Reakce na dění v Tatrách
Milá Wahlgrenis,
osmělena naším dnešním dopisováním, za něž Ti ještě jednou moc děkuju, Ti posílám těchto pár řádek.
Nosila jsem je v sobě už dlouho, prakticky od doby, kdy jsem viděla první záběry z Tater.
Stylistickou hodnotu to asi nijak zvlášť nemá, přestože jsem člověk, který si rád hraje se slovy a zkouší,
co všechno se dá jakým způsobem vyjádřit, tady mi spíš šlo o naléhavost sdělení.
Přečti si to, prosím.
Veronika
"Nerada používám tak obecné termíny jako je slovo „lidstvo,“ ale teď nemůžu jinak.
Vede mě k tomu to, co se děje v posledních dnech a vlastně nejenom dnech, ale letech.
Milé lidstvo by si mělo uvědomit, že nevykřeše-li ze sebe aspoň trochu pokory,
může to s ním a celou modrou planetou skončit dost bídně.
Když budu mluvit jenom o Evropě a nemusím vzpomínat nijak namáhavě
– vezměme si třeba jen povodně 2002
(nepůjdu-li záměrně hlouběji do historie, aby se toto zamyšlení nestalo pouhým výčtem katastrof)
a listopadové vichřice v Tatrách.
Takový druh katastrofy vyvolá vždy spontánní vlnu solidarity, která ale vyšumí velmi rychle.
A místo abychom sklonili hlavu a řekli si, že se pachtíme za ničím
a že by bylo lepší se trochu zamyslet a přijali svůj díl viny,
ženeme se zase dál, možná ještě dokonce zbrkleji, protože bůh ví, co nám zatím stihlo utéct.
A přitom dostáváme tak jasné signály.
Jak jinak k nám má příroda mluvit, než prostřednictvím živlů?
Voda už promluvila, vzduch už taky varoval.
Nepřeju si vidět, jak by k nám mluvil oheň a v momentě,
kdy by se dostala ke slovu země, mohlo by už být neodvolatelně pozdě."
Děkuji Ti, Veroniko...
© Wahlgrenis
26.11.2004
