Komunikace s duchem z 16. století
Pár chvil před půlnocí na 6. června jsem se vracela domů.
A přestože to mohlo vypadat, že jsem byla sama, nebylo tomu tak.
Spolu se mnou šla ještě nehmotná bytost.
Odebrala jsem ji z důvodů dlouhodobých psychických potíží Daně.
Šla se mnou "ráda", asi už potřebovala změnit prostředí.
A já si byla jistá, že ji vyšlu, kam patří.
Už cestou mi dávala najevo, že to nebudu mít jednoduché.
Měla jsem pocit těžké hlavy, migrény, všechno uvnitř bylo příliš živé.
Když jsem se uložila, konečně mohla začít "rozmluva".
Nehmotná bytost se umístila v pokoji pod stropem.
Připadala mi jako hustý černý mrak.
Ale nevydržela na místě, sunula se po stropě.
Po úvodním seznámení jsem přešla k identifikaci, kdy jsem se dozvěděla,
že je jedná o muže asi ve věku 50 let, který žil na území naší republiky někdy v 16. století.
Připadalo mu, že život je nesmírně zajímavý, pořád se něco děje,
tak si zvolil i po smrti tuto následnou pouť.
Sice byl nějakou dobu "tam nahoře", ale měl pocit, že nedostal žádný konkrétní úkol.
Na nikoho neměl dohlížet, nic neměl na starosti, tak se hodlal zase k lidem vrátit.
Nechtěl ani čekat na příhodnou dobu, aby se znovu ocitl mezi živými.
Tak si vždycky někoho vybral.
Ten výběr údajně není vůbec jednoduchý.
Nikdy se předem neví, jak dlouho u dotyčného může být.
Ale i tato nejistota mu stačila.
Dětí si nevšímal, ty jsou prý mnohem silnější, protože je v nich ještě ta "nezkažená" vyšší energie.
Svých domovských objektů už vystřídal desítky, byli to muži i ženy.
U Dany byl posledních asi pět let. Tam se mu líbilo.
Její pokus o sebevraždu a následné neurovnané osobní vztahy byly ideální.
Dokonce míval někdy i prostor k vlastní realizaci (pohyby, hlas).
Je rád, když se o něm mluví, je rád, když o něm lidé vědí.
Má v tuto chvíli pocit, že je také něco platný na tomto světě.
Zvrácenost jeho myšlení mu vůbec nepřipadá.
Totiž on sám neví, co by měl správně dělat a kde by měl být.
Byl to "hovor" poměrně dlouhý.
Působila jsem na něho v tom směru, že už si pozemského života užil dost
a měl by se nyní vrátit do jemnohmotného světa, aby si zasloužil opětovný návrat sem,
ale jako normální člověk.
Ale neodpověděl mi jednoznačně.
Já mu ale dala najevo, že se mnou tady bydlet nebude a že mu s odchodem mohu pomoci.
Nakonec na naši domluvu přistoupil, i když si ještě chtěl jeden den nechat.
Tím dnem byla neděle 6. 6. 2004, od které se neočekávalo nic dobrého.
Ale přistoupila jsem na to.
Dodržela jsem doporučované rady a myslela na pozitivní věci.
Když jsem přemýšlela o nějaké takto laděné činnosti, rozhodla jsem se umýt okno.
Tím si do bytu pustím světlo...
(Řečeno obrazně. Tak špinavá ta okna nebyla.)
Už jsem se dostala k balkónovým dveřím, když najednou se mnou začala moje bytost laškovat.
Měla jsem je rozšroubované, končila jsem uvnitř a chystala se je dát zase k sobě.
Tři šrouby, které jsem předtím vyndala, jsem měla položené na parapetu v pořadí, jak jsem je vyndala.
Vzala jsem první a zašroubovala.
Když jsem ale chtěla sáhnout po dalším, nikde nebyl.
Zmizely oba zbývající.
Neozval se pád, nic zvláštního se nestalo.
Jen ty šrouby nebyly.
Nevím, jaké s tím máte zkušenosti, ale taková velikost se běžně nevyskytuje.
Nemohla jsem tedy jít a vzít jiné, navíc mi přišlo trochu zvláštní, že taková poměrně velká věc zmizí.
Když moje hledání trvalo už asi čtvrt hodiny (!), vzala jsem si na pomoc kyvadlo.
To mi přesně identifikovalo místo: pravý pořadač s fóliemi, které mám umístěné pod oknem.
Předtím jsem je měla samozřejmě stranou, to místo jsem několikrát prohlédla - a nic.
Nyní jsem tedy vzala konkrétní šanon a brala fólii po fólii, aby mi skutečně nic neuniklo.
Byly tam!
Ve složce fejetonů, které si občas vystřihnu z tisku.
Ten první, který byl vidět, má název:
Dvě třetiny jsou ztracené,
napsal ho už před lety publicista Marian Schiebl.
Pojednával o tom, jak lidi naprosto nesmyslně ztrácejí všechno možné, ale i hlavu nebo rozum...
Taková roztomilá hříčka se slovy.
Já to brala taky jako hříčku - ale mé bytosti, která není z tohoto světa.
Jak jinak mohla o sobě dát vědět?
Když se ztratí dva ze tří šroubů, jsou to dvě třetiny, ten název nemohl být vybrán lépe.
Uznala jsem, že to byl dobrý tah.
Ji také potěšilo moje uznání.
Tak jsme se společně zaradovaly, já konečně dokončila okno.
Tím pomalu končí moje soužití s bytostí z 16. století.
V noci na pondělí se rozloučila.
Dala mi slib, že odchází, kam patří.
Věřím jí...
© Wahlgrenis
07.06.2004
