Neumím si představit, že bych řídila auto
Otázka: Dobrý den, milá Wahlgrenis.
Chci vám především znovu poděkovat za tyto stránky.
Jako mnoho jiných, také já jsem při jejich pročítání našla mnoho odpovědí na vlastní otázky a problémy.
Dnes bych se ráda zeptala na něco, co mi stále trochu komplikuje život.
Nemám (a nikdy jsem neměla) řidičský průkaz, nikdy jsem se ani nepřihlásila do autoškoly.
Vůbec si neumím představit, že bych řídila nějaký dopravní prostředek.
Nikdy jsem nejezdila na kole, ani jako dítě.
Dokonce jsem nebyla schopna jezdit ani na tříkolce.
Jen jsem na ní bez hnutí seděla a hrozně řvala.
Ty situace si i dnes dokážu vybavit.
Asi už na tom nic nezměním, je mi skoro 50.
Někdy si říkám, jestli se to nemám pokusit zlomit a přihlásit se do autoškoly.
Pak je mi ale líto toho instruktora...
Jako spolujezdec v autě problém nemám.
Třeba by to někomu připadalo malicherné (možná je), ale rozhodně to není normální.
Jako bych někde měla v tom směru nějaký blok.
Nedoufám, že mi odpovíte.
Píše mnoho lidí s vážnými problémy, ale nedalo mi to.
Mějte se krásně, přeji hodně síly a vše dobré.
Dana
Odpověď: Milá Dano,
zrovna dnes jsem o řidičích přemýšlela.
(Opravdu mi někdy připadá, že mi maily chodí jako na objednávku.)
Co to je za zvláštní druh lidí?
Ne, nebylo to ve zlém...
Ale jen jsou jiní.
Já to mám s řízením podobně, ale na rozdíl od Vás jsem prošla těmi testy, jízdami s instruktorkou,
potom i zkouškami a nakonec jízdami na silnicích.
Ale všechno je to minulost.
Něco jsem musela investovat, než jsem pochopila, že za volant nepatřím.
Tyto příhody jsem už tady naznačovala...
Nechci to opakovat.
Někdo prostě auto řídit nemá.
Nezkoumejte, proč to je, ale přijměte tuto pravdu.
Nechtějte se násilím dostávat do nějakého vzorce, bylo by to zbytečné.
Nikdy byste za volant nesedala s láskou, byl by tam strach.
Ne o sebe, i když možná také, ale hlavně o druhé, aby se náhodou něco nestalo.
Nemusíte vědět, co za tím je, není to nutné.
Když se na řidiče podíváte z jiného pohledu, dojdete k pozoruhodným závěrům.
Nechci se v tuto chvíli nikoho dotknout, není to nic proti nikomu.
Opravdu...
Ale napsat to musím.
Ve chvíli, kdy člověk usedá za volant, aby řídil auto, přestává fungovat jako člověk, ale stává se strojem.
Už nemůže uvažovat o tom, jak je venku krásná příroda, jak zapadá slunce, co dělá srnka na louce, odkud letí který pták a kam...
Stává se totiž naprosto nerozlučnou součástí věci, svého auta.
Je součástí volantu, který nemůže jen tak pustit,
stává se součástí řadící páky, i když pořád na ní ruku nemá,
stává se součástí pedálů, je součástí celého interiéru, splynul se sedadlem.
Už to není člověk, protože musí vnímat spoustu technických i jiných dat (teplotu kapalin, barvy na semaforech, funkci světel).
Když se to vezme opravdu zeširoka, během jízdy je řidič jinou kategorií člověka, než je mimo vozidlo.
Není člověkem se srdcem, ale je kusem plechu, strojem.
Čím více se člověk se svým autem sžije, tím je s ním složitější lidská komunikace.
Možná pár takových jedinců i znáte ze svého okolí.
Je to docela problém, protože pro duchovní rozvoj této planety tyto lidé velkým přínosem nejsou.
Stali se dobrovolně součástí techniky.
Sami se tváří, jak jsou "in", jak jsou úžasní, ale nevidí si na špičku nosu.
Jedou zavřeni v těch plechovkách na čtyřech kolech a nevědí, že svět se na ně dívá, a vlastně se nestačí divit.
Na řízení vozidla prakticky nic není.
Naučí se to každý.
Naučit se těch pár předpisů, pár značek, co se čím zapíná a přepíná, to zvládne opravdu každý.
Skutečně každý, komu ale nejde o tento svět.
Je to schopnost jiného druhu, matematická, technická, umělá...
Vy ani já řídit nebudeme...
A vůbec nic se nestane.
Když tak občas pozoruji ty kolony aut, která směřují dnes a denně do centra nebo zase jindy z centra, je mi z toho smutno.
Bylo by hezké jednou se s těmi všemi řidiči sejít a ukázat jim třeba sedmikrásku.
Nebo třeba jen tak se jich zeptat, kam vlastně tak strašně spěchají.
Co se snaží dohonit?
Nechci předvídat jejich odpovědi, jejich naprosto přesné argumenty, jak svět musí jít dopředu a rychle, rychleji.
Nechci tomu rozumět, nechci je poslouchat.
Je to jiný svět.
Nechtějte se stát jeho součástí, nestojí to za to.
© Wahlgrenis
27.05.2006
Dobrý večer, milá Wahlgrenis.
Děkuji za Vaši odpověď ohledně řízení auta.
Mluvíte mi z duše...
Ted Vám ještě musím napsat můj dnešní zážitek.
Zajímavé je, že jsem ještě nevěděla, že budu mít v poště Vaši odpověď, ale byla jsem si jista, že tohle ještě dnes chci napsat.
Seděla jsem večer v kanceláři, úplně sama v práci.
Jindy tam v tu dobu už nikdo není, ani já ne.
Myslela jsem na problémy, které teď řeším.
Jsou to věci, kde hrají roli termíny, finance, čas...
Stává se mi to velmi zřídka, ale padla na mne pořádná "depka".
Celý život jsem si vše řešila, někdy díky přímo neuvěřitelnému štěstí.
Prostě mi vždy "něco" pomohlo.
Asi na to už trochu hřeším.
Dnes jsem ale seděla v té kanceláři a v duchu jsem si říkala, že bych dala kus svého zdraví a síly za to, abych zase vše zvládla a nezpůsobila problémy své rodině.
Najednou na stole zazvonil telefon.
Byla to kolegyně.
Rozumíme si, ale mimo práci se nestýkáme.
Taky je o ní známo, že nerada telefonuje.
Uslyšela jsem:
"To jsem ráda, že tam ještě jsi. U sebe na stole mám ve váze růžičku, přes neděli by asi zvadla. Vezmi si ji domů, ať ti udělá radost!"
V té chvíli jsem přestala myslet na svoje problémy, za pár minut už jsem zamykala kancelář a domů si nesla krásné žluté poupátko.
Stále nevím, jak vše dopadne.
Nevím taky, komu mám poděkovat za to nečekané "pohlazení".
Asi nejen kolegyni Alence...
Dana 27.5.2006
Milá Wahl,
přečetla jsem si zajímavý článek o řízení auta, tentokrát s Tebou ale nemůžu úplně souhlasit.
Já sama jsem sice netechnický člověk (řidičák také nemám, ani si ho nehodlám dělat), ale všechny řidiče bych asi neházela do jednoho pytle.
Sice je pravda, že řidiči v nejnovějších "bourácích", kteří se chtějí předvést a chovají se na silnici naprosto bezohledně, jsou z morálního hlediska na dost nízké úrovni, ale existuje i spousta takových řidičů, kteří třeba bydlí na menších vesničkách, kde autobusová doprava pořádně nefunguje a aby se dostali do práce a zajistili finančně svoji rodinu, potřebují auto.
Navíc i já sama jsem v podstatě závislá na "řidičském umění" řidičů autobusů a tramvají, protože bez nich bych se nedostala do školy.
A někdy je musím dokonce i obdivovat, protože tahle práce rozhodně není žádný med, souvisí s ní totiž velká zodpovědnost za druhé.
Tím jsem chtěla říct, že nerozděluji lidi na řidiče nebo neřidiče, ale hodnotím je z toho hlediska, jestli mají dobré a upřímné srdce.
Kdybychom auta používali k tomu účelu, ke kterému opravdu slouží (čili na splnění určitých úkolů, které před nás život postavil), nikoliv k nějakému povyšování se nad druhými, tak by nejspíš naše silnice nebyly ani tak nebezpečné a řidiči bezohlední.
Měj nádherný večer.
Darmie 27.5.2005
Ahoj Wahlgrenis,
posielam velmi pekne pozdravy Tebe a vsetkym fajn ludom.
Pretoze mam uz mesiac novu pracu, nedostala som sa k online konferencii o zdravi, ale aspon som na vsetkych intenzivne myslela.
Stiham si teraz iba nieco obcas precitat.
Zaujalo ma, co si pisala o soferoch...
Myslela som na to, ked sme s mojim priatelom a teraz uz aj kolegom sli v pondelok rano do prace.
Kazdy tyzden nas caka absolvovat takych 100 km tam aj naspat.
Moja predchadzajuca praca bola narocna, ale vdaka mnozstvu najazdenych km som sa naucila soferovat akosi podvedome.
Aj tento pondelok to tak bolo.
V jednej chvili som si uvedomila velmi prijemny pocit na srdci.
Drziac svojho priatela za ruku, som mu o tomto pocite vravela.
Akoby ma ktosi hladil po hrudi, bola som velmi pokojna a stastna.
Bola to pre mna naozaj vzacna chvila, neviem, ako to inak opisat.
Hned na to sme sa blizili ku krizovatke v tvare T.
My sme prichadzali z vedlajsej cesty, STOPka nam prikazovala zastat.
V krizovatke stal velky kamion, ktory sa zrejme nevedel rozhodnut, kam pojde.
Ked sme prisli na rad, videla som, ako sa rozhodol, dal signal, ze bude odbocovat dolava, smerom k nam a sucasne som si vsimla prichadzat sprava po hlavnej Feliciu, bola este dost daleko.
V tej chvili ma napadlo, ze z tejto krizovatky sa musim rychlo dostat prec.
Velmi kratko som postala, a kym sa kamion stihol rozbehnut, boli sme prec.
V spatnom zrkadle som sledovala situaciu za sebou a dost zdesene som sledovala, ako sa Felicia, bez znizenia rychlosti, odhodlala odbacajuci kamion predist.
Uz sme boli dost daleko, ale este som videla, ako kamion skrizil malemu auticku cestu a to muselo zmenit trasu.
Zrejme sa vyhlo najhorsiemu iba tym, ze nahle odbocilo z hlavnej cesty.
Nie som si ista, ci doslo k zrazke, alebo to iba tak hrozivo vyzeralo.
V kazdom pripade tam z vedlajsej cesty prichadzalo viacero aut a aj tie boli ohrozene.
A to vsetko preto, lebo sa ktosi ponahlal a nebol ochotny znizit rychlost.
Nemal navyse pol minuty...
Ale napadlo ma pritom, ze mi "ktosi" poradil, ze mam rychlo odist.
Ten prijemny pocit na hrudi trval, az kym sme nedorazili do prace.
Som velmi rada, ze dokazem este vnimat svet aj inych okolo...
A este cosi: v tom spatnom zrkadle akoby sa odvijali symbolicky zivoty.
Ktosi silny a velky mozno zabludi, odhodla sa zist z povodnej cesty a ktosi maly, kto sa ponahla, je vyhodeny z kolaji po tom ako sa s nim stretne...
Ktovie, ako sa z toho dostane?
Prajem vela peknych zazitkov...
Henika 31.5.2006
Ahoj Wahlgrenis,
chtěla bych se podělit o zážitek, který se mi stal letos právě za volantem.
Jela jsem se svojí spolužačkou za jinou naší spolužačkou na návštěvu.
Po každé, když tam přijedeme, dýchá na nás klidná pozitivní atmosféra.
Spolužačka má 3 děti, hodného manžela.
Jeden si bez druhého život neumí představit.
S nimi ještě bydlí její nemocný tatínek, o kterého se starají.
I když jsou manželé „v jednom kole“, udělali si na naší návštěvu čas a byla z nich „cítit“ pohoda, klid, pozitivní energie.
Po návštěvě jsem spolužačku odvezla domů a mě ještě čekala 30 km cesta domů.
V autě jsem byla sama, provoz byl minimální, vracela jsem se kolem půlnoci.
Takovou pokoru, jakou jsem cítila za volantem při cestě domů, jsem ještě v životě nezažila.
Byl to úžasný pocit.
Tento stav mi trval celých těch 30 km.
Po každé, než vyjedu autem, prosím „vesmírnou energii, andělé“, aby na mě dohlíželi při cestě tam i zpět.
Po návratu poděkuji, že jsem se vrátila v pořádku.
Je pravda, někdy se stane, že zapomenu poděkovat.
Jakmile si vzpomenu, omluvím se a poděkuji dodatečně.
Mnoho úspěšných kilometrů všem řidičům přeje
Bára 31.5.2006
Milá Wahl,
Přeji krásný den.
Nedalo mi to, abych se k těmto zkušenostem nepřipojila.
Řidičák jsem si udělala až na podruhé.
Poprvé jsem prostě neměla odvahu dojezdit všechny jízdy, tak jsem oželela penízky, které jsem investovala, a přerušila.
Za pár let jsem se rozhodla znovu, tentokrát sama /poprvé jsem k tomu byla dotlačena zaměstnavatelem/ a udělala jsem ho v podstatě bez problémů /jen jsem musela vyměnit instruktora, protože byl snad sebevrah, nechci líčit, v jakém stavu bylo jeho služební auto/.
Hned poté jsem byla nucena řídit v podstatě denně, protože dcera onemocněla a já ji musela vozit po lékařích.
Sžila jsem se s naším autíčkem a myslím, že jsem řídila dobře.
Ovšem stejně jsem měla pokaždé, když jsem sedala za volant, nepříjemné pocity kolem žaludku.
Po půl roce jsme auto prodali a manžel koupil nové.
Od té doby jsem sedla za volant 2x a pak už ne.
Prostě nemůžu.
Nevím proč, sednu za volant a chytne mě panika.
Neumím si to vysvětlit.
Sice jsem jako malá zažila bouračku, ale z té jsme se všichni dostali bez zranění /asi u nás stáli všichni andělé strážní/.
Myslela jsme, že jsem to překonala, když jsem začala řídit, ale teď to prostě nejde.
Mám pocit, že až mě okolnosti zase postrčí a budu muset, tak řídit začnu.
Kdo ví.
Elis 31.5.2006
Drahá moje Wahlgrenis,
po včerejším dnu jsem toho moc nenaspala.
Zajedno jsem na jedné straně měla sled příjemných událostí, které se seběhly během dne, ale na závěr jsem měla šok.
Už v práci jsem mimo jiné zjistila, že mi někdo neznámý volal, na to nereaguji, a za další jsem měla zprávu od Toma, kterou posílal v 16,12,04 a já ji teprve četla v půl osmé.
Vyrazila mně dech.
Nejdříve jsem tomu nevěřila, že to je možné, ale pak jsem mu volala, co se stalo.
Představ si, že Tom včera odepsal svoje auto.
Měl bouračku.
Stalo se to tak:
Odpoledne bylo dosti sychravo, můj muž byl na v práci, doma nikdo, já v práci.
Tom si často dělá vyjížďky sám po okolí.
V tu dobu si vyjel na Velkou Lhotu, že přečká čas, než jeho kamarád skončí práci.
Velká Lhota je vesnička na kopci, odkud je přenádherný pohled dolů na Meziříč.
Ráda tam jezdím a dá se tama přes kopečky dojít až na přehradu Bystřičku.
Nahoru vyjel bez problému, cestou jsou ovšem dvě ostré zatáčky, dosti nebezpečné.
Tam musíš opravdu jet krokem, abys to dotočila.
Takový ten utahovák.
No a jak jel zpátky, jel asi šedesátkou,
tak přehlédl, že už přišla ta ostrá zatáčka, dostal se do protisměru a už to nemohl vytočit, tak zprudka přibrzdil, tím dostal smyk a auto se dvakrát přetočilo a dopadlo na čtyři kola.
Obě skla přední a zadní vysypané, střecha promáčklá, dveře pokřivené.
Ještě, že byl uvázaný!
Představ si, že se mu vůbec nic nestalo!!!!!
Asi při něm stáli všichni jeho ochránci najednou i ti, které nemá.
Jak vylezl z auta ven, tak zjistil, že chyběl metr a mohl vpálit do stromu.
Byly tam dva stromy v rozpětí šesti metrů a on se dostal autem mezi ně.
Pak normálně nasedl a přijel domů.
Večer to šel zapít.
Já mu říkala, že to je pro něho varování a mělo to tak být.
Příště by to už mohlo dopadnout hůře.
Zatím o novém autě už nepomýšlí.
Auto se dá do šrotu, nějaké díly se rozprodají.
Před měsícem si dělal garančku, trochu si ho vylepšil reprobednama a CD přehrávačem.
Jinak je Tomáš řidič opatrný, není divočák.
Ale jel a v hlavě mu to nemyslelo.
Prostě nad jízdou nepřemýšlel a značku Pozor zatáčka, neviděl.
Domýšlet, co se mohlo stát a jak by mohl dopadnout, kdyby nebyl přivázaný, nemá cenu.
Zkušenost, která ho měla varovat.
A zaplať Pánu Bohu, že žije!
Krásný den a s láskou
Berunka 15.11.2006
Milá Berunko,
každá událost je nám do života nahrána schválně.
Bohužel i tato.
Buď ráda, že se nestalo nic horšího...
Vím dobře, co popisuješ, já jsem měla podobnou nehodu, ovšem s tím rozdílem, že auto už ani nebylo schopné jízdy.
Já jsem z toho informaci pochopila brzy.
Doufám, že i Tom si udělá jasný závěr, ale nutit mu nic nemohu...
Každý máme svou cestu, neříkám, aby už nikdy nesedal za volant...
Je mi líto, že člověk musí platit takovou cenou, ale i když to nějakou korunu stálo, je to v konečném důsledku jenom pár plechů.
Lidský život má větší cenu.
Tomovi, vyřiď, ať se opatruje.
On ví, co se tehdy dělo, ví, co musel promýšlet a proč neřešil nějaké cedule u cesty.
Opravdu jsou někdy podstatnější události v životě, které se musí prožít, než sledovat, co je kde za značku.
Tohle on ale ví.
Je třeba mít vždycky všechny prožitky pod absolutní kontrolou.
Člověk není stroj, nemůže fungovat jenom automaticky.
Je mi to líto, ale jinou odpověď teď neumím.
W.
16.11.2006
Milá Wahlgrenis,
děkuji Ti za Tvá slova, která slyšel i ode mně.
Lidský život visí jen na vlásku a opravdu si jej musíme chránit.
Člověk si v tu chvíli ani nestačí uvědomit, že se něco děje.
Pár sekund a ...
Právě v této zatáčce již vydechlo mnoho lidských životů a jejich duše jsou zde.
Tím se stává toto místo pro citlivější řidiče velmi nebezpečné.
Právě na tento den měl v Tvém horoskopu toto:
"Opouštíte dům. Může to být služební cesta nebo vás srdce táhne jinam. Myslete na to, že se máte v pořádku vrátit."
Opatrnost musí být vždy na prvním místě.
S láskou
Berunka 17.11.2006
Milá Wahlgrenis!
Děkuji Ti za článek pod názvem Neumím si představit, že bych řídila auto.
Už pod jeho název bych se mohla podepsat.
Řidičský průkaz jsem získala na střední škole.
Otec razil zásadu, že žena, holení a auto se nepůjčují, a tak jsem se po ukončení autoškoly za volant nedostala.
Dnes je to již víc než 20 let a já auto neřídím.
Obdivuji lidičky, kteří řídí MHD, ty, co ráno rozváží pečivo,...... ale vím, že ani já za volant nepatřím.
V tuto chvíli hledám zaměstnání, ve většině inzerátů je automaticky požadován řidičský průkaz, komplikuje mi to situaci, ale já se jeho použití stále bráním.
Sluníčkový den přeje
Jamina 20.11.2006
Drahá Wahl,
děkuji za povídání na toto téma.
Věta, kterou jsi odepisovala Berunce mi stále zněla v uších...
"Je třeba mít vždycky všechny prožitky pod absolutní kontrolou."
Rezonovala s mým uchopením smyslu děje, která se mi odehrál tento týden.
Souvisí se vším, co se odehrálo v posledních dnech na stránkách "Povídárny".
Uvědomila jsem si, že rácio, rozum, je třeba zapojit právě ve chvílích, kdy mentální i emocionální intuice napovídá, že "cosi" nehraje..
Rozum zpracuje a pojmenuje.
Pokud se příliš dlouho zabýváme oním pochybováním, pokud hledáme příliš dlouho místo, kam by informace, které jsme obdrželi, patří.., pak zůstáváme obnaženi a přístupni riziku.
Riskujeme zdraví.
Jsme nesoustředění a ztrácíme sebekontrolu.
V důsledku všeho, o čem jsem výše psala a co se mě také dotklo, jsem měla na dálnici "drobnou" nehodu.
Drobnou proto, že jsem včas zareagovala a všechno dobře dopadlo (ťuk, ťuk,ťuk).
Nebyla jsem důsledná, měla jsem zamlžené venkovní zpětné zrcátko a najížděla jsem vozem na dálnici... dostala jsem se do "slepého" úhlu a téměř došlo ke střetu... se sanitou... neměla puštěná světla, nejela k vážnému případu, ale...myslím, že není nutné to více rozepisovat... v té chvíli mi dosedla spousta věcí, momentů, hlavou mi projely některé věty, slova...
Obsah Tvé věty, kde píšeš, že je třeba mít všechny prožitky (a přítomné děje) pod absolutní kontrolou má své pevné místo.
Je dobré umět hospodařit s myšlenkami a emocemi.
Najít pro ně prostor a čas.
Umět je sebou nosit pro své zpracování, ale vědět, kdy a kam... mít zkrátka nadhled, nenechat se ovládat.
Děkuji za včasné varování ochráncům,
děkuji za Tvá slova,
děkuji Wahl za Tvé stránky.
S láskou,
Dalet 20.11.2006
Dobrý den,milá Wahl,
chtěla jsem poprosit, zda bys mi mohla pomoci, nebo dát návod, jak se zbavit strachu z řízení auta.
Není to vlastně ani strach z řízení auta, podle mého názoru jde o nějaký blok, který si neumím vysvětlit.
Řídím ráda, ale asi tak 95% ze 100% nemůžu vyjet.
Otevřu garáž, bránu, sednu za volat, něco mě sevře a já musím vysednout, zavřít a jít pěšky nebo autobusem.
Nemůžu nad tím zvítězit, nemůžu si to nijak vysvětlit.
Budu zkoušet cvičit osmičkovou polohu, ale bojuji s tím už léta.
Když je třeba, sednu za volant a klidně jedu.
Když mám jinou možnost, začnu mít výčitky, že jsem rozmazlená, že mohu jít pěšky a pod.
Co s tím?
Moc děkuji za radu, protože auto začínám potřebovat čím dál víc
- maminka chodí o berlích, potřebovala by pomoc, já budu dojíždět do práce, a mám taky problémy s nohama.
Alenka 1.2.2007
Ještě prosím o návod, jak vytvořit a pracovat s magickými ornamenty, nerozumím tomu. Děkuji.
Milá Wahlgrenis,
neumím si představit, že bych řídila auto.
A ani si to raději nepředstavuji.
Smířila jsem se s jistými omezeními, která to přináší (na druhou stranu mám zase více pohybu).
Ale chtěla jsem napsat něco jiného.
Tvá původní odpověd na toto téma mě velmi zaujala.
Já tedy auto neřídím, ale manžel si udělal řidičák před 4 roky (bude mu letos 50)...
Od revoluce (jinak jsme z Prahy) jsme žili se 4 dětmi ve starém domě na venkově.
Chovali koně, kozy, slepice, psy, kočky...
Jezdili na nákupy s vozem taženým koněm.
Byl to ráj, pohádka...
Pak před 4 roky nastaly, nikoli naším zaviněním, okolnosti (dům nebyl náš, ale obecní), že jsme se museli vystěhovat.
Poprali jsme se s tím.
Začli jsme další etapu našeho života.
Postavili nový dům, koupili auto...
Něco ale není tak docela v pořádku, něco je jinak, než by mělo být.
Přesně jak píšete o tom, že se člověk, který auto řídí, příliš sžívá se strojem (je zelené jen tak mimochodem)...
Manžel se rozjezdil docela rychle, vysloveně ho to baví a dokonce mu ani nevadí jezdit po dálnici (což mě děsí)...
Nasadila jste mi brouka do hlavy.
Zatím ale nevím co s tím.
Díky moc!
Lughana 7.3.2007
Milá Wahlgrenis,
přeji Ti krásné ráno a sluníčkový den i když Ty jsi vlastně celá naše sluníčko.
Mám svoji první kávu a jako "notorický závislák" ji popíjím u Tvých stránek a nad Tvými horoskopy.
Ale teď jsem dočetla dopisy o autech a řízení a nedá mi, abych nenapsala svůj malý příspěvek.
Už kdysi dávno, na gymplu, probíhala akce - udělat si řidičák zcela zdarma.
Neměla jsem k tomu chuť pražádnou, moc dětí, které do toho nešly, nebylo.
Pak jsme měli svoje první auto, bylo zelené, řídil manžel.
Pak jsme měli bouračku, po smyku jsme se skutáleli po stráni k lesu.
Jela s námi babička, obě děti, manžel a já.
Nikomu se nic nestalo, neuvěřitelné - tenkrát, nyní vím, že to bylo varování.
Pak jsme měli další škodovku, manžel koupil červené.
Měl další, ale malou bouračku.
Nakonec si koupil kolo a jezdí na kole všude: do práce i na chalupu.
Mně nezbylo nic jiného,než si řidičák udělat.
Chuť jsem do toho moc velkou neměla.
Ale proč píšu? Jen chci říct, že vždycky, jsem jezdila opatrně, ale....
že když jsem si myslela, že už to umím a že se mi nemůže nic stát,
když jsem si myslela, že jsem na silnici ta "nejchytřejší", vždycky přišla facka "shůry".
Facka ve formě malého ťuknutí do zábradlí, do nárazníku auta přede mnou, do stojícího auta u chodníku.
Poslouchám tato varování, vždycky když se mi něco podobného stane, zklidním se a zamyslím nad životem.
Co dělám špatně, kde mám přibrzdit,... atd.
Auto nebylo nikdy pro mně modlou, nikdy jsem se nebála, že ho někdo ukradne.
A také ho nikdo neukradl, přesto, že bydlím na Jižňáku a tady se auta kradou docela dost.
Tak to je moje zkušenost.
Přeji hodně štěstí, lásky a s vděčností děkuji za tyto stránky.
Marie 07.03.2007
Některé odpovědi nepřijdou, jiné se objeví později...
Jako třeba tato - po osmi a půl letech.
Návod, jak se zbavit strachu z řízení auta Musela jsem si tím vším projít na vlastní kůži, vím, že jinak by to nefungovalo.
Ten strach je často k nepřežití.
1.
Pokud se chcete kamarádit s autem, řídit ho, musí to být váš kamarád.
To znamená, že si k němu potřebujete vytvořit vztah.
Umyjte si ho, navoskujte, vyluxujte uvnitř.
Měli byste s ním být sladění, máte si spolu slušet.
2.
Udělejte si čas na pozorování, kdo všechno běžně řídí.
Sledujte projíždějící auta a všímejte si řidičů a řidiček.
Zaměřte se na jejich vzhled, věk a vůbec to, jak na vás působí.
Všichni řídí úplně normálně, jako by na tom nic nebylo.
3.
Měli byste samozřejmě znát pravidla silničního provozu.
Můžete si projít učebnici autoškoly, ale pak bude stejně důležité, jak budete reagovat na silnici.
Můžete se domluvit v autoškole kondiční jízdy, abyste se utvrdili v tom, že na řízení opravdu nic není.
Tahle zkušenost také něco stojí...
4.
Doporučila bych jízdy s někým známým, komu věříte.
Partner to nebude, to je vám jasné.
Máte řídit auto, s kterým pak budete jezdit.
V autoškole jste pořád jakoby pes na vodítku, učitel má své pedály, vlastně o nic nejde.
5.
Zvládněte takhle s tím svým známým trasu, kterou potřebujete jezdit.
Každý se potřebuje někam dostat, proto usedá za volant (do školky, do práce, na nákup, k příbuzným, na chatu).
Jezděte ji tak dlouho, až budete přesně vědět, kde je kruhový objezd, kde máte přibrzdit, přeřadit, kde zastavíte.
Zatím se ještě sami neodvažujete.
6.
Natáhněte si budík a vstaňte dřív - ve 4:30.
Nasedněte do auta a tuto svou trasu, kterou už znáte se svým známým, si teď projedete sami.
Poprvé.
Silnice jsou v tuto dobu prázdné, nikde vás nic nepřekvapí.
7.
Pokud budete takhle ráno jezdit delší dobu, auta budou postupně přibývat.
Zjišťujete, že vám nehrozí žádná kolize, všechno umíte.
Vrátíte se domů nebo pokračujete tam, kam jste potřebovali dojet.
Vypadá to, že řídíte auto.
8.
Nesmíte se nikdy před jízdou bát.
Pokud se vám strachy sevře žaludek, měli byste se okamžitě dostat do těšení, do radosti.
Můžete si začít zpívat, tančit, bubnovat na buben, abyste se vědomě strachu zbavili.
Ten potlačíte, jste naplněni krásnými energiemi, strach tady nemá co dělat.
9.
Nikdy na silnici nesmíte vyjet s pocitem, že vám jde o život.
Je to příjemné prostředí, ostatní řidiči spolupracují, jsou vstřícní, pomohou vám, když si nebudete jisti.
Pokud se stane cokoliv, SPOJKA + BRZDA - zastavíte na místě.
Zdá-li se vám silnice úzká a jede-li proti auto, vám to připadá, že se nevejdete, zastavte u kraje silnice.
Auto vás objede, pak se v klidu rozjedete.
10.
Máte-li úzkou garáž nebo výjezd, jeďte co nejpomaleji a rovně.
Držte volant a na jedničku se rozjíždějte.
Když už tudy před vámi někdo (nejspíš váš partner) vjel, zvládnete to ven také.
Vždy je po stranách nějaká rezerva, neznamená to, že ulomíte zrcátka.
11.
Couvání si natrénujte na větší volné ploše.
Ideální je letištní plocha, ale tam vás asi nepustí.
Dívejte se do zrcátek, netočte volantem, pak pojedete jenom dozadu.
Chcete-li dozadu zahnout, točíte volantem ve směru, kam chcete zahnout.
12.
Máte-li problém se řazením, dá se to v klidu trénovat ve stojícím autě bez nastartovaného motoru.
Sešlápnete spojku a plynule řadíte jednotlivé rychlosti - 1, 2, 3, 4, 5.
Nerozjedete se, motor nevrčí.
Tohle by se vám mělo zautomatizovat, abyste se při řízení na řadící páku nemuseli dívat.
13.
Natrénujte si také cestu k čerpací stanici, abyste nebyli překvapeni, že vám najednou dojde benzín.
Je dobré také vědět, na co vaše auto jezdí.
Pokud neumíte ovládat čerpací hadici, berte plnou, ventil s pohonnými hmotami se sám zavře.
Nemusíte u toho přemýšlet, jinak je třeba sledovat ta měnící se čísla.
14.
Perfektní parkování nemůžete zvládnout hned.
Důležité je, že jste dojeli, kam jste chtěli.
A také byste měli být rádi, že s autem se nic nestalo.
To, že zabíráte trošku víc místa, je nepodstatné.
15.
Rozhodně se nenechte nikým z ostatních řidičů znejistět.
Když na vás bude někdo troubit, berte to tak, že vás vzal na vědomí.
On počká... stejně mu nic jiného nezbývá.
Nechtějte si hrát na mistry světa, nikam se nehoňte, auto mějte za všech okolností pod kontrolou.
© Wahlgrenis
31.07.2015
A když už se k řízení auta odhodláváme příliš dlouho, přijde to jako plán shora.
Partner (nebo ten, kdo jinak řídil) najednou nemůže, ať už kvůli nemoci, úrazu nebo po střetu se zákonem.
Něco je najednou jinak, ale jezdit se musí.
Pak je zbytečné zvažovat, za jakých podmínek se vyjede nebo nevyjede, prostě se vyjet musí.
Tak jsem začala jezdit i já, přestože jsem měla po dávné autonehodě obrovské obavy za volant se vůbec jen posadit.
Prošla jsem si výcvikem pod dohledem mého muže, ověřila jsem si, že auto zastaví, když chci a kde chci.
Dokázala jsem se otočit skoro na místě, když jsem předtím kroužila nekonečné osmičky.
Zatím sice sedám na polštářek, abych měla ze sedačky patřičný výhled, nezapomínám si rozsvítit, ale postupně se dostávám do jistoty.
Snažím se jezdit tak, abych neudělala chybu, vypozorovala jsem, že ostatní řidiči spolupracují.
Ano, koupila jsem si označení "Z" na vozidlo, které mám pro jistotu dvakrát, vpředu i vzadu na kapotě.
Nezávodím, tam, kam chci dojet, dojedu, koho zdržuji, předjede si mě.
Netrápím se tím.
Sice bych se ještě za řidičku neoznačila, ale už jezdím.
© Wahlgrenis
12.12.2017
Dnes jsem si vzpomněla na moji úžasnou a trpělivou učitelku autoškoly na Smíchově, s kterou jsem jezdila tzv. kondiční jízdy.
Už je to také nějaký ten rok zpátky.
Tehdy nasněžilo a já jí volala, že domluvenou jízdu ruším, protože JE SNÍH.
Ona se velice divila - jako "A co?"
Jízdu jsem tehdy opravdu zrušila a čekala na jaro.
A dnes?
Vyjet jsem musela (do vedlejší vesnice pro jednoho pracovníka), i když sněží.
Pomalu, opatrně, ale zvládla jsem to.
Když na horách sněží, to je opravdu sněhu až až...
Tohle je fotografie u benzínové pumpy v Petrovicích, hned vedle marketu, ráno v 9:30.
A aby toho nebylo málo, sníh napadl poměrně dost, musela jsem si odházet vjezd na nájezd, abych zase odpoledne mohla absolvovat stejnou trasu ještě jednou.
Sníh jsem házela lopatou do potoka.
Výsledek se mi líbí, hlavně že už nesněží...
© Wahlgrenis
15.12.2017
