Smrt v přímém přenosu
(Příběh k zamyšlení jednoho mého známého)
Jedu na noční.
Začíná mi v 18 hodin a protože bydlím na okraji Prahy, musím vyjet o hodinu a půl dřív.
K metru se dostávám autobusem.
Na konečné spolu se mnou nastupuje pár lidí.
Zaujala mě dlouhovlasá dívka, je jí asi čtrnáct a je krásná.
Usadila se hned dopředu, já na sedadlo k prostředním dveřím.
Autobus vyjel přesně podle řádu, beru knížku a čtu.
V tuto chvíli je ještě všechno, jak má být. Vyjeli jsme.
Na páté zastávce se přihodilo něco strašného.
Dívka vystoupila předními dveřmi a ještě před autobusem přecházela na druhou stranu.
Už ale nedošla.
Viděl jsem předním oknem, jak po neskutečně dlouhém letu její tělo dopadlo ke středovému travnatému pruhu.
Nabral ji tmavě modrý opel.
Autobus už dál nejel.
Řidič otevřel všechny dveře a vydal se k ní.
Šel jsem pár kroků za ním.
Dívka už zdaleka nebyla tak krásná.
Ale ještě dýchala.
Najednou kolem byla spousta lidí.
Nevím, kde se vzali.
Nikdo nevěděl, jak jí pomoci.
Řidič autobusu zavolal záchranku. Přijela i policie.
Mladík v uniformě začal zjišťovat, co se stalo.
Hlavní vina padala na dívku.
Dostatečně se nerozhlédla, vběhla přímo pod kola auta, jehož řidič v šoku seděl na obrubníku.
A brečel. Nikdy jsem neviděl chlapa tak brečet.
Nemohl mluvit, v jediné minutě se mu zhroutil celý život.
Když sanitka s dívkou odjela, něco mi napovídalo, že se mám zajímat o její osud.
Už z práce volám na záchranku a dovídám se, že dívka zraněná při dopravní nehodě je v nemocnici.
Vytáčím tedy další číslo a už v tu chvíli vím, že je pozdě.
„Ano, ta dívka už nežije. Zemřela během převozu do nemocnice, její zranění byla vážná,“ slyším naprosto neosobní hlas.
Na práci se nemohu soustředit, dochází mi, jak je svět strašně nespravedlivý.
Když je tedy Bůh, jak je možné, že dívka musela zemřít?
Proč to dopustil? Proč jí nenapověděl, že má počkat? Proč ji nehlídal?
Každý lidský život jednou začne a jednou skončí, to vím.
Někomu trvá dlouhých osmdesát let, někomu ale jen čtrnáct.
Tehdy se se mnou něco stalo.
Nevnímám svět kolem, připadám si jako zavřený v průhledné bublině.
Přemýšlím o smyslu života, o tom, proč jsme na tomto světě a co je naším úkolem.
Musí v tom být nějaký vyšší řád, jinak to není možné.
Věřím, že to jednou pochopím.
Ale kdy to bude?
Došlo mi, jak blízko smrti jsem tehdy byl.
Viděl jsem nad sebou jasně oslňující záři, byla jako zlatý deštník, který mě má chránit před vším zlým.
Vnímal jsem přítomnost vyšší síly a také jsem věděl, že to musím někomu říct.
Doma by to ale nepochopili.
Věděl jsem o síle v sobě, ale kdo ví, jestli je definitivní.
Nejsme jen loutkami, kterými někdo nahoře hýbe?
Je někdo, kdo vede naše kroky a určuje našim cestám směr?
Tehdy jsem se poprvé rozhodl zajít za farářem, o němž jsem si myslel, že by dokázal pochopit mé duševní rozpoložení.
Když jsem přišel na faru, najednou jsem nevěděl jak začít.
Tou nehodou?
Jak na místě krásná dlouhovláska ještě dýchala a za další hodinu už byla mrtvá?
Jak hledám, jestli je někdo nad námi?
Farář pochopil, že potřebuju někoho, kdo by řekl „přijď“.
Začal jsem na faru docházet a začínal jsem chápat souvislosti.
Bůh je ten nejvrchnější, který všechno řídí a určuje.
Sám jsem měl trochu pocit, že odcházím z tohoto světa.
Společenství farníků mi dodávalo sílu, poslouchal jsem příběhy, tolik podobné těm mým.
Nakonec jsem se rozhodl nechat pokřít.
Stál jsem na prahu, zbývalo udělat jediný krok.
Poslouchal jsem, jak se komunikuje s Kristem, účastnil jsem se akcí, kam přicházely celé rodiny…
Ale ten poslední krok jsem nakonec jsem neudělal.
Snad jsem si na poslední chvíli uvědomil, že jsem sám sebou, že jen já určuji, kam moje cesty povedou.
Najednou jsem pochopil, že můj směr je bez kříže a svěcené vody, i když jistě „něco tam nahoře“ je.
© Wahlgrenis
24.09.2004
