Duše, která se mi chtěla narodit
Byl to jeden z těch obyčejných večerů, už je to pár let.
Šla jsem spát.
Z ulice do pokoje přicházelo příjemné měsíční světlo.
Snažila jsem se usnout, zavřela oči a čekala na ten pocit, že spím.
Ale nic se nedělo.
Spánek nepřicházel.
Ležím nehybně a najednou se leknu.
Nade mnou se sklání bílá, zcela průhledná postava.
Nebylo možné určit, jestli to byla žena nebo muž.
Zavřu oči a hned je zase otevřu.
Třeba se mi to zdá, říkám si.
Ale to „cosi“ tam je pořád.
Bylo to, jako by si mě prohlíželo, jako by se ujišťovalo, že to jsem opravdu já.
Neměla jsem sílu ani chuť něco udělat.
Jen jsem ležela a dívala se před sebe.
Ani pocit strachu nepřišel.
Pak jsem usnula.
Neměla jsem odvahu o tom s nikým mluvit.
Čekala jsem, že druhý večer „to“ přijde zase, ale nic se nedělo.
Už jsem se na příchod neznámého návštěvníka dokonce i těšila.
Přišel, ale až asi po měsíci a tentokrát to bylo hodně zvláštní.
Zdálo se mi, že už se na mě tak překvapeně nedívá, ale naopak,
jako by přišel úplně ke mně a chtěl se mě dotknout.
Opět jsem nebyla schopná cokoli udělat.
Ale tehdy už jsem moc chtěla vědět, co to vlastně je.
Něco mi říkalo, že víc se dozvím u kartářky.
Šla jsem tedy za ní a po klasickém výkladu budoucnosti jsem se odhodlala položit jí otázku.
„Nevěděla byste, co to mám v bytě za ducha?“
Kartářka si ode mne nechala nakreslit půdorys pokoje a jasně určila místo, kde jsem ono stvoření viděla.
Pak vzala kyvadlo a začala mluvit:
„Není to duch, ale duše živého člověka. Vlastně ani ne člověka, ale teprve dítěte.
Malého dítěte, budou mu maximálně dva roky.
Má vás hrozně rádo. To je až neuvěřitelné. Chtělo se vám totiž narodit, ale nějak mu to nevyšlo…“
Zůstala jsem jako opařená.
Copak tohle je možné?
Paní pochopila moji nevyřčenou otázku a hned i odpověděla.
„To se někdy tak stane.
Duše si vybírá své rodiče předem, rozhodne se sestoupit v nějaké chvíli, kdy všechno vypadá ideálně.
Ale může se stát, že hned v tom dalším okamžiku se cosi zlomí,
rodiče se něčím proviní, spíše v myšlenkové rovině, než abyste si představovala fyzické týrání.
A to se zřejmě tady stalo.“
Začala jsem si věci dávat do souvislostí, rodila se zvláštní mozaika.
„Mám známého,“ svěřuji se kartářce.
„To chápu. On měl být totiž otcem a vy matkou tomu dítěti.“
Je to kolega, rozumíme si, ale nikdy by mě nenapadlo, že by to mělo být až tak vážné.
Skutečně má osmnáctiměsíčního syna Adama.
Dcera je větší, té je už dvanáct.
Říkal, jak mu doma nikdo nerozumí, ale to jsem nebrala nijak vážně.
To se tak přeci říkává...
Ovšem netušila jsem, jaký duchovně průkazný důkaz o jeho manželství získám.
Adam se narodil předčasně, dlouho byl v inkubátoru a ani nyní není zcela v pořádku.
Já jsem ho nikdy neviděla.
„Co pro něho mohu udělat,“ ptám se kartářky. „Přeci má svou matku.“
„Ano, má, ale vypadá to, že ta ho nemiluje. Už ho asi ani nechtěla.
Nebyla na jeho příchod připravena, způsobil jí komplikace.
Musela zůstat doma ze zaměstnání, které pro ni bylo velice atraktivní a finančně zajímavé.
Připadá si, že se musela kvůli němu obětovat. A to duše dobře vycítí.“
Pak se na mě upřeně podívala a sledovala, jestli budu jejím slovům rozumět.
„Vy byste mohla tomu dítěti pomoci vysíláním lásky,“ viděla, že jsem připravena udělat cokoli.
„Ale přímo ze srdce, té nejčistší, která ve vás je.
Až se to naučíte, uvidíte i na něm, jak se mu to bude líbit.
Určitě s ním nikdy neztratíte vazbu, budete si blízcí celý život.
A připravte se na osudové setkání.
To bude něco! Ale kdy bude, to vám neřeknu.“
Zatvářila se tajuplně.
Bylo mi jasné, že tato paní vidí do rozměru, kam každý člověk nevidí.
Nechápala jsem, jak je to možné.
Ale ani jsem to chápat nechtěla.
Dotkla jsem se světa duší.
Stála jsem v tu chvíli na prahu nekonečna.
© Wahlgrenis
13.10.2004
Příběh dušičky, která se mi měla narodit, má své pokračování.
Přibyl další dílek do mozaiky života (a smrti).
Najednou mi tahle dušička začala vstupovat do snů, upozorňovala na sebe.
Nebylo složité zjistit, o koho se jedná...
Přemýšlela jsem o ní a o tom, proč se narodila jinde, když si obvykle miminka své rodiče cíleně vybírají.
Co tady bylo jinak?
Co se tady dělo beze mne, zatímco já stála stranou?
A proč?
Musela jsem se ve vzpomínkách vrátit trochu zpět.
Konkrétně do roku 2000, snad to byl začátek měsíce října, snad.
Všechno je součástí vyšších plánů...
Všechno je zrežírováno tak, aby se nás to - pokud jsme na to připraveni - nějak dotklo.
Pak ovšem záleží i na nás, jaký směr těmto věcem dáme.
Kolega, který byl zmíněn výše, na začátku příběhu, nebyl mým kolegou,
není mým kolegou a ani nikdy v budoucnu nebude mým kolegou.
Naše cesty jsou jiné, světy zcela neprostupné a navzájemn nepochopitelné.
Přestože náhody neexistují, v jistém okamžiku se naše kroky střetly.
Potkáváte stovky, možná tisíce lidí, míjíte se, tváře hned zapomínáte, jdete dál...
Také bych nejspíš hned zapomněla, kdyby to ovšem nebylo zrežírováno jinak, odjinud.
Přesně podle hesla - to nevymyslíš.
Energie Achnatona a Meritatone se potkat musely.
K tomu jsem ale došla až mnohem později, když už byl za mnou onen "velký třesk".
To už se otevřela brána, která se běžně neotvírá.
Ale to zbytečně přeskakuju.
Vyrůstala jsem jako malá v Pardubicích, on na Moravě, to je hodně daleko, tehdy jsme se potkat nemohli.
Praha se pro oba stala trvalým bydlištěm až po mnoha letech, v dospělosti, ale ani pak jsme se nepotkávali.
Nahrál nám až zmíněný rok 2000, kdy se část firmy přestěhovala do domu, v němž tento člověk bydlel.
Ale ani to ještě nebylo nijak zásadní, i když už by se dalo říct - přihořívá...
Ten den, kdy jsme spolu poprvé mluvili, mi okamžitě vypadl z paměti.
Bylo to jedno z těch zcela nezajímavých setkání.
Nic - nenápadný, nevýrazný člověk, hned v tu chvíli z paměti zmizel.
Ale je dobré připomenout si detaily té chvíle.
Šla jsem si tehdy koupit nejspíš něco k jídlu do obchodu přes ulici.
Venku na chodníku stáli dva lidé, přesněji řečeno Věra z naší firmy s nějakým člověkem, kterého jsem neznala.
Pozdravila jsem se s ní a s touhou neumřít hlady jsem jen chtěla projít kolem nich.
Ale neprošla.
Snad "náhodou", které neexistují, měla Věra v tu chvíli pocit, že mi má toho člověka představit.
Řekla nějaké jméno, které bylo z těch, co se hned zapomínají...
Pak něco o jeho profesi a to už bylo jiné.
Tehdy poprvé jsem měla pocit, že je to něco zajímavého.
Zmínila skládání hudby.
Do té doby jsem se se žádným opravdovým hudebním skladatelem nesetkala, tak jsem tuto informaci přijala pochybovačně.
Připadalo mi to příliš neskutečné, z jiného světa, než v jakém se pohybují normální lidé.
Jaké štěstí, že se potkáváme...
Druhá strana vycítila, že by měla přinést nějaký důkaz, že je to pravda, že se nejedná o výmysl.
ten člověk se omluvil a asi na tři minuty poodběhl do domu.
Byl to možná okamžik, v kterém si vybavil něco z toho, co bylo domluvené už dávno dřív, ještě než jsme se narodili.
Když se vrátil, podával mi nové CD.
Samozřejmě už tady to vypadá divně - těžko by jen tak někdo dával své CD neznámému člověku na ulici...
To není běžná situace.
Poděkovala jsem a tím to celé mohlo skončit.
Právě v tuhle chvíli ale pokračovaly plány jemnohmotného světa, který nás k sobě přiblížil.
Jinak to nešlo...
Možná se měl příběh rozvíjet jinak, ale nerozvíjel.
Protože se mi toto CD zdálo - stejně jako onen člověk - zcela nezajímavé, odložila jsem ho doma mezi ostatní.
Vůbec jsem mu nevěnovala pozornost, ano ho nerozbalila, neposlechla.
Zájem tehdy probuzen nebyl, příběh se tedy ocitl zase na bodě mrazu.
Člověk zmizel z paměti a ona věc byla dobře uklizená.
Tehdy dušička, která se mi měla narodit, byla už tak připravená do života, ale nedostala zelenou tam, kde měla.
Proto došlo k jinému početí, jinde.
Tehdy jsem udělala něco, jisté energie se snad na zlomek vteřiny potkaly, a to stačilo.
Pak se už ta dušička posunula do náruči jeho ženy.
On se mi tím, že mi dal to CD, připomněl z minulosti, ale já jsem v té době ještě nebyla připravená na nic víc.
Ani jsem nechtěla vidět nic jiného.
A to byl důvod, proč si ta dušička vybrala jinou cestu do tohoto světa, i když se původně měla narodit mně.
Vypadá to, jako by nějaký společný plán byl daný už dávno předtím, než jsme se narodili do tohoto světa.
Něco bylo shůry domluvené, možná v té době jsme měli být někde jinde, ale život je komplikovaný
a člověk nevěnuje pozornost nějakým náznakům a teprve časem pochopí, co to vlastně znamenalo.
Moje reakce byla jiná, než jemnohmotný svět tehdy očekával.
Byla jsem příliš obrněná proti všemu a všem a ani bych nikoho do svého srdce v tu dobu nepustila.
Žila jsem tehdy úplně jinak, jinak než teď.
Dušička už ale nutně potřebovala žít, zpívat, už zvonila na poplach.
Tehdy - v tento den - vstoupila pomyslně do tohoto světa.
Přestože se tento nezajímavý muž se svou ženou snažili přivézt na svět dítě celé dlouhé roky, nedařilo se.
Najednou to ale bylo tady.
Těhotenství přišlo tzv. na poslední chvíli, bylo to už hodně let po onom krizovém 35. roku.
Přesto nikdo nepochyboval, že by se nemělo narodit.
Je to jako sen - dejavu - pocit, že už jste někde byli, něco si domluvíte ještě tam nahoře s někým,
ale pokud ten druhý nedovolí, aby se to k němu dostalo, tak potom trvá zase nějakou dobu,
než se naskytne další vhodný okamžik, ale mezitím se vyvíjí zase něco trošku jiného...
Chtěl mi možná něco naznačit, musel, sám tomu ale nejspíš nerozuměl, protože to bylo domluvené ještě tam zhora,
ale já byla tehdy na jiné vlně, nechtěla jsem nic vnímat, nic slyšet, ničemu rozumět.
Kdyz jsem se zase na jeho vlnu posunula, tak už ale bylo na příběh pozdě.
Možná tušil, že nezaraguju hned, tím si vlastně pojistil, že když už nic, tak časem na to přijdu...
Proto ostatně ta hudba později promluvila s takovou neskutečnou silou, teď už tohle vím, ale předtím jsem to nevěděla.
V té době jsme se ještě neznali, nemohlo se nic takového technicky vůbec stát.
Já jsem byla moc dlouho totálně zablokovaná, zažívala jsem něco jako stav temna.
Tak příběh skončil, aniž mohl kdy vůbec začít...
Potom samozřejmě musel přijít nějaký výbuch, přetlak.
Zajímavá je ale ještě jedna skutečnost:
Po onom CD jsem sáhla až po dlouhých šesti měsících.
Prakticky jen tak, abych vyplnila ticho, kdy jsem musela pracovat na jistém monotónním projektu na počítači.
Nevěděla jsem tehdy, co si pouštím, mělo to být něco, co neznám, a oko padlo na toto ještě nerozbalené CD.
Ovšem přesně v té době se po velice krátkých šesti měsících miminko hlásí na svět.
Jak může být šest měsíců pro dva lidi zcela relativní, že?
Nitroděložní vývoj šestiměsíční hlásí, že ne všechno může být po takové době zcela v pořádku.
Samozřejmě nebylo.
Tahle dušička pochopila, že se rodí jinam, než bylo původně domluveno.
Je to podobně, jako kdybyste si představili kaktus, který je ale zasazen do akvária mezi rybičky.
Je to zásadní omezení v prostoru a čase.
Nemůže tam být spokojený.
Není v nejvhodnějším prostředí, strádá, trpí, volá o pomoc, ale nikdo mu nerozumí.
Miminko to zkouší také tak, ale nikdo z jeho okolí tomu volání neporozumí.
Ti se snaží napasovat je do relací, které jsou dané tomuto světu.
Je to moc těžké.
Dušička trpí, ale nikdo se jí na nic neptá, nikdo nezkoumá, co prožívá, nikdo nechce ničemu rozumět.
Když si dáme dvě a dvě dohromady, tak se mi v téhle chvíli odklopilo to těžké víko.
Tahle dušička mi pořád dávala náznaky, abych věděla, kde momentálně je, co se děje a jaký bude její další vývoj.
Zní to až neuvěřitelně.
Čas je ale relativní a pokud dušička bude něco chtít, zase se mi ozve, jako už mnohokrát.
© Wahlgrenis
24.04.2008
Milá Wahl,
dnes jsem si vzpomněla na Váš text z 24.4.2008 (Duše, která se mi chtěla narodit). Pamatovala jsem si jen střípky a chvíli mi trvalo, než jsem text v archivu dohledala.
Proč?
Srdečně Vás zdraví
Katka 12.01.2010
Milá Wahl, milá Katko,
potřebovala jsem číst dnes tento příběh, který jsem za celou dobu, co chodím na tyto stránky vůbec neviděla... Spojila se mi další část mozaiky mého života. Nechci o tom zatím psát otevřeně, je to tak neuchopitelné a křehké, že se sama bráním tomu uvěřit.
Události před 17 lety se mi teď vrací. Splácím své dluhy a jako dar mi bylo dáno uvědomění, že se tak opravdu děje. Nevěříme na pohádky a přece v nich žijeme celý život.
S láskou,
Rudbékie 13.01.2010
Milá Wahl,
nejen Katka, ale v rámci nějakého podivného kolotoče jsem si na Tebe a na něj - na Vás dva!!! velmi silně!!!!! vzpomněla včera i já.
Ne na tenhle článek, ten jsem nikdy nečetla až dnes...
Ufffffff....
Tuleň 13.01.2010
Wahl,
včera jedu večer ve vlaku a čtu si články od tebe. Duše, která se mi chtěla narodit...
Uvěřitelné! V tu chvíli jsem byla v transu, běh věcí je v pohybu a lze to jen přijmout s vděčností a pokorou.
Mám tě ráda
Majka fakt uvěřitelná 14.01.2010
Milá Katko,
Ty už moc dobře víš, že se ničemu nedivím. Ani té Tvé otázce. Přemýšlím už několik dní, jak Ti nejsrozumitelněji napsat. Ano, nedávno mi ten člověk opět vstoupil do života. Když jsme se naposledy viděli, mimo jiné se mě zeptal - lehce tuší, na jakou cestu jsem se dostala, jestli je možné, že by zdravotní stav jeho dcery souvisel s tím, co jí. Pro mě to bylo naprosto jasné, odpověděla jsem bez zaváhání: Ano, souvisí.
Jenže tato informace byla pro člověka, který vedle mne mezitím chroupal hranolky a pil kolu, nepříliš přijatelná. Jeho Karolínka, říkal, si prošla mnohým trápení, není snad měsíc, aby nebyla nemocná.
Škoda, že většina lidí se nedokáže na vlastní nemoci podívat z jiného úhlu, než právě z toho lékařského. Potřebují TEĎ HNED!! léky, aby se jejich stav opět normalizoval. Přitom tělo by mělo být jakýmsi chrámem, posvátným prostorem, který je třeba maximálně ctít. Není tomu tak, to víme.
Je důležité opět se vrátit k sobě, ideální je kompletní cesta - jídlo je jen jednou z mnoha stránek... Škoda, že tohle je v dnešní době právě tak často opomíjené a odsouvané téma z toho komplexního hlediska (Výjimky samozřejmě existují...), na každém rohu máme fastfoody (Které mě fakt neuvidí...), o kvalitě potravin v hypermarketech bychom se mohli bavit dlouho, lékárny se předhánějí v nabídce multivitamínů a jiných doplňků potravy, které mají člověka spasit.
Je to téma mnohem širší, ale je jasné, že ne každý je ochoten na nějakou změnu svých vlastních režimů přistoupit. Rozumím tomu, ano, například proces
pečení vlastního chleba je poměrně časově náročný.
Ale je to pořád o tom, čemu dáváme v životě přednost. Nemůžeme nikomu nic diktovat, každý má svou cestu, sám se rozhoduje, co bude dělat a jak. Každý je ale také odpovědný sám za sebe. Nebo by aspoň každý měl mít odpovědnost za sebe.
© Wahlgrenis
16.01.2010
Milá Wahlgrenis,
chtěla bych zareagovat na stravovací návyky. Ano, ne všichni lidi přijmou ušlechtilá poetická slova o těle jako takovém.
Proto jsem se snížila k následujícímu primitivnímu vysvětlení. :)
Duše je řidič, tělo je jako auto.
I do auta nalíváme různý benzín a jiné potřebné tekutiny. A zkus to zaměnit! Na tom samém principu pracuje naše tělo. Poslouchej ho tak, jako posloucháš otáčky svého motoru. Medikamenty jsou k rychlému zásahu. Ale přečti si kontraidikace. A po zlepšení zdravotního stavu vyčisti své tělo od škodlivin. ...
modroočka 16.01.2010
