Příběh Lucie a Dany
Do toho červencového odpoledne se Dana a Lucie znaly jen z třídních schůzek.
Jejich dcery nedávno ukončily třetí třídu, tak se domluvily se na návštěvě.
Dívky si pohrají, ony si dají kávu.
Po chvíli se ale hovor stočil na zdravotní problémy dětí.
Dana líčila podivné noční děsy, špatné usínání a nevysvětlitelný strach.
Vtom Lucie sundala z prstu snubní prstýnek a z krku řetízek.
„Zjistíme, co by to mohlo být,“ řekla skoro tajemně.
Sedla si na podlahu a začala čarovat.
Chvíli byl prstýnek v klidu, pak se začal řetízek roztáčet.
Druhá ruka, kterou se Lucie dotýkala koberce, se celá chvěla.
„Máte tady ducha. Víš o tom?“ zeptala se Dany.
Ta měla nepříliš důvěřivý pohled.
„Už asi čtyři roky,“ pokračovala Lucie.
Vypadalo to, jako by se ptala a prstýnek odpovídal.
Když si Dana vzpomněla, co bylo před tou dobou, musela dát Lucii za pravdu.
Právě tehdy začaly komplikace.
Dětská lékařka ale mluvila jen o nemocné dušičce, s níž se prý nedá nic dělat.
Po pár minutách se dostala Lucie do transu.
Otázky kladla nahlas a Dana pochopila, že je přítomna napojení na bytost, která tady nemá co dělat.
„Duchové občas zabloudí,“ pokoušela se Lucie vysvětlit.
Pak však dala duchovi pokyn, aby tento prostor v dobrém opustil.
Prý ví, kde má své blízké.
U těch by se měl zdržovat.
Toto není místo pro něho.
Lucie tvrdila, že duch odešel.
Nicméně za chvíli byl zpátky.
Jeho příchod poznala okamžitě.
„Vrátil se!“ vytřeštila oči. „Zjistím, odkud přichází a kde má svoji rodinu...“
Prstýnek opět začal odpovídat na přesně definované otázky.
Duch přišel v dobrém, ale definitivně odejít údajně nemůže.
Nechce nikomu škodit.
Zemřel kvůli hlouposti, na předávkování drogami, což mu rodiče dodnes neodpustili.
„Ale proč přišel právě sem?“ ptala se Dana nedočkavě.
„Byl to spolužák tvého syna, zřejmě tušil, že přes vás se ke svým rodičům dostane.
Třeba věděl, že mám přijít já,“ vysvětlovala trochu zmateně Lucie.
Začala další fáze.
Bylo nutné napojit se na rodiče.
Nad mapou města Lucie zjistila jejich adresu.
Dokonce duch prozradil číslo i patro.
Ale Dana, ani Lucie si nedovedly představit, že přicházejí k úplně cizím lidem s informací:
„Duch vašeho syna je už čtyři roky v našem bytě. Mohli byste mu odpustit to, co udělal?“
Na takový rozhovor není nikdo ze smrtelníků připraven.
Okamžitě by následoval převoz na psychiatrii.
Muselo se na věc jinak, chytřeji.
Lucie se uvolnila, odložila prstýnek a prohlásila: „My mu tu dráhu profoukneme.“
Pak zavřela oči, ale bylo vidět, jak usilovně se soustředí.
Zůstala nehybně sedět, ale nebylo to jen tak nějaké sezení.
Celá se rozechvěla, brněla.
Dana nevěděla, co dělat.
Trvalo to celou věčnost.
Pak si Lucie oddechla, otevřela oči a bylo vidět, že je s ní všechno v pořádku.
Sáhla po sklenici s vodou a napila se.
„Myšlenka k jeho rodičům dorazila,“ vysvětlila trochu zmatené Daně.
„Zbývá jen, aby ji dešifrovali.“
Duchovi nakonec vysvětlila, že má cestu ke svým připravenu, může v klidu odejít.
Slíbil, že odchází čekat před branami jejich srdcí. Sem se už nevrátí.
Vnímat existenci někoho ze záhrobí dokáže každý trochu senzitivnější člověk.
Není třeba, aby se hned otevíraly skříně, nebo rozsvěcovaly lampy, abyste poznali, že je někdo takový tady.
Duch dává o sobě vědět i jinak.
Obvykle v jeho přítomnosti vnímáme zvláštní chlad, podezřelé mrazení, připomínající trochu zimnici.
To bývá jedním z prvotních signálů, že s námi chce tato bytost „mluvit“.
Zkuste pochopit, že nemá příliš mnoho prostředků, jak se nám ukázat, jak na sebe upozornit.
V tu chvíli je dobré sáhnout po jakémkoliv prstýnku, zavěsit jej na nit a pokusit se navázat kontakt.
Samozřejmě bychom v této chvíli měli mít již jistou praxi s jejím ovládáním,
anebo jiného druhu kyvadla, případně virgule.
Co znamená ano a co ne.
Nikdy přitom nesedávejte s překříženýma nohama
a uvědomte si, že prsty volné ruky slouží jako anténa pro přicházející energii, nemají být nikdy sevřené do pěsti.
Otázky je třeba formulovat jasně, bez dalších smyslových výkladů.
Ideální je komunikace v pojmové rovině.
Úplně první věc, kterou musíme udělat, je požádat Univerzální vědomí, které je nad námi,
o povolení komunikovat s touto bytostí právě tady a teď.
Ne každý toto povolení dostane.
Překračovat hranice světů není dovoleno nerozvážně, pro zkrácení volné chvíle.
Pokud dostanete odpověď zápornou, nemá smysl pokoušet se o další kroky.
Zkusíte to jindy, druhý den, nebo jinde.
Pokud máte skutečný pozitivně motivovaný zájem napojit se na přítomného ducha
a zjistit od něho důležité skutečnosti, věřím, že se vám povolení dostane.
Když jste dostali odpověď kladnou, můžete přistoupit k vlastnímu dotazování.
V každém případě myslete na bytost, s kterou chcete komunikovat, v dobrém.
Jako byste jí každým svým pohybem chtěli sdělit, jak ji milujete.
To možná bude zpočátku těžké.
Dávat lásku jen tak jsme se už odnaučili.
Ale jedině tak se na vašeho ducha skutečně napojíte a získáte jeho důvěru.
Láskyplný vztah je totiž velice dobře čitelný i bytostem z jiných světů.
Strach tady nemá místo Většina lidí má z komunikace s duchem strach. Ale proč?
Ideální je, když se s ním domluvíte na jasné hře.
Zjistíte, proč je tady, co potřebuje a jaká má přání.
Jestliže spolu navážete kontakt založený na vzájemné důvěře,
nebude nikdy překračovat domluvené hranice.
Nebude vás strašit.
Važte si toho, že jste do této roviny mohli vstoupit, že jste dokázali navázat spojení.
Co to bylo?
S kým jste mluvili?
Je to duchovno na vyšší úrovni.
Nepodvádí, ani nelže.
Všechno, co naznačuje, je čisté, bez postranních úmyslů.
Svět duchů je krok před námi, je dobré se od nich učit.
Je dobré s nimi mluvit.
© Wahlgrenis
15.10.2004
