Mám AIDS? Umřu?
Mívám občas takové dny, že potkávám samé známé tváře.
Spolužáky z devítiletky, i když dávno žiju v jiném městě,
bývalé sousedy, prodavačky, pošťačky...
Takový den přišel zase ve čtvrtek.
Už od rána jsem tušila, že zažiju něco hodně zvláštního.
Vincence (takové jméno jsem tady ještě neměla?) jsem potkala úplně náhodou.
Vycházím z obchodu a on jde dovnitř.
Už ani nevím, jak dlouho ho znám.
Byl mi kdysi někým představen.
Vlastně ho ani moc neznám.
Je ve věku, kdy se lidé už obvykle rozvádějí anebo mají minimálně školou povinné děti.
On žil sám, jako starý mládenec.
Naposledy jsem ho viděla někdy na jaře.
Tehdy mi líčil ohromnou novinu: má přítelkyni.
A to bylo něco!
Čekala jsem další noviny.
Zašli jsme do vegetariánské restaurace.
(Ale aby to nevypadalo, že jsem vegetariánka...)
Přítelkyně pořád trvá, teď někdy by se měla k němu přistěhovat.
Řeší,jak přijít k většímu bytu.
Poslouchala jsem ho, ale připadalo mi, že něco zásadního tají.
"Co se stalo?" udeřila jsem rovnou.
Chvíli zaváhal a pak řekl: "Bojím se, jestli nemám AIDS."
To nebyla žádná legrace.
"No, prasknul prezervativ," lezlo to z něj pomalu.
Styděl se.
Jen jsem se na něho koukla a bylo mi jasné:
"Aha, sex za peníze a s Rómkou, co? Kolik jí bylo?"
Trochu vytřeštil oči, jak to můžu vědět.
"Říkala, že osmnáct a dva měsíce. Mně se to ještě nikdy nestalo...
Umřu?"
To ho v tu chvíli zajímalo nejvíc.
"Osmnáct jí ještě určitě nebylo," pokračuju, jako bych ho neslyšela,
"zato těch klientů, co si už užila. Všechny je vidím před sebou."
Vincent tenkrát nemyslel na nic jiného než na sebe.
Byla prý krásná. Moc krásná. Tak krásnou ještě nikdy neměl.
Šli spolu do privátu. Detaily mi nevyprávěl. Proč taky?
Měl jediný problém: "Umřu?"
Na odběr krve se chodí po třech měsících, už si to jednou zažil.
Ale tenkrát to bylo jen pro jistotu, aby věděl, že je v pohodě.
To byl.
Trojklany nosím pořád s sebou.
Rozložila jsem je na stůl a bylo jasno.
Nezemře, ale bylo to obrovské varování.
Zkouška, poslední v jeho životě.
Musela přijít, aby si uvědomil svoji cenu i cenu své přítelkyně.
Mají mít spolu dítě a čeká je společná budoucnost.
Pro něho je nejpodstatnější věrnost.
Nechápal vlastně, proč to udělal, proč s ní šel.
Byl si jistý, že se nic nestane, že se nic nemůže stát.
Jenže se právě stalo.
Tak to bývá vždycky.
Možná si řeknete, že něco takového se vám stát nemůže.
Že si dáváte pozor, žijete, jak se má.
Jistě.
Každý máme své ochránce, anděly, nebo si jim říkejte, jak chcete.
Hlídají nás - dvakrát, pětkrát, desetkrát, ale když uděláme stejnou "blbost" po sté, už nás musí na chvíli potopit.
Někdy se jen nalokáme vody, oklepeme se, nadechneme a jede se dál.
Ovšem někdy té vody může být víc, takže už nějak na nadechnutí nezbývá čas.
Zkuste o tom jen trošku uvažovat...
© Wahlgrenis
16.10.2004
