Advent, o první svíčce na adventním věnci
Milá Wahl,
posíláme Ti malé adventní rozjímání.
Snad ti udělá radost, nebo aspoň přispěje k příjemné předvánoční náladě a pohodě v dnešní uspěchané době.
Přejeme Ti z celého srdce, abys byla uchráněna předvánočního shonu a chaosu a užila sis během adventu i o Vánocích neopakovatelnou atmosféru nejkrásnějších svátků v roce.
Babočka a Tulipán 01.12.2007
Na sklizený stůl pokládám jedlový věnec se čtyřmi fialovými svíčkami.
Začíná Advent, čas uklidnění, zastavení, zamyšlení.
Při pohledu na adventní věnec se neubráním jisté rekapitulaci, vzpomínání a hodnocení času, který protekl naším životem od minulých Vánoc.
Zamyšleně hledím na svíčky a vzpomínám, co nám dal tento rok dobrého, co by bylo třeba v paměti uchovat a co by bylo lepší zapomenout, skrýt pod nánosem nových vjemů a informací.
Pak procitnu, stisknu ženě ruku, usměji se, ona ví, že je to smutný úsměv.
V průběhu toho roku jsem několikrát řekl, že by jej bylo lepší vzít, zmačkat, zahodit, zapomenout a pokročit do roku dalšího.
Jenže takhle to v životě nechodí.
Každý úkol, překážka, každá potíž i nemoc nás mají posunout někam dál, připravit cestu pro další období a zkoušky, které teprve přijdou.
Každý karambol nás posune dál, a pokud obstojíme, pak i výš.
Nemusíme všechno pochopit hned.
Vše si žádá čas, každý vjem i informace musí najít živnou půdu, v jejíž souvislosti časem pochopíme, porozumíme, akceptujeme a vyrovnáme se s právě zjištěnými skutečnostmi i souvislostmi.
Tou živnou půdou mohou být, i když nezbytně nemusejí, vzpomínky.
Zvolna zapaluji první ze svíček.
Skrze její plamen pozoruji misku s ořechy a jak se vzduch kolem plamínku ohřívá, ořechy v nečekaném chvění ožijí.
Dívám se a myšlenky se dávají do běhu.
Tak jaký ten letošní rok byl?
Byl to rok slabého zdraví a smutku a loučení s blízkým člověkem.
Rok bílých doktorských plášťů a zahrádkářských neúspěchů, rok sucha a vedra a prvních broskví na maličkém stromku a převelikých červených jablek.
Pro mne to byl navíc rok nočního života a denního nespánku, rok obráceného cyklu a marných nadějí na změnu.
Často jsme se po kotníky brodili smutkem a doufali ve štěstí a naději za každou zákrutou cesty, však nacházeli jsme jen další a další komplikace a překážky.
Snad by se dal rok nazvat krizí, i když to slovo nevypoví ani zbla o potížích, jimiž jsme prošli, přes které jsme se museli přenést.
Snad by bylo lze nazvat rok obdobím zkoušek.
Trochu se podobal opičí dráze, hned jsme létali vzduchem a hned jsme se brodili blátem.
Zahledím se do plamenu svíčky a pak jen mávnu rukou.
Nastává Advent.
U první svíčky se musíme vyrovnat s minulostí, zapomenout na všechna příkoří a naladit duši i mysl na příchod spasitele.
Vždyť se blíží čas Vánoc, čas zázraků a splněných přání.
Tak snad i my nalezneme pod stromečkem klid a mír a štěstí a lásku.
Ne, nedoufám v zázraky, jistě jsou mezi námi potřebnější.
Jen se přimlouvám, aby v tom svátečním čase ubylo všem lidem na Zemi zkoušek a překážek.
Vždyť budeme hledět k Betlému a ke kometě nad chlévem a do jesliček.
Možná, že je třeba cosi odčinit, poprosit o odpuštění.
A nikdy není na škodu sklonit hlavu, snést se z výšin blíže k zemi.
Ten, o Vánocích opravdu důležitý, je Ježíš.
A není nezbytná víra, jen úcta a pokora.
Hej, lidé, Vánoce nejsou svátky konzumu a nadbytku a plýtvání a prezentace hmotného bohatství!
Vánoce jsou především o duši a to už, zdá se, jen málokdo ví.
A nemusíte hned běžet do kostela a modlit se, i když Vánoce byly v minulosti převážně právě o tom.
Stačí se zastavit a zapřemýšlet o lidech, kteří nebudou mít o svátcích střechu nad hlavou, vzpomenout na ty, kolem jejichž vánočních stromečků se bude bojovat a střílet, vzpomenout na lidi, kteří budou o Vánocích v nemocnicích a léčebnách a nebudou tedy v kruhu svých blízkých.
A když už na ně pomyslíme, popřejme jim štěstí, lásku, zdraví, mír, teplo rodinného krbu a klid a mír v duši.
To je nesmírně důležité.
Zdvihnu oči od komíhajícího plamínku svíčky a mlčky pohlédnu ženě do očí.
K hovoru nepotřebujeme slova, vždyť dokážeme odečítat myšlenky ze zavřených úst a zřítelnic svých očí.
A jako bych zaslechl přes zavřená ústa její slova:
„Zapomněl jsi na děti bez rodičů, na osamělé stařečky bez dětí, zapoměls na lidi bez naděje a lásky, na všechny opuštěné a také na předky, kteří už léta práchniví v hlíně hřbitovů a jejich duše budou v požehnaném Štědrém dni blízko našim domovům.
Zapoměls…“
A já vím, že má pravdu, však Advent teprve začíná, vždyť ještě bude dost a dost času vzpomenout na každého a na všechny, na které bychom vzpomenout měli.
Vždyť Advent je o smíření, o rozjímání, o meditaci, o uklidnění se, o zastavení, o pomoci a především o duši.
Tulipán a Babočka 01.12.2007
Ahojky Wahlgrenis....;-)
Dějí se věci a kdo chce, ten je vidí.
Myslím, že obzvlášť začínajícím adventem se otevírají srdce i těm, kteří jinak žijí ve stresu.
Děkuji Ti za sebe i za všechny, kteří s láskou přečetli Tulipánův článek o první svíčce adventní..
Vím, že to slyšíme všude...
Je čas lásky, čas rodiny, čas myslet na své přátele....na všechny, co jim nebylo dáno, aby slavili ve zdraví a spokojenosti....
Slyšíme to ze všech stran.
Víme, že Vánoce nejsou jen období bláznivého nakupování a zbytečného zadlužování a stresování, a přesto se necháme zlákat k nákupu věcí, které obdarovaný ihned odloží mezi věci nepotřebné.
Víme, že nejlepší dárek našim dětem je, když jim věnujeme svůj čas, a přesto se stále snažíme přesvědčit je, že musíme být v práci do noci, aby jim mohl Ježíšek přinést tu úžasnou dětsku kuchyňku.
Taky se mi moc líbily ty krásné, barevné napodobeniny dospěláckých věcí.
To za mých dětských let nebývalo!
Ale nějak mi ušlo, jaký že to mají smysl???
Maminka v kuchyni vaří a její holčička si bude hrát v dětském pokojíčku s napodobeninama?
Co tak vařit spolu?
Nebude to tak úžasně nazdobené a brambory budou mít divný tvar, ale ty hvězdičky v očích dítěte, že může pomáhat a může pracovat, jsou k nezaplacení.
To žádné umělé kuchyňky, roboti, výrobny slizu nebo pejsci se smutnýma očičkama nenahradí.
Často slýchám od mých vrstevníků, že si nemůžou dovolit další dítě, vždyť to jedno stojí tolik peněz!
A to oba chodí do práce!
A jejich zlatíčko má v pokojíčku umělé miminko, které pláče, pije, čůrá a kaká,
hromadu nesmyslných barbínek a v dušičce se mu uhnizďuje poznání, že tohle všechno je rozhodně lepší než sourozenec.
Vždyť mu to tvrdí jeho vlastní rodiče, že by tohle všechno neměl, kdyby měl brášku.
A tady se rodí láska k věcem, k umělým zvířátkům, které štěkají a vrčí, které rostou, když se nechají dostatečně dlouho ve vodě, které nám napíší na displej I love you, když jim ve správný čas dodáme kliknutím tlačítka virtuální potravu.
A jsou umělé!!
No to je přece úžasné!!
Až to malého přestane bavit, tak to vyhodíme a koupíme vyšší verzi, nový model...
Přece nebudem mít živého pejska!
Ten žije i 15 let a žádný abgrejt na něho nekoupíte, pouští chlupy, potřebuje venčit a nedá se vypnout, až nás přestane bavit.
Sourozence našemu broučkovi?
Ale to pak musíte kupovat všechno dvakrát, platit dvě školné, dvě spoření.
On to pochopí, až bude větší, že jsme si nemohli pořídit nic dalšího živého, co by potřebovalo naši péči.
Pochopí.
Vždyť v tom roste a je mu to vrýváno do mozku jako pravda nejvyšší, od jeho nejbližších.
Pochopíme i my, až se bude bát zvířat, případně jim bude ublížovat, protože nerozumí tomu, že to kopnutí opravdu bolí?
Až se nedokáže vcítit do cítění jiných, protože celé dětství byl na prvním místě stále on?
Proč by to měl v dospělosti měnit?
Nepochopíme, nepochopíme spoustu věcí, protože nám nedošlo, že jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá.
Můžu dávat pouze sám sebe.
Všechnu lásku, která ve mně je, nebo všechnu zášť a závist, kterou v sobě mám.
A všechno se mi vrátí zpět.
Něco za něco.
Milá Wahl, vlastně nevím, proč tohle píšu právě Tobě nebo lidem, kteří si případně přečtou tento článek na Tvých stránkách, když Ty to všechno víš a Ti, kteří sem chodí to ví taky.
Jenže.....Ti, kterým to chci říct, to neslyší.
Včera u nás otevřeli nový super hyper obchodní dům.
Spousta lidí, fronty od pěti od rána na něco!!
Na nějakou věc, která zaplní prázdnotu v našich srdcích, když budu mít tohle a tohle, tak konečně budu šťastný!!!
Při pohledu na tu stavbu mě napadlo.
Tady už nikdy neporoste tráva a stromy.
Jakým právem jsme si vzali tuhle hromadu čtverečních metrů a udělali z ní betonovou stavbu, plnou věcí, bez jejichž existence by se nic nestalo?
Když jsem řekla mým známým, že je mi smutno z toho, že tu neporostou žádné kytky, nechápali vlastně, co myslím.
Jako lidé jsme absurdní.
Stavíme si kolem sebe betonové zdi, silnice, hřiště...
Pro náš pohodlný život a pak platíme šílené peníze za to, že můžem trávit 14 dní v čisté přírodě.
Relativně čisté, takové je tu opravdu málo, ale pokud máte dost peněz, i tam se podíváte.
Vidíš Wahl, původně jsem chtěla napsat jen takové malé zamyšlení - to přece k adventu patří a nějak se mi to vymklo z rukou, vlastně z klávesnice.
Úplně první myšlenka, která mě donutila sednout si k psaní, byla jen taková drobná příhoda, ale taková, že mi rozzářila celé odpoledne.
Napadlo nás, mrknout se na vánoční trhy, jen tak nasát atmosféru, případně koupit perníčky na Mikuláše.
Na takový stánek jsme narazili a naše holky měly opravdu těžký výběr, všechny byly nádherné.
A jak tak dokážou malé holky vybírat, najednou se u nás objevil děda.
Malý, hubený, starý...
Klidně mohl patřit mezi místní bezdomovce, ale naprosto klidně i mezi slušně bydlící důchodce.
Možná byl hodný, možná bláznivý.
Prostě nazařaditelná kategorie.
Dal se do komunikace s našima holkama, radil. co vybrat a ukazoval na zvlášť pěkné kousky.
Ne, nebyl to prodavač, prodavači bylo naprosto jedno, jestli koupíme nebo ne.
Ten děda se naprosto rozzářil a obdaroval nás tím nejkrásnějším úsměvem, jaký měl.
Tento pán, byl naprosto šťastný, že se s ním dal někdo do řeči, i když to byla řeč jen o perníkových čertech.
Během pár sekund jsem pochopila, že je sám, jedno z jakého důvodu, ale pochopil, že být sám je těžké a ještě o moc těžší najít někoho, aby sám nebyl.
Co může nabídnout starý děda?
.....................
Rozdává sám sebe, svoje úsměvy a radost ze života.
A věř mi Wahl, že on sám, měl dle jeho zevnějšku starostí až nad hlavu a peněz tak akorát na jídlo.
A dokázal obdarovat.
Dokázal mi toho mezi pár větama dát tolik, že mi zůstal v srdci.
Věřím, že se s náma chtěl bavit dál, stále udržoval téma hovoru.
I když už nebylo o čem mluvit...
Ale já jsem se s úsměvem rozloučila a odcházela na druhý konec trhu.
Nevím proč, ten děda mi nebyl nepříjemný ani nesympatický, ale prostě tak vyčníval z davu, že jsem nevěděla co s tím.
Nezapadal mi do žádné krabičky a já jsem byla z jeho osobnosti prostě rozhozená.
Zmizel mi ze života, ale zůstal v srdci.
Jako by mi chtěl říct, vždycky máš čím obdarovat a není potřeba se schovávat za obrovské dary za obrovské peníze.
Láska a úsměv nic nestojí.
Budu si to pamatovat a vím, že vždycky, když rozsvítím první svíčku na adventní neděli, tak si na něj vzpomenu.
Takže dědo, pěkné svátky a úsměv do srdíčka.
Ať je trávíš kdekoliv.
Milá Wahl, děkuji, že jsi to dočetla až do konce a omlouvám se, že Ti zabírám čas.
Přeju Ti ať všechno, co prožíváš, je milé a příjemné a pokud nastanou nějaké starosti, ať je zvládáš s přehledem a s úsměvem na rtu.
Rudbekie 07.12.2007
Babočka Tulipán 01.12.2007
© Wahlgrenis
01.12.2007
