WAHLGRENIS              

    

...věci mezi nebem a zemí...

 


     REGISTRACE       Přihlášení

Dostal mě cvik oční jógy do minulého života?


Otázka:
Milá Wahlgrenis,
během dnešního dne jsem se nedokázala odtrhnout od příspěvků na Tvých stránkách.
Tolik mi toho řekly a mám pocit, že vše, co se v nich píše, je mi nějak blízké.
Mám toho tolik, co bych ti chtěla říct a na co bych se moc ráda dozvěděla pravdivou odpověď.
Od té chvíle, co jsem začala číst Tvé stránky, je pocit, že se mi odpovědi, dostane čím dál silnější.
Snad se dočkám.
Vím, že to, co Ti napíšu, jsi už asi musela řešit mockrát, ale pro mně jsi naděje na pravdu.
Už asi deset let si kladu spoustu otázek kolem své osoby.
Nevím ani čím začít, je toho tolik.
Začnu tím, co vnímám jako nejstarší zážitky.
Snad ještě někde kolem puberty (je mi 27).
Je to neurčitý pocit, který mně občas přepadne, že když se podívám do určitého místa
(kdekoli se v tu chvíli nacházím), bude tam stát muž.
Vysoký, snad v klobouku (černém) a delším černém plášti. Jde z něj opravdu strach.
Nikdy jsem ho ve skutečnosti neviděla, to ne, ale i v dnešní době se mi to stává.
Je to jen můj výmysl? Nebo není?
Pak je tu ještě další "osoba". Je to žena a cítím ji uvnitř sebe.
Už asi sedm let jako bych cítila přítomnost jiné ženy uvnitř sebe.
Myslím si, že mi nechce ublížit a vlastně nevím,
jestli to není třeba jen má představa o tom, jaká bych si přála být.
Má velkou vnitřní sílu a velmi silnou vůli, vím, že toho musela hodně vytrpět
a ani nenávist okolí a muka, jakými musela projít, ji nezlomily.
Někdy jakoby mi svou sílu dávala, když je mi opravdu zle. Pak se jakoby ve mně probudí.
Někdy mám pocit, že jí jakoby vidím někde v mých myšlenkách. Vím jen, že není z této doby.
To, co ti tady popisuju, je jen to, co prostě v sobě cítím.
Ta žena se poprvé "objevila" v souvislosti s mým zájmem o Irsko.
Ještě na škole jsem se o tu zemi moc zajímala a tehdy to začalo.
Vůbec netuším, jestli to všechno nejsou jen mé výplody fantazie,
ale pořád je to ve mně a moc bych chtěla znát pravdu.

Jsou tu ještě další věci (a doufám, že zbytečně neplýtvám Tvým časem).
Stalo se to asi před pěti lety, ale přesně si nevzpomenu.
Protože nosím brýle, napadlo mě přihlásit se do oční jógy.
Lektor nám tehdy ukázal techniku Tráták, která má pomoci pročistit oční kanálky.
Spočívá v tom, že se člověk soustředí na plamen svíčky a nesmí mrkat.
Oči začínají slzet a dochází k čištění očních kanálků.
Pak se, tuším-li ještě správně, člověk soustřeďuje na odraz toho plamene se zavřenýma očima.
Přiznám se, že už si nejsem přesně jistá. Ale k věci.
Přímo v lekci se mi nepodařilo moc nemrkat, ale lektor nám nabídl
kazetu s nahraným "průvodcem" Trátákem a hudbou v pozadí.
Jednou, když šli rodiče někam ven, jsem se rozhodla, že Tráták vyzkouším.
Byla už tma, a tak jsem si zapálila svíčku a soustředila se na plamen.
Zpočátku se mi to moc nedařilo, ale postupně jsem se asi dostávala do soustředění.
Pak (nepamatuju si, jestli jsem měla otevřené oči nebo ne) se to stalo.
Jako bych byla vtažená někam jinam.
Najednou jsem byla v kamenné, klenuté chodbě, osvětlené pochodněmi
a nějací muži mě někam vedli touto chodbou.
Prožívala jsem panický, rozum ochromující strach, odporný strach
a v hlavě mi bušila jen jediná myšlenka: nenene pryč, pryč, pryč.
Nevím, jak dlouho tohle trvalo, vím jen, že jsem se odtama jakoby nemohla dostat.
Nakonec jsem se ocitla zase v současnosti.
Zůstal ale se mnou ten hrozný živočišný strach.
Jako smyslů zbavená jsem začala panicky vyhledávat místo,
kde bych si mohla schovat záda, prostě ať je za mnou zeď.
Nevím ani, jak dlouho trvalo, než jsem začala zase aspoň trochu normálně uvažovat.
Pořád jsem cítila přítomnost nějakých mužů, byli zlí, snad mi chtěli ublížit.
Pořád jsem se to vše snažila zahnat a utéct z pokoje pryč.
Nakonec jsem se odhodlala vyjít a když už jsem se poměrně vzpamatovala,
vzala jsem našeho psíka ven, že si tam pročistím hlavu.
Ti muži ale jakoby však byli pořád někde blízko a číhali na mě.
Měla jsem pořád hrozný strach. Nakonec se mi je podařilo zahnat.
Za pár dní jsem získala odvahu to zkusit znovu, chtěla jsem tomu prostě přijít na kloub.
Znovu jsem si zapálila svíčku a pustila kazetu.
Tentokrát však Tráták proběhl v klidu, a tak jsem si prostě myslela, že už vše skončilo a basta.
Bohužel jsem se mýlila. Strach se začínal vracet.
Například když jsem poslouchala kazetu s rockovými baladami,
v podtextu hudby se otvíraly staré dveře a vrzaly, najednou byl strach zpátky se stejnou intenzitou.
V průběhu asi tří let se ještě párkrát vrátil a já jsem neměla sílu se vzepřít.
Vždy se to stávalo, když jsem byla sama.
Naposledy na letním táboře, kde jsem byla jako vedoucí.
Šli jsme s dětmi do města a dali jim hodinku na nákupy.
Mezitím jsme si zašly s kamarádkou do zahradní restaurace na kafčo.
Byla prázdná a tak jsme se těšily na klidný "pokec".
Kamarádka si odskočila a pak někde u domu vrzly dveře od Škodovky a opět se dostavil ten strach.
První myšlenka byla zase "krýt si záda".. přiskočila jsem ke zdi a pak už jen prožívala děs.
Takhle mě našla kamarádka, koukala na mně pochopitelně vyjeveně.
Vše jsem jí řekla a tehdy poprvé padla myšlenka na schizofrenii.
Všechno se ve mě bouřilo.
Říkala jsem si: tak to teda ne.
Jsem zdravý člověk a nemůžu dopustit, aby mě něco takhle ničilo.
Tehdy poprvé jsem pocítila vůli vzepřít se tomu.
Musím napsat, že někdy v těch dobách jsem prožívala docela zlé období.
Často jsem seděla v pokoji jako bez duše a trápila se bezmocí, samotou a nepochopením
(zkrátka studentské depky - jak tomu dnes říkám) občas to došlo tak daleko,
že jsem nemohla popadnout dech, doslova se mi krátil dech a já se nemohla pořádně nadechnout.
Jak jsem psala, začala jsem nacházet vůli se vzepřít tomu strachu.
Postupně se mi podařilo zvítězit.
Tehdy jsem začínala mít problémy se školou, nechodila jsem do hodin, vyhýbala se lidem.
Pak se to ale začalo zlepšovat, dělala jsem všechno pro to, ať jsem mezi lidmi,
jakmile se znovu dostavil strach, bránila jsem se a snažila se začít dělat něco prospěšného.
Vše se lepšilo.
Dnes mám dobrou práci, skvělého přítele.
Zůstal jen občasný nevysvětlitelná nutnost "krýt si záda".Co se to tenkrát stalo?
A pak je tu ten záhadný muž a ona žena ve mě. Souvisí to nějak s předchozími životy?

Někdy taky mívám v posledních třech letech pocity,
že se v určitém měsíci stane něco nepříjemného a zatím jsem se nemýlila.
Nebo, že třeba přijde zlepšení a ono přijde.
Někdy je ten pocit jakoby falešný a teprve se ho učím rozeznávat od toho správného.
Snažím se žít dobře a brát věci jak jsou. Nenechat se ovládat a jít kupředu.
Zůstává ale spoustu otázek, na které nemůžu najít odpověď.
Dlouho jsem ani z obav, ať nerozpoutám něco zlého, po ničem nepátrala.
Když jsem se ale dnes začetla do tvých stránek, cítím, že je čas se dozvědět pravdu.
Mám sice strach, co bude, ale myslím, že je čas jít dál i v tomto.

Při čtení Tvých stránek jsem se dočetla o Ochráncích.
Zase nevím, jestli to není jen výplod mé fantazie, ale v období,
kdy jsem začala bojovat proti zmiňovanému strachu, ke mě začal přicházet někdo moc hodný.
Nevím, jestli to byla nějaká energie, ale vždy mě moc uklidnil.
Začala jsem mu říkat můj strážný anděl a jmenuje se Jonny.
Párkrát se mi, ale stalo, že když jsem se ho snažila volat, cítila jsem,
že místo něj přišlo něco moc zlého jako ďábel. Hned jsem přestala.
Někdy jsem měla i pocit, jako bych cítila i jeho dotek.
Nevím, jestli jsem se zbláznila, měla tak moc velkou potřebu pomoci,
že jsem si všechno vymyslela nebo je to onen ochránce.
Přiznám se, že jsem opravdu ze všeho zmatená.

Budu Tu hrozně moc vděčná za jakoukoliv odpověď.
Otázky mě tíží víc a víc.
Pokud jsi došla až sem, moc děkuju za Tvou trpělivost a budu doufat, že mi odpovíš.
Marcela

Odpověď:
Ahoj Marcelo,
Tvůj dopis nepatří k jednoduchým.
Je tam tolik otázek, že ani nevím, kde začít.
S tím pročišťováním očních kanálků jsi mi připomněla podobnou zkušenost,
kterou jsem zažila asi před dvěma lety při rituálu za úplňku.
Tehdy jsem si podobně jako Ty zapálila svíčku, bylo to o půlnoci, také jsem byla sama.
Bylo to jako u Tebe, jen jsem viděla obrazy z budoucnosti.
Taky jsem se docela lekla, ale vzhledem k tomu, že jsem to tak chtěla, brala jsem to tak nějak přirozeně.
To silné soustředění a plamen svíčky Tě dostaly do roviny,
kdy jsi byla schopná vidět minulou zkušenost.
Byl to skutečně jeden z Tvých minulých životů...
Je to hodně nebezpečná půda a nejraději bych zde varovala před podobnými praktikami.
Vím, že lektor na kursech oční jógy nemohl (mohl?) tušit, co se až může stát.
Oni nabízejí alternativní způsob léčby, který ale u Tebe fungoval jiným směrem.
A to hodně nebezpečným.
Skutečně by tady mohlo dojít k vážné duševní nemoci, ale Tvůj přístup je velice pozitivní,
vnímám aktivní zapojení do procesu, nepoddáváš se těmto stavům, chceš nad nimi získat kontrolu.
To je moc dobře.

Ovšem tohle není všechno, co jsem Ti chtěla napsat... Ještě se k Tvému dopisu vrátím.

POKRAČOVÁNÍ

Nejmilejší Wahlgrenis,
ani nevím jak Ti říct moje díky. Moc a moc Ti děkuju za Tvou odpověď.
Znamená pro mě obrovskou úlevu.
Několikrát jsem se snažila najít odpovědi, ale nikdy mi nikdo neporadil.
Jsi první človíček na celém světě, který mi dal jistotu, že jsem se nezbláznila.
Konečně vím jistě, že jsem si to všechno jen nevymýšlela.
Už tato první zpráva je pro mě hrozně moc obrovské vysvobození.
Moc děkuji Wahlgrenis, neumím popsat jak moc.
Po těch pár let ve mě byla nejistota a ta teď skončila, díky Tobě.
Zároveň mě pěkně postrašilo, jak blízko jsem byla nebezpečí.
Myslím, že jsem si nebezpečí duševní poruchy uvědomovala
a děkuji Bohu a všem dobrým silám, že při mě stály a daly mi sílu se s tím poprat.
Vím, že ještě zdaleka nejsem u konce a čeká mě ještě dlouhá cesta,
ale už se tolik nebojím a díky Tobě teď na to už nejsem sama.
Nechci v žádném případě zneužívat Tvé dobroty,
jen chci říct, že mi dodáváš sílu a odvahu jít dál a najít pravdu o sobě.
Po tom, co jsem se odhodlala napsat, jsem doma zkusila ptát se kyvadla.
Jsem překvapená, jak přesně vše vyšlo.
"Řeklo" mi, že odpověď určitě dostanu, ale musím být trpělivá a sama se nemám do ničeho zatím pouštět.
A pokud vše dodržím, nehrozí mi nebezpečí - snad bude i toto pravda.
Kyvadlo jsem se pokusila použít poprvé a je to pro mně zase něco nového.
Snažím se stát nohama pevně na zemi a s ničím si nezahrávat.
Věřím, že jedině to je správná cesta.
Ještě jednou Ti Wahlgrenis z celého srdce děkuju za Tvou odpověď a budu čekat na Tvou další zprávu.
Hrozně moc si toho vážím.
Přeju Ti moc krásný den. Marcela

Konečně se dostávám k tomu, abych Ti napsala.
Tvoje praktikování doporučeného očního cviku Tě skutečně dostalo do minulého života.
Potřebovala ses totiž dozvědět jisté souvislosti z Tvé minulosti, aby ses mohl dostat vývojově dál.
Krizovou situací v té době byl rozchod s partnerem.
Tys na to nebyla připravena, brala jsi to jako bezpráví.
Dlouho ses s tím vyrovnávala a nakonec ses ocitla na duchovní cestě.
Vypadá to na klášter nebo podobné uzavřené společenství bez kontaktu s vnějším světem.
Všechno sis začala zpracovávat, chtěla jsi poznat víc, než jen běžný život.
Byla jsi napojena na autority společenství, ukázaly Ti další cestu.
Naznačily Ti, že se zase zamiluješ, že zase poznáš člověka, pro kterého bude mít smysl žít.
Tys ale byla v té chvíli příliš zaslepená svou situací, nevěřila jsi ve změnu, byla jsi smutná.
Tohle všechno je otázkou několika dlouhých let.
Měla jsi také psychické problémy, které ale časem ustupovaly.
Začala jsi být - velice postupně ale - smířená se stavem, který nastal.
Ovšem nikdy sis nepřipustila, že by do Tvého života měla přijít nějaká další láska.
Zavřela jsi všechny okenice, zamkla všechny přístupové cesty do Tvého srdce,
láska by neměla šanci, i když jsi po ní tolik vnitřně toužila...
Chtěla jsi to jako důkaz pro svou bývalou lásku, i když ten muž byl už někde jinde.
Ráda bys mu dala vědět, že ho pořád miluješ.
Byl to pro Tebe velký psychický otřes.
A právě u té svíčky ses do této doby dostala.
Viděla jsi studené kamenné zdi, v kterých jsi žila, viděla jsi i muže, které Tě někam vedli.
Byl to Tvůj strach z mužů obecně.
Žádný Tě nezajímal, když jsi nemohla mít TOHO SVÉHO.
Je tady naděje, že se svého strachu zbavíš, i když jeho kořeny jsou hodně hluboko.
Taky není jisté, jestli se Ti to podaří už v tomto životě.
Ale jsi už na cestě pochopení a úspěchu.
Je to v duchovní oblasti.
Problémů a svých nedefinovaných strachů se zbavíš ve chvíli, kdy poznáš muže,
do kterého se z celého srdce zamiluješ.
Ta doba, kdy jsi žila bez lásky, je nekonečně dlouhá, možná víc než 500 let.
Měla by ses opět poznat s mužem, kvůli kterému jsi tolik trpěla.
Neptej se, kdo to bude a kdy to bude. Toho muže poznáš.
Vzplane mezi Vámi něco tak krásného, že nebudeš ani na okamžik pochybovat.
Měli byste žít spolu.
Ale on nebude vědět, že je ON z Tvé minulosti, nemusí to vědět.
Někteří lidé takové souvislosti nepochopí za celý svůj život.
On Ti vlastně neublížil, jen chtěl být jinde a s někým jiným.
Nevěděl, že měl zůstat s Tebou, ani to, že Ty s tím budeš mít roky problémy.

Je docela možné, Marcelo, že si svůj strach nespojuješ s konkrétním mužem.
Je to prostě jen STRACH.
Ale tehdy se k Tobě vůbec dobře nechovali.
Dokonce to byl jakýsi odvykací rituál.
Vymýcení jednoho muže přítomností jiných.
Potřebuješ lásku, hodně lásky, zasloužíš si ji.
Dívej se kolem sebe otevřenýma očima, může to být zrovna dnešní den, kdy se potkáte.
© Wahlgrenis 28.09.2004

Milá Wahlgrenis,
moc děkuji za odpověď. Mnohé jsem pochopila, mnohé ne. Zůstává tolik otázek.
Už si umím vysvětlit spousty svých nevysvětlitelných pocitů, ale najednou nevím co dál.
Píšeš, že HO opět potkám a pak se mi opravdu uleví.
Co mám dělat do té doby, nemůžu přece jen čekat, až přijde úleva.
Někde uvnitř cítím, že musím něco dělat, jít po určité cestě. Nevím ale po jaké.
Cítím se bezradná. Vím, že dveře, které jsem otevřela tím, že jsem Ti napsala,
už zavřít nejdou (ani to nechci) jen teď nevím, kam se vydat.
Zůstává stále tolik otázek.
Prosím Tě nenechej mě s nimi samotnou.
Minulý týden se mi stala zvláštní věc (po dlouhé době poprvé).
Váhala jsem jestli o tom psát, ale co můžu ztratit.
Byla jsem v práci sama a zcela zřetelně jsem cítila,
že někdo je za mým levým ramenem necelý metr.
Pak jakoby se do mne pokusil vstoupit. Byl to muž.
Zpočátku jsem si vzpomněla na to, jak je popsáno na Tvých stránkách,
že se dá komunikovat pomocí kyvadla.
Sundala jsem si z krku řetízek s přívěškem a začala se ptát.
Na otázku, zda je tady se mi jasně projevila odpověď ano.
Pak se začal blížit strach.
Začínala jsem pomalu panikařit, že by to mohl být někdo z těch, kterých jsem se tolik bála.
Poprosila jsem ho, jestli by mohl odejít.
Že ještě nejsem zralá, ať se nezlobí, že ho nechci odmítnout, jen musím ještě dozrát.
Odešel.
Wahlgrenis, prosím Tě poraď mi co dělat.
Moc bych chtěla s tebou mluvit.
Neznám nikoho jiného, kdo by mi v tomto všem o čem jsem psala a píšu mohl poradit.
Nevím si rady, nevím kudy dál.
Nechci zůstat v půli cesty, musím přece dál.
Vím, že je to asi příliš troufalé, že tě takhle obtěžuju.
Máš určitě spoustu dalších tazatelů a proseb o pomoc.
Přesto Tě ze srdce prosím, pomož mi, mám teď v sobě takový zmatek.
Prosím.
Pokud bys přistoupila na napojení, budu Ti hrozně moc vděčná.
Nikdy jsem sice nic takového neprošla, ale moc potřebuji Tvou radu.
Marcela 28.09.2004
Moc děkuji za Tvůj čas, který jsi mi věnovala.

Nejdražší Wahlgrenis,
ze srdce Tě zdravím a posílám dobré.
Ozývám se opět po velmi dlouhé době, jak už to u mě bývá, můj život je "provázen" různými obdobími.
Nyní nastává období nové.
V minulých měsících se mnoho věcí změnilo, nejen uvnitř mě, ale i v mém všedním životě.
Na nějakou dobu jsem se "odpojila" od duchovního světa.
Potřebovala jsem dát do pořádku svůj "lidský" život a nebyla jsem schopná zvládat obojí.
Zůstávala jsem ve spojení pouze s anděly, velmi mi pomáhají a chrání.
Vedou mé kroky a myšlenky ke světlu.
Cestičku si ale ke mně našel zase onen duchovní svět, mohu-li to tak nazvat.
Postupně ke mně přicházela poselství.
První zlom nastal v novém jménu, stalo se to už před asi dvěma měsíci, ale teprvé před chvíli jsem se s nim ztotožnila.
Pořád se jakoby podvědomě bráním a bojím toho, co ve mně je.
Mé nové duchovní jméno je v podstatě jen pozměněné původní, které jakoby ke mně nikdy úplně nepatřilo, jsem tedy Maria.
Téměř současně s tímto jménem ke mně přišla kniha Pozemští andělé od Doreen Virtue.
Ano spojení tady je, ale nějak jsem nepasovala do žádné kategorie.
Dlouho jsem se pohybovala v nejistotě, která poslední dobou přecházela až v zoufalství,
jako bych byla rostlina, kterou vyrval někdo ze země.
Nikam jsem nepatřila, nedokázala jsem dělat svou práci.
Byla jsem čím dál více zoufalá.
Andělé mi prostřednictvím karet seslali poselství, kterému jsem nerozuměla.
Zůstala jsem viset ve vzduchopráznu.
Dnes jsem dostala další zprávu.
Konečně jsem pochopila, co jsem, to je moc dobře, ale nevím co s tím.
Více víš Ty.
To mi bylo sděleno.
Pokusím se Ti to, WAHLGRENIS, přiblížit.
Vždy jsem u sebe cítila muže, toho jsi mi pomohla kontaktovat při našem prvním setkání.
Teď už vím, kdo je. Asi před rokem, jsem měla vidinu, silný prožitek.
Měla jsem na vybranou, jestli příjmu klíč a otevřu bránu, kterou už nelze zavřít.
Přijala jsem.
Tím jsem se vydala na cestu, ač nevím kam vede, ale s tím jsem do toho šla.
Pak jsem při zasvěcování do 2. stupně Reiki, díky Bohu za něj, přijala světlo.
Byl mi darován zdroj bílého světla.
Jako by ale ve mně spal.
Necítila jsem měsíce po přijetí žádnou změnu.
Pravděpodobně jsem nebyla dost připravená.
To světlo je ale se mnou, nebo lépe ve mně, cítím to.
Dnes dopoledne jsem zabrousila na stránky o Druidech.
Velmi mě zaujalo jejich umění, učení Wyda.
Večer jsem poslouchala hudbu a pak ....
Přišel ke mě další muž v plášti, jindy bych se bála, ale dnes ne.
Wahl. asi to zní šíleně, ale jsem bojovník, strážce, dlouho jsem to už cítila,
jen mi to nedávalo smysl a nebyla jsem to schopná přijmout.
Dnes jsem přijala meč.
Jsem bojovník a strážce a ten muž, co dneska přišel, jako by měl být mým učítelem.
Už dlouho při mě stojí také Archanděl Michalel, chrání mě a pomáhá mi nalézat sílu.
Vím, že mé poslání je spjato se Zemí, s Matkou Zemí.
Vidím ji ve Vesmíru.
Nádhernou planetu.
Pořád cítím, že až příjde zlom, budu u toho.
Co mám ale chránit?
Co je mým posláním nyní v těchto dnech?
Mám se ptát Tebe, Wahl.
Tak mi to bylo sděleno.
Proto píšu a s hlubokou pokorou Tě prosím, máš-li mi něco sdělit, prosím udělej to.
Je to další kousek skládanky, další díl mého já.
Velmi myslím na Tebe, jak je to obtížné, žít běžný život 21. století a neztrácet sebe.
Mám velký problém to kloubit.
Dokážu dlouhodobě fungovat jen v jedné rovině, neumím žít v obou, to mi velmi komplikuje život.
Vím, že správné je poslouchat sdělení a řídit se jimi, nejsem pak ale schopná fungovat v normálním světě,
nejsem schopná pracovat, starat se o domácnost a podobně.
Když se zaměřím na život, který tady žiji teď, nejsem schopná vstřebávat a chápat sdělení se světa duchovního.
Jak to sjednotit?
Nemůžu žít ani jedním životem bez toho druhého, ale v obou taky ne.
Jsem z toho zoufalá.
Když naslouchám duchovnímu světu, neuživím se a když se soustředím na ten druhý, cítím, že zrazuji sama sebe, když nenaslouchám.
Drahá Wahlgrenis, uvědomuji si, že je to příliš mnoho otázek, přesto Tě pokorně prosím o odpověď.
Vím už, kdo jsem, ale nevím, co s tím a jak s tím žít.
Velmi si vážím důvěry, která mi byla dána, ale bojím se, že nevím co dál.
Prosím Wahl, jestli je další díl skládanky u Tebe, jak mi bylo sděleno, snad si jej zasloužím znát.
Děkuji za Tvůj vzácný čas, který jsi věnovala čtení mého dopisu.
Maria 4.10.2006

Milá Mario,
vím, že se dějí věci...
Mám to docela podobné jako Ty, nejsi v tom sama, to si nemysli.
Víš na jednu stranu, že žiješ tento život s běžnými starostmi a ostatními "normálními" lidmi,
ale současně je tady něco víc, něco, co skrz Tebe promlouvá, něco, s čím ses identifikovala.
Jak ale propojit oba tyto světy, jako dokázat fungovat, jako že se nic neděje, ale současně vědět, že děje...?
Tohle je nejsilnější otázka, jakou vnímám.
Není možné to úplně oddělit.
I kdyby ses rozhodla zatáhnout tu těžkou černou oponu k jiným světům, ony si Tě stejně najdou.
Už jsi jistě pochopila, že ty cesty tady jsou, i když je nevidíme.
A také dobře víš, že se před nimi nelze nikam zamknout nebo někam utéct.
Těm se neschováš.
Dostala jsi se už na určitý bod své cesty, zvládla jsi všechny překážky, které přiját musely, abys prokázala, že jsi HODNA.
Je to podobné jako v počítačové hře - prošla jsi bludištěm, dostáváš se do vyššího, těžšího patra.
Ale příběh tam nekončí, zase je třeba projít určitými spletitými cestami, zase potkáš nástrahy...
Nemusíš se bát, dokázala jsi, že tuto nelehkou dráhu projdeš.
Neptej se ale, proč to je, neptej se ani, proč to máš procházet právě Ty.
Jen to přijímej, pokorně a klidně.
Nezkoumej nic dalšího, nechtěj k tomu žádné rozumové vysvětlení.
To totiž neexistuje.
Jsou to ale opravdu dva světy, s kterými se budeš muset vyrovnat.
Nevím přesně, jakým způsobem u Tebe probíhá komunikace...
Ale je možné všechno toto prožívat zcela skrytě, bez zaznamenání u ostatních lidí.
Nemusíš sahat po kyvadle ani jiných pomůckách, je to komunikace vyšší, mnohem bohatší, mimosmyslová.
Jestli samozřejmě nechceš, nemusíš o tom s nikým mluvit,
Bude to Tvůj vnitřní svět, Tvoje říše snů a představ.
Je tam velké poslání, které ale máš teprve jakoby časem pochopit...
Nenuť se do ničeho, čemu nerozumíš nebo z čeho máš strach, to by nemělo smysl.
Je zde jasné vedení shůry, Ty pochopíš i bez jasných pokynů, co se po Tobě chce.
Nejsi rozhodně sama ani bezprizorní.
Nejvíc tady vnímám Tvůj strach před Tvými lidmi, strach z toho, že budeš muset přiznat, že nejsi zcela normální.
Jenže Ty normální jsi.
Dostala ses už do vyššího patra, přišly Ti odměny.
Zatím sice tápeš, co máš s nimi dělat, ale tohle také velice brzy pochopíš.
Najednou jako bys ve své dlani objevila klíček, kterým se dají otevřít stará zarzlá vrata na konci zahrady.
Chodila jsi kolem mnoho let, nikdy Tě nenapadlo, že by mohla jít otevřít.
A najednou máš klíček, víš přesně, kam patří a po několika opatrných pohybech zámek opravdu povolí.
Tohle na Tebe čeká.
Nechtěj žádné instrukce, půjde to naprosto plynule a bez otřesů.
Zůstaneš dál tou normální ženou, jakou jsi dosud, nezmění se Tvoje tvář, rysy, ani barva vlasů.
Přesto budeš vědět, a "oni" to budou také vědět, že tam je něco víc, něco, na čem se dá stavět.
Teď je nejspíš důležité, abys to přijala, nebála se toho a nesnažila se nikam zmizet.
To totiž nejde, ale to už jsem psala.
Jestli to chceš vědět, mám z Tebe velkou radost...
© Wahlgrenis 04.10.2006

Nejdražší Wahlgrenis,
ze srdce Ti děkuji za moudrá slova, osvítila jsi další kousek mé cesty, zase jsi mě vyvedla ze tmy, když už jsem nevěděla kudy kam.
Teď, když "jsem zpátky", vnímám mnohem silněji, že patřím tady, mezi vás.
Ano, mám "svou vlastní" cestu, kterou mám, a ze srdce chci, jít,
ale v podstatě nás všechny spojuje jedno -
existuje mnoho slov, kterými se dá vyjádřit část oné jednoty, ale to opravdové cítí každý uvnitř sebe.
Já ano a s pokorou a vděkem přijímám další "díl skládanky".
Budu trpělivě čekat na další zprávy, sdělení, impulsy a snad i úkoly, které ke mně příjdou, budu-li jich hodna.
Vím, že svou cestu musí projít každý sám,
vždy jsem hluboko v sobě cítila, že u mně to z nějakých důvodů je přerostlé až v izolaci od ostatních, byť zpřízněných duší.
Teď už ale chápu, že nejsem sama, jsou tu "oni".
Jen jsem si to dříve neuvědomovala a nechtěla si to přiznat.
Nedokázala jsem to přijmout.
Teď jsem zase o kousíček dále a uvědomuji si, že sama nejsem,
kromě oněch průvodců je tu i několik málo zpřízněných duší v okolí,
byť má izolace od těch okolních z nějakého důvodu trvá, děkuji ze srdce za všechny.
Pochopila jsem o kousek víc.
Děkuji za Tvůj díl, bez něj bych nepochopila, co jsem měla.
Wahl, děkuji ze srdce za Tvé světlo, svítí mnohým na cestě k pravdě, lásce a poznání.
Bez Tebe by mnoho duší zůstávalo ve tmě, včetně mě.
Kéž nás Tvé světlo provází i dále.
S láskou a úctou.
Maria 04.10.2006


© 2004-2020 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.