Bylo nebylo…
V době, kdy na Zemi žijí spousty malých kluků a holčiček,

tak stejně vesele a někdy i smutně si žijí na Nebi spousty malých Andílků a Andělek.

Radují se a dovádějí stejně jako tady na Zemi, jenom když běží a zakopnou, nedají si pořádnou ránu,

ale propadnou obláčkem do modrého nebe a musí honem rychle začít mávat křídly, aby se v tom modru nepropadli až k nám.

Ne, že by jim návštěva u nás nějak vadila, to ne.

Jen nemají rádi tu neplánovanou a způsobenou nějakou skopičinou.

Jinak Andílci i Andělky nás navštěvují velice často a někdy s námi dokonce i žijí tady u nás.

Mají nás rádi a pomáhají nám.

Jenže ne všichni o nich vědí.

Ty i já o nich víme a já Ti teď povím o tom, co se stalo jednomu nezbednému Andílkovi.

Tedy jestli chceš…

Nahoře mezi obláčky žil jeden Andílek, který rád chodil do nebeské kuchyně a nasával tam nádherné vůně všech dobrot, které se tam připravovaly.

V nebeské kuchyni se vaří samé úžasnosti a speciality pro příjemno všech na Nebi i na Zemi.
Jedna z takových lahůdek je i duhová marmeláda.

Tu měl Andílek nejraději.

Nevaří se moc často, jen několikrát do roka.

Pro její výrobu je potřeba hodně dešťových kapek, čerstvá květinová a trávová vůně,

hodně slunečních paprsků, aby dobře hořelo pod kotlem, a pak barevná kvítka všeho druhu, aby daly marmeládě chuť a duhovou barvu.

Neumíš si představit, jaká je to nádherná vůně, když se takhle marmeláda vaří.
Někdy se stane, že jsou z té vůně všichni tak omámení a tolik se na marmeládu těší, že zapomenou pořádně míchat, a marmeláda pak přeteče.

No a to my potom tady na Zemi vidíme duhu.

Vědci si myslí, že se to nějak zvláštně odráží světlo v kapkách deště,

ale ve skutečnosti je to duhová marmeláda, která přetéká z hrnce v nebeské kuchyni.

O tom se ale moc neví, a bude to naše tajemství..

Jednoho dne se zase chystali k výrobě nové várky duhové marmelády;

všechny přísady už byly v kotli, sluníčko zatápělo a z nebeské kuchyně se začala šířit známá duhová vůně.

Náš Andílek ji ucítil až ve škole.

(Nemysli si, Andílci i Andělky taky musí chodit do školy.)

Dalo mu hodně práce, aby se soustředil na to, co měl, a vydržel sedět ve třídě až do konce vyučování.

Hned, jak škola skončila, rozběhl se do nebeské kuchyně.

Tam si sedl ke kotli a díval se, jak si barvičky v marmeládě hrají, míchají se dohromady, a čichal tu nádhernou vůni.

Přišel až k okraji hrnce, stoupl si na stoličku, aby mu z té vůně něco neuteklo, zavřel oči

a jen si to užíval a nechal se opájet vůní a barvami duhové marmelády.

Jenže ne moc dlouho…
Do kuchyně totiž přišli Andělé s dávkou nových barevných kvítků do marmelády,

měli je ve velké nádobě, a aby mohli projít dveřmi, jeden z nich musel couvat.

A jak pořádně neviděl na cestu, strčil do našeho Andílka -

a ten se ze stoličky poroučel rovnou do kotle, do kterého se vzápětí sesypala záplava barevného kvítí.
Andílek chvilku nevěděl, co se stalo.

Pak si uvědomil, kde je, a hodně rychle se snažil dostat z kotle.

Nakonec se mu to nějak podařilo a zůstal stát vprostřed nebeské kuchyně, celý zplihlý, kapala z něj marmeláda a barvičky na něm jenom hrály.

Bylo mu do breku.

Když ho uviděli ostatní, nejdřív mu chtěli vynadat, ale jak tam tak stál jako hromádka neštěstí,

soucítili s ním a jenom ho honem poslali pod horkou sprchu, než na něm marmeláda ztuhne.

Všichni potom zůstali v kuchyni, aby se poradili, co dál.

Oni totiž už věděli to, co Andílek i ty zjistíte za chvilku.
Andílek ze sebe zatím poctivě smýval duhovou marmeládu, drhl se kartáčem, ale ať dělal, co dělal, barvičky nešly dolů.

Když už měl pocit, že se musí každou chvíli rozpustit, a barvy přesto držely a nechtěly vyblednout,

zavřel vodu, osušil se, oblékl a vrátil se smutně do kuchyně.

Tam nikoho nepřekvapilo, že byl celý barevný.

Duhová marmeláda, abys věděl, nejenom že krásně voní a výborně chutná,

ona také slouží k tomu, že barvy tady u nás na Zemi nikdy nevyblednou a že růže jsou pořád krásně červené, tráva zelená a nebe modré.

V noci, když se chystáš do postýlky a sluníčko se taky chystá spát, můžeš vidět na obloze červánky.

Jsou vidět i ráno.

V tu dobu Andělé nesou z Nebe na Zem duhovou marmeládu, pro všechny, kdo potřebují oživit svoje barvičky.

Ať už jsou to kvítka nebo lidé, potřebují přebarvit svůj svět a špatný den na růžovo.

Duhová marmeláda vrací barvy do života a dělá jej krásným.

Andílek byl smutný a celý nesvůj.

Všichni se na něj koukali.

Už věděl, že barvy umýt nepůjdou a že se bude navždycky od ostatních lišit.

Nebylo mu z toho dobře.

Za to, že se toulal v nebeské kuchyni, nedostal žádný trest; stačilo, co se mu stalo.

Dřív se mohl schovat do davu ostatních Andílků, ale teď budou jeho duhová křídla a hlava vidět úplně všude a z dálky.
Vrátil se domů a přemýšlel, co dál.

Nechtělo se mu do školy, nechtěl vidět nikoho z kamarádů.

Život se mu obrátil naruby a on nevěděl, co dál…
Večer nemohl dlouho usnout, a když se mu to konečně podařilo, měsíc stál vysoko na nebi

a svítil na cestu holčičce, které se zdálo, že putuje v Nebi a jde navštívit duhového Andílka.

Ta malá holčička hledala někoho, kdo by jí mohl pomoci, a tak se ve snu dostala až do Nebe a k Duhovému Andílkovi.

Byl to právě on, kdo by jí mohl pomoct.

Holčičce bylo na Zemi smutno; když šla po ulici a dívala se na lidi kolem, všechno bylo tmavé, šedivé.

Lidi na sobě měli většinou tmavé barvy – černou, modrou, šedou, jen občas se objevila červená, nebo nějaká veselejší barvička.

I ulice a domy měly stejné smutné barvy.

Ta malá princezna si přála, aby bylo veselo a barvy zářily všude kolem.

Navíc se blížila zima, kdy ani sluníčko nemělo moc síly, aby prosvítilo den.
Holčička probudila Andílka a řekla mu o tomhle svém trápení.

Andílek měl radost, že mu důvěřuje, a slíbil, že zkusí něco vymyslet.

Domluvili se, že se spolu zase ve snu potkají.

Rozloučili se a každý se zase zachumlal do peřin a čekal, až ho přijde sluníčko probudit do dalšího dne.

Ráno se Duhový Andílek vyklubal z postele, a když se v koupelně podíval do zrcadla, usmál se na sebe a řekl:

„No, kdo jiný než ty, Duhový Andílku, může pomoct malým holčičkám a klukům a přinést jim veselí a radost do života?

Ty – díky svým duhovým barvičkám. Nikdo lepší neexistuje!“

Díky svému snu a malé pozemské holčičce pochopil, že jeho neštěstí a pád do kotle s duhovou marmeládou mu pomohlo najít to,

čemu se chce dál v životě věnovat.

Chce dávat radost pomocí barev!

Teď už jen vymyslet, jak na to..

Andílek už věděl, co chce v životě dělat.

Věděl, že chce lidem pomáhat najít radost, jen pořád nevěděl jak.

Andělé, kteří dodávali duhovou marmeládu červánky na Zem, ho nepotřebovali, bylo jich dost, a jiný způsob zatím nenašel.

Potřeboval se s někým poradit.
Šel ven, našel si jeden opuštěný obláček, na který si sedl, a jen tak – do větru – začal mluvit.

Kdyby ho někdo slyšel, myslel by si, že je blázen a že mluví sám se sebou, ale jemu to bylo jedno.

Pověděl, co ho trápí, a pak zůstal mlčet a čekal, jestli odněkud přijde odpověď.

Jak tak čekal, přepadl ho zezadu spánek, přemohl ho a Andílek usnul, ani nevěděl jak.

Odpověď, na kterou čekal, přinesl sen.

Zdálo se mu, že šel do hlavního nebeského města a kroky ho přivedly až k jednomu parku.

Na lavičce tam seděl milý pán a vyhříval se na sluníčku.

Dělal si zrovna přestávku v práci.

Pozval Andílka, ať si k němu sedne a, jestli chce, poví, co ho trápí.

Andílek nechtěl pána obtěžovat svými problémy, ale tolik ho tížily, že mu všechno vypověděl.

Zatímco povídal, sluníčko, pán i všechno kolem se začalo víc a víc usmívat, protože cítilo, že to, co se chystá, je moc dobré.
Andílek skončil a překvapeně se rozhlédl, protože všechno kolem zářilo a mělo mnohem výraznější a veselejší barvu než dřív.

Pán se usmál a řekl:

„Vidíš, ty jsi mluvil a přitom přesvědčoval vše kolem, že vše je krásné, veselé, barevné.

Že uvnitř všeho je plamínek, světýlko, které září a které může dávat radost - a dávat radost je to nejkrásnější.

Všechno kolem Tebe si na tohle vzpomnělo a září. I na Zemi to bude stejně zářit, až jim pomůžeš vzpomenout si na tuhle pravdu.“

Andílek byl překvapený a nějak nemohl pochopit, že ta krása kolem je jeho dílo.

„Ale jak? Jak lidem pomůžu rozzářit svět?“
„Můžeš je navštěvovat ve snu,“ řekl pán.

„Budeš mít vždycky dost síly a energie, abys dělal, co je dobré. Nemusíš se bát. A potom bys mohl na Zem přinést příběhy.

Lidi rádi čtou, třeba by to byl dobrý způsob. Ale barev je hodně... Něco s tím..“

Pán přemýšlel nahlas.

Měl pravdu, barev pro příběhy je opravdu hodně.

Bylo třeba vybrat jen některé…
Společně s Andílkem začali mluvit o barvách, dovolili sluníčku, kvítkům i dalším, aby se vmísili do debaty, a nakonec vybrali sedm barev.

Sedm barev, které spolu s příběhy přinesou pohlazení a radost lidem na Zemi.

Je to:
• Červená – barva srdce, růží a lesních jahod.
• Oranžová – barva veselá a hravá, barva měsíčků zahradních a slaďoučké mrkve ze zahrádky.
• Žlutá – barva sluníčka, která prozáří i nejsmutnější den, a barva pampelišek – zlatých penízků rozházených po trávě.
• Zelená – barva naděje, která se ukáže vždy znovu čerstvá a svěží po zimě, kdy se vše zazelená.
• Tyrkysová – barva letního nebe bez mráčku a barva pomněnek u potoka.
• Modrá – barva lučních zvonků, barva moře a klidného snění.
• Fialová – barva tajemná, která zve na setkání červenou a modrou. Barva, která se ukazuje k večeru mezi červánky, když noc přichází.

Andílek se probudil ze sna, byla mu trošku zima a s leknutím zjistil, že spal několik hodin.

Pak si vzpomněl, co se mu zdálo, a toho času, co prospal, nelitoval.

Odpočinul si a pán (měl takový dojem, že to byl sám Bůh, ale nikdy ho neviděl, tak si nebyl jistý) mu pomohl najít řešení jeho problému.

Napíše příběhy o barvách!

Rozběhl se rychle domů, aby si napsal, co se mu zdálo, a nezapomněl seznam barviček, který spolu pro příběhy vybrali.

Bylo hodně pozdě, když tohle dokončil, a ještě musel udělat nějaké věci do školy.

Už tam zase chodil rád, už mu nevadilo, že je duhový, a ostatní si na to taky zvykli.
Teď už necháme Andílka jeho školním povinnostem a pak dalším duhovým snům.

Andílek slíbil, že barvičkové příběhy lidem donese, tak nezbývá než čekat, až se objeví.

A jestli nechceš čekat, tak zkus pozvat Duhového Andílka k sobě do snů.
(Nebo vezmi štětku a namaluj si svět, třeba na růžovou!)

Hezký čas a pozdravení od duhového Andílka jen pro Tebe….

Duhový Andílek slíbil, že bude lidem na Zemi rozdávat radost pomocí barviček.

Jeden ze způsobů, kterým chce radost předat, je soubor duhových pohádek, které na Tebe čekají v téhle knížce.

Barvičky do pohádek vybral ve snu spolu s jedním pánem a první barva a její příběh je červená.

 

© Wahlgrenis   20.7.2008

Milá Ju,
už v létě jsem psala, jak nádherné pohádky jsi přivedla na svět a jak se těším, až je budu číst dětem ve školce.
No, a konečně se dostávám k tomu, abych se s Tebou podělila o to, jak úžasné Vánoce jsem s dětmi, díky Tobě, prožila.
Původně plánovaný Andělský týden se prodloužil na celý měsíc a ještě dnes nemáme dost :-)) .
Hned úvodní pohádka děti velmi nadchla.

Poslouchaly ji s nadšením a pozorně, všemu rozuměly.

Posloužila vlastně jako motivace k další činnosti a my jsme si hráli spolu s Duhovým Andílkem na andělskou školu, takže:
...jsme se učili používat křídla, což byly lehounké šátky na gumičkách, cvičili jsme s nimi, pozorovali jejich pohyb ve vzduchu...
...koberec byl obláček a my jsme na něm lehounce tančili na andělskou hudbu (ze stránek Wahl :-)) )...
...vymýšleli jsme jména pro Andílky a Andělky (kupodivu některá byla i skutečná :-)) ) - např. Anila, Sárat, Dela, Alebet, Elizabet,
Michael, Majtela, Křidýlko, Majchéla, Veronéla, Ela...
...křídly (šátečky) jsme "hladili" vše ve třídě - kytičky, hračky, nábytek...aby svět kolem nás byl barevnější a veselejší...
...ve dvojicích jsme si hráli na "spící děti", které Andílci chodí v noci hladit svými křídly (každé dítě mělo svého Andílka),

a to jsme si při hudbě opravdu hodně užívali...
....zpívali jsme něžné písničky a doprovázeli je na rolničky a zvonečky...
...do křidýlek jsme šeptali přáníčka a posílali je i s poděkováním oknem Ježíškovi ...
...Andílky jsme malovali, vystřihovali, kreslili ilustrace k pohádce...
Zkrátka celý týden nám od rána zněla ve třídě relaxační a meditační hudba

a neustále jsme si na Andílky a Andělky hráli a musím říct, že i ti největší rošťáci byli najednou jemní a něžní.

Měla jsem pocit, jako by se děti v tom andělském světe "našly" a nestíhala se divit jejich výrokům při hrách.

Samy si vytvořily andělskou hierarchii a měly svou vedoucí Andělku.

Z jejich her jsem stihla zaznamenat např.:
- "Musíme zachránit lidstvo! .....Všichni umřeli, nestihli jsme to!" (smutné, co?)
- "Andělky, leťte na zem pomáhat lidem!"
- "Děti vysypaly korálky, Andělky, musíme jim na pomoc!"
- "Láska je víc než smrt."
- Když omdlela vedoucí Andělka, křísily ji, hladily křídly a dodávaly energii..."Nepomáhá to, ještě má málo energie"....

"Už má dost energie, už se uzdravila!".....atd.
Bylo nádherné je pozorovat.
A protože se naši Andílci dožadovali šátečků a hudby i další týden,
rozhodli jsme se s kolegyní, že využijeme jejich nadšení

a připravíme na vánoční besídku pro rodiče volnou dramatizaci pohádky o Andílkovi, který spadl do duhové marmelády.

A tak jsme našili šatičky, vyrobili hvězdy na čelo, hrnec na marmeládu a za 2 dny byla pohádka na světě.
Šlo to nějak "samo" :-)) .

Musím říct, že to byla jedna z nejkrásnějších besídek za léta mé praxe - dojemná, poetická, kouzelná...

děti byly úžasné a všichni jsme si to užívali.
Pak přišly Vánoce a 3 týdny jsem se s dětmi neviděla.

Ale ony na Andílky nezapomněly :-)) .