyslem havarovaného disku našeho velkého PC právě tenhle text.
Vánoce jsou na dosah a pod stromečkem všichni nalezneme spoustu těch nejúžasnějších dárků.
Možná tam bude nové PC, TV, DVD, GSM, GPS atd.
Zvažte, jestli je hned nutné hodit starší funkční model do popelnice a jestli by třeba nebylo lepší dát
ho dožít na chalupu, nebo ho přenechat někomu, pro koho bude mít stále ještě ty nejlepší světové parametry.
S přibývajícím množstvím odpadků se naše krásná planeta pomalu ale jistě mění v ošklivé smetiště,
těch opravdu čistých a krásných míst na planetě Zemi ubývá.
Zkuste tedy v tom předvánočním čase udělat ten první maličký ekologicko - záchranný krůček.
A možná vám ty další přijdou jako logické navázání té nesměle započaté nové cesty.
Babočka a Tulipán 21.12.2007
Dnes stojíme na dosah od nejsvátečnější chvíle.
Bylo to předlouhé čekání a plné práce a starostí.
Kolik toho bylo třeba zařídit a připravit, abychom se dnes mohli v klidu posadit
a říci si, že už je téměř hotovo.
Letos je zvláštní rok, 23. 12. je čtvrtá adventní neděle a hned následující ráno k nám přijde Štědrý den.
Je to neobvyklé, téměř až magické.
Je vůbec ještě o čem přemítat?
Jistě že je.
Už zítra tu budou Vánoce a práce před námi tolik, že se nestihneme ani na okamžik zastavit
a zapřemýšlet o smyslu těchto nesmírně důležitých církevních i prostě lidských svátků.
Bývalo to ale jiné.
Až v posledních desetiletích se vánoční svátky a Štědrý den zejména proměnily v bakchanálie a lukulské hody.
Jistě, už je taková doba a všechno, co nemáme zcela běžně na stole během roku, to sháníme
a nakupujeme právě teď.
Kdy jindy bychom si mohli dopřát takové dobroty, jako o Vánocích?
Ano, nezbývá než souhlasit.
Přesto je asi nejlepší přidržet se tradic a také tradic rodinných.
Je hodně lidí, kteří budou zítra večeřet řízek s bramborovým salátem,
jiní, kteří alespoň ctí tradici ryb na sváteční tabuli, budou jíst lososa, nebo filety z kterési mořské ryby.
Ti ostatní snad zůstanou věrni české rybníkářské tradici, smaženému kapru, nebo kapru na modro,
nejspíš není výjimkou ani štika na másle, pstruh a podobně.
Nesnažím se polemizovat o tom, co je správné a co špatné, z čeho tak trochu čouhá snobství.
Je to věcí každého z nás.
Tím nejdůležitějším je, aby byla štědrovečerní večeře slavnostní, aby se lidé sešli a trávili ten sváteční čas pospolu.
Málokdy se v běžném roce sejdeme všichni u jednoho stolu.
Každý pracuje od jiné hodiny ranní, někdo snídá časně a jiný pozdě, obědváme v práci a večeříme každý v jinou dobu,
vždyť dnešní svět přináší tolik vzruchů a zábavy, že se jen málokdy a vesměs neplánovaně setkáme u posledního jídla dne.
Štědrovečerní večeře je tím jediným jídlem v roce, kdy by celá rodina měla být rozesazena kolem jednoho stolu.
Jedinou omluvenkou od sváteční tabule bývalo kdysi manželství
a tedy trávení Vánoc s právoplatnou manželkou či manželem, pracovní směna v nepřetržitém provozu, smrt.
Ne, dnes to už neplatí, vždyť dnešní morálka schvaluje spolužití bez sňatku s přítelkyní či přítelem.
Nejsem soudcem a nejspíš nepřísluší soudit nikomu z živých.
Je jiná doba a proto platí jiné standardy.
Každý z nás by ale měl zapřemýšlet, jestli svojí nepřítomností u štědrovečerní večeře někoho nezraní.
Stává se, že nás opouštějí blízcí lidé, příbuzní a přátelé a často si říkáme,
jistě, posedíme někdy příště, teď nestíhám, už jsem měl být někde jinde s někým jiným,
zavoláme si, domluvíme se a pak, možná, jednou...
Málokdy si znovu zavoláme.
Dnešní svět je hektický a příliš rychlý, nějak se nám nedostává času.
A pak nás najednou a nečekaně zastihne ta nejsmutnější zpráva
a my si začneme vyčítat, že jsme si nenašli, dokud byl čas, chvíli s kýmsi posedět,
promluvit, strávit s ním hodinku nebo dvě nad sklenkou vína, nebo jen tak, nad šálkem kávy či hrnkem čaje.
Lidé umírají a způsobují nám živým bolest.
Ta bolest bývá velmi často tím větší,
čím delší časové období jsme si nenalezli v nabitém kalendáři těch několik minut k jednomu telefonnímu hovoru, čas ke společné řeči.
V tom nejhorším případě pak u štědrovečerního stolu postrádáme někoho blízkého, drahého, nejmilejšího.
Pak si můžeme vyčítat snad všechna existující pochybení, ale v konečném důsledku už je to úplně jedno.
Člověk, jehož jsme měli rádi, který nás vychovával a učil nás první krůčky životem,
pak najednou není a v našich srdcích, duších a vzpomínkách pak zčistajasna zeje prázdné místo.
A u něj bývá i velmi často výčitka.
Prázdné místo v mysli se zhusta zaplní výčitkami.
Zvažme, jestli nám to utrpení stojí za to, jestli nám hezká chvilka s někým jiným vynahradí ztrátu, jíž jsme utrpěli.
Zvažujme, dokud je čas, své chyby napravit.
A pak najednou přijde chvíle, kdy na adventním věnci zapálíme čtyři svíčky.
Pro každého z nás je to sváteční okamžik.
Dočkali jsme se a dnes už stojíme jediný krůček od nekonečně nádherného Štědrého dne.
Možná cítíme lehounký třas v prstech rukou, možná se nám svírá a chvěje žaludek, okolí srdeční čakry.
Možná je to trémou, vždyť všichni chceme, aby ten náš Štědrý den byl nejnádhernější ze všech.
Může to ale také znamenat i to, že s námi přišli trávit Vánoce i dušičky našich drahých blízkých.
Otevřete se a přijměte je.
V čase Vánoc nejsou takové věci vůbec výjimečné.
Tím, že na naše blízké, kteří tu už s námi nejsou, právě v tomto čase nejvíce myslíme, přivoláme si je.
Možná, pokud jste dostatečně citliví, uvědomíte si jejich přítomnost.
Co v takové chvíli dělat?
Nic.
Vzpomínejte a dál se obírejte těmito myšlenkami.
A pokud budete jen sami se sebou a nikoho nepohoršíte, prostřete na štědrovečerní tabuli i jedno místo pro ně.
Vždyť není jiný způsob, jak je na Štědrý den uctít.
Babočka Tulipán 21.12.2007
© Wahlgrenis
21.12.2007
