Dva nenápadné postřehy
Vrátila jsem se po malé relaxační dovolené.
Skutečně malé a skutečně relaxační.
Dobře víte, že jsem přes léto nikde nebyla, protože jsem si řešila své problémy.
Mně se nikdy nic neděje náhodou.
I tady se mi přihodily dvě zajímavé příhody, které stojí za zaznamenání:
Tou první bylo, že jsem si uvědomila, jak funguje lidská duše ve chvíli usínání a probouzení.
Člověk bdící a samozřejmě zdravý naplňuje rovnoměrně všechna svá čidla i všechny končetiny.
Vyzařuje na druhé svýma očima, poslouchá okolní svět ušima, přijímá jídlo ústy jídlo,
dotýká se předmětů svým hmatem, chodí nohama po zemi...
Těch kontaktů vlastního těla se světem je hodně a jsou prakticky vidět při každém pohybu.
Ve chvíli usínání se všechna tato říkejme tomu neviditelná chapadla lidské duše stahují do centra uvnitř těla.
Stahují se do sebe, takže ruce i nohy se přestávají pohybovat, zklidní se.
Oči se zavřou i odtud odejde to oční chapadlo dovnitř těla.
Stejné je to s ušima, chutí, hmatem.
Tato zkoncentrovaná kulička duše se usazuje v prostoru srdeční čakry,
kde buď odpočívá až do rána, nebo se vydává na cestu ven z těla.
Ve chvíli před probuzením se opět z této energetické kuličky vysunou chapadla a všechna čidla se zaktivují.
Druhý zážitek byl neméně zajímavý.
U stolu naproti mně seděla žena.
Četla si knihu o smrti, jak o ní pojednávají buddhisté.
My ostatní jsme si povídali.
Ta žena byla zcela bez pohybu, oči upřené na jedno místo do knihy.
Když jsem na ni po chvíli promluvila, lekla se, podívala se na mně a po tvářích jí tekly slzy.
Hned opustila místnost.
Později vyprávěla, jak se čtením dostala do okamžiku, kdy jí před lety umíral muž.
Byla najednou v nemocnici a držela ho za ruku.
Nedokázala ale pochopit, jak je to možné...
Došlo u ní k pohybu v čase a prostoru.
Je to vlastně totéž, o co se snažíme při rituálech za pomoci svící, vůní atd.
Jí stačila slova, slova, slova, jak by řekl Hamlet, princ dánský.
Protože tenkrát prožívala hodně silný okamžik, stačilo málo slov a byla tam znovu.
© Wahlgrenis
01.11.2004
