Je první muž, se kterým bych si dokázala představit založit rodinu
Dobry den, Wahlgrenis,
pred nekolika tydny jsem narazila na Vas rozhovor na youtube ohledne duvodu, proc k nekterym parum vytouzene miminko neprichazi.
Chtela jsem si pujcit z knihovny Vasi knizku, kterou jste na toto tema napsala, nicmene moje maminka me predbehla a koupila mi ji.
Precetla jsem si behem dvou veceru cast pred jednotlivymi dotazy a to me nejak nasmerovalo k tomu, abych Vam napsala.
Vim, ze asi dostavate hodne dotazu, presto doufam, ze si snad najdete cas na odpoved.
Muj pribeh neni slozity.
Je mi 38 let a jiz 2 roky se s manzelem (45 let) snazime o miminko.
Nase cesta k sobe byla pomerne dost zdlouhava, kazdy jsme meli v minulosti mnoho jinych, nevyhovujicich vztahu, nez jsme se konecne nasli...
Oba dva povazujeme nase seznameni za maly zazrak, protoze jsme jiz ani jeden nedoufali, ze se shledame.
Bydlime v male vesnicce, kde lisky davaji dobrou noc, mame nas maly zverinec, starame se o zahradku a pestujeme si vlastni zeleninu a ovoce.
Kdyz jsem se k memu muzi pred vice nez dvema lety prestehovala, zmenil se mi zivot k lepsimu.
Myslim, ze jsem zde konecne nasla sve misto, ktere jsem v zivote tak dlouho hledala, svuj domov, ktery jsme si spolecne vytvorili.
On je vlastne prvni muz, se kterym se citim i sexualne naplnena a s nimz jsem si dokazala predstavit zalozit rodinu (a on to ma take tak).
Za posledni rok a pul jsme podstoupili mnoho vysetreni, ale jedine, co u nas "nasli" je u me velmi lehce zvysene imunologicke hodnoty (prilis "silna" imunita, ktera pry vajicku brani uhnizdit se v deloze) a u neho horsi spermiogram.. tedy nic, co by znamenalo, ze deti mit prirozene nikdy nebudeme.
V lednu jsem navstivila Dedka Korenare v Pardubicich.
Bohuzel jedine, co melo za nasledek piti caju, ocista a cviceni, byl velmi ranny potrat v breznu.
Az do zari jsem verila, ze vzhledem k tomu, ze jsme jinak zdravi, nebereme zadne prasky, snazime se stravovat zdrave, mit dobre vztahy s bliznimi, chodime na prochazky s pejskem a sportujeme... a mnoho jineho... k nam miminko prijde.
Jedine, v cem ve svem zivote vidim disharmonii, je ma prace, kterou delam jen pro penize.
Zvazovala jsem jine alternativy, ale prace, ktera by me bavila (napriklad vyuka tance nebo cukrarina), by me s nejvyssi pravdepodobnosti neuzivila.
Navic bychom se tak kvuli muzovym smenam a me potencialne jine pracovni dobe vidali mnohem mene.
Ted v rijnu jsem se odhodlala pres veskery pocatecni odpor zkusit brat dva mesice imunosupresiva, ktera by mela pomoci detatku udrzet se, pokud bych otehotnela.
V prosinci budu s lecbou koncit a po mnoha narocnych hadkach jsme se shodli, ze jiz dale nechceme navstevovat zadna centra, kde nas jen nuti do IVF, ktere odmitame, a chceme se takzvane na vsechno vykaslat... a zit zase tak, jak jsme zili predtim.
A ted k memu dotazu:
Na jare jsem mela pocit, ze chvili skutecne vidim nase detatko, zjevilo se mi i ve snech...
Ale od te doby nic.
Pritom stale verim, ze k nam jednou prijde.
Je mozne, ze me ma intuice klame?
Co nebo kdo tomu brani?
Neni mozne, ze je v nasem okoli nekdo, kdo tomu tak silne nepreje?
Co byste nam poradila?
Muj muz vzdy rika, ze si musel na vsechno krasne ve svem zivote dlouho pockat, vybojovat si to.
Na druhou stranu ale oba dva vime, ze detatko se neda vybojovat.
Mnohokrat dekuji za pripadnou odpoved.
Zdravim
Damiko 15.12.2022
© Wahlgrenis
15.12.2022
