Tajemný ptáček - velvyslanec jiných sfér
Paní Marie žila donedávna docela běžný život.
Byla vdaná, měla dvě děti a slušné zaměstnání.
Až jednou se stala zvláštní věc.
Byla sama doma, když jí na okno přiletěl podivný pták.
Nikdy předtím totiž takového neviděla, byl velký jako vrabec, ale bříško měl zbarvené domodra.
Zaujal ji na první pohled.
Pozorovala ho za záclonou, bála se, aby neuletěl.
On ale spustil překrásnou árii.
Ten zpěv neznala, nebyly to běžné trylky ptactva, které všichni dobře známe.
Bylo to jako balzám, Marie zůstala bez dechu, jako by na chvíli ustrnula.
Nevěděla, co to je za ptáčka, ale jeho zpěv ji omráčil.
Když odletěl, musela se napít, jinak by asi omdlela.
Bylo to příliš krásné a také nesdělitelné.
Ovšem její ptačí kamarád se za ní po několika dnech vrátil a pak se vracel stále častěji.
Marie si to nedokázala vysvětlit.
Čím jsem si to zasloužila?
Proč létá právě za mnou?
Její prožitky byly stále hlubší, až dokonce jednou zjistila, že to není obyčejný zpěv,
ale tento malý opeřený tvor jí sděluje víc.
Pochopila, že má údajně v sobě něco, co by mohla – kdyby jen trochu chtěla – rozvíjet.
Zpočátku se Marie této informace zalekla, když ale ptáček přilétal i nadále
a opět zpíval jen pro ni, nemohla sdělení neporozumět.
Opatřila si tedy své první karty, obrázkové, a začala s nimi pracovat.
Nikdy dřív ale nic podobného nedělala.
Rozložila je na stůl, nevěděla, jestli je má dobře rozložené, to nebylo důležité.
Nějaký vnitřní proud ji vedl.
A najednou viděla celý svůj dosavadní život, zůstala v transu.
Tak je to pravda!
Ptáček za ní přilétal dál, ona na něho sice nemluvila normálním lidským hlasem,
ale „mentálně“ se mu pochlubila, že s ní karty opravdu komunikují.
Reakcí byla ještě krásnější árie než dosud, tu pochopila jako vlastní pochvalu.
Marie se začala zdokonalovat, ptáček se stal jejím průvodcem ve světě mezi nebem s zemí.
Jenomže nic netrvá věčně.
Jednou se pochlubila svým společníkem z říše zvířat přítelkyni,
ta moc zatoužila ptáčka vidět, a tak Marie potřela část okenní římsy, kam vždy přilétal, lepidlem.
Chtěla se jí „jen“ pochlubit.
Ptáček přiletěl jako obvykle, usedl, ale hned zjistil, že něco není v pořádku.
Naštěstí měl dost sil na vlastní záchranu.
Vzlétl bez jediného zapípnutí, ani se do okna neotočil.
Ten den chodila Marie jako tělo bez duše.
Věděla, že něco pokazila.
V noci se jí zdálo, že k ní ptáček promluvil lidským hlasem:
„Myslel jsem, že si zasloužíš informace od vyšších bytostí, ale zklamala jsi.
Snížila ses ke zradě. Vrátím se, až dostanu důkaz, že jsi taková jako dřív.
Kdy to bude, záleží na tobě.“
Pak zmizel.
Marie se vzbudila ve dvě v noci a rozplakala se.
To, co se mezi ní a zvláštním „vyslancem“ vyšších sfér zrodilo, je najednou pryč?
Nemohla tomu uvěřit.
Věděla, že zradila.
Ale co vlastně chtěla udělat?
Sáhnout si na něho?
Zavřít do klece?
Mít ho jen pro sebe?
Ale to by už kouzlo přestalo fungovat.
Nikdo, kdo je násilím někde zamčen, nemůže zpívat, předávat radost, milovat.
Nyní se Marie snaží hodnotit svůj život, zpytuje svědomí, dělá inventuru ve vztazích.
Doufá, že se přetržené pouto naváže, že ptáček zase přiletí.
Rekapituluje všechny dny, kdy jí zpíval, aby v ní něco nepoznaného odemkl.
Teď váhá.
Neví totiž, jestli má probuzené schopnosti používat.
Čeká na svého rádce.
Věřme, že se dočká.
© Wahlgrenis
27.09.2004
