Místo: Základní škola Louňovice pod Blaníkem, okres Benešov, Táborská 170, 25706, Louňovice pod Blaníkem

Orientace:

Louňovice pod Blaníkem se nacházejí v nádherné krajině, v místech, které si vybral praotec Čech a kde se před mnoha a mnoha lety usadil.

Nad krajinou se tyčí památný vrch Blaník, v němž odpočívají rytíři a ti ve chvílích, kdy naší zemi bude nejhůře,

skála se otevře a odtud vyběhnou na nádherných koních, aby naši zem bránili proti nepřátelům.

Akce s tématem co nám tají Afrika byla plánována už někdy před dvěma lety, ale tehdy se ještě uskutečnit neměla.

Nyní dostáváme šanci druhou...

Uvidíme...

Tentokrát se nebude jednat o klasický seminář, kdy jsou předávány zkušenosti přijaté odjinud dál.

Tentokrát se bude jednat o zvláštní minisympozium, kde se pokusíme definovat závěry, které k nám dorazily.

Místo se měnilo.

Z původní Olešnice v Orlických horách se (snad) sejdeme v Louňovicích pod Blaníkem.

Tohle místo už jednou v minulosti promluvilo, možná se sem MÁM vrátit...

Tentokrát není možné pojmout akci obecně.

Koná se 4 - 4 - 2 - 8.

Tohle datum, ač je to pátek, bylo dané už dávno dopředu.

Uvidíme, zda informace, které budou vysloveny, vůbec projdou...

Budeme muset postupovat velice opatrně, volit slova...

Mapka:

Ubytování:

Ubytováni (70 Kč na osobu a noc, tj. 140 Kč) budeme v prostorách jídelny místní základní školy.

Nečekejte proto žádný luxus, ale vybavte se raději teplým a sportovním oblečením.

Spaní bude ve vlastních spacácích, na žíněnkách.

Pozor! Škola nemá tolik žíněnek, vezměte si proto raději s sebou vlastní karimatku.

Na oběd je možné zajít do místní restaurace, kde vaří klasická česká jídla.

Vezměte si ale s sebou raději dostatek vlastních zásob.

Na místě bude možné uvařit teplý nápoj (čaj, káva), ale hrneček si vezměte vlastní.

Důležitá upozornění:

Nečekejte suchou přednášku.

Vezměte si prosím s sebou pastelky a blok, kyvadlo.

Ve škole je nutné přezutí.

Další věci - jako hygienické potřeby - zvládnete sbalit sami.

Cena: 345 Kč (3 - 4 - 5 = 12 - 3)

Počet všech přítomných: 21 (6 - 5 - 4 - 3 - 2 - 1)

Prosím ty, kteří se přihlašovali na původní místo do Olešnice v Orlických horách, aby napsali, zda dorazí do Louňovic.

Týká se těchto přihlášených:

4. Martina

(Dobrý den milá Walgrenis, bohužel do Louňovic přijet nemohu. Děkuji za zprávu a přeji vše
krásné. Martina 13.2.2008)

5. Ježi

(Milá Wahl, do Louňovic ráda přijedu. Jako malá jsem tam jezdívala k rybníku s rodiči pod stan.

Moje přihláška má číslo pět. Moje životní, takže tam prostě mám být. Ježi 10.2.2008)

6. Helena

(Dobry den Wahlgrenis, do Louňovic, i jinam, pokud byste jeste zmenila misto, rada dorazim.
Hezky den, Helena 10.2.2008)

7. Dana
(Dobrý den. Lituji, ale místo akce mi opravdu nevyhovuje. Tak snad někdy příště. S pozdravem Dana 12.2.2008)

8. Světlonoš

(Ano Milá Wahl. Do Louňovic dorazím...... Světlonoš 10.2.2008)

Program semináře:

Není možné vypisovat předem.

Do objektu můžeme již od 14. hodiny, oficiální zahájení bude ve chvíli, až budou na místě všichni.

Ukončení v neděli odpoledne.

© Wahlgrenis 9.2.2008

1., 2., 3.

W., Jitřenka, Síria

4.

Milá Wahlgrenis,

zcela s úžasem jsem dnes objevila Vaše stránky.

Díky partnerské krizi jsem začala před téměř dvěma lety objevovat další dimenze tohoto světa

a poznávat lépe svou duši a její cestu na tomto světě.

Zřejmě jsem již dospěla do stádia, kdy jsem schopná přijmout i moudrost Vaší duše.

Protože jsem z podhůří Orlických Hor, ráda bych se zúčastnila plánované jarní akce v Olešnici v Orlických horách.

Tímto bych se ráda přihlásila.
Děkuji za vše co jsem si dnes mohla přečíst.

Zejména o karmických vztazích.

Zřejmě ty komplikují náš partnerský vztah.

Třeba najdu odvahu zformulovat svůj příběh a zeptat se na Váš názor a radu, jak to zvládnout.

Jste pro mě zjevením.

Děkuji za posilu.
Vše dobré přeje a na shledání se těší
Martina 29.12.2008

5.

Milá Wahl,
ráda bych se zúčastnila semináře v Olešnici.

Děkuji ti za tento novoroční dárek.

Píšeš Egypt...

Možná proto se mi zdálo o Tereze, kterou tak přitahuje.

Snad to tentokrát vyjde.
S pozdravem
Ježi 4.2.2008

6.

Dobry den Wahlgrenis,
zjistila jsem, ze misto akce 4.- 5.dubna 2008 neni zatim jiste.

Hlasila jsem se na tuto akci v Olesnici, ale misto pro me neni rozhodujici, pokud termin zustane stejny.

Velmi rada bych se akce zucastnila, pokud by to bylo mozne.
Preji hezky den,
Helena 6.2.2008

7.

Dobrý den.

Ráda bych se zúčastnila semináře v Olešnici v Orlických horách ve dnech 4.-5.4.2008.

Prosím o sdělení bližších informací ohledně této akce.
Předem děkuji.
Dana 28.1.2008

8.

Moc Tě zdravím.
Rád bych se přihlásil na seminář Olešnice v Orlických horách.
Vím, že ještě nemáš tento odkaz aktivní, ale rád bych se s Tebou opět setkal.
A zvlášť pokud téma na tomto semináři je TA TAJEMNÁ AFRIKA...

Víš, co se dělo na semináři v Jablonci.... když jsme narazili na Afriku.
Tak prosím můžeš mne zarezervovat?
Děkuji moc....

Světlonoš 29.1.2008
P.S: Moc rád bych jel i na akci týden v Krkonoších, ale Někdo asi zařídil, že již jsem se nestihl zarezervovat.
Nějak ZÁHADNĚ jsem onemocněl a asi týden nebyl na internetu a pak už bylo po všem.
Tak pokud to půjde, rád bych se s Tebou a se všemi lidičkami setkal v Orlických horách.

9., 10.

Milá Wahl,

vím, že ještě není aktuální přihlašování na seminář "Co nám také Afrika".

Ale až budeš vědět termín a místo na tuto akci, napiš tam prosím mě a Berunku.

Dojedeme kamkoli.

Děkuji

Alex 5.2.2008

11.

Hanka

12.

Milá Wahl,
ráda bych se přihlásila na Tvůj seminář...

Když jsem četla místo, kde se bude seminář konat, vzpomněla jsem si na Blaník...

Nikdy jsem tam nebyla, ale měla jsem silný zážitek při čtení vzkazu rytířů z Blaníku..

Je to u Tebe v reakcích na seminář v Kunraticích.

Nebyla jsem tam, ale psala jsem tam vzkaz paní Evě.

Znovu jsem si ten svůj příspěvek přečetla a jsem úplně zježená...

Wahl, jestli je pro mě místo, cítím, že tam mám být...

V létě v Kudlově jsem možná působila negativně, rušivě, ale chtěla jsem tehdy být se svou rodinou.

Až na semináři jsem se dozvěděla, co to bylo za den...

Přeju krásný den.

S Láskou elkan 9.2.2008

13., 14., 15.

Milá Wahl.

rád bych se přihlásil na akci do Louňovic pod Blaníkem, a to se svou přítelkyní.

Pojede se námi ještě kamarád Píďa.

Děkuji.

Jirka a Beruška 9.2.2008

16.

Milá Wahlgrenis,

prosím o jedno místečko na seminář v Louňovicích - 4. 4. 2008.

Těšila jsem se do Orlických hor, Louňovice jsou místem, které mě přitahuje ještě víc.

Jarmila 9.2.2008

17.

Milá Wahlgrenis,
přihlašuji se na seminář do Louňovic 4.-6. dubna.
Moc se těším na setkání.
Ahojky, Alajka 9.2.2008

18.

Mila Wahlgrenis,
rada bych se prihlasila na seminar "Co nam taji Afrika" v Lounovicich.
Dekuji a tesim se na setkani s Vami a  s Egyptem...
Ilhem 9.2.2008

19.

Milá Wahlgrenis,
Každá informace o tajemství Afriky je pro mě něčím moc důležitým.
Když jsem se dočetl o novém pokusu na toto téma v Louňovicích, váhal jsem jen nedlouho.

Nejenže jsem se znovu začal zajímat o Afriku a sleduji, co se děje, ale také jsem si říkal, že bych se chtěl podívat do Louňovic.
Věřím, že všechno bude tak, jak to být má, pokud se má akce uskutečnit, tak se uskuteční,

účastní se jí ti, kteří se jí účastnit mají, a pokud tam mám být i já, tak tam budu, pokud ne tak ne.
Tímto se na dubnové minisympozium Co nám tají Afrika přihlašuji, pokud je to ještě možné.
Děkuji a velmi zdravím

Jakub 9.2.2008

20., 21.

Milá Wahl,

prosím o 2 místečka na seminář do Louňovic.

Děkuji.
Iva 9.2.2008

Náhradníci:

1N

Milá Wahlgrenis,
roztlouklo se mi srdce, když jsem dnes objevila téma "Afrika".
Ráda bych se přihlásila a nechám všemu volný průběh.
Pokud bych cítila, že je cokoliv jinak, včas se odhlásím, abych uvolnila místo dalším.
Děkuji,
Dalet 9.2.2008

2N, 3N, 4N

Dobrý deň,
chcela by som na akciu o Afrike v Louňovicích pod Blaníkem prihlásiť troch ľudí: seba, manžela Ladislava a kamarátku Andrejku.

Akcia bola na internete navrhnutá už dlhší čas, ale myslela som si, že sa dá prihlásiť až po upresnení miesta, dátumu a programu. 

V tejto chvíli je počet prihlášok ukončený, ale ak by sa niekto odhlásil, bola by som rada, ak by sme boli náhradníci.

Ak tam máme byť, tak sa možno niečo uvoľní a my dostaneme príležitosť zúčastniť sa.
Tešíme sa na Teba.
Zuzka, Lacko a Andrejka 9.2.2008

Upozornění:

Pokud by někdo z přihlášených nemohl na akci dorazit - ať už z jakýchkoli důvodů, prosím o včasné podání zprávy,

abych mohla kontaktovat náhradníka. Děkuji.

W. 10.2.2008

Ahojíček wahl,
tento obrázek není určen do falerie, ale ty určitě budeš vědět co s ním.

Před nedávnem, když jsem byla v jiném městě, se mně zjevila tvář této ženy.

Vzpomněla jsem si na to včera, když jsem začala pročítat, co nám tají Afrika.

Dneska jsem měla potřebu kreslit, tak jsem vzala tužku a papír a začala.
Pořád mně vrtá hlavou, proč se mi zjevila tato tvář, viděla jsem ji tak, jako když se někdo postaví před tebe prostě uplně živě.

Nedovedu to vysvětlit, bylo to pár vteřin.

Byly jí vidět jenom oči, jinak měla na hlavě a přes obličej roušku nádherné bílé barvy.

Potom jsem se všude rozhlížela a nechápala jsem, co to vlastně bylo.
Zatím páááááááááááááááá

s láskou Majoka 10.2.2008

Ahoj Wahl,
před chvilkou jsem si prohlížela obrázek Majoky - žena v roušce - a vymaloval se mi tento obrázek.
Ta žena je vzpomínkou pod rouškou tajemství a nese zprávu o domově (Universu) a k tomu se váže i obrázek, který se vymaloval.
Sama jsem zvědavá, co vše se ještě do Louňovic objeví .
zatím pa

Jitřenka 10.2.2008

Cítím nohy, bolí mě.

Mám společenské postavení, vyšší než mají ostatní.

Jsem žena a je mi přes dvacet let.

Mám dlouhé černé vlasy.

Jsem v nějakém kamenném paláci, všude kolem jsou kameny.

Mám na sobě bílé oblečení se zlatýma ornamentama ve tvaru jednoduše zakončené hranaté spirály.

Zlato mám i okolo hlavy.

Je to jako širší čelenka, která vpředu nad čelem míří dopředu ve tvaru nějakého ptáka.

Jako kdyby letěl zobákem dopředu.

Podlaha je kamenná, místnost je velká, je to příbytek panovníka.

Mám k němu blízký vztah, jsem jeho manželka.

Čekám na něho.

Pociťuji nejistotu, jsem namyšlená, pociťuji slabost a napětí.

Chci dělat něco jiného, než po mně chce panovník.

Chci být jiná než ostatní.

On chce, abych normálně žila.

Už přichází.

Je vysoký, má urostlou a hezkou postavu.

Kamkoli vejde, je poznat jeho charisma.

Na hlavě má stejnou čelenku jako já, jeho vlasy za ní ale nejsou vidět.

Jsou ale taky tmavé.

Vnímám jenom jeho oči a obličej.

Chce, abych splnila jeho příkazy, abych dál zůstala manželkou panovníka.

Vím, že mě má rád.

Já to ale nechci, i když ho mám taky ráda.

Chci se mu vyrovnat.

Chci umět to, co umí on a ještě víc.

Umí říkat věci beze slov a umí ovládat lidi beze slov.

Ví, co bude a co bylo.

Mě neovládá, protože mě má rád.

Nevím, jestli s mým odchodem bude souhlasit.

Stejně jsem rozhodnutá to udělat.

Doufám, že mi to nakonec povolí.

Jsem o hodně menší než on.

Něco mi vykládá.

Neposlouchám ho, nechci to vnímat, nezajímá mě to.

Říká něco o tom, že můžu dělat hodně věcí i při tom, jak žiju teď, ale nemusím mít všechno, co chci.

Ale já to zrovna chci.

Přestává mluvit, jenom se na mě dívá.

Nemůžu se už dál na něho dívat.

Odcházím pryč.

Jdu do svého pokoje.

Sundávám si oblečení, zlaté šperky – jsou těžké.

Kolem krku zlatý límec a členku kolem celé hlavy.

Beru si obyčejnější šaty, které jsou světle hnědé a černé mokasíny.

Odcházím z paláce.

Když odcházím, tak se mi všude klaní.

Beru to jako samozřejmost.

Můžu si dělat, co chci a jít, kam chci.

Jdu do velké zahrady.

V zahradě stojí nějaký chrám.

Není to nic bombastického.

Jdu se tam učit.

Vítám se s lidma, co tu jsou, a se svým učitelem.

To učení spočívá v soustředění a meditaci.

Je nás tu víc.

Tady chci být.

Učitel se mě ptá, jestli o tom ví můj manžel.

Říká něco o duchovnosti a o tom, že mám jiné povinnosti a že to učení je časově náročné a že to nejde dohromady.

Já v tom nevidím žádný problém.

Chci být dobrá, lepší než ostatní, vyrovnat se těm, co už ví.

V porovnání s ostatníma mi to jde dobře.

Klečím.

Slyším svého učitele, říká, že přijde do paláce, abychom si o tom promluvili.

Mám ho ráda, ale není mi to příjemný.

Myslím si, že se můžu rozhodovat sama, on si myslí, že ne.

Říká něco o zkušenostech, že jsem ještě mladá a nemám tolik zkušeností.

Je někde jinde než my ostatní.

Je někde dál.

Můžu jít k němu, pochopila jsem význam toho, co nám chtěl říct.

Abych mohla něco přijmout, tak musím být prázdná.

Když jsem prázdná, tak se můžu naplnit.

Přicházím k němu, usmívá se, má tu pro nás pití a nějaké ovoce v misce.

Učitel chce od mého manžela svolení k tomu, jestli mě může dál učit.

Stále si myslím, že to záleží jenom na mě.

Jsem zpátky v paláci.

Jím nějaké ovoce a oříšky.

Manžel mě pozoruje.

Já jsem veselá a on je zasmušilý.

Říkám mu, že přijde Kvintolan – můj učitel.

Odpovídá mi, že to ví a ptá se mě, jestli si to nechci rozmyslet.

Dívám se na něho, je smutný, ptám se ho, proč je takový.

Říká, že mě miluje.

Má o mě strach.

Já si myslím, že to, co dělám, není nebezpečné.

Nevěří mi, že to dokážu.

Chci to dokázat, věřím si.

Přichází jeho rádce a můj učitel.

Zdraví se očima.

Sedáme si, dlouho nikdo nemluví.

Dlouho je ticho.

Mluví spolu beze slov.

Vím, že mi to dovolí.

Já to vím, ale nerozumím jim.

Manžel mi oznamuje, že můžu každý den docházet do chrámu, kde mě bude učitel učit.

Vyhrála jsem!

Tak jsem si to přála! (spokojený výraz obličeje)

Chci, aby věděl, že to dokážu, že budu jako on, i když mi nevěří.

Učitel odchází.

Sedíme proti sobě.

Vím, že mě má moc rád a nechápu, proč mi to nechce dovolit.

Taky ho mám ráda, ale myslím si, že dokážu víc, než být jenom jeho manželkou a prezentovat nás při obřadech na veřejnosti.

Hladí mě, jako kdyby mě utěšoval.

Ráno odcházím do chrámu.

Učitel nám vysvětluje, jaká budeme dělat cvičení.

S kým budeme cvičit a kde.

Ty cvičení jsou tělesné, duševní a duchovní.

Tělesná cvičení jsou spojená se správným dýcháním.

Jsou to různé pozice těla při správném nádechu a výdechu.

Něco jako jóga.

Dýcháme do různých částí těla.

Tu část těla i cítíme a vnímáme.

Potom jsou na řadě duševní cvičení.

Soustřeďujeme se na věci, na nějakou věc.

Prvně zjišťujeme, co to je, k čemu to slouží a k čemu se to používá.

Potom to na sebe necháváme působit.

Sedíme, klečíme, nebo stojíme.

Každý, jak chce, a soustředíme se na tu věc, kterou už známe, ale už ji nepotřebujeme znát, protože víme, co to je za věc.

Snažíme se ji nějak cítit.

Musím ji cítit tak naplno, jako bych já sama byla tou věcí.

To je ten projev té věci.

Pokračuju v tom učení každý den.

Všechno mi to jde dobře.

Někdy se mi to zdá být hodně těžký, ale zvládám to vždycky mezi prvníma.

Učitel nám popisuje různé situace, které si máme představit, zažít a prožít.

Mít tu patřičnou reakci.

Je to strach, radost, smutek, pláč.

Ten pocit si musíme sami umět vytvořit.

Je to důležité.

Dozvídám se o světě, proč a jak funguje.

Všichni můžeme být vším, všichni jsme jedno, to jedno je všechno.

Učím se přijímat myšlenky, myšlenky jiných lidí.

Ovládat svoje tělo, ovládat svoje orgány.

Vidět to, co nevidí jiní, slyšet to, co neslyší, cítit to.

Chci to vědět a umět, protože se tak dostanu dál.

Chci se dostat na jinou úroveň.

Není to život na Zemi.

Nevím, kde se ten život bude odehrávat.

Můj učitel i můj manžel už jsou na té úrovni.

Trvá mi dlouho,

 než se dostanu taky na tu úroveň.

Jsou to měsíce.

Studium trvá celkem 16 – 18 měsíců.

Zdá se mi to dlouho.

Jestli už jsem na té úrovni, poznám podle toho, jestli projdu závěrečnou zkouškou.

Znám už hodně věcí.

Vím, co se stane.

Ta zkouška bude o tom, jestli budu schopná obstát v jednotlivých úrovních bytí (vzdychání).

Nesmím si tu úroveň vzít za svou.

Všech těch sedm úrovní si v té zkoušce postupně prožiju.

Jednotlivé úrovně nechám vždycky odejít a přejdu na úroveň vyšší.

Nesmím tu představu vzít za skutečnost, nesmím se s ní ztotožnit.

Když se s ní ztotožním, tak se do ní můžu dostat, ale vrátím se zpátky a nedostanu se dál.

Poškodí mi to mozková centra a umřu.

Jsou to – hmotná úroveň, rostlinná, živočišná, další úrovní je člověk,

potom člověk, který využívá intuici, potom člověk, který se už projevuje božstvím a ví, že není omezen časem a prostorem.

Ví, že je věčnost a je schopen to projevovat v myšlení a jednání.

Další úrovní je člověk …

Nadchází den zkoušky.

Jdeme do podzemí.

Je tu tma a chladno.

Místnost, ve které jsem, je kamenná.

Mám z toho stísněný a nepříjemný pocit.

Ta místnost je malá.

Mám být zasvěcena.

Vybavuji si všechny věci, které jsem se naučila.

Všechno, co dokážu.

Je to tu kamenný, jako v nějaké hrobce.

Lehám si, všude kolem je kámen.

Zasunují za mnou víko.

Připadám si jako v hrobě.

Tma a zima.

Mám strach, cítím ho v krku a sevření v žaludku.

Cítím napětí v hlavě a dýchám přerývaně.

Mám pocit, že mě to tu stlačuje.

Učitel mi vysvětluje, co přijde.

Budu prožívat nějaké snové obrazy a představy.

Jejich energii učitel nějak zavede do těla.

Tím vlastně vyzkouší ty moje jednotlivé úrovně bytí.

Nesmím se s těmi jednotlivými úrovněmi ztotožnit.

Všechno to jsou jenom zkoušky.

Když se s tím ztotožním, tak se vrátím znovu na začátek a do úrovně, na které jsem tu zkoušku neudělala.

Vrátím se tam v jiném těle.

Moje tělo umře a budou zničena i moje nervová vlákna a jejich zakončení.

Přijdu o svoje vědomosti a znalosti.

Zapříčiní to ta energie, kterou nebude tělo schopné transformovat.

Bude to těžký úkol, ale myslím si, že to všechno zvládnu.

Jsem připravená v té zkoušce obstát.

Všechno vím, všechno jsem se učila, vím, čeho chci dosáhnout.

Vím, co chci.

Je tu nějaká silná energie.

Světlo, velký a prudký světlo.

Nevím, co je to za světlo.

Nevím, kde se tu bere.

Cítím nějaké chvění a vibrace.

Ležím tu.

Důležité je projít tou zkouškou a přežít.

Už se těším, jak vyjdu ven a budu to mít za sebou.

Dívám se do skříňky s nějakými klenoty.

Těch mám spoustu, nezajímají mě.

Odsunuju je pryč, nechci je.

Všechno mám.

Objevuje se mi ještě spousta jiných věcí, nepotřebuju je.

Čekám, nevím, co se děje dál.

Vyrůstám, dostávám se na nějakou královskou zahradu.

Jsem nějaká cizokrajná rostlina.

Jeden jediný, velký, krásný květ.

Lidi se na mě chodí dívat, obdivují mě.

Ne, tam nejsem, ne!

Jsem na louce.

Jsem vysoký, štíhlý strom – bříza.

Vracím se zpátky, ale vím, že ty rostliny mají svou duši.

Nejsu to ale já.

Jsem v domě.

Je to statek a já ho hlídám.

Jsem pes.

Vidím nějaký zámek, nebo palác.

Mám tu polštáře a oni mě češou a hladí.

Starají se o mě.

Jsem bílá kočička.

Útočí na mě medvěd.

Jsem nějaká kočkovitá šelma.

Nechci tu být, ne!

Něco mě škube.

Nějaký dravec škube zvíře, kterým jsem.

Ale já to nejsem.

Sedím u kolébky a jsem maminka toho dítěte.

Je pěkný a všichni se máme rádi.

Ale ne, to nechci!

Lítají letadla, jsou to nějaký bojový letadla.

Schovávám se někde.

Jsem voják.

Někde jsem ztratil zbraň.

Jsem špinavej.

Nevím, co se děje dál.

Mám nějaký postavení, můžu hodně věcí změnit.

Není jednoduché se ke mně dostat.

Jsem lékařka a dobrá lékařka.

Neléčím už všechny, jenom ty, o kterých si myslím, že mi nějak pomůžou v kariéře.

Ti míň důležitý se ke mně ani nedostanou (vzdychání).

Prosí mě.

Rozhoduji o tom, jestli přežijí.

Jsem dobrá a dokážu je vyléčit.

Podívám se a vidím, kde ten problém člověk má.

Bez nějakého vyšetřování.

Proto se můžu zaměřit přímo na tu příčinu, na ten nemocný orgán.

Dělám to rukou.

Přikládám ji na jejich tělo a oni to cítí.

Když je vyléčím, tak jsou mi zavázaní.

Navíc jsem šťastná i v rodině.

Mám dvě holčičky, dvojčata.

Všechno se mi daří.

Vypadám velice pěkně.

Mizí to.

Je tma.

Já jsem to dělala jen s úmyslem, abych byla lepší než ostatní.

Myslela jsem si, že jsem víc než oni.

Proto se mi líbilo, co jsem mohla dělat.

Proto jsem se ztotožnila s tou doktorkou.

Mohla jsem rozhodovat o životě a smrti.

Věděla jsem, že to dokážu (bolestný výraz obličeje).

Cítím při tom sevření v žaludku.

Nejsem tou doktorkou, nejsem nic.

Vidím tmu.

Nemůžu se nadechnout.

Cítím hroznou tíhu v hlavě, v těle.

Opouštím to tělo.

Proč umírám?

Udivuje mě to.

Dívám se na sebe svrchu.

Ležím tu pod tím kamenným kvádrem mrtvá (vzdychání).

Dívám se na to svrchu, jako ve zrychleným filmu.

Vidím tu ležet svoje tělo a cítím při tom vinu (skleslý výraz).

Vyskakují mi ty jednotlivé zrychlené události.

Chtěla jsem něco, co v té době a na tom místě pro mě vůbec nebylo důležitý.

Jenom proto, že jsem se považovala za lepší.

Někdo ke mně mluví, nevím, kdo to je, vnímám jenom jeho hlas.

Říká, že jsem stejná a jiná jako ostatní.

Protože každý je jiný, to ale ještě neznamená, že je lepší.

Všichni se můžou pyšnit tím, že jsou jiní.

Měla jsem možnost se i tak vyvíjet dál k lepšímu.

Měla jsem možnost, podmínky, ale chtěla jsem víc.

Proto se teď budu muset učit všechno znovu.

Bez těch možností a podmínek, vlastníma zkušenostma, vlastním poznáním, rozlišováním.

Bez pomoci.

Bez toho, abych ty druhý lidi soudila.

Chtěla bych to zkusit znovu, už bych to věděla.

Ale ne, nevěděla.

Ztrácím souvislosti.

Vůbec nebudu vědět, co jsem věděla.

Mám strach, že to nepoznám.

Nebudu to vědět, umět.

Nevím, jestli to znovu dokážu.

Ale vím, že musím (bolestný výraz obličeje).

Mám rozporuplné pocity.

Strašně chci, vím to, chci pokračovat s tím, co už vím, abych byla lepší, ale nejde to.

Potom to zapomenu.

Je to strašně dlouhá doba.

Zapomenu na všechny, co mně pomáhali.

Vím, že budou se mnou, ale já to nebudu vědět.

Já tomu nebudu věřit.

Budu si užívat všechno, co budu mít, a budu při tom nešťastná.

Jsem z toho smutná.

Já to vidím, tu chybu (vzdychání).

Nevím, jak jsem to vůbec mohla chtít.

Oni věděli, že na to nestačím, ale já jsem jim chtěla ukázat, že se jim vyrovnám.

Jako malý, umíněný děcko, tak mě museli vidět.

Lituju promarněné příležitosti, příležitosti k učení.

Uvědomuju si nějakou moudrost, pokoru.

Je to těžká zkušenost.

Všechno to je minulost.

Teď je mně dobře a lehko, nemůžu tu ale zůstat.

Jsem v něčem tmavým.

Nemůžu se hejbat.

Kolem je rámus, někdo křičí.

Bolí mě hlava, nechci jít ven (vzdychání).

Jsem venku.

Rodím se nějaké špinavé ženské, ve špinavé chalupě (znechuceně).

Je mi to nepříjemné.

Proto jsem taky protivná a často křičím.

Dávám jim najevo, že se mi tu nelíbí a že tu nechci být.

Už tu nějaké děti jsou.

Nechci sem.

Řvu.

Balí mě do nějakého hadru.

Nemůžu se hýbat.

Pane Bože, jak se tu můžu něco naučit?

To nejde.

Chci zpátky.

Už to nejde.

Jsem holčička.

Nijak zvlášť mě nechcou, už děti mají.

Nestarají se o mě, nechávají mě špinavou.

Vůbec nemám to, co potřebuju.

Desáté zasvěcení

Přiváží mě, dál se mnou nesmí.

Je mi čtrnáct let a  jmenuji se AMO.

Po zasvěcení se  stanu AMO SET.

Před sebou vidím chrám.

Není to ale klasický chrám, je to jeskynní chrám.

Leží hodně o samotě a otevírá se jenom při příjmu adeptů k zasvěcení.

Obřadníci tu žijí stále.

Jdu do schodů, které jsou vytesány ve skále.

Poklekám a čekám.

Přichází muž, vypadá jako muž, ale ve skutečnosti je bezpohlavní.

Je to zvláštní, vznešený muž, který se nepodobá naší rase.

Já jsem snědý a on je bílý.

Na hlavě má ozdobu ve tvaru křídel.

Je zcela bez emocí.

Obličej se mu ani nepohne.

Prosím jej o zasvěcení.

Je nás tu víc a on si z nás vybírá mně.

Byl jsem k tomu předurčen už po narození.

Říká mi "jsi vyvolen - vybrali jsme tě".

Smíš ujít deset stupňů - vykonat deset zkoušek (celkem jich je dvanáct).

Dál mě velekněz poučuje a ptá se mě, jestli jsem se rozhodl tuto cestu podstoupit.

Budu mít velké schopnosti, ale musím opustit věci, které mě oslabují.

Nebudu mít ženu a nebudu mít ani emoce, smutek, ale ani radost.

Kdybych je měl, tak by mě energie spálila.

Rozhoduji se, že nebudu projevovat bolest, potlačím to.

Projevy bolesti jsou velkým únikem energie, který si nemohu dovolit.

Strašně toužím po vědění.

Omezení mi v současnosti nevadí.

Platí pouze pro moji osobu a já se mohu vcítit do druhého.

Dívám se na něj, jak odchází.

Otevírají se vrata a já jdu dál.

Je tma a na konci vidím velký talíř, ze kterého prýští voda.

Musím se vzdát všeho, jsem vhodný adept.

Musím projít zkouškami.

Pochopit podstatu zákonů.

Všeho se vzdát.

Odkládám oděv a zůstávám nahý.

Dva snědí mně očisťují a oblékají.

Mají zahalené tváře.

Dlouho pak stojím ve tmě.

Je to zkouška.

Nic necítím, ale musím něco pochopit.

Pak mě odvádí do zahrady.

Je tu zase ten muž.

Prošel jsem jednu bránu, dál to bude obtížnější.

Svazují mi ruce dozadu.

Pak mně pokládají prsama na hřeby.

Zůstávám ležet.

Nesmím ani křiknout.

Nesmím projevit sebemenší bolest.

Cítím je jako žhavé uhlí.

Hřebíky mě nepropíchnou, jenom mně napichují.

Je tu se mnou dozor.

Ležím tu tak dva dny.

Polévají mě nějakou tekutinou, abych nekrvácel.

Pak mě zvedají.

Nemůžu stát, a proto mně podpírají.

Cítím, jak mně polévají vodou.

Byl jsem v bezvědomí.

Zvedají mě, pokládají na kožešiny a natírají vonnými mastmi.

Nechávají mě tu ležet, ležím tak přes noc.

Druhý den mi podávají oděv a vedou mně do chrámu.

Mám zavázané oči, protože nesmím vědět, kudy jdu.

Někdo tam sedí na křesle ve tvaru rozevřeného květu, pod kterým září krystal.

Dávají mi pít nějaký odvar z bylin.

Odvazují mi oči, jsem v transu a jdu po žhavém uhlí.

Tam mě vedou a zpět musím jít sám.

Nikdo nesmí mluvit.

Nohy mám trochu popálené, něčím mi je polévají.

Tady nešlo o to, abych se odpoutal a nepopálil, ale o to, abych byl jako na mučidlech a bolest vydržel.

Odvádějí mě pryč, přivazují ke kůlu a bičují mně.

Nerozsekává mi to kůži, ale je tam něco, co mně hrozně pálí.

Opět nesmím ani křiknout.

Polévají mě.

Visím za ruce.

Neudržím se na nohou a padám.

Je to strašné, něčím po mně jezdí.

Je to kláda s hřebíky.

Nechávají mě odpočinout.

Dlouho se dívám do nějaké bílé tabule.

Něco mám pochopit.

Mám se do ní rozplynout.

Dávají mi nějaké nápoje, cítím, že jsem pod drogama.

Chápu, že jsem tou tabulí a splývám s ní.

Pak mně zvedají a vedou do knihovny.

Mám na sobě jenom košili.

Mohu zde studovat, co si vyberu a kolik chci.

Snědí pomocníci mě sledují a hodnotí, co si vybírám.

Beru si knihu o astrologii.

Ukazují mi, jak se mají stavět pyramidy.

Jejich podstatou je krystal.

Oblékají mi zlatý plášť a zavírají do nějaké místnosti.

Jsem tu sám a mám opět něco pochopit.

Nesmím mluvit.

Láskyplně mě vedou dlouhou chodbou do kulaté obřadní místnosti na jejím konci.

Něco tu hoří.

Svlékají mě a polévají vonnými oleji.

Všude kolem je kouř a dým.

Cítím se unavený.

Tetují mě.

Do ran mi vkládají zlaté plátky.

Dělají to na zádech a na rukou.

Vkládají mi je do masa a já nesmím projevit žádnou bolest

(popisuje tvary - na zádech to je posvátná supice, která v pařátech třímá bič a na ocase nese nilský kříž).

Je to poslední desátá zkouška.

Po celou dobu mně udržují v takovém stavu, abych neomdlel a všechno cítil. 

Pak mě přivádí do kruhu, kde svítí růžový krystal.

Stojí tam obřadník a já před ním klečím se skloněnou hlavou.

Mám pásku na očích.

Kdybych se na krystal podíval, tak bych oslepnul.

Obřadník vkládá ruce na moji hlavu.

Cítím se, jako kdybych rostl.

Ztrácím touhu po ženách.

Pak mi dává symbol, který vypadá jako čočka s paprsky.

Je to přijímač, který slouží k mému propojení na krystaly.

Do mého duchovního srdce předává jejich energii.

Je to zvláštní kámen.

Všude kolem rezonuje zvuk, který vydávají zvláštní trouby.

Vibrace mi vyhání z hlavy myšlenky.

Je konec.

Vedou mě za veleknězem.

Měl bych cítit hrdost a pýchu, ale jsem bez emocí.

Jdu k veleknězi, který stojí hodně vysoko.

Uprostřed místnosti stojí talíř s krystalem.

Velekněz mně na něho napojuje.

Získávám velkou moc, která je založena na soustředěné síle.

Musím ji mít uvnitř svého těla a pak mohu ovládat ostatní lidi.

Mohu je touto silou nabíjet a přimět k poslušnosti.

Vystavili mě maximální bolesti, kterou může člověk snést, a tím mi posunuli práh bolesti.

Získané tajemství nesmím nikomu předat a musím si je vzít sebou do hrobu.

Mám na starosti dělníky na stavbě pyramidy, ovlivňuji silové pole, dodávám jim energii a pomáhám jim manipulovat břemeny.

Převádím i energii ze slunce.

Dělníci jsou specialisti, zvlášť upravení na práci.

Nosí mě na nosítkách. 

Balvany se ukládají prostřednictvím dřevěné konstrukce s lany, která pracuje na principu houpačky.

Zrovna pracují na šestém patře.

Je to hladká pyramida v Sakře.

Je nás tu víc, kteří stavbu řídíme.

Pyramida se dá v podstavci otáčet.

Uprostřed jejího středu je krystal, okolo kterého se otáčí.

Komory, které jsou uvnitř, nejsou pohřební, ale jsou to kanály, kterými dovnitř proudí slunce, které aktivuje krystal.

Nejdříve se staví homole a potom dodatečně se dělají průzory ke krystalu.  

Odehrává se velká pohroma, pyramidu nedostavíme, zasahuje nás zemětřesení.

Není to ale zemětřesení v pravém slova smyslu.

Oni nás zničili, protože se cítili ohroženi a nechtěli dovolit další kontakt.

Zároveň se stavbou jsou zničeni i upravení lidé.

Padá na mě balvan a já umírám.

Jsem hned mrtvý.

Protože mám vysoké svěcení, tak mě vyprošťují a dělají mi hrobku v pyramidě.

Podkopávají kámen, který mně zavalil, vytvářejí pod ním pohřební komoru a kámen zůstává jako náhrobek.

Moje tělo tam je ještě nyní.

Mám hezky malovaný sarkofág.

Jsem přesně v místě, kde jsem zemřel.

Dnes to tu vypadá jako hromada kamenů, která se nachází v málo známé části.

Pyramidy nebyly hrobky.

Nejdříve jsme našli v prostoru vhodný bod pro instalaci krystalu a pak jsme na tom místě postavili pyramidu.

Autoři pyramid ani krystaly nepocházejí ze země.

Uměli je oživovat a zhasínat.

Jednalo  se o vysílač do kosmu.

Tvar pyramidy pak zesiloval a směroval energii krystalu.

Agresory byli obyvatelé páté galaxie.

Svojí činností jsme vytvářeli pro ně nebezpečné záření a oni tu nemohli přistát.

Byly to vlastně zbraně - ochrana proti útoku z kosmu.

Snědí dělníci, kteří byli dodatečně upravováni pro těžkou práci, nebyli Egypťani,

byli přiváženi z Asýrie, kde měli lidé robustnější tělesnou konstrukci.

Ramzes II nejvíc usiloval o moc a jeho plány ohrožovaly i pátou galaxii.

Při pohromě byl zničen celý princip, včetně lidí, kteří měli znalost používaných technologií.

Později se již takto zaměřené stavby nestavěly.

Byly to už jenom napodobeniny bez funkčního obsahu.

V dnešním pojetí jsem byl mágem, který uměl pracovat s energií.

Spánková deprivace

Je to chrám a je tu šero.

Chrám je malý, je to starší stavba, teď už se staví daleko větší.

Venku chodí stráže.

Vždycky hoří několik loučí.

Přes den dopadá bočníma okénkama trochu světla.

Podlaha je z leštěných kamenů.

Já jsem na tý podlaze, posedávám tam a opírám se o mříže.

Mám studené nohy.

Klec je dostatečně veliká, abych se v ní narovnala a udělala dva kroky.

Dovnitř mi dali kus hadru a tak nemusím sedět na dlaždicích, ale sedím na té podložce.

Vím dopředu, o co těm kněžím jde, dochází mi to velmi rychle.

Nechtějí mi poškodit tělo, ale jenom sebrat duši.

Připadá mi to podlé a zákeřné.

Cítím ten vztek, bolest ve spáncích a odpor k tomu, že jsem tady.

K tomu, že kněží chtějí porobit náš lid, zlomit jeho odpor, donutit ho pracovat pro ně a odevzdávat jim část úrody.

Pociťuji lítost na hrudi, tam mě to úplně bodá, když si vzpomenu na rodiče, ti ještě žijou.

Patřím k polokočovným kmenům z pouště.

Mám svoji důležitost pro lidi, ke kterým patřím.

Jsem věštkyně a je mi 25 let.

Moje schopnosti objevili brzo, pak jsem se učila u starších žen.

Teď je to jedno, jsem tady a brzo přijdu o všechno, co umím.

Snažím se s tím bojovat, něco vymyslet.

Cítím hroznou lítost, že jsem tu sama a že nemůžu zpátky.

Že se už ke svým lidem nevrátím.

Klec je v malém kamenném chrámu v Dolním Egyptě.

Jsou to počátky egyptské říše.

Kněžím jde o to, aby si podrobili okolí.

Proto chytají lidi, jako jsem já, a likvidují je.

Jdou na to chytře, vlastně mi nic nedělají.

Nijak mě nemučí.

Stačí, když mi dva týdny budou narušovat spánkový cykly a odpočinek.

Já se z toho napůl zblázním a oni mě budou moct vrátit zpátky.

Mám vnitřní třes.

Pociťuju vztek a špatně se mi mluví.

Po dvou až třech dnech to začíná.

Zesiluje to, že se mi chce spát.

Oči těch kněží koukají do mé duše.

Jenom čekají, až prolomí moje bariéry.

Ti kněží nejsou hloupí, mají s těma stavama taky svoje zkušenosti.

Chci se tomu nějak ubránit, ale nejde to.

Střídají se u mě a jsou na to vycvičený, poznají, když spím s otevřenýma očima.

Nikam nespěchají.

Po dvou až třech hodinách se střídají, protože chtějí zůstat pozorný.

Přesně vyciťujou, jak jsem na tom.

Občas mě nechají upadnout do hlubokého spánku, abych to vydržela fyzicky.

Píchají do mě tyčema.

Jsou to takové zašpičatěné tyče, píchají mě hlavně do nohou, zadku a zad.

Nechtějí poškodit to tělo.

Zdržují se hodně blízko a snaží se být očima v kontaktu.

Snažím se vypadat klidně, ale cítím, jak se moje mysl zatemňuje.

Snažím se jít s otevřenýma očima do hlubšího stavu vědomí, abych nabrala sílu.

Okamžitě do mě strkají, až padám.

Mám tady vždycky vodu s nějakou chlebovou plackou. (bolestný výraz)

V kleci vykonávám i potřebu, je to takové ponižující.

Pořád na mě koukají.

Ti kněží se střídají tři.

Mají hnědé, pozorné a vyspalé oči, co člověku koukají až do duše.

Cítím slabost v žaludku.

Cítím spoustu emocí, vztek, lítost, nemůžu je ale dát najevo.

Snažím se vymyslet mentální cvičení, jak zklidnit mozek, který je jako kdyby se měl roztrhnout na tisíc kousků.

Držím pohromadě jenom posledními zbytkama vůle.

Sedím s otevřenýma očima.

Snažím se jít do hlubší mozkové aktivity.

Píchání tyčí.

Sedí proti mně a kouká se mi do očí.

V duchu mu nadávám. 

Akorát se víc usmívá, protože cítí moje negativní emoce a má z toho zábavu.

Proto se snažím tvářit tak, aby ty emoce nebyly patrný.

Je mi to všechno líto.

Přijdu tím o svůj život.

Když mě v pološíleném stavu vypustí, tak už to nebudu já.

Je mi to líto kvůli lidem, kteří ve mně měli oporu.

Teď se budou bát.

O to kněžím jde.

Tím jim kněží chtějí ukázat svoji moc a sílu.

Usínám a soukám se ke straně.

Pak zas ty tyče a vylévají na mě vodu.

Už ani nemám ten vztek.

Cítím se tak mátožně.

Cítím v sobě jenom tu lítost.

Je mi špatně.

Když jenom sedím a snažím se vymístit, tak to okamžitě poznají.

Manipulují s tělem, strkají do mě a zabraňují spánku.

Nevím co s tím.

Cítím vnitřní paniku.

Snažím se, aby v mém pohledu byla síla a odolnost, ale moc se mi to nedaří.

To tělo je vlastně na překážku, jak potřebuje spát.

Dívám se do očí tomu knězi.

Snažím se ho oblafnout.

V jeho pohledu vidím ironii a vítězství.

Hned pozná, o co se snažím, že jsem jinde s mozkovou aktivitou a hned na to reaguje.

Vězní tělo a ovládají duši, což je daleko horší.

Pořád se to tak střídá a už nevím co s tím dál.

Zvedám se a chodím dva kroky tam a dva zpátky.

Jsem hrozně ospalá, hned usínám.

Nevím, kolik času mi na to spaní dali, ale už mě budí.

Cítím ten vztek, berou mi to nejcennější.

Moje mysl mě už zrazuje.

Stupňuje se moje panika, nevím co s tím dělat.

S otevřenýma očima se mi vynořují vidiny a vzpomínky.

Už nemám sílu to korigovat, je to děsný maglajz.

I při tom do mě píchají těma tyčema, aby přetrhali řetězce těch vzpomínek, abych si při tom neodpočinula.

Cítím únavu a nevyspání, až se mi chce zvracet.

Mám pocit, že v sobě hledám místo, kam ukrýt zbytky zdravého rozumu.

Místo, kam by neviděli.

Vzpomínám na to, jestli mi staří mudrci a vědmy neřekli něco, co by mi pomohlo, ale na nic si nevzpomínám.

Mám jedinou touhu – vyspat se.

Už ani nemyslím na svoji vesnici.

Znovu mám návaly lítosti a sevřený hrudník.

Uvědomuju si, že končím, už to nebudu já. (pláč)

Je to takový hrozný, přijít sama o sebe a zároveň zůstat v tom těle.

Nemůžu s tím nic udělat.

Už to nemá cenu, nějak se snažit bojovat. (pláč)

Pravda, ještě mám srdce.

V hlavě mám vatu a už mi to začíná být jedno.

Cítím, jak je můj mozek stále těžší, jako by se balil do nějakých plen.

Bolestně si uvědomuju, že mě zbývá stále míň a míň.

Zbývá ze mě jenom to tělo.

To, co pociťuju, pozvolna mizí.

Dělám tu takové loučení.

Uvědomuju si, že končím.

Vzpomínám na rodiče, na lidi.

Mrzí mě, že já už nikomu nic nepředám z toho, co umím.

Koukají na mě jako na objekt.

Tak si říkám, čím asi budu až se narodím příště a čím asi budou ti kněží.

Ty jedny oči znám, není to z tohoto života, ale ještě jsme se potkali.

Pak už se tomu podvoluju. 

Ulevuje se mi, když to vzdávám.

Už to nechávám běžet tak, jak to je.

Už poznali, že mě dostali tam, kam chtěli.

Pak nastává zlom, kdy už to nejsem já, ale jenom poddajné zviřátko s poddajným rozumem.

Ještě pár dní narušujou ten spánek a nenechávají mě vyspat.

Při buzení i kňourám a oni z toho mají srandu.

Pak mě pouštějí, ani nevím, kudy mě vyndali z té klece.

Držej mě pod rukama a vedou mě před ten chrám. 

Už jsem venku.

Venku stojí dva vojáci.

Najednou se divím, že je nade mnou obloha.

Všechno mi to připadá takové zvláštní.

Kolem chodí lidi, je to blízko tržiště.

Je tu spousta světla, předtím jsem byla dlouho v šeru.

Vím, že chci jít někam zpátky, ale nevím kam.

Světlo způsobuje, že nevím kam jít.

Nějaký člověk se mě ujímá.

Něco mi říká, ale já mu nerozumím.

Mlčím, všechno mi připadá zářící.

Není mi špatně, ale mozek mám jako ve vatě.

Pak se dostávám ke svým lidem a ti jsou na mě hodní.

Postupně se zabíhám v normálním životě a dělám jednoduchý práce.

Hodně spím.

Někdy usínám i při práci v sedě.  

Tím prožitým stresem a stavem mozku se k dřívějším informacím nemohu dostat.

Tou spánkovou deprivací se poškozují neurony.

Fyzické poškození je takové, že se tam nemůžou obnovit ty spoje.

Jako by se zapouzdřily jejich konce.

Mám obavy, aby se to nepromítlo i do jemnohmotných úrovní.

Vlastně se ztratily jenom ty spoje a ne informace.

Tento stav trvá jenom do konce života.

Z duchovního hlediska je to zrůdná záležitost, jak zabránit člověku žít.

Ti kněží si to taky jednou odskáčou.

Peršan v Egyptě

Jsem menší, širší chlap a jedu na koni.

Jmenuju se H…..

Mám na sobě brnění, na hlavě přilbu s rohama.

Jsem snědý a vypadám divoce.

Je teplo, všude kolem písek.

Cítím se jako Peršan.

Mám tmavé vousy a vlasy dohněda.

Vousy jsou tmavší než vlasy.

Je to v Egyptě, jedu k tomu chrámu, kde jsem byl kdysi kněžkou.

Tu událost už znám, akorát si uvědomuju její jiný aspekt.

Přijeli jsme z Persie.

Egypt má jiný aspekt, je v rozkladu, my jsme barbaři, líbí se nám tu, chceme tu zůstat.

Jede se mnou horda mých lidí.

Máme nižší koně, mají chlupy u kopyt.

Jsme před chrámem, jsou tam pískové duny, točíme se.

Ten chrám je pro mě důležitý, protože jsem tam byl už víckrát.

Teď mě to k tomu přitahuje.

Cítím bolest hlavy, na levé straně nad okem.

Seskakujeme z koní, ženeme se dovnitř, nedáváme moc pozor, nepočítáme s odporem.

Oni se na nás vrhají z výklenků v chodbě.

Jsou dobře dělané, úzké, vysoké.

Z levé strany na mě vyskakuje nějaký strážce a bouchá mě po hlavě, pod tu přilbu, bolí to.

Dost mě to štve, zapíchávám toho člověka, co mě praštil.

Mám kratší meč.

Jsme dobře naladěni, když jdeme dovnitř.

Vidím vysoké sloupy, prostředek je čtvercový, kolem kulaté sloupy, vysoké 10-15 m.

Na ochozech jsou troubové s lukama, střílejí po nás.

My nevíme, jak se dostat nahoru za nima.

Jdu nahoru po schodišti, jakoby najisto, dobře se mi dýchá, je tu dobrý vzduch.

Oni mají jen luky a nože.

Shazujeme je z ochozu dolů, ženské dole se ani nerozprchly.

Pak se vracíme dolů, je tu houf žen, co se modlí u oltáře.

Jsou to kněžky z chrámu, ony se ani neotočí, asi si myslí, že je bůh spasí. 

My jsme si je sem přišli ulovit.

Jednu si vybírám.

Procházíme chrám, chceme vědět, kde mají nějaké cennosti.

Mám z toho rozpačitý dojem.

Na naše poměry je tu těch cenností hodně, ale je poznat, že tu něco chybí.

Už to asi někdo musel poschovávat.

Je to srandovní, protože ony nám nerozumějí, a ani nechtějí.

Přesvědčuju tu ženu, že její život v chrámu je minulost a teď se bude starat o domácnost, žádné bohoslužby nebudou.

Jí se to nelíbí, chce utéct zpět do chrámu.

Já ji tam nepouštím.

Mám přitom takový blbý pocit na prsou, hůř se mi dýchá.

Důležitý je ten pocit na prsou.

Já ji držím za levou ruku, jako když se nemůžu nadechnout, cítím tlak.

Asi se to nemá - někoho takhle přesvědčovat.

Nahoře na prsou cítím ten tlak.

Ani si neuvědomuju, jak dlouho to trvá.

Cítím to až teď.

Cítím to zranění na hlavě, už to zasychá, mám tam jizvu.

Bolí mě hlava ze vzteku, jak jsme se mlátili.

Táhnu ji za ruku pryč.

Kdoví, co nám budou vařit.

Hážu si ji přes koně, jezdíme bez sedel.

Jedeme k osadě, nechali jsme ji prázdnou, ale už to tak nesmíme dělat, mohly by nám zdrhnout.

My jsme na pečené maso, ony samou zeleninu, dělají chřest.

Navenek to vypadá, že se podvolily, ale pořád mám pocit, že to dělají jen naoko, že na tu minulost nemůžou zapomenout.

Cítím se nic moc, očekávali jsme od toho víc.

Ony jsou odtažité, paktují se spolu tajně, dost mě to štve, ale nevím, jak udělat, aby na to zapomněly.

Chtěl bych, aby na to zapomněla.

Na prsou mám tlak, tupý pocit v hlavě, na čele.

Místní lidi před náma utekli, zůstali jen lidi z chrámu.

Je to tu hezké, budeme tu žít.

Je to nedaleko Nilu.

Žijeme tu, ona chce pořád utíkat do toho chrámu, já jí to zakazuju.

Cítím se otráveně.

Pocit v hlavě se změnil, na bocích hlavy vše zmizelo, cítím to kolem nosu, takový tlak.

Tlak na prsou se zmenšuje.

Chýše jsou z hlíny.

Vidím, jak dělají cihly v jámě, načervenalé bahno.

Já jsem bojovník, jezdíme na výpravy.

Jdeme kolech chrámu, vždycky mě to táhne dovnitř.

Prohlížím si to tam.

Mám zvláštní pocit, jako že to neznám, ale je to známé.

Za hlavním oltářem jsou dveře do tajných prostor, tam je ukryté to bohatství, zlaté předměty, sošky.

Napadá mě, na co to potřebují, my k uctívání bohů nic nepotřebujeme.

Všechno jsme odtud vzali a odvezli si to do osady.

Cítím averzi z její strany, já chci, aby zapomněla minulost a ono jí to akorát připomíná.

Žijeme si na úrovni, jíme ze zlatých talířů.

Vidím nůž s vykládanou rukojetí, ona mě jím bodá, nic neříká.

Cítím nůž v ledvině.

Ony se na nás smluvily, aby se nás zbavily, bylo to promyšlené. 

Vidím se ležet, kudlu v zádech .

Už jsem nahoře, vznáším se nad ochozama v chrámu.

Nejvíc si uvědomuju, jak jsme ty strážné shodili z ochozu dolů.

Jdu nahoru, moc se mi tam nechce.

Nějaká bytost ke mně cítí soucit.

Říká mi: „Podívej se, jak to vedeš, jde to s tebou z kopce“.

Uvědomuju si, že to není dobré, celý nápad jet do Egypta, to se nemá, někomu něco nutit.

Když se ohlídnu zpět, je to čím dál horší.

Z kulturního člověka jsem se stal barbarem.

Budu s tím muset něco udělat.

Vidím nažloutlé světlo, tam si odpočinu.

Už vidím tu dlouhou řadu životů před sebou, budu se muset z toho pozvolna dostat.

Nebudu si nic pamatovat, budu se muset ke všemu znovu dopracovat.

Za každý dobrý čin jeden malý krůček.

Uvědomuju si, kolik životů budu muset takhle žít, než všechno odčiním a pochopím.

Kněžka ve Starém Egyptě

Stojím před chrámem, cítím teplo v rukou.

Cítím se malátně a nevím z čeho.

Zřejmě z představy, co bude následovat.

Vzduch je horký a suchý, mám okoralé rty.

Dívám se na schody, pár kamenných schodů.

Jsou podlouhlé, valí se po nich plyn, vypadá jako kapalina.

Roztéká se po zemi, v horku a suchu mizí, jinak se drží při zemi.

Necítím ho, jenom se mi hůř dýchá.

Bolí mě hlava, uprostřed čela, na třetím oku.

Dlouho se mi tam nechce.

Jdu po schodech, vevnitř je tma.

Vnímám temnotu, jen mě to utvrzuje v tom, že mé rozhodnutí je správné.

Chodba vede doleva.

Nedá se jít rovně, buď doleva nebo doprava.

Cestu znám,  vím, že mám jít doprava.

Valí se z tama plyn.

Pak zahýbám doprava, chodba je vysoká, kamenná, úzká.

Začínám cítit chlad na rukou.

Mám šaty s ramínkama a holé ruce.

Chodba je do čtverce, dá se jít kolem dokola.

V postranních stěnách jsou vchody do místností. 

Po pár krocích narážím na otvor ve stěně.

Je to otvor ve zdi po levé straně, jako jeskyně v krystalech, to asi dělá takové světlo.

Je to zvláštní, plyn je modrý, vypadá jako kapalina, přitom je tu červené světlo.

Světlo nemá zdroj, prostě je tu, jako by prostupovalo stěnama.

Cítím se oblble, myšlení nemám v pořádku.

Z dálky na sobě cítím vůli velekněze.

Získává nade mnou vládu, najednou cítím tlak v hlavě.

Je to sevření, jako zatočení mozkem, silný tlak na čele.

Je to nepříjemné.

Vnímám nějaký světelný záblesk, nějaké světlo.

Najednou tam stojí a já stojím před ním.

Je to velekněz, stojí vpravo ode mně, na sobě má na sobě purpurové roucho, jeho barvu asi zkresluje to světlo.

Jeho oděv je velice reprezentativní, vyšívaný kameny.

Velekněz je teple oblečený, je tady opravdu chladno.

Chlad cítím po celém těle, nic než vlhko a chladno.

Vidím sochu, trochu větší než velekněz, o dost větší.

Jsou dvě, on stojí mezi nima na stupínku, předním kamenný oltář, stolek, dělají se tam oběti, i lidské.

Asi jsem se taky někdy účastnila.

Jsou to bohové, stojí, vzpřímení, v pravé ruce hůl, mají psí hlavu.

Jsem otupělá, uvědomuju si, že je to zvláštní, měla bych je znát, ale neznám je, nevím, jak se jmenují, co znázorňují.

Denně jsem je vídala, patří k naší víře.

Cítím se tupě, asi z plynu, malátná.

Vím, co se se mnou stane, nebudu si nic pamatovat, jinak to nejde, nemohla bych odejít.

Nemám si pamatovat to, co znám, to je celé učení, staré učení, sahá až do Atlantidy.

Skládá se z magie, energie, ovládání druhých přes energii, vytváření umělých bytostí, aby nám pomáhaly v tom, co chceme.

Chceme vládnout lidem.

Bytosti vytváříme z energie, soustředíme energii, dáme jí nějaký program a ona dělá, co chceme.

Moje postavení je dost vysoké, jsem kněžka hlavního oltáře.

Děláme obřady, bohoslužby, pro lidi děláme zázraky, někoho uzdravíme, někoho zabijeme, jak kdy.

Mám zapomenout na Atlantidu na zbytek toho všeho, co jsme znali, nemám si na to pamatovat.

Vnímám jakoby jasněji tu existenci tam.

Nevím, co to znamená.

Vidím šedou plochu, jako vesmír, uprostřed je černý bod, jako bysme od tama přišli, naše civilizace. 

My jen využíváme tu energii, je všude kolem, umíme ji jen koncentrovat.

Cítím tlak mezi očima.

Hlava mě bolí jen zepředu, ve směru, ve kterém je vystavena jeho působení.

Cítím chlad, stojím vzpřímeně, na dnešní dobu hodně atypicky, jako kdybych nesla amforu na hlavě.

Nemyslím na nic, je to naprosté odevzdání, nejde se tomu bránit.

Stojím proti němu, panovačně na mě kouká, jsme asi dva až tři metry od sebe.

Cítím se otupěle, nic nevnímám, jen tlak v hlavě.

Ruce mám svěšené, on taky jen tak stojí.

Těžko vnímám jeho myšlenky.

V hlavě to cítím jako růžovou, hladkou plachtu. 

Bolí mě hlava, je to takový šroubovitý pocit v čele.

On se tváří netečně, nelíbí se mu ale, že chci odejít.

Možná i proto je to tak bolestivé.

Dělá mi to schválně, vnímám to zastřeně, vše jako v mlze.

Ptá se, jestli to myslím vážně.

Říkám mu, že jo.

Cítím se blbě, objevuje se bolest na prsou.

Říká, že mi nebude bránit, ale když odejdu, tak toho budu litovat. 

Nemám žádné emoce, protože jsem oblblá.

Myslím si: „kdy už to skončí“.

Říká, abych odložila symboly svého postavení.

Těžko se mi dýchá.

Na kamennou desku nejdřív odkládám čelenku.

Cítím se přitom mátožně, pohyby si neuvědomuju, všechno dělám automaticky.

Na pravé ruce mám náramek, je to omotaný had, který směřuje hlavou dovnitř.

Stahuju náramek, had je čtyři až pětkrát otočený, je široký, placatý, má zřetelné šupiny a výrazný ocas.

Prsten na levé ruce, který mám navlečený na prostředníčku,  odkládám naposledy.

Stojím, velekněz kouká na mě.

Je starý a vrásčitý, má ostře řezané rysy, výrazný nos a hnědošedý obličej. 

Nemám žádné myšlenky, je to zpitomělý stav.

Nejsem schopna nic dělat, vnímám jenom bolest hlavy mezi očima.

Bolí mě hlava, na čele, z něho.

Něco se mnou dělá, vnímám nějaký proud energie od něho ke mně, zemská energie, posílá mi ji, aby mi odstínil  tu hlavu.

Cítím to stále víc, bolí mě hlava, posílá mi energii, abych si nic nepamatovala, nic z toho, co vím.

„Už budu pořád hloupá.“

Je to moje myšlenka, vztahuje se ke mně. „stále hloupá“ 

Cítím tupo v hlavě, stojím, on stojí naproti mně, posílá mi energii, cítím se tupě.

Bolí mě hlava, mám pocit, jako bych  byla zavřená ve flašce a nemohla ven.

Mám obal kolem sebe, je to ta energie, co mi poslal.

Vnímám to jako sevření na čele, pocit kolem dokola, nemám myšlenky, je mi tupě, mohla bych tak stát pořád.

Bolí mě hlava, z té energie.

Cítím tupou bolest hlavy, jako kdybych to nebyla ani já.

Velekněz chce, abych zvedla ruku, jako bych to chtěla já, ne on.

Když se zaměřím na vlastní vůli, rozbolí mě třetí oko.

Mám vlastní vůli, ale jako zastřenou.

Můžu konat, ale chybí tomu jiskra, je to mátožné.

Nemůžu to svou vůlí zvětšit, mám v hlavě tupo.

To způsobil on, tou energií, nemůžu se bránit.

Když začnu přemýšlet, co s tím, bolest se zvětšuje, sevření se zesiluje-když se o něco snažím.

Čím víc se snažím, tím větší blokace.

Nemůžu blok odstranit, tupý stav bez myšlenek.

Je to tou energií.

Nemůžu se proti ní bránit, je součástí mé hlavy.

Nemůžu s tím nic dělat.

Bolí mě hlava, není dobře, že mě bolí hlava.

Nelíbí se mi to.

Velekněz je spokojený, já se cítím blbě.

Je tu nějaká bytost, temná bytost…

Bolí mě hlava, posílá mě pryč, „jdi “.

Vím, že se někdy ještě potkáme, není důležité kdy a kde.

Otáčím se, zvětšuje se tlak vzadu na hlavě, kolem očí bolest slábne.

Je to z toho jeho působení.

Cítím se vygumovaná, nic nevnímám.

Myšlenky se vztahujou ke mně, na věky věků, stále půjdou se mnou, pořád dál.

Příčina je jinde, bolí mě hlava, cítím se blbě.

Jdu ven z chrámu stejnou cestou, jakou jsem přišla.

Těžce se mi dýchá, tlak na prsou, cítím slabost po celém těle.

Cítím se blbě, bolí mě hlava, mám ji prázdnou, otupělou, jsem slabá, chvěju se, opírám se o stěnu, je mi na zvracení.

Dívám se ven do slunce, jsem slabá, nemůžu jít, ochromuje mi to celou hlavu, cítím ztuhlá ústa, jdu ven, potácím se na schodech.

Cítím se vyčerpaně, stojím u dveří, koukám do slunce, vnímám, že tam čeká nový život.

Dělala jsem předtím špatnosti, uvědomuju si to. „Je třeba si to pamatovat.“

Všechno je důležité.

„Všechno je třeba si pamatovat, protože je to důležité.“

Vzhůru do života, už se cítím líp.

Hlava ještě trochu bolí na čele mezi očima.

Milá Wahl.
Do Louňovic za Vámi dorazím s menšim zpožděním.

Bude to kolem 15.30.

Dřív mi nic nejede.
Adresu mám, takže si vás najdu.
Těším se na viděnou.....

Světlonoš 2.4.2008

Jen taková malá vsuvka, co se můžete dočíst, když otevřete knížku o divech světa...

Afrika

- je po Asii druhý největší kontinet a zaujímá 22 procent povrchu naší země.

Z Afriky pocházejí nejstarší stopy lidí nebo bytostí podobných lidem.

Odtud se rozdělili do celého světa.

Velký počet lidských ras v Africe a nejméně 800 rozličných jazyků ukazuje rozmanitost dosavadního vývoje lidstva.

První lidé sbírali plod přírody a lovili. V 5. st. Př. Kr. Však existovaly v úrodném údolí Nilu v Egyptě lidé, kteřé se zabývali zeměděltvím

Sahaza na západě ještě nebyla opoustí, v divočině dnes již neplodné byly nalezeny důkazy pěstování dobytka.

Mezi 2650 – 2350 př. Kr. existovala v Egyptě tzv. Stará říře, která měla vysoce vyvinutou kulturu.

K ní se přimyká Střední říše 2040 – 1785 a Nová říše 1551 – 1070.

V 1. st. př. Kr. byla země faraonu dobyta cizími asijskými mocnostmi, nejprve asyřany v 7. stopl př. Kr., v 6. st. Př. Kr. pak peršany.

Záhada sfingy

Sfinga byla vždy symbolem tajemství a hádanek.

Postavil ji faraon Chefrén a pravděpodobně její hlava je jeho portrétem.

V poměru k obrovským pyramidám, které se za ní tyčí, působí jako kočička, představuje ale ve skutečnosti ležícího lva s lidskou hlavou.

Sfinga byla zhotovena z úlomků skály a je 21 metrů vysoká a 74 metrů dlouhá.

Na nejšírším místě měří její obličej 4,2 metru.

Pravděpodoběn byla sfinga strážcem města mrtvých, které za ní leží.

Nos se jí však částečně odlomil a vousy ztratila úplně.

Původně byla zřejmě pokrytá sádrou a pomalována.

Před ní je místo, k němuž se váže pozoruhodný příběh faraona Thutmose IV. 

Odpočíval ve stínu sfingy po lovu gazel, usnul a zdálo se mu, že vstoupil na egyptský trůn poté, co sochu vysvobodil z písku.

To také učinil a dostal trůn, jak mu bylo předpovězeno.

Choepsova pyramida

Je 10 km jihozápadně od Káhiry, na pláni Gizy.

Lze tam dojet taxikem nebo autobusy.

Stojí na konci pouště západně od Nilu a postavil ji faraon Chufew (2590 – 2568 př. Kr.)

Řecká forma jeho jména zní Cheops.

Dva králové z pozdější dynbastye Chefrén a Mykérinos zřídili zcela blízko další pyramidy.

Tyto tři pyranmidy tvoří dohoromady pravděpodobně jeden z nejznámějšíhc stavebních komplexů na světě,

který po staletí fascinuje a je pozorován s posvátnou úctou.

Choepova pyramida je 138 vysoká (původní výška byla 147 m) a byla postavena z více než 2,5 milionu vápencových kvádrů,

které průměrně váží 2,5 tuny a pocházejí z nedalekého kamenolomu.

Těžká stavba celkem vážící přes 6 milionu tun mohla být vybudována jen s pomocí ramp, soustav pák, válců a saní tažených voly.

Přes tyto primitivní podmínky se postupovalo při konstrukci pyramidy s enormní těžko dosažitelnou přesností.

Stojí na uměle vytvopřené rovině, jejíž horizontální odchylka je menší než 2 cm.

Půdorys opyramidy je čtvercový s délkou strany 227,50 m.

Čtyři strany má s nepatrnou odchylkou orientovány na sever, jih, západ a východ.

Není známo, proč tato perfektnost byla tak důležitá, ale zjevně byla.

Nikdo nemůže vystvělit, proč byla ta pyramida vůbec postavena.

Podle jedné teorie měla být náhrobkěm faraonovým, to by mohlo souhlasit,

podivné je jen to, že v této ani v jiných pyramidách nikdy nebyla nalezana žádná těla zemřelých.

Když v 9. stol. po kristu vstoupila do Cheopsovy pyramidy oficiální delegace a za největších obtíží prozkoumala královu hrobku,

našla velkou kamennou rakev prázdnou, aniž na ní byly známy známky předchozího porušení.

Od 18 metrů vysokého vchodu na severní straně se lze schýleně dostat nízkou, úzkou chodbou k Velké galerii, která má délku 46,6 m.

Vede ke králově hrobce, ta je 42,7 m nad zemí a skrývá prázdnou žulovou rakev.

V pyramidě jsou dvě další prázdné místnosti a mimo ně byl v roce 1954 nalezen v dlouhé jámě člun z cedrového dřeva o délce 43,6 m.

Byl částečně rozložen a dnes je vystaven v muzeu Solar-Barque u pyramid.

V blízkosti byly zřejmě spáleny další čluny.

Byly pravděpodobně určeny pro cestu mrtvého panovníka do nového života.

Ve vzdálenosti asi 160 m od Cheopsovy paramidy se tyčí Chfrénova pyramida.

Je vysoká 136,6 m a má délku strany 210,5 m.

Na špici je vidět zbytek původního povrchu.

Nejmenší Mykerinosova pyramida leží 200 metrů od Chefrénovy pyramidy.

Je 62 m vysoká a délka její strany činí 108 m.

Tyto tři pyramidy jsou součástí komplexu, který obsahuje několik chránů, menší pyramiry a hroby kněží a úředníků.

Menší jižněji situované pyramidy byly pravděpodobně určeny pro ženy králů a jsou nedostavěné.

Mexiko

Teotihuacán - moc pyramid

Často se tvrdilo, že pyramidy mají mystickou sílu,

tak se například vypráví, že organické látky, které se položí pod vrcholek pyramidy, se mohou zakonzervovat,

že se holicí žiletky zaostří a duch člověka stimuluje.

Někteří jsou toho názoru, že antické kultury byly vnímavé pro kosmické energie

a že orientace budov podle slunce, měsíce a hvězd má zvláštní význam.

Vysoce precizní plánování města Teotehuacán tyto domněnky jistě podporuje.

Podle jedné teorie byla Ulice mrtvých přistávací drahou pro mimozemské návštěvníky.

Taková vysvětlení však nalézají málo přívrženců.

Teotihuacán označuje v jazyce nahua Místo bohů.

Původ tohoto působivého místa se váže k civilizaci, která je mnohem starší než civilizace aztéků.

K prvnímu osídelní tu zřejmě došlo v 5. st. př. Kr.

V r. 500 po Kr. byl Teotihuacán největším městem ve Střední Americe.

Na ploše 21 čtverečních kolometrů žilo asi 100 000 obyvatel, některé odhady hovoří o 200 000.

Město mělo široké ulice, obrovské kultovní budovy, řemeslnickou ščtvrt a četné soukromé domy.

Archeologům se však podařilo rekonstruovat jen velmi málo o každodenním životě obyvatel.

Ty v každém případě vytvořili velmi charakteristické město, kteér ovládlo velkouříši a silně ovlivnilo vývoj sousední mayské kultury.

Aby bylo možno zřídit městský komplex přesně podle rastru, byl dokonce odvrácen tok řeky do kanálu, aby nepřerušoval sít souběžných ulic.

Na hlavní ose probíhající severojižně leží asi 40 metrů široká a 2,3 km dlouhá hlavní ulice.

Má název Ulice mrtvých.

Je vroubena chrámy a svatyněmi a dominují jí dvě pyramidy.

Na severním konce se nachází měsíční pyramida –

sestává z několika do sebe zapadajících pyramid o celkové výšce 46 metrů a dále na jiíh stojí sluneční pyramida.

Slunce a měsíc se podle jedné legendy zrodily v Teotihuacánu.

V centru města je obrovské veřejné shromazdiště – citadela.

Je to čtvercová plošina o délce stran téměř 400 m a s velkým schodištěm.

Na této plošině stojí chrám ve tvaru pyramidy zasvěcený opeřenému hadovi (Quetzalcoatl, jedno z hlavních božstev).

Je konstruován terasovitě, původně dosahoval výšky přes 21 metrů dodnes je bohatě dokorován skulpturami.

Všude zvedají z kamenů výhružně hlavy hadi a ještě pořád působíá na návštěvníky zneklidnujícím dojmem.

O co silněji kdysi když měli svítivé opsidianové oči a celá budova byla omítnuta a pomalována.

Na severu, západě a jihu lemují citadelu čtyři stavby pyramidového tvaru, na východě tři.

Mnoho však zůstává dosud v Teotihuacánu neprozkoumáno.

Leccos utrpělo pracemi prvních archeologů, zvláště sluneční pyramida.

Na počátku 20. století byla neodborně vykopána a nepřesně zrekonstruována.

Dnes se předpokládá, že byla vysoká 65 metrů

a byla postavena asi ze 765 000 krychlových metrůl stavenbního materiálu, jimiž byly kameny zpočívající nad jádrem hlíny a sutě.

Snad měla plochou střech, na které byl chrám.

Lidé této kultury vzývali boha dešťů jména Thaloc a uctívali jaguára.

Žili převážně z obdělávání půdy, hospodářsky důležitý byl lokální výskyt opsidiánu a známá keramika oranžové barvy, oboví se vyváželo.    

Drahocenné nástěnné malby dokládají velkou uměleckou zručnost.

Méně přitažlivou stránkou této kultury byl zvyk obětovat lidi, uplatnovaný zejména v období jejího úpadku.

Neví se přesně, jak Teotihuacán skončil, je však jisté, že to byl násilný konec

a že město bylo v 8. stol. zpustošeno a vypáleno, možná toltéky.

Nazca

Nikdo neví, proč byly vyškrábány do pouště obrazy jako obrovský kolibřík, když je lze správně vnímat jen ze vzduchu.

Bylo o tom yvsloveno mnoho teorií, ale žádnou nebylo možné dodnes potvrdit.

Vyhrabané obrazy v Nazce zůstávají tajemstvím.

Vyhrabané obrazy v Nazce představují geometrické tvary a figury, které byly vyškrábány do pouštní půdy Pampa Ingenio.

Na zemi působí jako nepřehledná změt žlutých, vzýájemně se křizujících čar, které byly zakresleny do červené pouštní půdy.

Teprve ze vzduchu jsou rozeznatelné jejich skutečné tvary.

Pak je vidět například 50 m velký pavouk, kondor se 120 m rozpětím křídel, 180 m dlouhá ještěrka nebo 100 m vysoká opice.

Figury, které jsou rozpltýlené na poušti o rozloze na 500 čtverečních kilometrů vznikly odklizením tmavé kamenní sutě,

čímž se objevily žlutavé píšcité plochy.

Účel těchto čar není znám.

Od té doby, co byly v roce 1926 objeveny, byly vysloveny různé teorie.

Alfred Kroeber a Toribio Mejía, kteří tyto čáry objevili, se domnívali, že se jedná o zavlažovací zařízení.

Mejía však později tuto teorii pozměnil a uvedl, že by tyto čáry mohly mít souvislost s Ceques (posvátnými stezkami) inků.

Různé náznaky (např. kamenné kopečky v místech, kde se čáry křižují), mluví pro to, že tyto obrazce měly kultovní význam.

Paul Kosok, který navštívil tuto oblast 1941, zpozoroval,

že některé čáry mají určitý vztah k západu slunce v době letního slunovratu a označil je jako „největší astronomickou knihu na světě“.

To je také teorie, kterou zastával německá badatelka Maria Reicheová.

Podle ní reprezentují přímky a spirály pohyb hvězd a zvířata znamenají konstelaci planet.

Studium astromonie mělo ve strarých kulturách i praktické účely.

Sloužilo k určování souvislostí mezi pohybem hvězd a výskytem vody,

zejména v počátky doby deštů, což bylo velmi důležité pro obdělávání půdy a sklizen.

Nejodtažitější avšak nejznámější je teorie Ericha von Dänikena, jenž soudí, že čáry byly znameními pro návštěvníky z vesmíru.

Podobně nepravděpodobný je předpoklad, že kultura z Nmazky znala už balony plněné horkým vzduchem.

Tato představa se opírá o fakt, že čáry jsou nejlépe patrné ze vzduchu a o jiné stopy na pouštní půdě,

které lze vysvětlit jako vypálená místo při startu balonu.

Georg A. Von Breunig zadstával názor, že se jednalo o kultovní závodní dráhy

a archeolog Josue Lancho tvrdil, že jsou to prostě mapy, kteér označovaly cestu k důležitým místům, například k důležitým vodám.

Stáří čar a figur nelze exaktně zjistit.

Z archeologických výzkumů vyplynulo, že vznikly v různých dobách.

Nejmladší se datují ze stol př. Kr.

Rovné čáry pocházejí z pozdějších dob (kolem 600 po Kr.).

Nesporné je, že tyto obrazy fascinují vědce i laiky.

Aby byly zachovány pro budoucnost, je návštěvníkům zakázáno vstupovat na čáry.

Z rozhledny, která stojí 20 km severně od obrazů, je dobrá vyhlídka na tři z těchto figur.

Rozhlednu lze doporučit těm, co nechtějí létat.

Čáry a kresby totiž ztrácejí kouzlo, když si je člověk prohlíží ze země.

Pyramidy v Cahuachi

V místě velkých archeologických vykopávek v Nazca se nacházejí pyramidy.

Vedle obytných staveb z adobe a svázaného rákosí tu jsou i veřejné a náboženské budovy.

Nejznámější je Velký chrám – 20 m vysoká stupňová pyramida,

stojí na návrší, které je nahoře zpustošeno a obklopeno zdmi z adobe.

Kolem vršku jsou prostory a náměstí obehnané zdmi.

Největší náměstí má plochu 45 krát 75 metrů.

V raném období kultury nazca (od r. 200 př. Kr. do 800 po Kr.), jak se zdá, hrála důležitou roli kasta kněží.

O náboženských kultech se toho ví málo.

Ze zvířecích figur, které jsou zpodobněny na keramikách a textiliích, lze však usoudit, že určitá zvířata byla posvátbná, např. kočky.

Na místech vykopávek se nacházejí hroby z různých období, některé byly odkryty.

....................................

Milá Wahlgrenis
Ráda bych Tobě a všem ostatním krásným lidem popřála to nejlepší do Louňovic.
Není nás málo, co s napětím a pozorně sledujeme vývoj a přicházející informace skrze tuto "bránu",

která Je Opět právě teď a tady pootevřená.
Možná tentokrát ani není nejdůležitější jestli tam všichni fyzicky budeme nebo ne.

Pochopení, které proudí jako řeka, si najde svou cestu.

A láska naštěstí taky není omezená časem a prostorem.
Na této cestě jsme společně už docela daleko.

S vděčností vnímám, jak je nad tím vším obrovská ochrana.
Nic co by mohlo ublížit, nebude mít tentokrát sílu přijít.
Nechte se "výtahem" v Louňovicích vyvézt co nejvýš pro dobro nás všech,
S láskou

Aitri 3.4.2008

Milá Wahl,
přišlo to, tak to musím napsat....
Těším se, na vás všechny, na Blaník.

Na panenský kopec a jeho energii.
No.
Dalet 3.4.2008