Drahá rodino z Krkonoš,

všechny Vás zdravím.

Děje se toho každý den tolik, že nestíhám zapisovat a vstřebávat to.

Jsem moc ráda, že Karin píše o svých zážitcích, protože bych si jinak myslela, že jsem blázen.

V úterý dopoledne mi přišlo celé sdělení pro všechny a když ho šla psát do emailu, tak mi zhasla svíčka.

Tak jsem to brala jako signál, že ještě není ta pravá chvíle to poslat.

Celý den jsem byla strašně unavená, začalo mě bolet v pravém uchu a hlava.

Připadala jsem si, že onemocním a nemohla bych jet do Nového Boru, kam se moc těším.

Celý den jsem byla nepoužitelná, vařila jsem si bylinkové čaje atd., ale nezlepšilo se to.

Večer za mnou přišel syn a řekl mi, že je taky trochu unavený, že možná nejsem nemocná, ale že asi máme doma další dušičky na odvedení.

Tak jsme si nakreslili náš dům a nakonec jsme u nás měli 208 duší na odvedení, z toho 14 bylo pro Tomáška.

Dozvěděl se od nich další pokračování příběhu z let 1918 až 1921.

Já jsem měla samé duše, které jsem neznala, jen chtěly odvést.

Odváděli jsme je asi do 1 hod. ráno.

7 duší nedostalo povolení odejít a já jsem nevěděla, co s nimi mám dělat, měla jsem strach, aby se na mě nějak nepřilepily.  

Wahl s Princeznou by určitě věděly, co s nimi, jak je poslat pryč.       

Když jsme odvádění dokončili, tak se mi ulevilo a ucho přestalo bolet.

Tomášek šel spát a já jsem najednou pocítila, že mám vzít kyvadlo a přišlo mi toto:

DĚKUJEME ZA TO, CO DĚLÁTE PRO DUŠE, KTERÉ NEODEŠLY VE SPRÁVNÉ DOBĚ K TOMU URČENÉ.

 

Ráno mi manžel vyčetl, že si ho nevšímám, že už se zabývám jen kyvadlem a dušemi.

Bylo mi to moc líto tak jsem si zalezla do ložnice a brečela jsem a modlila jsem se.

Prosila jsem Boha, aby mi pomohl a řekl mi jestli to, co dělám je správné.

Že nechci, aby to narušovalo naši atmosféru doma a ještě další a další otázky.

Pak jsem se uklidnila, umyla jsem se a šla jsem cvičit.

Už v koupelně ke mně začal mluvit hlas, oslovoval mě Marion a utěšoval mě.

Řekl mi, abych se z ničeho neobviňovala, že to, co dělám je důležité, že teď zasévám, že zatím nevidím žádný výsledek, ale pak přijde sklizeň.

Říkala jsem si, že asi blázním, že se mi to možná jen zdá.

Najednou koukám na svou pravou ruku a pravý ukazováček se mi lesknul,

jako kdyby mi ho někdo natřel perleťovou barvou bílou s nádechem do růžova.

Koukala jsem, co to mám na tom prstu a pak jsem kolem sebe ucítila krásnou vůni.

A hlas mluvil ke mně dál.

Ruku jsem si umyla a pak jsem myla i nádobí a měla jsem to na tom prstu ještě několik hodin, než to zmizelo.

Vzpomněla jsem si, že tu vůni jsem kolem sebe cítila už v Krkonoších, když jsem dostala sdělení od světelných bytostí.

Tenkrát jsem v ruce držela balíček obyčejných papírových kapesníčků z Penny a najednou mi začala vonět celá ruka a ty kapesníčky v tom balíčku.

Nechápala jsem, kde se vzala ta vůně.

Ruku jsem si umyla několikrát mýdlem a stále voněla a kapesníčky voněly ještě doma.

Nevím, co to znamená, zatím jsem o tom nikde nečetla, možná Wahl bude vědět.

Tady je to sdělení, které začalo 30.7. a dokončeno bylo 4.8.:

 

MOJI  MILOVANÍ

Poslal jsem Vás do života na Zemi do Vašich hmotných těl, abyste šířili lásku a světlo kolem sebe.

Neboť kde světlo a láska je, tam nemá zlo přístup.

Čekal jsem, až se probudíte, otevřete se, začnete chápat a cítit, dojdete poznání a spojíte se s bytostmi světla.

Je to dlouhý přerod, který neustále blokuje zlo svými pochybnostmi.

Vy už jste to zvládli, máte volnou cestu ke světlu.

Jste pro nás velmi důležití.

Vy jste na Zemi, kde se střetává dobro se zlem.

Jinak jsou tyto dva světy od sebe odděleny.

Nebojte se, nejste na to sami, jsme všude kolem Vás, jsme tady pro Vás, připraveni Vám s čímkoli pomoci,

jsme po Vašem boku a čekáme, až nás zavoláte a požádáte o pomoc. 

Ve svém konání máte svobodnou vůli, kterou musí všechny duchovní bytosti respektovat.

Chceme, abyste žili v lásce a hojnosti, nechceme, aby jste trpěli.

Žádejte nás o vše, co potřebujete, jsme připraveni Vám s čímkoli pomoci.

Jsme tady pro Vás, abychom Vám pomáhali.

NEPOCHYBUJTE  O  NIČEM!  

Vše čiňte s láskou, pokorou a s trpělivostí. 

Pozor si dávejte na přílišné chtění, aby Vás nesvedlo z cesty, neboť požehnané je to, co jde samo.

Teď už nejste sami, máte jeden druhého, tak se vzájemně podporujte, ve spojenectví je síla!

A nezapomeňte, že my jsme stále s Vámi.  

 

Mějte se krásně, mám Vás moc ráda.

S láskou

Miluška 6.8.2009

 

 

Milí přátelé,

na tuhle akci jsem se těšila přes půl roku.

Nedělala jsem si iluze, jaké by mohlo být setkání s Wahlgrenis, ani to, že mě spasí, zachrání, dá mi rozřešení a pomůže mi na věky věků.

Teď by snad stačilo dodat jen „Ámen“.

Přijela jsem na to místo s nohama co nejvíce na zemi, s tím, že jsi jdu pro svoji další Zkušenost,

že mi postačí, když mě ona a nebo kdokoli jiný ukáže nové Vhledy na moji současnou životní situaci,

že najdu Inspiraci, přijdou ke mně nezapomenutelné Zážitky a poznám nové Přátele, Užiji si to a to vše mě Obohatí.

Sice jsem byla trošičku zvědavá, ale nervózní překvapivě vůbec.

A ani jsem se nebála.

Jen jsem cítila, že až se vrátím domů, budu jiná.

Byla to pro mě možnost, jak začít někde znovu („Po kolikáté už?“), ovšem snad konečně jinak a lépe.

Bez podceňování se, litování se a přehánění - prostě jen být sama sebou.

Přijela jsem s čistým štítem otevřená a přístupná tomu, co se bude dít.

Maximálně jsem se snažila nechat tomu všemu volný průběh.

Tak jednoduché a přitom tak obtížné nemít věci absolutně pod kontrolou…

Ale kupodivu to šlo.

 

A pak jsem ji uviděla.

Wahlgrenis myslím.

Hm, tak to je ona.

Dobrá.

Fajn.

Zajímavý, vypadá vskutku jako člověk.

Je skutečná.

A na první pohled nenápadná…

Poznala jsem nejvděčnější, nejpokornější a nejuctivější bytost v celém mém dosavadním životě.

Vyzařovala z ní opravdovost, důvěra, víra, láska, krása a vnitřní klid.

Žádná póza, přetvářka, lhostejnost, nezájem, výsměch.

Zpočátku mi jen nebylo dvakrát příjemné, že Ona se na mě podívá a bude vědět, přičemž já o ní nic nevím.

Dozajista prekérní situace.

Pocit, jako kdybych před ní měla stát nahá, se ale rozplynul, už když se s námi přivítala a představila se nám.

Jako kdyby to tušila.

A ona to tušila.

Ani si nás nemusela získávat.

Měla nás přirozeně.

 

Tam v horách si nikdo na nic nehrál.

Prestiž, tituly i postavení ztrácely na významu, nikoho nezajímalo, co kdo vlastní či nevlastní, čím kdo je a nebo není…

Vše, co nás rozdělovalo, bylo zastřeno.

Všichni jsme si tam byli rovni.

Všichni jsme měli jen sebe jako různě vyspělou a vyzrálou lidskou osobnost, s čím se dalo pracovat.

A co se dalo zúrodňovat.

 

Bylo to skutečné dobrodružství.

Vidět, jak je každý z nás den ode dne uvolněnější, radostnější, bezstarostnější, vnímavější, intuitivnější

a může mít víc rád ostatní a hlavně sám sebe.

Jak pokorně přijímá, sdílí, dělí se a stává se celistvějším.

Jak si víc váží všeho okolo sebe a přestává brát vše jako samozřejmost, ale uvědomuje si, že vše je dar.

A že toho najednou skutečně ani moc nepotřebuje.

Vděčnost.

Prožitek.

Poznání.

 

Jak jednoduché a snadné je vrátit se do dětství, číst si pohádky o Duhovém Andílkovi, malovat obrázky zářivými barvičkami,

nabírat vodu z potůčků i z průzračných studánek, hledat kamínky u vymletých břehů horských bystřin,

bosky tančit při sluníčku na louce, sedět u praskajícího ohně a nebo koukat na východ a západ slunce

či stát v letní bouřce, která nás zastihla na louce, a promoknout až do morku kostí.

 

Jak se při objevování bezstarostného světa může každý zaměřit jen sám na sebe,

protože nikdo není porovnáván, hodnocen, souzen, a stačí prostě jen normálně Být.

Jak je důležité a podstatné splynout s tajuplnou přírodou a stát se její součástí.

Jak je zpočátku zvláštní a nakonec úplně normální a příjemné zdravit květiny, stromy, trávu, broučky, slunce i mraky.

Je krásné být více venku a navracet se zpět k přírodním živlům.

Jak se všechny běžné starosti i větší problémy stávají bezvýznamnými, malichernými, a některé se dokonce ztrácejí.

Objevují se totiž zajímavější a zázračnější věci.

Jak někdy mlčení a ticho promluví a řekne víc než slova.

 

Divy v přímém přenosu.

 

Jsem sice stejná, ale vnitřně jiná.

Je krásné mít pocit, že jsem se mohla posunout, rozvíjet a libovolně na sobě pracovat, i když párkrát se to neobešlo bez slz.

Ale alespoň cítím, že to bylo skutečné, opravdové a ze srdce.

A vím, že to mělo smysl.

Plno věcí bych se sama ani neodvážila nebýt vás a vaší podpory.

(Třeba spálit dopis kdysi milovanému člověku - lítost, vzpomínky, strach, stesk, pocity naivity,

nezkušenosti, ublížení a viny, přiznání vlastních chyb, sentimentálnost nad jednou etapou prožitého života, …).

 

Je dobré vědět, že si zvládnu poradit i sama, že umím kreslit léčivé a harmonizační obrázky, a že na sobě mohu dál pracovat.

Je úžasné zjistit, co má každý sám v sobě, co je jednoduše v nás.

Dosud jsem o tom jen četla a snila, a možná jsem neměla odvahu se do toho přes všechny své zábrany a omezení pustit,

ale tady jsem se objevovala na vlastní kůži jako badatel, archeolog či zlatokop – zrnko po zrníčku, kamínek po kamínku…

Užili jsme si to velice intenzivně, mám pocit, že mnohé z vás znám déle než týden.

 

Jo, a odpověď na tu moji otázku jsem taky pochopitelně dostala.

Všechno ze mě spadlo.

T a m   n ě k d e   h l u b o k o   u v n i t ř   s v é h o   n i t r a  j s e m   v   a b s o l u t n í m   k l i d u.

A to jsem potřebovala.

Teda jak se to vezme.

Trošku mě udivila ta rychlost.

Ale čas přece není.

A  v l a s t n ě  k d y  j e  s p r á v n ě?

Zvláštní je, že už neřeším, jestli nyní jsem připravená, jestli je to tak dobře, jestli to všechno zvládnu a dokážu, ale jsem více či méně odevzdaná.

Věřím, že vše bude tak jak být má a jsem vděčná, za to co má přijít, i za to čím jsem si musela projít, abych konečně něco pochopila.

A že to trvalo.

Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, protože i všechno zlé je nakonec k něčemu dobré

a nikdy bych nebyla tam kde jsem teď nebýt určitých životních lekcí a krizí.

V tu chvíli mi došlo, že vlastně  m á m  v š e,  c o   p o t ř e b u j i…

A tak jsem to rozdýchávala a tekly mi slzy.

Radosti, vděčnosti, štěstí, úlevy, smutku…

Potřebovala jsem to rozejít, ale projít jsem se nebyla schopná.

Tak jsem tam jenom nevěřícně seděla jako opařená na houpačce za chatou a hleděla.

Z počátku do blba.

Později na nebe a pozorovala oblohu a plující mraky.

Pak jsem se dívala pro změnu na zem a sledovala běžící mravence v trávě, motýli třepetající se kolem mě a luční kvítí v dálce…

Až do chvíle, než jsem si uvědomila, že jsem vůbec nečekala, že by mi Wahlgrenis nakonec řekla něco jiného,

i když jsem si před tím myslela, že jsem smířená snad se vším.

A uklidňovala jsem se, že přeci je plno možností, šancí a věcí, co by mi ještě zbývalo.

Ale chtěla jsem znát konečně pravdu a vědět a ne být šetřena či litována.

Svým způsobem jsem byla připravená a rozhodnutá udělat a podniknout   c o k o l i v,

kdyby mi to mělo a mohlo pomoci – třeba pít kouzelný lektvar z hadích ocásků,

z bylin sbíraných za úplňku či žabích stehýnek z vlastnoručně ulovených a nasušených žab (potěš Pánbůh),

běhat po lesích jako divoženka, nechat ze sebe vymítat ďábla, přeskakovat ohně

nebo se nechat někde na nějakou dobu zavřít a uvrhnout do tmavé, studené, hluboké kopky

a pít ledovou vodu a jíst skývy chleba se solí, jen kdyby mi to mělo pomoci.

A čím větší oběť tím lepší, hlavně kdyby to účinkovalo.

Nejlépe rychle a kvalitně.

Chce se mi dodat i levně, ale jsou situaci, kdy je člověk ochoten dát všanc v podstatě všechno, jen kdyby šlo ještě něco udělat.

A klidně bych postoupila dvě, tři i čtyři věci naráz.

Jen kdyby to mělo mít kýžený efekt.

A NAJEDNOU VLASTNĚ NEMUSÍM DĚLAT VŮBEC NIC.

Zajímavý.

Jediná tahle varianta mě jaksi vůbec nenapadla.

Absolutně jsem na ni nepomyslela.

Jak to, že by to krucipísek mohlo být tak primitivní?!

Jenom žít.

A jednoduchý.

Jenom prožívat.

A nečekaně záludný.

Existovat.

Jak jsem na to jenom mohla zapomenout?

Prostě tady a teď.

Přesně to „já jsem“.

Opravdově.

Normálně jen být.

Být přítomna.

To je síla.

Unikátní nápad!

A nevím, jestli mám psát skutečný a nebo neskutečný.

A v ten moment přišla absolutní úleva.

Spadl ze mě veškerý strach a obavy, začala jsem brečet ještě tím víc, čím víc jsem byla ráda jakou mám vlastně kliku.

A možná jsem bulela i nad svou vlastní blbostí, naivitou, nad svým domnělým zoufalstvím

nebo nad tím, proč vlastně skutečně opravdově nežiji a pořád na něco nebo někoho čekám, vymlouvám se, vše odsouvám,

něco upřednostňuji aniž bych raději dělala něco úplně jiného, raději řeším nebo pomáhám ostatním

místo abych si hleděla sama sebe a zametla před svým vlastním prahem…

A ono si každý stejně udělá co bude chtít, a každý si na to stejně nakonec musí přijít sám – co si budeme povídat.

To je ta osobní svoboda.

Pocit nevlastnění.

Získávání nepřenositelných zkušeností.

Možnost výběru.

Nové pokusy.

Další šance.

Vítězství a prohry.

Ztráty a nálezy.

 

Konečně mám důvěru v samotný život (o vyšší sebedůvěře ani nemluvě), vím, že v něco věřit a mít naději má smysl.

A že i když člověk míní a život mění, a spousta toho je a bude možná jinak

než jsem si kdysi dávno tajně vysnila, a v co jsem ve skrytu duše doufala, stejně je přes všechny moje vize, touhy a plány nakonec vše dobře.

Vím, že to zvládnu a příjmu.

Jednoduše proto, že už jsem toho zvládla tolik, že už to snad ani nejde nezvládnout.

Možná ne úplně dokonale, ale tak jak nejlíp budu v daný moment umět a moci.

A to přece stačí.

Nemusím být perfektní, stoprocentní a absolutně dokonalá, ale jen svá.

Nejsem žádný umělý, neživý ani předem naprogramovaný robot.

A cítím, že čím více dám sama na sebe, příjmu svoji odpovědnost a budu sama se sebou v harmonii, tím víc to budu skutečná, opravdová já.

 

Dodali jste mi odvahu a pocit, že nejsem tak nemožná, a že za něco skutečně stojím.

I když ten jsem možná našla i sama v sobě.

Jsem prostě dobrá.

Nepopírám to, přijímám to a už mě to ani tolik neuvádí do rozpaků.

(A jsem taky zdravá, mladá a krásná. Pochopitelně. Jak jinak).

 

Odjížděla jsem s myšlenkou, že vlastně Wahlgrenis jako takovou ani nepotřebuji.

Upřímně cítím, že tímto jsem tomu dala korunu.

(Wahl promiň, ale mě to taky zaskočilo).

Je zvláštní až rozporuplné to takhle napsat, takže to upřesním - nepotřebuji tě ve smyslu potřeby a závislosti na tobě…

Ona, která mě měla radit mně pomohla už jenom tím, že byla přítomná

a že umožnila a zprostředkovala toto setkání a vložila ve mě důvěru, dala mi naději a byla mi neviditelnou, ale o to silnější oporou…

Věděla a vím, že - většinou - i ví, co dělá.

Byla při nás a zároveň nám pomáhala, abychom si tu svoji cestu stejně pochopili, uvědomili a našli sami.

Že máme dost sil, odvahy, svobody, víry a naděje všechno dokázat, protože limitujeme se a omezujeme se jenom my lidé.

A my přece můžeme taky ty limity zrušit a dokázat cokoliv…

 

Přestávám spěchat a začínám si víc všímat.

A víc vidím.

I tu duhu, která mě taky provázela na cestě zpátky domů, přes moje slzy štěstí, naděje, údivu i úžasu…

Padaly na mě z hora velké kapky deště a já v nich jen tak stála na zemi zalité asfaltem na zastávce a ani jsem se nešla nikam schovat.

Vůbec mě to nerozhodilo.

Tak budu mokrá, no a?

Déšť se smísil s mými slzami, ale mě to bylo jedno.

Sice jsem neměla po ruce kapesník, ale co na tom.

VŠE JE O PŘÍSTUPU.

 

Wahlgrenis, jsi náš moudrý průvodce a vtipný rádce,

neboť necháváš nás, abychom si sami poskládali mapu našich životů, zorientovali se v ní,

našli si počátek a vydali se tak na další životní pouť, výpravu a dobrodružství, kde si poradíme individuálně.

To je fakt dobrý.

Jen ve společenství je větší síla, podpora, pomoc a souznění.

Větší energie.

Větší průlom.

 

Na začátku jsem si vytáhla tři karty na svoji otázku ohledně významu tohoto setkání pro mě.

Všechny se týkali budoucnosti: dárek – nový životní postoj – radost.

Vypovídající hodnota sama o sobě.

 

W a h l g r e n i s ,

m ě l a  j s i  a  m á š  n a š i  d ů v ě r u  a  v í r u  v  n á s

a  m y  t í m  s a m i  n a c h á z í m e  ještě větší  v í r u  s a m i  v  s e b e,

v n i t ř n í  b o h a t s t v í

a  o s v o b o z u j í c í  n e z á v i s l o s t .

A taky prosté

s d í l e n í ,

k o m u n i k a c i ,

o d p u š t ě n í

a  l á s k u .

A o to je to vzácnější.

 

A za to ti patří SKUTEČNÉ DĚKUJI. DĚKUJI. DĚKUJI.

 

… A tak mi to dochází.

Konečně se probouzím, přestávám pouze přežívat, ale začínám opravdově žít.

Nikoliv podle příruček, brožůrek a encyklopedií, ale podle sebe.

Jenom to mnohé, co v některých knihách píšou, zapadlo do správných skulin a mě pomalu dochází, jak je to všechno myšleno…

Pochopila jsem význam slov, dělej vše přirozeně, bez násilí, jen to co chceš a do ničeho se nenuť.

 

Začínám chápat, že svět tu není proto, aby mi ubližoval, aby se proti mně spiknul a abych proti němu bojovala.

Že mi nabízí svoji otevřenou náruč a já ji mohu jen přijímat a nechat se unášet proudem života.

Že je to vždycky něco za něco – láska za lásku, srdce za srdce, úsměv za úsměv…

Sice někdy se to vrátí z trošičku jiné strany, ne od toho komu je to určeno, ale vrátí se.

Možná se změní i forma, ale zhustí se obsah…

 

Že nejvíce záleží na tom jak absolutně miluji a přijímám sebe sama a jak se k sobě samotné chovám…

Přestávám si ubližovat.

Mám se sebou větší trpělivost.

Už se tolik neštvu.

A hloupě netrápím.

Už si věci tolik zbytečně nekomplikuji, přestávám si všechno tak strašně moc brát a moc to řešit,

nevymýšlím hloupé scénáře coby kdyby, nepřebírám za nikoho jeho odpovědnost,

nestavím se do role oběti, nepotřebuji spasit celý svět a všem se rozdávat…

Přestávám se tak moc srovnávat, hodnotit a porovnávat.

S omluvným úsměvem odmítám, co se mi nehodí.

A najednou se mi lépe a mnohem snadněji žije.

 

A taky jsem víc v přírodě.

Donedávna bych napsala musím být a nebo měla bych být.

Ale teď to myslím ve významu já chci a toužím po tom a jsem za všechno najednou mnohem víc vděčná a začínám častěji děkovat.

 

*

 

… V podvečer přijedu domů a otevřu dveře na balkón, kouknu dolů na dvorek a co nevidím, děti tam nakreslily barevnými křídami veselé šišaté usmívající se sluníčko.

 

… Objevím se v práci, a prý zářím jako sluníčko.

Jsem nějaká spokojená a víc se usmívám.

Jsem nějaká jiná.

Usoudili, že je za tím určitě nový objev.

No jistě.

Nový chlap.

Co jiného.

Určitě.

Prázdninová láska.

Flirt.

Kdepak říkám jim.

Nevěří.

Určitě se stydím a mám si to nechat pro sebe.

Však oni přece ví.

„A stejně není.“

„Jak jinak jsi mohla jen tak rozkvést?“

Hm.

Koukají.

Snažím se, pomyslím si, ale nahlas pronesu jen: „Vážně ne.“

„Ale sluší ti to,“ dodají.

Já vím, říkám si pro sebe.

„Ale fakt není. Opravdu ne.“

Diví se. „Ale to nemůže být jen tak samo sebou? Zatím přece musí někdo být? Tak povídej.“

Někdo i něco, myslím si v duchu.

A nahlas dodám jen: „Když myslíte!?“

Z výrazech jejich tváří vidím, že nechápou.

Jen já vím, že to jsem přece skutečná já.

Ale to nevadí.

Je to jen takové jedno tajemství.

Docela se tím bavím.

A pokouším se tu lásku, krásu a pozitivno vědomě šířit kolem sebe.

A tak mě jen tak na okraj napadlo, jak to asi bude vypadat, až do toho mého života skutečně vejde On.

To bude vskutku ještě docela dobrý a zajímavý.

A vím, že i báječný.

Cítím to.

 

… Otevřu e-mail, a kamarádka mě z ničeho nic místo oslovení napíše Ahoj sluníčko,…

 

*

Je fajn být ve správný čas na správném místě.

 

Kdybych přijela před dvěma lety, kdy tato akce mimochodem ještě ani nebyla, takže teoreticky, přijela bych jako trosečník.

Troska.

Ubožák.

Chudinka.

Ztroskotanec ležící na okraji pouště.

Část mého těla ponořená v oceánu, část na souši. Kolem ostrova ozubení žraloci.

Těžký vzduch plný zdechlin.

Uvrhnutá ve vězení.

Zaprodaná vlastní duše.

Popření své existence.

Rouhání se nad životem.

Neschopnost žít.

Neschopnost se zabít.

Sakra.

Stejně neutečeš.

Stejně se před sebou neschováš.

To je to jediný, co vím.

Exit nikde.

Nic.

Boj o přežití.

Černo.

 

Kdybych přijela před rokem, přijela bych jako převozník.

Donekonečna mechanicky opakující stejné pohyby.

Smysl.

Nesmysl.

Sem tam.

Setrvačnost.

Muset něco dělat.

Osud.

Karma.

Trest.

Ubíjející chyby.

Neláska.

Bez hodnoty.

Strach.

Vzduch nevoní, ale mrazí.

Ztracená v dunách a přesypech pouště.

Samý prach.

Zrnka písku.

Beznaděj.

Bez šance.

Trest.

Odsouzení.

Pykání.

Vina.

Prázdnota.

Boj o život.

Obětování se.

Trpění.

Nenávist a zloba vůči sobě i všem.

Jsem chudák.

Pusto.

Lituj mě.

Tma.

Občas probleskne mihotající se záblesk.

 

Letos jsem přijela jako poutník.

Hledající a nacházející.

V té rozlehlé poušti postupně rozkvétá oáza.

Vstoupila jsem do ní a kvetu s ní.

Cítím energii a zvyšující vibrace.

Prožívám.

Nechávám se jen tak unášet.

Vše se mi mění před očima.

A co víc, vnímám jak se měním i já.

Už nepotřebuji měnit ostatní – měním svůj přístup k nim.

Nechávám vše jen volně plynout.

Nasedla jsem na tu správnou ohromnou vlnu.

A vezu se.

Na tsunami tu není místo.

Vždyť říkám v klidu, když nejde o život.

Souznění.

Mír.

Zářivé světlo.

Našla jsem svůj ráj na Zemi.

Symbolicky jako první žena.

Jako já.

Sama za sebe.

 

A tak už to někdy na tom našem širém světě chodí… A nejen v pohádce.

 

 

 

Kapitola 58:

 

Čekání na sněhové veverky ….

 

Sedím na vysokánské masivní stoličce,

nohy mi visí bezmála padesát čísel do vzduchu, přímo naproti skutečné, mocné a slavné Wahlgrenis,

jenž mi za mihotajícího se plamene svíček vyčte mnohé z tajemného orákula a pevným prorockým hlasem řekne: „Dobrá, dobrá.“,

a povážlivě zakývá hlavou, „najdi nejvyšší strom v Krkonoších a pod ním čekej na první sněhovou vločku a krm veverky. To ti pomůže.“

V očích se mi bleskla jiskřička naděje.

Několikrát zamrkám a zalapám po dechu.

Príma nápad.

Ani ji, myslím, radostí nestačím poděkovat, jak nechci ztratit už ani minutu.

Seskočím ze stoličky, která se zakymácí a jen tak tak, že se nepřevrhne, a utíkám. Nač se zdržovat.

A jak tedy pravila, tak jsem udělala.

Klapka.

Letecký záběr na bezmála dvacet lidí čekajících v lese roztroušených pod stromy na sníh.

Osm to pochopilo hned, takže ti se slepě k stádu - vlastně ostatním - i když to stádo je tentokrát výstižnější, nepřipojili.

Omlouvám se, ale jedu v tom s vámi.

Jeden sedí, druhý stojí v pozoru, třetí uvolněně, ten stojí na jedné noze, ten na druhé noze, ten čupí a ten dělá dřepy,

ten leží na levém boku, ten na pravém boku, ten klečí, ten dělá most, ten zaujal polohu lososového květu,

ten je v tureckém sedu a tamten stojí dokonce na hlavě.

Vnímáš?

Chápeš konečně tu absurditu.

Dochází ti to?

Ještě raději pokračujme.

Pro jistotu.

Třeba do aleluja.

Ten se dívá vpravo, onen vlevo, další nahoru, jiný dolů, někdo na severozápad, severovýchod, jihozápad, jihovýchod, sever, jih, východ, západ,

ten poťukává o kmen stromu, ten ho obchází, ten spekuluje, že určitě nestojí u nejvyššího stromu, ten sleduje hodinky,

ten nudou usne, ten se rozhodl strom netrpělivostí pokácet, ten ho zalívá, aby ještě trochu povyrostl,

ten kolem něj vyšlape cestičku, ten vyryje do jeho kůry srdíčko a nápisy, ten si z něj vytesává a vyřezává žebřík, ten mu uláme větvě.

Kdosi si dokonce objednává vrtulník, aby mohl stromy přesně změřit, aby byl skutečně u toho správného.

Další láká veverky na protekční oříšky první jakosti.

Čím více veverek tím lépe. Jiný podplácí meteorology, aby dřív přivolaly sníh.

Někdo dokonce pochybuje o té zázračné ženě, další o sobě, jiný o všem.

Věříc, nevěříc.

A tak čekáme.

Stále čekáme.

A budeme čekat…

Konec ironie.

Ale copak - jedna osoba je až na stromě, místo pod ním, koukající dolů přímo z posedu pro myslivce.

Přibližující se silueta ve štěrbinách dalekohledu.

To je přece, ano, je to ona, Wahl, za břicho (ona teda skoro žádné nemá) se popadající a smějící se, až jí z očí tečou slzy...

A teď si představ, že tam sedím jak Marfuša nebo Nastěnka ještě dnes a divím se, že to nic nedělá.

No, možná by mi to nakonec začalo být divný…

A nebo bych mě tam třeba našel a ze závějí vysvobodil až samotný pan Krakonoš či Horská služba...

Vzrušující!

 

Wahlgrenis, jsem ráda, že jsi si ze mě nevystřelila, sežrala bych ti tam i sebevětší kravinu, krávy ať prominou.

Nežádá se po mě žádná oběť ve smyslu ještě většího utrpení, bolesti, týrání, ubližování a slz.

Doživotní pykání za chyby, poklesky, hříchy a viny.

Nemusím se neustále ubíjet a všem omlouvat za svoji přítomnost a ještě více se deptat a sebetrýznit.

Jsem dobrá, taková, jaká jsem.

A to stačí.

I když můžu být ještě lepší.

Je to v pořádku.

Všechno je v pořádku.

BÝT V SOULADU.

To je To ono.

O tom To je.

Obtížné, ale když  ti to dojde, tak to jen tak jednoduše začne plynout.

Ve své podstatě Universálně.

Skoro samo.

Ano, ano, všude člověk musí dát především sám na sebe, na svoji intuici, tlukoucí srdce a vlastní selský rozum.

Tak, tak.

Takhle primitivně to totiž nefunguje.

To už vím taky.

Takže mějme rádi veverky a chroupejme oříšky.

Nač taky stále vlastně jenom čekat, že jo?

 

***

 

Drahá Wahlgrenis, zlatá Princezničko, všichni milí přátelé, s láskou a obdivem

- bylo mi ctí s Vámi prožít tak Uvěřitelný týden.

Přišlo to jako pohlazení po duši a balzám na ni.

A jako povzbuzení do světlých zítřků.

Jsem ráda, že jsem Vás všechny mohla osobně poznat.

Sice nemám Vaše autogramy, ale mám Vás v srdci.

A to je víc.

Mnohem víc.

 

MÁ TO SMYSL.

 

Jsem s Vámi a nejen duha je nám mostem.

A tohle je konec, vlastně začátek…

Evička 27.8.2009

 

(Přemýšlela jsem, kdy mi tak naposledy někdo říkal a z údivem přišla na to, že v mateřské školce.

A teď až tady. Ale vrátím se a mamka mi na stole nechá lísteček se vzkazem: Milá Evičko, vítej…)