Co se dělo?
Co se dělo ty dva měsíce?
Úplnou pravdu o mně znají tři lidé. Vás ale nechci o nic ošidit.
Byl to hodně podobný proces, jaký zažívají poustevníci nebo třeba tibetští mniši.
Odcházejí daleko od všech, rozjímají v samotě a očekávají nějaké poselství...
Já jsem naopak neodešla nikam, neměla jsem žádnou relaxační dovolenou, žádný výjezd za hranice všedních dní.
O to víc jsem byla zahloubaná do sebe, probírala jsem dosavadní život,
všechna slova, které jsem kdy řekla, i všechny skutky, které se staly...
Dočkala jsem se.
V sobotu 21. srpna jsem byla postavena před zkoušku.
Jela jsem na Moravu, kde jsem měla dojít od autobusu 5 km k cíli.
(Není důležité kam a proč.)
Přestože jsem měla nakreslený plánek, zahnula jsem z cesty v domnění, že to je zkratka, kterou si z dětství pamatuji.
Jezdila jsem sem poměrně pravidelně, ale pak možná patnáct dvacet let jsem tudy nešla.
Tak jsem se vydala.
Šla jsem po silnici mezi lesy, bylo mi divné, že jsem nepotkávala žádná auta, žádné lidi.
Šla jsem dlouho a lilo.
Za každou zatáčkou jsem se radovala, že už budu u cíle.
Marně.
Najednou tato cesta končila závorou, z druhé strany byla značka Zákaz vjezdu.
To bylo to moje znamení? Ano!
Pochopila jsem jasně, že cesta, kterou jsem se nedávno v životě vydala, není ta správná.
Potlačovat v sobě něco, co musí ven, nemá smysl.
Obešla jsem závoru a ocitla jsem se na silnici.
Pravda, ta už se tvářila jako skutečná silnice.
Občas projelo i nějaké auto.
Tady jsem se dozvěděla, kde jsem a kudy mám jít dál.
Bylo to ještě hodně dlouhé.
Na místo jsem dorazila po pěti hodinách!
Sice naprosto vyčerpaná, ale s jasným plánem.
Budu pokračovat, i když ne třeba tak intenzivně.
Něco určitě omezím.
Napojování na dálku?
Osobní kontakty?
Aktualizaci stránek?
To ještě nevím.
Vím jen, že jsem součástí vyšších plánu.
Přijala jsem tuto "hru".
A zřejmě je to dobře.
Nic se nesnažím nutit násilím, informace ke mně přicházejí.
Já jim rozumí a reaguji podle toho.
© Wahlgrenis
29.08.2004
