O jednom setkání
Není to dlouho, tak tři týdny maximálně, kdy jsem se sešla s farářem.
Není to "můj" farář, to jste už možná pochopili, že žádného "svého faráře" nemám.
Spíš je to můj známý.
Známe se už pár let, ale do kostela kvůli němu nechodím.
Je mezi námi vůbec zvláštní vztah.
Já vím, co vím. On taky. Ale navzájem si do svých světů nemluvíme.
Tak nějak si je navzájem tolerujeme.
Před rokem mi zmizel, odjel do Říma studovat.
Nit se přetrhla, maily se vracely jako nedoručitelné.
Začínal mi chybět.
Věříte na náhody?
Já už dávno ne.
Stane se to, co se stát má.
To je osud.
Mám kamarádku na arcibiskupství.
I té jsem si tenkrát povzdechla, že už jsem toho mého faráře - říkejme mu třeba Maroš -
dlouho neviděla a ptala jsem se jí, jestli neví, co s ním je.
Ona ale nemá v popisu práce hlídat, co dělají a kde se pohybují všichni naši faráři.
(I když vědět by to mohla, ne?)
Pak šla - jako vždy - domů a u recepce toho pátera Maroše potkala.
Neměl prý moc času, ale že jsem se na něho ptala, mu říct stihla.
Hned mi poslala SMS a já zkouším volat.
Je tady jen na pár dní, dovídám se, ale před večerním programem chvilku má.
Pro mě.
Neskutečné!
Sedíme proti sobě v pizzérii, já mám vídeň, on presso a oba pak rybízový mošt.
Vypráví, jaké to je v Římě, jak bydlí, jak studuje, jací jsou ostatní studenti,
jak měl na starosti sám celou faru, jak se naučil italsky a tak.
Pak se zeptá na mě.
Taky vyprávím, i když ne tolik.
Něco už ví, nemusím probírat všechny detaily.
Chtěla jsem od něho náhled na moje letošní léto, na pauzu, kterou jsem si dala (resp. byla nucena dát...),
než jsem byla postavena před hotovou věc, že TUDY CESTA NEVEDE.
Nejsem blázen, viď? ptala jsem se ho přímo.
Nejsi, řekl mi.
Jen prý neví, odkud to jde.
Nikdy není nic jenom bílé nebo jenom černé.
Uznal, že jsou věci mezi nebem a zemí, ale bojí se ponoukání ďáblem, jak to nazval.
Církev má všechno definované.
Řekla jsem mu, jak ke mně informace přicházejí, jakého jsou druhu a jaké si z toho beru pro sebe závěry.
Takové ty věci o neubližování druhým, o pokoře, víře.
Myslím, že byl překvapen, ale vypadal, jako by chtěl vidět nebo zažít nějaký důkaz.
Přeci jenom jsem JENOM člověk, který se nikdy nemodlí.
A do kostela zajdu jen výjimečně.
Přiznám se, že mě stresují studené zdi, zlaté sochy a kříž s Kristem.
Vnímám to jako divadlo, kde se ale netleská.
Fakt jsem jinde.
Ale nechci nikoho a nic soudit.
Nezasahuji do jiných světů.
Nechávám každého žít.
Vyndala jsem moje trojklany a rozložila do pyramidy.
Byl tam celý jeho život.
Láska i krásná dívka, kterou si měl brát.
Pak ale došlo ke zlomu a on se rozhodl následovat Krista.
Cesta, poznání, nové místo.
Působí daleko od své rodiny, za hranicemi své země.
Ta dívka zůstala sama, on ale miluje skrz Boha celý svět.
Je to naplnění jeho života, pochopení a taky poslání.
Tak to je.
Nebylo co dodat, bylo tam úplně všechno.
Když jsem skončila, netvářil se, že by byl nějak zvlášť překvapený.
Byl úplně v klidu.
Jen pokýval hlavou a řekl, že mi to fakt funguje.
Nic mi nerozmlouval, nic nezakazoval, nekáral mě.
Mám si jen dávat pozor, abych zůstala taková, jaká jsem.
To jo, to zůstávám.
Není nic lehčího než tohle slíbit.
Rozloučili jsme se a mě bylo fajn.
Nikdy sice nebudu mít dům na samotě, ani ovečky, které miluju,
ale vím, že jsou jiné věci na světě, jiné hodnoty, za kterými je dobré jít.
Věřit, že i zítra slunce vyjde, když od nás odešel celý svět.
Vážit si okamžiků, kdy na Vás má druhý člověk čas,
kdy poslouchá, co říkáte, a dívá se Vám do očí.
Takových okamžiků nebývá moc.
Takový dar jsem dostala od polského pátera.
Nyní je v Římě, má svůj cíl a jde si za ním.
Za těch pár minut, kdy byl se mnou, kdy mě poslouchal,
bych chtěla tam na jih zavolat: Díky! Díky! Díky!
Radujme se z maličkostí.
Nikdy nevíte, která z nich bude ta poslední...
© Wahlgrenis
21.09.2004
