Wahlgrenis

Neplánovaný magický víkend

27. - 29. 10. 2006
Soukromá, individální akce

Wahlgrenis

Místo: malá vesnička L., kde jsem byla jako malá holčička na svém prvním letním táboře

Soukromá, individální akce

Spoluúčastníci:

Drahomi

Vašek

a další, kteří ale byli obsazeni jen do vedlejších rolí

(I když ani bez nich by celý příběh nemohl být kompletní.)

OHLASY:

Wahlgrenis

Moc Tě zdravím a vzpomínám... :o)
Poslala jsem Ti příběh, můj pohled na prožitý víkend...zpracuj či vygumuj :o)
Dlouho se rodil, nevěděla jsem, zda vůbec mám tentokrát se vyjadřovat či nechat vše uloženo ve vnitřních prožitcích.
Prošla jsem dny euforie...opravdu silného prožitku...asi muselo vše dosednout.

Nebylo by asi dobré dát život slovům mým, která by mocně létala ovzduším .o)
Stalo se tak nyní.
Je to nádhera...jsem vděčná za vše, co mě životem provází, za Tebe a za naše setkání...
Děkuju.
Drahomi :o) 4.11.2006

Ráda bych se podělila o příběh, kterýž "píše" Božský Dech:
...je pátek 27.10.2006, mám nabídku navštívit zajímavé místo naší zemičky.
Hledám "něco", čeho bych se chytla a moudře se rozhodla.
Nic "nenacházím" - žádné napojení na Nebesa, která jindy ožívala, nyní zůstávala němá.

Co teď? Zůstat či jet?
Mlčení Nebes jsem nejdříve vzala jako souhlas nikam nejet, nakonec rozhodla jsem se vydat na cestu.
Cesta působila ve mně rozčarování, napětí... možná z očekávání... tíž se mi dýchalo - nechápala jsem

- 5km před cílem, zastavila jsem asi na půl hodiny.
Nasávala jsem dechu krajiny, nádherně, čarokrásně podzimně radostné, pomalu ukládající se k spánku.
Jako by se mi nechtělo, či mi něco bránilo jet dál.
Byly to mé obavy, že nemám vše pod svou kontrolou.

Že činím něco, čemu nerozumím - přesto pokračuji v cestě.

Vesnička L. - můj nový domov na říjnový víkend.

Zastavila jsem u rybníčka, kde čekala jsem na pomoc bytosti, která by mi ukázala cestu do školního království.
Za několik málo minut, zjevil se milý človíček - Vašek, který mě dovedl do zdejší školičky.
Zde čekalo setkání s Wahlgrenis, Honzou a dětmi, kteří přijeli za krásami tohoto místa.
Společně s dětmi jsme vytvářeli různá výtvarná díla...večer opékání buřtů.
Očista těla a ukládání k spánku.

Pohled z trochu jiného úhlu:
Hned po příjezdu jsem spatřila "první sdělení", které přišlo zkrze Wahlgrenis,

tedy v podobě zranění její hlavy - má slova: "očima neuvidíš"...
Měla zpozornět, ale nechat vše proudit přirozeně, nenuceně...
Měli jsme se obě, já a Wahlgrenis, setkat dobrovolně na tomto místě, spojit naše srdce

a láskou pomoci očistit tento prostor, ke kterému patřil tichý,

možná někdy nápadný neb pozemským okem nezahlédnutelný život "zbloudilých".
Přicházely k nám během těchto dní informace každé v jiném okamžiku, z kterých jsme měly vyčíst a uchopit příběh bytostí,

které byly připoutáni k tomuto místu již od 13. století.
... proč zrovna jsme měli se setkat ve vesničce pod Blanickými vrchy, kde podle pověsti, zde spí blaničtí rytíři...?...

Byli zde "dva" vyvolení, duchovní bytosti, kteří měli na sebe upozornit, věděli, že teď nebo nikdy...

obrovská příležitost na posun za "světlem" a těžce vyprosené vysvobození.

A dalších 32 bytostí po otevření bran nebeských měly se směřovati za těmi dvěma vyvolenými, kteří jim měli ukázat cestu.

První noc jsem víceméňě prokoukala a prodýchala s tímto prostorem.
Přišla indicie prostřednictvím živého snu a ... zvuky, kroky, bouchání dveří...tma a opět světlo.
....nic zlého...jakási vnitřní rozmluva, která nabrala slyšitelnosti.

Na druhý den přišlo psanou formou sdělení:
"Jsi na správném místě. Cestu sis zvolila dobrovolně, tak je to dobré.

Všichni přítomní zde v tomto prostoru jste součástí tohoto příběhu.
Je 13 stol., rytíři, ženštiny, láska, nenávist, nejistota, nepokoje.

Děti umírají, málo něhy.
Zde jsou dva duchové, kteří jsou vyvoleni, aby sehnali pomoc.

Ne, nejsou zlí, hledají lásku.

Ty a Wahl. jim pomůžete odejít za světlem, tím s nimi půjde celý zástup rytířů, bojovníků za pravdu, položili zde život.
Školní kotelna = hromadné pohřebiště = bloudící duše = měli si projít tímto dlouhým obdobím smutku

= byla to jejich karma, jejich očista = jít staletí bez lásky až do nynější doby.
Potřebují moc lásky a něhy, jsou plni blaha, že se naplnil jejich den.

Jsi pro ně štítem, jsi ta jenž dává pomazání. Víc se neptej."
... a tak naplněno jest.

Možná je to jen sen, však krásný.

Tento víkend mě naprosto očistil a zároveň nabil překrásnou energií lásky.
Všichni, kdož jsme zde pobývali, jsme byli nedílnou součástí tohoto pozemského okamžiku...děti i dospělí....nastalo "BEZVĚTŘÍ"...
Byl to a je tolik mocný zážitek, který mi dal dar vidět další kousek krásna.
I tento malý prožitý střípek jsoucna může být hlubokým poselstvím lásky pro Vás všechny, kteří se "pouze pročítáte" tímto příběhem.
Nechť všichni jsme šťastni z naplnění LÁSKY,

nechť jsme jejími posly,

nechť zkrze LÁSKU prozařujeme sami sebe, všechno a všechny.

...právě nyní / dnes (2.11.2006) v 17 hodin mi dozněly tóny nových sdělení nebes

a zazněl krásný dunivý hlas kostelních zvonů, kdy na mysl mi přišla slova:

"DOKONÁNO JEST".
VŠE CO MĚLO DOZNĚLO, DOSEDLO SI TAM KAM MÁ,

OPĚT ZAČAL ČAS JAKO KAŽDÝ JINÝ, PŘESTO JINÝ :o)

Dne 1.11. 2006 "přišel" mi hlas nebes:

"NEBESA ROZDÁVAJÍ LÁSKU, JE DEN BLAHA, RŮSTU, BOŽÍHO HÁJENÍ.

DNEŠNÍ DEN, CO ZAPOČATO JEST, TO POŽEHNÁNO. JE TO CESTA PRAVOSTI BOŽSKÉHO CITU, LÁSKY A MOUDRA.´
BUĎTE POŽEHNANÍ VY VŠICHNI, KDOŽ JSTE POVSTALI,

KDOŽ NEBOJÍTE SE VYJÍT VSTŘÍC VĚTRŮM HOJNOSTI. OVOCE UZŘÍ TEN,

KDO NEOTÁLÍ A NASLOUCHÁ KROKŮM ŽIVOTNÍHO DECHU.

JSME S VÁMI SE VŠEMI PO VŠECHEN VĚK, JSME RADOSTNI, ŽE MÁME TAKOVÉ SILNÉ BRATRSTVO.
JDĚTE A ROZDÁVEJTE LÁSKU, ŽEHNEJTE LIDU A JEJICH POČÍNÁNÍ,

PŘEDÁVEJTE POSELSTVÍ LÁSKY, SÍLY A ODHODLÁNÍ.
POJĎTE DÁL, NEOSTÝCHEJTE SE SAMI PŘED SEBOU...UCHOPTE A NALEZNETE.
NASTAVTE SVÁ SRDCE, DOVOLTE NÁM, AŤ MŮŽEM VÁM NALÍT HOJNOST LÁSKY DO NITER VAŠICH.
NEMĚJTE OBAV, ŽE NEJSTE HODNI - HODEN JEST TEN, KDOŽ ODHODLANĚ KRÁČÍ VSTŘÍC "BUDOUCNOSTI".
ANDĚLÉ POZEMŠTÍ - LEŤTE. UKAŽTE SVĚTU SÍLU KŘÍDEL SVOBODY.

JSTE NOSITELI SVĚTLA VŠEMOHOUCÍHO. VE VAŠICH RUKOU BUDOU KLÍČIT SEMENA, KTERÁ PONESOU VELKÉ PLODY.
SEJTE, OBDĚLÁVEJTE, SKLÍZEJTE, SYŤTE HLADOVÉ A ZBLOUDILÉ DUŠE.
SPOLEČNĚ JÁSEJTE, DĚKUJTE, OBJÍMEJTE - JSTE ANDĚLÉ HOJNOSTI....

ALELUJA......

Milá Drahomi,

děkuji za Tvá slova.

Pro mě zatím zůstává těch pár dní příliš silných na to, abych mohla skládat slova za sebou do řádků.

Doplním obrázky, které mohou doplnit atmosféru, a určitě časem přidám i něco víc.

Také jsem jela s pochybnostmi a strachem, proč to nepřiznat...

...Moji milí, jenž svobodně jste se rozhodli pročítat tyto stránky a řádky...
Mám potřebu se k Vám přiblížit ještě několika málo slovy.
Vše, co lze zde najít v příbězích a pozastavení druhých, kteří mají chuť též svobodně se o ně podělit,

není to forma, která je nejlepší z nejlepších, nejste vybízeni k tomu, abyste dle toho žili.

Je to jen střípek příběhu jednotlivce, originální bytosti, který je součástí JSOUCNA.

Každý z nás se každou vteřinou dotýká lásky nebeské, která má tváře různobarevné - až nadpozemské, magické.
Těmito různými příběhy se navzájem duševně dotýkáme, prorůstáme, aniž bychom se znali či uviděli okem.
Jste svobodni všichni dojednoho - nebojte se a běžte, radujte se ze svého života a věřte, že jdete správnou cestou ke světlu.

Vy jste to světlo, MY všichni.

Je na každém z nás, kudy půjdem, jakou cestu či směr si vybereme, však jen my jsme zodpovědní za své skutky i slova.

Vše je v našich rukou, ŠTĚSTÍ či BOLEST okamžiku.
Patří sem ještě jeden můj střípek,

když jsem se vracela z víkendu domů, bylo již hodně pozdě večer, tma, pršlavo, pošmourno - únava se mě dotýkala čí dál tím víc.

Byla jsem naplněna štěstím, radostí, krásou života, doteku mocné očisty těla i ducha.

Tělíčko přestává reagovat na podněty spojené s jízdou a zodpovědností řidiče.
Usínala jsem za volantem, ale nešlo mi už ani se zastavit, abych se protáhla, nadechla se čerstvého vzduchu, abych se oživila.
Jen vím, že jsem měla třikrát zavřené oči - mikrospánek, přesto tělo, mozek nevyslalo signál, abych zastavila vůz...
v tom se za mou sedačkou ozval neslýchaný "šramot"....

v tom okamžení jsem byla bdělejší než kdykoliv jindy ráno po vydatném spánku...

po chviličce jsem se uklidnila...

byli to mí milovaní ochránci, byly to dušičky vysvobozené předešlého večera...

jsou to mimo jiné dušičky, které by rády skrze mě přišli na tento svět, mají chuť obléknout hmotné tělo u mě....

již dávno jsem uchopila této informace nebes...

nyní přišel okamžik, abychom se poznali a přiblížili se k sobě...

kdo ví, jak bude tento příběh pokračovat....
Drahomi :o) 7.11.2006

Tak konečně nastává ta chvíle, kdy mám začít skládat slůvka za sebou do příběhu.

Úvodem musím předeslat, že všechno, co se během necelých pěti dnů odehrálo, není jen tak běžný děj.

Nevím, jestli popíšu všechno tak, abyste pochopili, ale tentokrát je to spíše moje intimní, deníkové sdělení, které by asi nemělo číst moc očí...

Akce, během které se všechno odehrálo, byla původně naplánována už na jaro.

Ale tehdy k realizaci nedošlo, jen se o ní mluvilo, dohadovalo se rámcově ubytování a stravování.

Z dnes už neznámých důvodů se akce neuskutečnila a dokonce to i jednu chvíli vypadalo, že se neuskuteční vůbec.

Přesto, když začal podzim, začalo být toto téma stále aktuálnější, jako by nedovolilo, že se snad akce neuskuteční.

Místo jsme věděli, oprášili jsme kontakty, zaslali pár dopisů.

Tím místem byla vesnička L., nedaleko vrchu, kde podle pověsti odpočívají blaničtí rytíři.

Hrdinové, o kterých se bude mluvit dále, tam na nás čekali přes 700 let.

Věděli, že dorazíme, trpěliví byli, i když...

Nic se neděje náhodou, všechno je součástí vyšších plánů a děje se tedy v pravou chvíli, nic se nedá urychlit, ale ani zpomalit.

Měli jsme jet původně tři dospělí na skupinku dětí, jenže...

Aby nebylo těch náhod málo, tři dny před odjezdem jsem se dozvěděla od mé kamarádky, která měla jet se mnou, že musí na operaci.

Její jméno začíná na L., stejně jako ta vesnička.

Operace to byla neplánovaná, objevily se u ní akutní potíže, které signalizovaly, že její léčba ještě není v pořádku.

Musela na sál.

Prostě bylo dáno, že jet s námi neměla, byla by v příběhu navíc, možná proto, že to má trochu jinak.

Třeba její příležitost ke kontaktu s jiným světem přijde později, třeba až někdy v dalších životech, nevím.

Když jsem s dětmi odjížděla z Roztyl ten podvečer, začínaly podzimní prázdniny.

L. zůstala v Praze.

Vašek, který v poledne před akcí nakládal nějaké věci do auta, pochopil, že mám strach, jako by se mělo něco přihodit.

Byli jsme oslabeni a i když jsem mu říkala, že by mohla dojet místo L. Drahomi, nebylo nic jisté.

Drahomi navíc nevěděla, jestli vůbec jet má.

Vnímala jsem z jejích mailů pochybnosti...

Mně bylo ale jasné, že ona přijet MUSÍ.

Už první noc se začaly dít věci...

W. 11.11.2006

Noc, která nastala, změnila mnohé v mém životě.

Dokážu tvrdit, že kdyby tato noc byla nějakým zázrakem obejduta, nejspíš bych dnes byla jinde.

Ale nesmím předbíhat.

Přibližně do jedné hodiny nebo do půl druhé jsem pracovala na počítači.

Děti už dávno spaly...

Všude byl klid.

Potom jsem uznala, že i spánek je k něčemu dobrý, že je tedy nutné jít spát.

Potom bylo všechno nějak jinak.

Mohla bych se zeptat, třeba souvislosti vyplynou samy:

Proč jsem musela odnášet věci, které se mohly rozbít, ke vchodovým dveřím?

Proč jsem nesla telefon, foťák a hrnečky na břiše?

Proč jsem neměla volné ruce?

Proč to nemohlo počkat do rána?

Proč jsem najednou zabloudila v obrovském prostoru jídelny?

Proč jsem si položila svoji cestovní kabelu na židle?

Proč mi potom krvácela hlava až do rána?

Proč jsem nezemřela rovnou?

Proč jsem až do rána vnímala moji horkou krev, která vytékala odněkud z čela?

Proč mi rovnou nepraskla lebka?

Proč jsem na místě nepřišla o oko?

Proč jsem zůstala naživu?

Proč se mi vlastně vůbec poměrně NIC nestalo?

Proč se mi muselo ROZSVÍTIT právě tímto způsobem?

Proč to muselo být tak drastické?

Proč jsem do rána slyšela podivné zvuky ve vedlejším traktu budovy?

Proč mi připadalo, že někdo zhasíná a rozsvěcuje světlo?

Proč jsem do rána už vůbec neusnula?

Proč jsem ještě dalších 14 dní měla modřiny kolem oka?

W. 14.11.2006

Ahoj prinzeničko,
zdravím Tě a přeju krásný den.
Moc krásně píšeš v příběhu na pokračování, moc krásně moudře a s velkou pokorou, je to tak mocně cítit.

Nevynecháváš ani jediný zježený chloupeček na Tvém těle, ani sebeméně procítěný zážitek Tvého nitra.
Blahopřeju Ti k tak významnému příběhu, který jsi prožila a ustála - nebyl jednoduchý, ale asi kdo nezažije, neuchopí...
Byl to zlom, od kterého se začínají odvíjet věci zase trochu jinak s větším nadhledem a vhledem do celovesmírno-pozemského dění.
Neustále přicházejí nové a névé věci, byl to úžasný víkendový start...
Příběhu, kterému jsi hlavním svědkem, dáváš patřičnou velikost, zaslouží si ji.

Pamatuješ:" Jsi služebnice Boží".
Jsi spravedlivou královnou své pouti.
Buď požehnána.
Drahomi :o) 15.11.2006

....kuk :o), zdravím a objímám raníčkově :o)
...jen jsem chtěla ještě jednou vyzdvihnout tu vesničku L.

....opravdu, skutečně jsme osvobodili spící rytíře....

i tento příběh se vlévá do dění vesmírného...

jakoby se posunuly zemsé desky, jakoby se země otřásla...
Stále se vše připravuje na velký ÚSVIT...

ještě mnoho míst a duší se přivede k životu, ještě mnoho indícií je třeba seskládat do čarokrásné mozaiky....

ale přijde díky našemu postupnému zrání, přijde okamžik RAJSKÝ...
Drahomi 28.11.2006

Psala Irenka, kdy dopíšu tenhle příběh.

No, tak dobře...

Zaměřím se na dění, které má vazbu k tomuto vývoji.

To, co se dělo přes den, není zase až tak důležité.

Bylo jasné, že mrtvá nejsem, ani na postupné umírání to nevypadalo.

Dokonce jsem ani nevyhledala lékařské ošetření, pravé oko se mi nádherně vystínovalo do modrofialové.

Druhou noc jsem spala, ani nevím jak.

Byla jsem unavená a nevím, co se dělo kolem.

Zalehla jsem a probudila se až ráno...

Potřebovala jsem si prostě odpočinout.

Fungovala jsem docela normálně, žádný stav ležící spící, všechno jako normálně.

Krásné činnosti, tvoření, výlety, jídlo, mytí, normální děj.

Navečer měla dojet Drahomi.

Ve chvíli, kdy volala, že už je na rozcestí u rybníka a neví, kudy má jet dál, jsme zrovna s dětmi něco vyráběli.

Tohle není nutné rozebírat detailně, bylo jasné, že ji navigovat půjde Vašek.

Bez řečí se vydal ven.

Drahomi neznal, nevěděl, pro koho jde, ale šel.

Když se po několika okamžicích vrátili, bylo mi jasné, že mezi nimi v budoucnu k problémům nedojde.

Jenže to jsem jim pochopitelně nevyprávěla.

Drahomi se hned zapojila do našich činností, potom se také seznámila s celým objektem.

Bylo vidět, že nadšená není.

Jenže večer byl poměrně brzy a muselo se jít spát.

Měla jsem ji vedle sebe, tedy spaly jsme do pravého úhlu, hlavami k sobě.

Já těsně pod oknem.

Potřebovala jsem ji tady mít.

Pořád mi nebylo nejlépe - měla jsem poruchy koncentrace, občas se mi zamotala hlava.

Byla takový můj anděl strážný.

Ani nevím, jestli jsme si před spaním něco povídaly.

Nejspíš jsem zase rychle usnula, ovšem v noci jsem byla několikrát vzhůru.

Měla jsem pocit, že Drahomi nespí a jen se převaluje z boku na bok.

Hned ráno mi celá vyplašená vyprávěla svůj sen.

Pochopila jsem, že to nebyl ten běžný sen, ale příběh z minulosti, který se nám musel reálně ukázat.

Ten sen nebyl vůbec příjemný, milý ani pozitivní.

Drahomi popisovala prostředí podobné středověké mučírně -

železné nástroje, muži oblečení do kožených kalhot a vest, detaily byly kovové, hodně dírek, cvočků, řetězů.

Nebyla to ale typická mučírna, ale spíš místo, kde se neděly hezké věci.

W. 1.12.2006

Je noc z pátku na sobotu, uvelebujeme se ke spaní, hledám si své místečko,

bála jsem se osmělit, zeptat se, zda mohu spát vedle ní, necítila jsem se tam dobře, tak jsem hledala nějaké útočiště.

Potřebovala jsem mít za zády zeď, abych se cítila bezpečně,

jako že mám někoho vedle sebe, nakonec se samozřejmostí mi Wahl nabídla, ať si lehnu samozřejmě vedle ní,
potřebovaly jsme asi cítit "jistotu" obě dvě.
Tak jsme byli všichni uloženi ve spacáčcích, trochu jsme ještě povídali, až se nám zavřely oči a pusy únavou.

V noci jsem se převalovala, nějak mi nešlo spát, bála jsem se jít na záchod i když se chodba školní nechávala svítit.

Na záchodě byla podivná energie, necítila jsem se tam dobře, až v neděli mě došlo, že dvě dušičky mě stále doprovázely.

Které mě chtěly stále něco ukázat a já se bála plně vnímat.. bylo to moc silné.

Sice jsem chtěla jim naslouchat, ale musela jsem si to postupně dovolit se nebát.

V noci mě neminula přece jenom cesta na záchod.

Bylo to v pohodě, ale snažila jsem se nebýt plně vědoma,

násilím jsem si do hlavy vsouvala zcela jiné příběhy, aby mě síla tohoto prostoru a síla těchto duší nepřisála k sobě.
Nakonec jsem usnula, však hned po té se mě začal odehrávat sen,

po jeho doznění, jsem vnímala různé zvuky, zhášení světla..to mě nedalo klidu..

byla jsem ráda, že už se pomaloučku blížilo k ránu.

Vedle mě Wahl spokojeně oddychovala a já si říkala, že takovou podobnou noc ona má již za sebou a já ji právě doprožívám.

Dušičky věděly, že mě nemohou nechat jen tak lačnou, když jsem si nedovolila otevřít šestý smysl, tak přišly do snu.
Nejdříve jsem vnímala děj, že dva, nazvu je zbrojnoši, přicházeli do místnosti, kde jsme všichni spali.

Děti, Wahl, Honza, já a Vašek.
Vše jsem pouze pozorovala.

Přišli si nejdříve pro Honzu, ale ten v tomto snu byl dívkou.

Chtěli trochu lásky, rozkoše, ale nebyli zlí, chtěli se jenom tulit a sát příjemno z energie ženy.
Celou dobu říkali, že se nemusí ničeho bát, že ji neublíží, chtěla jsem ji / ho chránit,

ale tím, že jsem byla ženou, jsem měla strach vylést, aby mě nevzali také.

Nakonec jsem pocítila úlevu, že zakročil Vašek a snažil se v tom snu ji / ho ochránit, ale nepovedlo se.
Jako bych ale zároveň byla v jakém si sklepě / vězení / jeskyni / kotelně - byla tam tma,

jen z nějakého vzdáleného ohně nebo loučí se mihotalo světlo.
Honzu, tedy Jí, hladili, a jen tak se mazlili a byli moc šťastní, ne neukájeli se, nic takového,

jen jsem vnímala obrovsky krásný pocit krásy lásky v nich samých, nemohli se nabažit a přišli znova do naší společné místnosti.
Hledali, sháněli se po další dívce, jako bych cítila, že to budu já a že nic nezmůžu.
Opravdu jsem najednou byla v tom sklepení, ležela jsem na Zemi na hlíně, nebo spíš možná na dřevěné lavici,

která jako by zároveň sloužila k nějakému mučení.

Však tady nebyla cítit z nich zloba, jen potřebovali sát cit, lásku, něhu, teplo hřejivé.
Abych se jako by zachránila a mohla se vrátit zpět,

snažila jsem se mluvit co nejhrubším mužským hlasem

a že jsem jako studený čumák, že vůbec nejsem plná lásky, že ze mě nic mít nebudou.

Už už to vypadalo, že mě propustí, ale v tom jeden z nich řekl, že ne, že je to divné, že se tak moc bráním,

co když nakonec, je to úplně jinak a já to jenom hraju.

Že si to raději ověří.

A už jsem ležela a nade mnou stál muž, velký, svalnatý, dlouhé vlnité vlasy, usmolené, dlouhé vousy,

kožený obleček, něco jako kříž na silných kovaných okách, kožené opasky, kožené vysoké boty na holých chlupatých nohách.

Stál nade mnou rozkročený, jak už jsem říkala, byla tam tma jen jsem viděla díky odleskům do jeho tváře

a rozkročené stojící nohy nade mnou, kterými mi stál na rukou, abych se nemohla hýbat.

Jen mi říkal, že se opravdu nemusím bát, že chce jen sát lásku.

Najednou jsem viděla nějaké kapky, než jsem domyslela, co se děje, zjistila jsem, že začal ten člověk čůrat, vím, že byl blažený.

Cítila jsem teplo a pach moče, která mi padala na obličej, jak jsem se chtěla bránit, tak se mě dostala i do úst

a já se začala zajíkat, až jsem cítila, že se nemohu nadechnout, že je konec..

V tom jsem se probudila, ještě jsem z plna dýchala, držela se kolem krku a uspokojoval mě pocit, že žiju, že dýchám.

Rozhlížela jsem se kolem.

Jsem tady správně, s ostatními, ano, byl to jenom sen..

Však stále jsem cítila to něco, že to nebyl jen obyčejný sen, jako bych vnímala ještě ty duše okolo mě, ale nebyly viditelné..

Nemohla jsem už usnout a netrpělivě jsem očekávala příchod rozednění...

Konečně jsem se dočkala...

Jakmile vysvitly první paprsky nového dne, celá unavená jsem usnula a probudila se, až již byli všichni na nohách.

Byl to pro mě velmi vysilující zážitek.
Drahomi 2.12.2006

Do hry vstupuje Irenka, která poslala tři obrázky.

Na prvním se ptala, co na nás čekalo v té škole.

Vlevo jsi ty a vpravo Drahomi, nad tebou se vykreslilo "cosi",

pocitově ne příliš dobrá energie, šla směrem k tobě, tvojí hlavě a celou tě obejmula.

Vedle tebe vlevo se vykreslily dvě dušičkyv astrálu,

horní s pozitivní energií, dolní s negativní enrgií a obě jsou napojené na to "cosi" nad tvojí hlavou.

Energie zasahuje negativně celé tělo a je napojená i na tvoje srdíčko

Na druhém obrázku je zakresleno, co se stalo poslední noc.

Jste tam s Drahomi, velká rezonance lásky, je tam odchod těch dvou dušiček s tou obrovskou láskou od vás.

Je tu odchod dvou dušiček, obě odcházejí s obrovskou láskou, kterou jim posíláte,

je tu u jejich odchodu mnoho srdíček a obě dušičky jsou již obepnuty pozitivní energií.

Na třetím obrázku je nakresleno, jak to bylo potom.

Opět Vy dvě, nad Vámi krásná energie.

Je tam nad tebou (Wahl) a Drahomi krásná energie a napravo Nejvyšší bytost, ke které ty dvě dušičky míří,

je tam od nich šipka k té bytosti a ta bytost je s vámi spojená přes mysl a srdíčko

To je ve zkratce.

Ještě jsem kreslila další obrázek, proč tu ty dvě dušičky bloudily - myslím, že dosud škodili.

Ta první s pozitivní enegií, tam mi to vychází na násilnou smrt, došlo k rozčtvrcení té osoby.

Ta druhá dušička s negativní enegií -zde se vykreslil násilný čin, ten člověk přišel o nohu rukou cizí osoby a zřejmě vykrvácel.
Dušičky děkují všem, co jim pomohli odejít a slibují, že již nebudou škodit lidem.

Nadešel jejich čas jít dál, duše jsou osvobozeny a našli klid tam, kam toužili jít.

Slibují, že časem postupně přijdou na tento svět zpátky.
Irenka 3.12.2006

Pokračování už tady nebude...

W. 18.12.2006