Byla jsem jistě nějak svázána s 2. světovou válkou
Dobrý den paní Wahlgrenis,
znovu asi po roce jsem "náhodou" zabrousila na Vaše stránky.
Za 11 dní mám státnice a měla bych se intenzivně připravovat, leč nedalo mi to a musela jsem číst a číst a číst...
Doufám, že státnice zvládnu, protože u Vašich stránek jsem opravdu strávila hodně času.
Mnoho příběhů a dotazů je tak zajímavých a Vaše slova tak povzbudivá a plná pochopení - díky za ně.
A díky za čistotu a lásku, kterou prostřednictvím Vašich stránek šíříte.
Neznám Vás, ale mám z Vašeho konání dobrý pocit.
Opravdu.
Nevím kde začít.
Nemám snad přímo konkrétní dotaz, ale ráda bych se dozvěděla Váš názor na věc - pokud si tedy najdete chvilku času.
Už dlouhou dobu cítím velmi stísněný pocit, jakousi sentimentalitu, nostalgii a touhu vydat se za poznáním něčeho neznámého.
Tedy spíš poznat a vyřešit si něco z minulého života.
Zhruba od 14 let (je mi 24 let) mám pocit, jako bych byla nějakým způsobem svázána s druhou světovou válkou.
Ten pocit je v současnosti velice intenzivní a neodbytný, doslova mě svírá a už si připadám poněkud nenormálně.
Dokonce mám pocit, že byl můj minulý život ukončen někdy v roce 1944, tedy před koncem války.
Cokoli se tohoto období (a období první republiky) týká, probouzí ve mně velmi silné emoce, někdy je mi až plačtivo a nevím proč.
Zajímá mě snad všechno o československých letcích v královském letectvu RAF a jsem magneticky přitahována Anglií a Francií (přes Francii se tito letci právě dostávali do Anglie).
V říjnu jsem měla možnost plout trajektem přes kanál La Manche a zažili jsme slušně rozbouřené moře, takže spoustu lidí zvracelo.
Jediné, na co jsem myslela, bylo, jak bylo v těch studených vlnách letcům po sestřelení.
V Londýně jsem byla fascinována stopami po válce, byly všude.
Neskutečně mě láká francouzská Normandie, kde se v červnu 1944 vylodili spojenci.
Nejde jen o nějakou militaristickou posedlost, opravdu každá zmínka, film ve mně probouzí neskutečnou tíseň a někdy mám z toho až mrazení, husí kůži.
V této souvislosti musím zmínit i jeden sen, který se mi poměrně často opakuje... v různých obdobách, ale vždy jsou na obloze válečná letadla a já se snažím zahnat příbuzné do krytu, do nějakého sklepa - rodiče pořád nechtějí jít, všude kolem hoří oheň, sutiny, randál letadel...
Toto se mi zdá v průběhu několika let.
Vůbec první sen s tímto obsahem byl asi v mých 14 letech, opět letadla a voják, který mířil na tatínka samopalem, já jsem se začala třást a brečet a voják ho nechal být...
Nevěřím na náhody.
To, že jsem objevila Vaše stránky se stalo jistě proto, že jsem je objevit měla.
Vím, že se nemají zjišťovat minulé životy zbytečně.
Já bych jen chtěla od Vás slyšet názor na věc, proč mám tyto svíravé pocity, z čeho můžou pramenit, zda mám pátrat - ale nevím po čem...
Napadlo mě, jestli toto nemá souvislost s mám pradědečkem, který umřel, když mi bylo 5 let, byl v Drážďanech v koncetračním táboře za to, že schovával nějakou Rusku.
Utekl dva dny před vybombardováním Drážďan, ale o této etapě svého života nikdy prý nemluvil.
Kdybych tak věděla, co mám zjistit, kam se vydat - mě ten svíravý pocit snad sežere!
Nezlobte se prosím, že dávám průchod svým emocím...
Paní Wahlgrenis,
byla bych Vám velmi vděčná za odpověď, i když si dovedu představit, že denně dostáváte spoustu podobných emailů.
Pokud jste dočetla až sem, máte můj obdiv.
Srdečně Vás zdravím,
Lucie 16.05.2009
Milá Lucie,
Váš mail by se hodil do učebnice o minulých životech.
To, co popisujete, je přesné...
Do tohoto života Vám vstupují obrazy z minulosti.
To se stává hlavně v případech, kdy je duše postavena do nepochopitelné situace.
Tohle se stává například vrahům, kteří se nikdy nezbaví posledního pohledu do očí jejich oběti.
Podobně to mají ale i duše obětí, ty zase mají obrovský vnitřní strach, dostanou-li se do podobné situace jako kdysi.
Může to být stísňující pocit při výstupu na rozhlednu, pokud tehdy byli schozeni dolů.
Blízkost člověka, který se může jen vzdáleně podobat jejich tehdejšímu vrahovi
Může to být nepřekonatelný strach ze tmy, pokud byli zavražděni právě pod rouškou noci.
Může to být i panický strach z války, pokud zažili válečné běsnění.
A tohle právě bude Váš případ.
Ale nemusí to být nutně spojeno jen s reálnou situací.
Stejně tak do života tohoto člověka mohou vstupovat minulé hrůzostrašné obrazy ve snech.
Pak ho provází hrůza a strach.
Místo pochopení často takový člověk končí v péči psychiatra a na zklidňujících lécích.
Tohle ale není - podle mého názoru - řešení.
U Vás vnímám duši muže, který měl ještě celý život před sebou, jak se říká...
Ale rozhodnutím někoho jiného, řešení se jeví jako logické = hlavou, bylo najednou všechno jinak.
Všechno končí ve vteřině.
Žádný návrat, žádná budoucnost, žádné plány...
Dokonce tady problikla myšlenka, že byste zaplatila všechno, co byste měla, kdybyste mohla ještě žít.
Jenže to už nešlo.
Nemám z Vás pocit, že byste byla na straně útočníků, spíše jste byla zasažena a nemohla nic dělat.
Vojáci to takhle mají.
Odcházejí bojovat, ale na vlastní život přitom myslet nesmějí.
Přestože to tedy byla jakoby očekávaná a logicky plánovaná smrt, Vaše duše nepochopila, že tohle je opravdu konec.
Byla to pro Vás velká osudová rána, kterou jste ale vnitřně nepřijala.
Jste touto situací naprosto zastavena, koncentrujete se na ten poslední den nebo minutu, vteřinu.
Teprve časem jste měla přijmout jisté duchovní informace, teprve pak jste ochotna něco víc pochopit.
Popisujete, jak se stále dostáváte do stejných vzorců, opakují se Vám stejné válečné výjevy.
Je třeba porozumět a pochopit nelogičnost válek.
Jsou všechny nelogické a je jedno, na kterém kontinentě a ve jménu koho se vedou.
Války by měly zmizet z tohoto světa.
Vaše duše nepochopila, že jste se dostala do jakéhosi podivného víru, odkud není návratu.
Možná by bylo dobré přes nějakého kineziologa se pokusit tuto Vaši minulou zkušenost pochopit.
Voják neuvažuje, co je dobré a co ne.
Voják je pouze nástrojem bojující strany.
Voják nemá vlastní srdce.
Voják pouze bojuje.
Ve chvíli, kdy se posunete dál, spadne z Vás obrovská tíha.
Zatím jste pořád pod jakousi těžkou kamennou maskou, nejde ji sundat, nerozumíte tomu.
Jakmile se této masky zbavíte, pochopíte další rozměr života.
Vnímám u Vás otevření duchovní cesty, andělská křídla...
© Wahlgrenis
16.05.2009
Milá Wahlgrenis,
opravdu mě potěšila Vaše odpověď, nečekala jsem ji tak brzy a tak obsáhlou.
Díky.
Když jsem si četla svoji původní zprávu, podivila jsem se, kolik dat mi končí čtyřkou! (14, 24, 1944).
Jistě to má nějaký význam, uvidíme.
Mám hrůzu z bouřky, takové, kdy blesky švihají kolem s ohlušujícím rachotem hromu.
Snad i to je stopa.
Chystám se navštívit Normandii se všemi pozůstatky na válečnou dobu, uvidíme, co to se mnou udělá.
Pocity, které popisujete, skutečně mívám - připadám si tak nějak stísněná, jako v nějakém krunýři a jako bych se pořád měla před něčím skrývat.
Každopádně jsem trochu "jiná" než moji vrstevníci.
Myslíte si, že by byla vhodná regresní terapie, nebo mám nechat všemu volný průběh?
Ty pocity jsou tak intenzivní, že mám trochu strach...
Zároveň si připadám se svým trachem taková malicherná, oproti bratrově přítelkyni, která má rakovinu.
Ráda bych jí doporučila Vaše služby i s kontaktem na Vás, Pardubice od nás nejsou zase tak daleko, pokud by měla zájem, myslím, že byste s ní dokázala probrat její problém... ale nebudu předbíhat.
Ještě jednou díky za ochotu a Vaše krásná slova ("vnímám u Vás otevření duchovní cesty, andělská křídla..."), moc si jich vážím.
Znám kolem sebe pár andělů - bez přehánění, ale ve svém případě si připadám, jak kdybych se ve svém duchovním vývoji propadala spíš dolů než stoupala.
Samozřejmě bych ráda šla po té správné cestě, ale připadám si taková protivná a vzteklá, tyhle projevy jsem dříve nemívala.
Třeba i to je cesta, kdo ví.
Milá Wahlgrenis,
moc Vás zdravím a přeju Vám jen to dobré a hlavně hodně sil a lásky ve Vašem nitru,
protože to, co děláte pro hledající lidi, je neskutečně obětavé a záslužné.
S pozdravem
Lucie 16.05.2009
Milá Lucie,
s tvým minulým životem ti pomoci nedovedu, ale zaujala mě jiná věc, o které píšeš.
Z tvého dopisu vidím, že jsi duchovně dál, než většina lidí (ne na těchhle stránkách :-)), ale připadáš si protivná a vzteklá.
Mám to přesně taky tak.
A stejně jako ty chtěla bych se toho zbavit.
Je to ale těžké.
Je to pro nás výzva, umědomujeme si svou nízkost a chceme z ní vyjít.
To je dobré, ne?
Pros anděly, ochránce, ať ti pomohou.
Mysli na to často.
Dělám to taky tak.
Nevím, jestli to už funguje, ale věřím, že když budeme chtít, zlepšíme se.
S láskou
Majka 17.05.2009
Milá Wahlgrenis,
moc Tě zdravím a doufám, že si příjemně užíváš dnešní téměř letní slunečný den - bude foto :-) ?
(Nebude, nikde nejsem... Otravoval mě tady opilec, příbuzný sousedů, který si snad myslel, že ho pustím sem. Měl klíče od vchodu a zkoušel, kdo by ho nechal u sebe přespat, když "ti jeho" nebyli doma... Docelá náročné... Jsem zamčená na dva západy a nikam nejdu... To jen na vysvětlenou. W.) Kromě pozdravu v úvodu se zároveň musím omluvit, že zahlcuji mail, ale tak nějak musím...
Četla jsem si příběh Lucie, a ač to není téma úsměvné, já jsem se usmívala...
Kolikrát jsem si říkala, že Ti nebudu psát o něčem, co zřejmě vůbec nemám otevírat...
Ale dnes jsem musela...
Taky v sobě cítím spojení s druhou světovou válkou...
Taky jsem měla ve snu, že po mně střílí - ale já na sobě měla nějakou tlustou deku a ten vzteklý fašista ji nemohl prostřelit - stál nade mnou se samopalem, já v kleče zabalená v dece, hrůza - tohle je konec - ale deka snad byla neprůstřelná či co - a hrůza z toho, co bude se měnila v smích, cítila jsem velkou ochranu...
Jednou v noci, když se naši hrozně hádali (to už sen není, bohužel), křičeli, že se rozvedou, třískali dveřmi... se mi zdál sen, kdy vidím krásnou vyšlechtěnou holubici s nádherně načechranými pírky, jak poletuje zmateně v děsné temnotě, v takové husté černočerné tmě, a stále křídly naráží a není kam uletět, vidět sice není nic ale stále naráží...nic nemůže.
Silný kontrast mezi bílou a černou, trochu jako černé divadlo, kdy vidíš, co vidět máš - tak jasně byla vidět ta holubice na pozadí té černoty...
Cítila jsem její zoufalství, její zmatek, její úzkost a strach, bezvýchodnost a konec...
Probudila jsem se s myšlenkou, že nechci umřít!!!
A najednou se mi to nějak spojilo s koncentrákem, což ani netuším, jestli v tu dobu (bylo mi možná 10 +-2roky) jsem o této tématice něco věděla.
Nejpodstatnější je Sir Nicholas Winton...
Než jsem zjistila, že někdo takový existuje, zůstávala ve mně utkvělá vidina z filmu "17 zastavení jara" - asi jako dítě jsem měla tu čest - ale z filmu si nepamatuju nic víc, než jak se žena ukrývá s dítětem (dětmi) do kanálu, drží se s vypětím všech sil schůdků nad stokou a zároveň se snaží udržet dítě...
Pak někdy se stalo, že jsem viděla dokument o Nicholasi Wintonovi - Britovi který před druhou světovou válkou zachránil přes 660 dětí převážně z židovských i komunistických rodin tím, že vypravil vlak, sehnal náhradní rodiče atd - to snad už všichni víme...
Od chvíle, kdy jsem o něm slyšela, jsem přesvědčená, že s ním mám hodně společného.
Netuším, či jsem byla odpravené dítě... rodič, který o své dítě takto přišel (zachránil ho) a sám skončil v koncentráku... třeba někdo, kdo se dostal do vlaku, který už dál nepustili...
Nebo někdo, kdo byl ten zlý...
Nevím.
Každopádně nejsem schopná toto pustit z hlavy.
Navíc silně prožívám židovskou tématiku, aramejský otčenáš, trochu astrálního cestování nad oblast souč. Iráku během první války v Perském zálivu...
Mé druhé dítě si "vyžádalo" jméno Judita Ester...
Hlava mi nebere, proč chtěli vyhladit Židy, ačkoli jsem se snažila - mám tam nějaký blok, který nepřijme logiku, vznikne jen zmatek a můžu se snažit znovu...
Velice miluji film - muzikál Šumař na střeše (v režii N.Jewisona) či Yentl (B.Streissand)
Ale píšu proto, že si "to" řeklo samo - ještě včera se mi to jen tak točilo v myšlenkách... a zavrhla jsem to, nechtěla jsem tě zatěžovat.
Dnes dopoledne jsem si dala kávu, sedla si k internetu, skočila jsem na stránky jednoho bulváru a tam na mě "křičí" titulek "tichý a skromný zachránce SIR NICHOLAS WINTON..." - To byl prostě povel...
Muselo to ven.
Jeho osoba se mi často prolíná - když jsem se dozvěděla, že Rusové u nás v Dejvicích prosazují na Puškinově náměstí opět ubrat prostor dětem a znovu tam nacpat sochu Puškina (pro nezasvěcené: mají tu několik obchodů, knihovnu, půjčovnu DVD, cestovní kancelář, prodej letenek, cukrárnu... a chovají se tu, jako by jim to tu patřilo), tak mě okamžitě napadlo, přejmenovat náměstí na nám.N.Wintona, oslovit Čedok (ten mu kdysi pomáhal s přepravou dětí) a požádat o zastřešení a financování akce, kdy by se stávající dětské hřiště a okolí zrenovovalo a přizpůsobilo dětským potřebám...
(Pro vysvětlení: nemám proti Puškinovi vůbec nic - naopak- ale ono tady už dávno nejde o Puškina...)
Tuším, že už jsem toho napsala víc než dost, proto končím!!! :-)
Snad se nebudeš zlobit, doufám.
Sama jsem dlouho vzdorovala myšlence Ti o tomto psát, teď když to vyšlo "ven" o tom pochybuji ještě víc, ale pošlu to do světa.
Třeba je to nějaký střípek do mozaiky.
Moc děkuji, Wahl...
Marcela 17.05.2009
Dobry den
me jmeno je Marek,
chtel jsem vam jenom rici, ze sdilim stejne pocity jako slecna Lucie.
I ja mam stejnou uzkost ve spojeni s druhou svetovou valkou.
Pokazde pri jakekoli zmince hned uplne stuhnu a zacne me mrazit v zadech.
Kdyz jsem byl na exkurzi v Osvetimi, tak jsem se tam rozbrecel a neslo to zastavit.
Mam uplne neuveritelnnou touhu zjistovat vse, co se tyce druhe svetove valky.
Ne ze by me to bavilo, ale proste musim, nemuzu si pomoct.
Je to neuveritelne, ze uz od mych 8 let hltam valecne knihy.
A nejcastejji se nezajimam o valku osobne, ale vylozene ctu a zajimam se o osudy lidi.
Je to strasnne zvlastni pocit, protoze nemam nikoho v okoli, kdo by me pochopil.
Ale to neni vec, kvuli ktere vam pisi.
Mam trochu jiny problem.
Nevim, jestli je to zrovna problem, asi je to spise dar.
V mych vlastnich snech se mi zda moje budoucnost, co se jeste nestala.
Neumim si to vysvetlit.
Bohuzel to neni kazdy sen, je to treba kazdy 5.
A taky mne se za normalnich okolnosti sny nezdaji, vetsinou, kdyz se mi neco zda, tak se to vyplni.
Zni to neuveritelne...
Ja vim, ale je to tak.
Naposledy se mi zdala hadka s moji partnerkou a tak mesic na to jsme se opravdu pohadali, presne, jak se mi to zdalo...
Nejvetsi problem tohodle je, ze nevim, kdy se to stane.
Muze se to stat za tyden nebo take treba za pul roku.
Chtel bych od vas radu - dala by se tato vlastnost nejak zdokonalit?
Mysllite, ze je mozne, abych byl schopny rici, za jakou dobu se ta udalost stane?
A byl schopny odhadnout tu dobu?
Ale v kazdem pripade vim, ze se to neda zmenit, i kdyz uz to znam dopredu, tak budoucnost se zmenit neda.
Zkousel jsem ji ovlivnit nekolikrat, ale i kdyz jsem jedne situaci zabranil, stala se jina a ta zase dospela k te prvni.
Nevim, jak je to mozne.
Komukoli jsem se to snazil rict, tak mi neveril a rikal, ze jsem blazen, ale ja vim, co jsem videl.
Doufam, ze vy mi verite, protoze kdyz uz byste neverila ani vy, tak bych v tom zustal uplne sam.
Prosim poradte mi.
Dekuji
Marek 26.06.2009
Milá Wahlgrenis,
snad nevadí, když se přidám se svými pocity k článku „Byla jsem jistě nějak svázána s 2. světovou válkou“.
Už od dětství bytostně nesnáším Německo, Němce a ten jejich jazyk...
Když jsem v prváku na vysoké musela projít kurzem němčiny, bylo to pro mě utrpení, ze „zvuku“ toho jazyku mi bylo fyzicky špatně...
Dvakrát jsem v rámci školy byla na exkurzi v Terezíně…
Určitě nejsem jediná, kdo tam má tak zvláštní pocity...
Mrazení v celým těle a jakousi tíhu uvnitř sebe, jako by všechny svaly ztuhly, neschopnost zcela se soustředit...
Kamarádka se mnou bydlící na koleji studuje dějepis, kdysi si pouštěla nějaký dokument o Hitlerovi, slyšela jsem hajlování a všechno uvnitř mě řvalo „Ne, ne, prosím ne!“
Musela jsem odejít...
V televizi běželo už nesčetně dokumentů o koncentračních táborech, o utrpení lidí...
Většinou ihned přepínám, ale párkrát se mi stalo, že jsem jak zhypnotizovaná musela koukat až do konce, prostě se nešlo odtrhnout...
I teď když to píšu, mám ten zvláštní svíravý ochromující pocit.
Zcela na druhou stranu, jak silně negativní pocity mám z Německa a vším s nim spojeným, mě naprostou euforií naplňuje Anglie, hltám informace o Tudorovcích, miluju všechny filmy z jejich doby!
Když zahlídnu v televizi anglickou krajinu, kochám se…
Skoro dva roky zpátky jsem měla to štěstí navštívit Londýn a pár dalších míst v Anglii, při příjezdu na britskou půdu se ve mně všechno sevřelo a „nepochopitelně“ se mi chtělo brečet štěstím!
Připadala jsem si, ... jako „doma“.
Naprosto opačný pocit :)..
Ten z Anglie si užívám, ten z Německa potlačuju jak jen to jde...
Zdravím Tě, milá Wahl :)
Lucii 28.06.2009
Milá Lucii,
možná jsem to tady už někde psala, ale ani já nemám dobré vzpomínky na exkurzi do Terezína.
Je to už docela dávno, já byla tehdy těhotná.
Byl to takový výlet s člověkem, který na rozdíl ode mne prožíval jakákoliv sdělení o válce s rozšířenýma očima.
Mně tehdy ještě nedocházelo, co všechno se děje kolem nás, co všechno je zaznamenávané do našeho podvědomí.
Prožila jsem si tam všechno utrpení, to, co musely prožívat ty tisíce chudáků...
Těhotná jsem pak byla asi tak tři dny.
Pak už ne...
© Wahlgrenis
28.06.2009
Dobrý večer,
chtěla bych Vás poprosit o pomoc.
Před několika lety jsem měla sen spojený s druhou světovou, který mě hodně dlouho dobu pronásledoval.
Byl tak živý...
Bylo to, jako bych to skutečně nedávno prožila.
A od té doby kdykoli uvidím něco spojené s touto válkou - film, dokument, fotky... -
běhá mi mráz po zádech a před očima mi problesknou strašné věci.
Nedávno jsem dokonce měla sen, že podávám ruku samotnému vůdci, což je zvláštní, protože bych to normálně neudělala, ani kdyby mě za to měli jinak popravit, a tak mě to dost vyděsilo.
Poslední, co jsem měla před několika dny opět před očima, bylo, jak jsem stála před zkrvavenou zdí, viděla jsem rakve a pak už jsem jen uslyšela výstřely - popravili mě.
A vedle mě stála ještě nějaká žena.
Pokud se nepletu, znám ji i v současnosti a dost mě to k ní táhne.
Podle toho, co jsem cítila, myslím, že mi byla i tehdy hodně blízká.
Stále mě to pronásleduje, a tak bych se chtěla zeptat, zda je to pouze výplod mé fantazie, a nebo jsem to skutečně začila.
Popř. kdo jsem byla? - nějaký zrádce vzhledem k odporujícím si "vzpomínkám"?
A ta žena?
Skutečně je to ona?
Pokud ano, máme nějaký společný úkol v tomto životě, když jsme se opět potkaly?
Podle našeho současného vztahu bych spíše soudila, že se máme nějak usmířit?
Děkuji za odpověď.
Moc by mi pomohla se s tím nějak vyrovnat, kdybych věděla, jak se věci skutečně mají.
Lucka 17.07.2009
Milá Wahlgrenis,
právě jsem dočetla "byla jsem jistě nějak svázána s 2. světovou válkou".
Miluji předválačnou éru, hudbu, architekturu, Anglii.
Na střední škole jsem se musela učit 4 roky němčinu.
Propadala jsem z ní.
Nechtěla jsem se ji učit.
Nesnášela jsem zvuk němčiny.
Jako malá jsem měla panickou hrůzu z letadel a sirém, protože nás letí bombardovat.
Pokud slyším zmínku o mučení, ještě týdny se mi vybavují obrazy mučených osob a utrpení.
Asi před 15 lety jsem měla sen:
utíkám SSákům budovou nahoru a než by mě chytli, volím smrt skokem ze střechy na "buzerplac".
Tyto informace mi naskákaly do řady po přečtení příspěvků od Lucie a dalších.
Snad je to vodítko zjistit, proč se mi stále vybavují ty hrůzné obrazy a příležitost posunout se dál.
Díky za tento web a Tvou pomoc všem.
Ivana 23.07.2009
Milá Wahlgrenis,
nedávno jsem Vám psala příspěvěk Vámi nazvaný jako "Byla jsem jistě nějak svázaná s 2. světovou válkou".
Po dnešním snu Vám musím opět napsat, protože mě mrazí v zádech a hlavu mám jak ve svěráku.
Nevím, jestli za to může ten sen, ale stejně je mi tak zvláštně.
Zdálo se mi o spoustě lidí absolvujících tzv. pochod smrti někdy během války (slova pochod smrti mi sama ve snu naskočila).
Zajímavé je, že těsně před probuzením jsem slyšela slova:
Svíčka je pro duše světlo v temnotě, přitahuje duše dobré i ty špatné...
Večer před usnutím jsem měla zapálenou svíčku, i když to běžně nedělám!
Od rána mám v hlavě neodbytnou myšlenku, jestli po mně nechce nějaká duše pomoc?
Nemohla byste se na to prosím podívat?
Asi před 14 dny se mi navíc zdálo, že na nějakém nádraží s vagony "dobytčáky" pomáhám ještě s jednou osobou k úniku lidem v transportu.
To už nemůže být náhoda.
Zapálila jsem teď svíčku a opatrně se zeptala, jestli je blízko mě nějaká duše a plamínek se nepatrně rozkýval..
Nemám s dušemi vůbec žádnou zkušenost, ale těch snů na podobné téma už jsem měla tolik, že to cítím jako nějaké poslání, návod, kam směřovat.
Navíc ta slova o svíčce...
Pokud si najdete, milá Wahlgrenis, trochu času a podíváte se, jestli můžu někomu pomoci, budu Vám moc vděčná.
Přeju hezký den,
Lucie 21.08.2009
