V dřívější době jsem převážně pro pobavení kolegů a známých určoval velikost aury pomocí kovové virgule.

Rozhodující okamžik pro zahájení vážného výzkumu nastal po úvaze,

zda kondenzátory mohou rovněž vytvářet auru, když mají podobný náboj jako buněčné membrány. 

Biofyzika uvádí kapacitu buněčných membrán Cm = 1 µF/cm- 2;

jeden čtvereční centimetr buněčné membrány má tedy kapacitu jednoho mikrofaradu.

Pomocí kovové virgule (motýlka) bylo snadné prokázat, že kondenzátory mají kolem sebe stejnou auru jako lidské tělo.

Toto zjištění se stalo podnětem pro dlouhodobý výzkum.

Zkoumal jsem velký počet kondenzátorů o nejrůznější kapacitě

a snažil se nalézt energetickou souvislost mezi náboji kondenzátorů a náboji na buněčných membránách organismů.

Prvním poznatkem bylo, že změnou napětí na svorkách kondenzátorů lze manipulovat i s velikostí objemu jejich aury.

Mezi počáteční zkušenosti s kondenzátory lze zařadit i zjištění,

že při pobytu poblíž seskupení kondenzátorů nabitých na 320 V dochází u člověka v krátké době

kromě zvětšování aury rovněž k vyvolání nejrůznějších zdravotních anomálií.

Usoudili jsme, že buněčné membrány organismů nejspíš reagují podobně jako kondenzátory.

U kondenzátorů je zvětšování jejich aury vyvoláno zvyšováním elektrického napětí na elektrodách,

u organismů může být zvětšování aury vyvoláno stejným způsobem – zvyšováním elektrického napětí na buněčných membránách.

 

Dalším důležitým odhalením byl fakt, že kromě kontaktu s aurou

reaguje virgule ve směru od kondenzátorů na větší množství neznámých podnětů.

V tomto bodě se náš výzkum dočasně zastavil, protože v reakcích se nebylo možné orientovat.

Pomohla náhoda, když jsem použil virguli, kterou jsem omylem vyrobil o jeden centimetr kratší

- počet reakcí se zmenšil na pouhou pětinu.

Po určité době z toho vyplynula zákonitost a místa reakcí byla rozdělena do dvou skupin.

Kratší virgule označovala místa v téměř pravidelných rozestupech (dále je budu označovat jako E-zóny).

Delší virgule reagovala na místa mezi E-zónami, která dále označuji jako interzóny.

Ty jsou ve všech případech přilehlé k E-zóně a určují tím vlastně směr ke zdroji energie.

Jsou obvykle čtyři, ale v některých případech jich může být více.

Aura je v dalším textu označena jako energetický prostor.

Všechny tři fenomény – energetický prostor, E-zóny a interzóny – obdržely název energetické složky.

Zdroj, který tyto složky produkuje, je z důvodu odlišení od náboje kondenzátoru označen jako P-náboj.

Neznámá energie dostala pojmenování kosmická energie.

 

Z dalšího výzkumu vyplynulo, že E-zóny a interzóny mají tvar slupek

a s různými rozestupy přibližně kopírují tvar kondenzátoru, stejně jako jej kopíruje energetický prostor (aura).

Jejich počet nelze zjistit, protože se ztrácejí v jiných neznámých E-zónách.

Dalším poznatkem bylo, že zvyšování napětí na svorkách kondenzátorů se projeví

kromě zvětšování objemu energetického prostoru také zvětšováním rozestupů mezi E-zónami a interzónami.

 

Cenné bylo konstatování, že dva nebo neomezený počet nabitých kondenzátorů postavených vedle sebe tak,

aby se jejich energetické prostory dotýkaly nebo překrývaly, splynou v jeden společný P-náboj se společnými energetickými složkami. Z toho lze odvodit, že energetický prostor lidského těla (aura) se rovná součtu energetických prostorů jeho buněk.

Při dalších pokusech byl na některých kondenzátorech, které byly bez náboje, zaznamenán samovolný přírůstek napětí.

Po několika dnech ověřovacích pokusů z toho vyplynulo pravidlo:

„Vybrané kondenzátory s kvalitním izolantem položené do energetických složek nabitých kondenzátorů vykazují nárůst napětí,

což se projeví zvětšováním objemu jejich energetického prostoru."

Stejný jev lze pozorovat i u organismů.

 

Virgule reaguje zejména na vodní prameny ­ vyšli jsme do přírody, abychom tam ověřili její činnost.

Jako zkušební objekt jsme zvolili malý potok s průtokem vody asi 20 litrů za minutu.

Již v počátku experimentů jsme konstatovali, že jde o stejný případ jako u kondenzátorů.

Tekoucí voda vykazuje stejné energetické složky jako kondenzátory (energetický prostor, E-zóny a interzóny).

U kondenzátorů jimi lze manipulovat změnou napětí na jejich svorkách, u vodních toků regulací množství protékající vody.

Abychom nemuseli docházet k potoku a mohli v pokusech pokračovat,

nahradili jsme potok hadicí, jíž protékalo stejné množství vody.

Zjistili jsme však, že průtok vody v hadici vykazuje menší energetické hodnoty než průtok stejného množství vody v potoce.

Po sérii dalších pokusů nás napadlo, že v tom hraje nějakou roli okolní hornina a že pravděpodobně funguje jako zesilovač.

Abychom to ověřili, umisťovali jsme do potoka a do všech jeho energetických složek kameny.

Náš úsudek se potvrdil, kameny ve své hmotě akumulovaly energii, která byla v interakci s P-nábojem vodního toku,

což se projevilo zvětšením společného P-náboje.

Přenos energie z vodního toku na horninu byl podnětem pro studium menhirů a dalších megalitických staveb.

 

Náš výzkum je založen na reakcích virgule, která již předem oprávněně vyvolává jistou nedůvěru a pochybnosti

a dosud neobstála ani v jediném zkušebním testu skeptiků.

Chyba však není ve virguli, ale v neznalosti zákonitostí jejích reakcí.

Její neomylnost lze snadno prokázat jednoduchým experimentem:

Po jedné straně zakopané vodovodní trubky, pramene nebo potoka vytyčíme v kolmém směru E-zóny do libovolné vzdálenosti.

Do energetického prostoru vodního zdroje umístíme skupinu kondenzátorů o celkové kapacitě asi 2 F.

Po připojení kondenzátorů na na­pětí asi 12 V zvětší E-zóny vodního toku své původní rozestupy

(oba P-náboje – potoka a konden­zátorů – jsou v interakci).

Na konci zkušební trasy budeme mít po levé ruce označeny rozestupy menší

(tam umístěné kondenzátory nejsou připojeny na napětí a jejich svorky jsou zkratovány),

po pravé ruce budeme mít označeny rozestupy větší (kondenzátory jsou pod napětím).

V obou případech bude virgule reagovat na příslušné rozestupy.

Na konci zkušební trasy tedy podle velikosti rozestupů E-zón snadno určíme, zda kondenzátory jsou připojeny na napětí či nikoliv.

Dále se dohodneme, který rozestup bude označovat tečku, druhý bude čárka.

V dohodnutých intervalech vyšleme pomocí Morseovy abecedy zprávu.

Je to natolik přesvědčivé, že ani ten nejzarytější skeptik nemůže označit výsledek experimentu za náhodu.

 

V roce 1980 prověřoval James Rendy v Austrálii jedenáct proutkařů.

Pod povrchem země bylo uloženo deset vodovodních trubek

a v kterémkoliv okamžiku zkoušky mohla voda namátkově protékat jednou z nich.

Úspěšné určení trubky s proudící vodou bylo překvapivě nízké – ale mohlo jít jen o náhodu.

Test ovšem nemohl za daných podmínek skončit jinak,

pořadatelé předem stanovili nesplnitelné požadavky a proutkaři neměli tušení, co vlastně hledají.

Z hlediska poznatků výzkumu interakce P-nábojů je velice snadné vyhodnotit, proč byl test neúspěšný,

a stanovit správné podmínky pro jeho zdárný průběh.

 

První podmínkou je výběr trasy, kterou budou proutkaři procházet při hledání skryté plastové vodovodní trubky.

Místo musí být přijatelné z hlediska energetických složek jiných P-nábojů.

Energeticky čisté místo v požadované délce trasy snad ani neexistuje.

Účastníci testu by před jeho zahájením měli celou trasu o minimální délce 50 metrů projít,

identifikovat reakce virgule na jiné energetické složky a taková místa označit.

Plastová trubka může být na celé trase umístěna v kolmém směru pouze jedna a musí jí neustále protékat voda.

P-náboj proudící vody předává energii okolní hornině, v níž se podle místních podmínek nějaký čas akumuluje

a vyvolává reakce virgule i po zastavení protékající vody.

Je snadné si představit, jaký energetický zmatek zapříčiní deset trubek, v nichž se střídavě zavírá a otevírá voda.

 

Pro úspěšnost testu musí jeho účastník procházet trasou s méně citlivou virgulí a označit reakce.

Totéž učiní v opačném směru, čímž je ukončeno vytyčení E-zón.

Jsou-li označení obou směrů shodná, provede vizuální vyhodnocení jejich rozestupů.

Mezi desítkami rozestupů je jeden několikrát větší.

Je to energetický prostor a hledaná trubka se nachází v jeho středu, v místě, kde virgule nereagovala.

Dříve než místo označí za hledané, ověří si ještě správnost provedeného měření.

Mezi ohraničením energetického prostoru a první E-zónou v obou směrech vytyčí citlivější virgulí interzóny.

V obou případech budou více přiléhat k energetickému prostoru.

Zpochybňování činnosti virgule vyplývá ze skutečnosti, že dosud nebyl zkonstruován měřicí přístroj,

který by shodně označoval její reakce.

Stanovisko skeptiků všichni dobře známe,

a jestliže budeme hodnotit jejich argumenty z hlediska poznatků současné vědy, není o čem diskutovat.

Postačí však jen poněkud doplnit stávající poznatky a naše argumenty mohou dostat jinou podobu.

Posuďte sami, podělím se s vámi o své zkušenosti.

 

Zmíním se o setkání s člověkem, který u lidí vyvolával obdiv svými mimořádnými schopnostmi.

Lidé se obvykle s takovými schopnostmi rodí, avšak u pana Oldřicha Hradila (1912-1989) z Brna tomu bylo jinak.

Po těžké otravě olovem ztratil schopnost vnímat teplo a chlad,

jeho receptory místo na tyto veličiny reagovaly na cosi záhadného, v čem se nedokázal zpočátku orientovat.

Již v nemocnici však poznal, že neznámý pocit, který se šířil jeho tělem od nohou směrem k hlavě nebo opačně,

vyvolávají lidé, kteří se pohybují po chodbě, zdí oddělené od jeho lůžka.

Za několik dalších dnů se naučil rozlišovat, zda po chodbě kráčí žena nebo muž.

Když jsem se s ním seznámil, rozlišoval již asi osmdesát druhů reakcí, které na jeho receptorech vyvolávaly nejrůznější vjemy. Neomylně pouhou dlaní identifikoval druhy kovů v krabici, na hřbitově se zavázanýma očima spolehlivě určil,

zda je v hrobě pochován muž či žena, nebo muž a žena.

 Sdělil mi, že můj soused v domku přes ulici má rakovinu (což se později skutečně prokázalo).

Zachycoval prostě mnohem více podnětů, než jsem schopen identifikovat virgulí, navíc s tím rozdílem,

že dokázal okamžitě určit jejich zdroj a intenzitu.

 

Již zesnulý profesor František Kahuda experimentoval s jeho zvláštními schopnostmi a vedl o tom patřičné záznamy.

Při setkání s panem Hradilem jsem pochopil, že čidlo pro měřicí přístroj, který by mohl nahradit virguli a které mnoho let marně hledám, má každý člověk (snad i jiné organismy) zabudované ve svém těle.

Napadlo mne, že když lze receptory tepla a chladu ovlivnit olovem, aby reagovaly podobně jako virgule,

mohlo by snad být možné s nimi experimentovat.

Dotazy u lékařů a studiem odborné literatury jsem postupně dospěl k názoru, že to nebude snadné.

Zmíněné receptory tepla a chladu se dosud nacházejí v té oblasti medicíny, která teprve bude prozkoumána,

současné poznatky neumožňují využití receptorů pro jiný výzkum.

Z toho vyplývá, že virgule reaguje na fenomén, se kterým se společně nachází ve sféře, jež na své poznání teprve čeká.

Proto používání slova „nevědecké“ v souvislosti s virgulí se jeví jako zastaralé.

Je zapotřebí si uvědomit, že reakce virgule je v souvislosti s přírodními zákony, které teprve budou objeveny.

 

lnterzóny mezi dvěma E-zónami jsou ve všech případech přilehlé k E-zóně, která určuje směr k P-náboji.

Tento výše zmíněný poznatek nás přivedl i ke zdroji neznámé agresivní oblasti, kterou jsme v terénu identifikovali.

Jejím původcem byl rozvod vysokého napětí elektrické energie.

Několik dalších týdnů poté jsme u všech druhů rozvodů vysokého napětí zakreslovali do grafů velikost jejich energetických složek. Studiem E-zón vyso­kého napětí jsme získali další zkušenost.

Každá třetí E-zóna je asi desetkrát širší než obě předcházející.

Tedy každá třetí, šestá, devátá atd. je desetkrát širší a agresivnější.

Toto pravidlo jsme zpětně ověřili a zjistili jsme, že se vztahuje na E-zóny všech druhů P-nábojů.

 

Pobyt člověka v energetickém prostoru vedení s vysokým napětím zvětší elektrické napětí na jeho buněčných membránách na několikanásobek, což lze snadno experimentálně prokázat.

Pro člověka je však stejně nebezpečný pobyt v E-zónách stožárů elektrického vedení s vysokým napětím,

byť jsou tyto zóny od vedení značně vzdáleny.

Vzdálenost jim na agresivitě nic neubírá, je jich mnoho a jsou mezi sebou vodivě propojeny.

Je snadné je v terénu identifikovat podle téměř kon­stantních rozestupů E-zón.

 

Pro názornou představu o jejich množství mohu uvést, že v České republice je obtížné nalézt místo pro stavbu domu,

na němž by se nenacházela E-zóna rozvodu vysokého napětí.

Za ještě škodlivější pro člověka lze označit místa křížení E-zón rozvodů vysokého napětí

– v takových lokalitách se nárůst napětí na buněčných membránách projeví výrazněji.

 

Základní škola v blízkosti mého bydliště má půdorys 40 x 16 m,

protíná ji devět E-zón rozvodů vysokého napětí a v sedmi případech dochází k jejich křížení.

Děti jsou v takových místech energeticky negativně ovlivňovány, což se může vedle poškození zdraví projevit i na jejich prospěchu.

Ve většině případů se však lidé nenacházejí v agresivní E-zóně po celý den, jeho část mohou strávit v energeticky čistém prostředí.

Jsou ale případy, že někdy jsou v agresivním prostředí E-zóny rozvodu vysokého napětí nuceni pobývat 24 hodin denně,

jako např. pacienti v nemocnici apod.

 

Velikost naměřeného energetického prostoru u rozvodu 0,4 kV pravděpodobně upoutá pozornost

svou neúměrností k energetickému prostoru rozvodů o vyšším napětí.

Všechno je ale v pořádku, funguje to stejně jako u vodního toku.

V rozvodné síti 0,4 kV protéká proud ve stovkách A, na rozdíl od rozvodů vysokého napětí, jejichž intenzi­ta představuje jen desítky A.

Ve většině případů bývá P-náboj rozvodu 0,4 kV v interakci s P-nábo­jem stavby

a celá budova tak vytváří společný energetický prostor.

Provod

 

© Wahlgrenis, 29.3.2006