Neviem, ktorym smerom sa mam pohnut
Prajem pekny den,
citam Vase stranky a po malom zvazeni som sa rozhodla napisat. Najskor Vam vsak patri velka vdaka za rady a pomoc, ktoru tym sposobom poskytujete.
Moj pribeh je len jednym z mnohych, ale predsa tak ako ostatne jedinecny.
Narodila som sa v milujucej rodine, kde som si mala moznost vytvorit laskyplne vztahy. Najlepsi mam s maminou. Mozno je to tym, ze som sa narodila predcasne a od malicka som nasim narobila zo zdravotnych dovodov velke vrasky. Po skonceni skoly som sa zamestnala v nemocnici, kde som mala moznost citit bolest aj radost pacientov aj ich rodin. Neskor som vdaka tejto skusenosti pokracovala vo vysokoskolskom studiu rovnakeho zamerania. Potom som vymenila par zamestnani, ale minuly rok som musela posledne opustit.
A to je dovod preco Vam pisem. Viem, ze momentalne som na dalsej krizovatke, ale problem je v tom, ze neviem, ktorym smerom sa mam pohnut. Z mojho sukromia snad este tolko, ze od malicka som bola velmi citliva na rozne vnemy, ktore som najkor potlacala ale neskor som pochopila ze su mojou sucastnou a teraz ich aj tak beriem. Zaroven od minuleho roku som zacala vnimat a citit aj energie, ktore ma obklopuju (napr. pri slovnom utoku na moju osobu som "prepla" a videla energie ludi okolo seba vratane tej vlastnej) - bolo to velmi zaujimave, lebo som mala moznost komunikovat na viacerych urovniach aj ked navonok som nedala na sebe poznat ziadnu zmenu ale osobne ma to obohatilo o informacie, ktore som mohla prijimat. Zaroven som vzdy milovala Egypt a vsetko co suviselo s nim a tiez budhisticku filozofiu (viem, mozno to so sebou nesuvisi).
Pacilo sa mi, ako ste napisali, ze v pravy cas vzdy stretneme tych pravych ludi. To mozme potvrdit, lebo prave pri mojich zivotnych zlomoch som mala moznost takychto ludi stretnut. Avsak proplem je ten ze momentalne aj napriek tom, ze mam vela kreativnej energie, preslapujem na mieste a neviem, ktorym smerom sa mam pohnut.
Vopre dakujem za radu
Lubka 04.02.2010
Milá Lubka,
nejen lidi, kteří se nám staví do cesty, jsou tady pro nás, ale všechno, co se nám děje, je součástí jistých vyšších plánů. Ideální je přijmout tuto cestu, nebojovat s tím, naučit se životem plout.
Ono to nepůjde hned, není to úplně jednoduché. Ale poznáte to sama dobře. Tam, kde to tzv. drhne, kde Vám není z něčeho dobře, tudy jít nemáte. Zkusíte to tedy kousek vedle, ono to bude možná o trošku lepší, ale pořád ještě se Vám bude stahovat žaludek. Tohle vylaďování je důležité, během něho si sáhnete na samé dno, ale až se odrazíte, najednou zjistíte, že teď teprve je to "ono". Tuto cestu Vám nikdo nemůže ukázat, dojdete si k ní sama. To je na životě právě to krásné, že je to celé na Vás. Nikdo Vás nebude držet za ručičku a ukazovat, kde je cesta bez kamínků, kde není žádné trní, kde na Vás čeká nádherný princ nebo truhla plná zlata. Život si všichni žijeme sami za sebe, tady a teď je nejdůležitější životní etapa. Na nikoho dalšího se nespoléhejte, všechno, co máte udělat, stejně dávno tušíte. Nebojte se ničeho, jen vykročte dál... A nezastavujte se. Všechno se děje tak, jak se dít má.
© Wahlgrenis
05.02.2010
Mila Wahlgrenis, dakujem
Lubka 07.02.2010
