wahlgrenis.cz



 WAHLGRENIS        

 

...veci mezi nebem a zemi...




     REGISTRACE       Přihlášení

Vladimír Koza, lékař, který v Česku začal s transplantacemi kostní dřeně


Fakultní nemocnice Plzeň oznamuje, že v neděli 17. června 2012 zemřel ve věku nedožitých 58 let primář Hematologicko-onkologického oddělení MUDr. Vladimír Koza.

Češi s leukemií díky němu nemusí umírat. Byl to on, kdo provedl první transplantaci kostní dřeně. Teď sám zažívá, co pro pacienta znamená narazit na limity medicíny. Kvůli vážné nemoci je na konci své cesty a bilancuje.


Foto: Herbert Slavík, MF DNES

O zdravotnictví mluví nezvykle otevřeně a s nadhledem. Coby hematoonkologa ho zná celá Evropa, sám se pravidelně setkával třeba s Michailem Gorbačovem. Vynikající plzeňský lékař Vladimír Koza už sedm let nemá televizi, jezdí patnáct let starým autem, a i když by si dávno mohl
dovolit koupit třeba luxusní hodinky, je to podle něho absurdní nápad.Vedle stálých hádek o peníze v medicíně proto působí jako zjevení. Muž, který se nikdy nebál říkat nepopulární věci a říká je i teď, když bilancuje svůj život. Jeho postřehy o politice, chování lékařů a o životě vůbec jsou mnohdy až nezvykle výstižné.

Co je v životě lékaře úspěch?
Jsou dvě odlišné věci: mít úspěch a být dobrým doktorem. Úspěch jsou ti uzdravení lidé a to, že umíte něco o pár milimetrů lépe než ostatní. Být dobrý doktor je těžší. Zaprvé to musí být osobnost - ať na malé šumavské vesnici nebo v Motole. Je to člověk, u kterého nemocný už při příchodu cítí, že přišel někdo, komu může věřit. Aby toho lékař dosáhl, musí mít v sobě něco, co před nemocným sice nemůže dát najevo, ale musí to mít uvnitř: skromnost. Až sžíravou, bolavou sebekritiku a pokoru. Tato profese je totiž jedna z mála, která dává obrovskou moc nad lidmi. A to vše pod
pláštíkem dobra. A to je velké nebezpečí.

Jak to myslíte?
Vidím třeba jít po chodbě osmadvacetiletého lékaře, z pokoje vystoupí osmašedesátiletý pán v županu a uctivě a pokorně se zeptá, jestli by už ho pan doktor mohl pustit domů, že už mu nic není. A tenhle mladý frajer odvětí: Až zítra... Protože je to přece pro dobro pacienta, že. A nezeptá se, proč ten člověk spěchá domů, jestli tam nemá psa, který na něj čeká.
Tak takového lékaře bych já vyrazil. Je to totiž jen zdánlivá maličkost. Když v tom ten lékař žije desítky let a nikdo ho včas nesekne po ruce, začne si myslet, že je Pánbůh. Takových je u nás hodně.

I u lékařů tedy platí - čím větší osobnost, tím skromnější člověk?
Jistě. A ne že to končí tak, že se mezi sebou perou, kdo už bude PhDr., kdo bude v akademickém senátu, a podrážejí si vzájemně nohy. Jenže když lékař bere práci tak, jak říkáte vy, po čase mu to musí "sežrat duši", ne?

Nedoplatí na to zdravím nebo rozpadem rodiny?
No, a to jsou ty krásné ztráty. Medicína je z poloviny věda, ale z poloviny umění. Doslova. To málokdo umí. Na to musíte mít určitý hudební sluch. Ta věda, to je o tom, co se naučíte. Že když píchnete sedm miligramů čehosi, způsobí to toto. Ale pak máte konkrétního nemocného. A když zůstanu u své profese, tak každý z nich má leukemii. Ale jeden je po infarktu a je mu šedesát, druhá je jinak zdravá a ještě neměla děti. A z čísla diagnózy a čisté vědy se tady stává umění. Nemoc je ve středu jiná než v pátek. A hudební sluch dobrého lékaře je rozpoznat okamžik: TEĎ. Teď udělej tohle.
Ne jindy, právě teď. A nevíte proč, ale ono to funguje.

Jste v situaci, kdy bilancujete. Litujete něčeho, co vám práce vzala? Soukromí, zdraví?
Do obého zasáhla. Ale to je logické, tady nejde o osm hodin pracovní doby někde u pásu. Dost jsem o tom teď přemýšlel. A myslím, že to vím. Nemám silný pocit, že kdybych život opakoval, že bych dělal něco výrazně jinak. Kupříkladu včera jsem zažil zvláštní věc. Udělali tu golfový turnaj a že prý naší nadaci něco věnují. Tak jsem tam jel. A viděl jsem společnost lidí vzdělaných, movitých, na terase stály ty vozíky s tyčkami, které do té krásné krajiny vůbec nepatřily, a za námi házel barman ve vzduchu koktejly. To byl najednou tak jiný svět, že jsem si připadal jako ve Felliniho surrealistickém filmu. A tam jsem si upevnil názor, že bych nežil jinak. Ta skupina těch lidí neměla nic. Jen ten vozík s holemi. Jsou vzdělaní, dobře postavení, hrají to divadlo na velké kamarády, ale vnitřně je tam prázdno.Tak takhle bych nechtěl žít.

Ani ty peníze vás nikdy nelákaly?
Ale oni lékaři vůbec neberou tak málo, jak se tváří. Ve zdravotnictví se už berou velice slušné platy. Takže jsem si mezi nimi nepřipadal jako chudák. Taky bych si asi mohl koupit blbé hodinky za dvě stě tisíc. Ale co bych s nimi proboha dělal? Já bych se styděl, umím si představit tolik jiné krásy, kolik se za to dá pořídit! Víte... byl jsem pozvaný tady ke študáčkům na školu, kde dražili svoje obrazy. Co si budeme povídat, žádné velké umění. Ale nešlo o obrazy, ta škola z té dražby rok žije a má na materiál. No, nechal jsem tam třicet tisíc za dva obrazy. A ten, co ten golfový turnaj vedl, skončil dražbu na tisícovce, že to bylo moc. Co dodat?
Nejen luxus, i moc je přitažlivá... To vidím každoročně při setkání v Rusku se soudruhem Gorbačovem. Jezdím tam na pozvání díky funkcím v evropské společnosti pro transplantaci dřeně. Přinesl mi však jen zklamání. Je to figura, která si neuvědomuje ani dosah toho, co znamenala. Přijíždí se suitou bodyguardů a policistů, po kterých je schopen šlapat, chová se jako panstvo. Ale když psal Putinovi kvůli vzniku transplantačního centra, bylo to ponížené shrbení hřbetu před vrchností. Ta servilita! Prostě Gorbačov je pro mě další naprosto prázdná nádoba, kterou vynesla jen jedna historická vlna. Ta práce těch tisíců obyčejných lidí vzedmula tektonické desky a vynesla nahoru nepatrnou tříštičku, která se stala mocnou. Asi to jinak nemůže být. Ani u nás. Zdravá duše na sebe nemůže takovou odpovědnost vzít. To musí být svým způsobem psychopati.

Narážíte třeba na exhejtmana Ratha, který chodí po světě s pistolí?
Přesně. Mimo jiné.

Před jedenadvaceti lety jste založil Národní registr dárců kostní dřeně jediným podpisem...
Dnes by to nešlo. Kvůli byrokracii, předpisům a hlídání kvality a bezpečnosti dat. Já nechápu, že když se parlamentní komise zeptá BIS, kdo udělal odposlech pana Béma a Janouška, tak to tato tajná služba dva měsíce nedokáže rozluštit. Jako obyčejný doktor od krvinek tomu naprosto nerozumím. V tom případě máme v našem registru lepší systém zabezpečení, než mají v BIS. V našem systému, kde jsou citlivá data pacientů a dárců, zůstane stopa po každém, kdo tam vstoupí, včetně toho, co tam dělal. Kdyby tam někdo vnikl zvenčí, tak to do deseti minut zjistíme. Vidíte, a teď tady mají vzniknout registry pacientů, kam se soustředí tisíce intimních údajů o nemocech člověka, rodině, majetku... A přístup k nim bude mít na požádání prakticky kdo chce. To nemůže dobře fungovat. Vaše soukromá data se jednou najdou plavat někde v potoce. Tak to je, protože to chce řídit stát.

Ministerstvo zdravotnictví tvrdí, že to nikdo nebude zneužívat...
Ale to jsou velmi citlivé informace! Já když si teď otevřu dokumentaci kteréhokoliv pacienta, tak jen z ní přesně čtu jeho život. Bezpečně vím, kdy měl osobní problémy, kdy se rozvedl, kdy přišel o práci, jak mezi tím vším kličkoval... Když si představím, že bych měl k takové databázi klíč, tak si zjistím o člověku všechno. Za pět minut. No - je to součást nové reformy. Přesněji: dalšího z pokusů.

Co na "zdravotní reformy" říkáte? Vydáváme se správným směrem?
Víte, v životě si vždycky vybíráme mezi dvěma koncepty: mezi svobodou a opečováváním. A když si člověk přeje, aby nebyl zodpovědný a někdo jiný se o něj staral, tak za to opečovávání platí nesvobodou. Dokonce otroctvím. Že s vámi ti, kdo se o vás starají, manipulují. Vidí do všech těchto databází a vše si o vás přečtou. Oni nepracují pro vaše blaho, to je nesmysl.

Neříkám to ve zlém, tak je homo sapiens založen. Svoboda tedy znamená přijmout odpovědnost?
Ano. A to je těžké. Lehčí je trávit neděle v supermarketu a věřit, že Tomášové Julínkové nebo Leošové Hegerové se postarají. Já bych byl však opatrný na moudré hlavy, které vám z jedné kapsy peníze vytáhnou a do druhé prý vrátí. Všichni ti zajišťovatelé lepšího světa, hlasatelé lepších zítřků... to se hezky poslouchá, že se nebudu muset starat já, ale někdo musí udělat tu reformu, která všechno zařídí. Jenže tito starostové o veřejné blaho nemění svět. Svět mění lidé, kteří normálně pečou rohlíky. A ráno jde kolem krámu učitelka a koupí si ho, vejde do třídy v lepším rozmaru, a místo aby sjela Pepíčka, tak ho pochválí, jak si hezky zavázal tkaničky. Ty miliony drobných věcí, ty přetvářejí svět. Svět mění ti, kteří přijedou darovat kostní dřeň, vrátí tím někoho do života a způsobí tím řetězec dalších lidských příběhů, umožní moři dětí, aby se narodily. To jsou věci, které svět drží pohromadě. Ne reformy. Které "drobné radosti" potěší vás?

Kdy se vy cítíte šťastný?
To jsou vteřiny. Když potkám na chodbě slečnu s batůžkem, jela vlakem z Beskyd do Plzně a ptá se, kde je tady hematoonkologie. A hrdě hlásí: Víte, já jsem dárkyně... Ona přijela kvůli někomu cizímu proto, aby se nechala rozpíchat, uspat, a rozbolavělá se vrací domů za "děkuju". Jednou ročně děláme setkání dárců, a to je další chvíle, kdy se cítím šťastný. Vždycky tam seznámíme jednu dvojici dárce a jím zachráněného. Letos tam byla mladá slečna a rodina té dárkyně měla dvě děti ve stejném věku. Já jsem je představil, odešel do koutka a nemluvil, jen jsem se díval. Tam hraje život sám... Nechci být pyšný. Ale v takovou chvíli se tomu neubráním.

Na které příběhy nezapomenete?
Slečna Karlička. Bylo jí dvacet, krásná holka, dělala modelku a strašně se bála transplantace. Já jsem s ní strávil hodiny času, abych rozmotal ten její duševní zádrhel, proč to nechce, a vysvětlil jí, že nedělá dobře. Nedařilo se mi to. Čtyři roky jsem se snažil. A až jí bylo tak zle, že pochopila, že jsem měl pravdu, a šla do toho. Dnes je zase tou krásnou holkou a každý rok mi v den výročí transplantace přiveze kravatu. A tu já nosím na den setkání dárců. U nás se před rokem 1989 transplantace neprováděly, v zahraničí ano.

Vy jste tedy nemohl dát lidem žádnou naději... Jak jste to nesl?
Ani nemluvte. Ti lidé prostě umřeli. Ty poslední si pamatuju všechny. To byli třeba dva mladí kluci, které pustili z vojny. Bez transplantace měli před sebou čtyři roky a umírání z toho trvalo půl roku. Co říkat zuboženému člověku, o němž víte, že mu nemáte jak pomoci? Jak se dnes máš, Zdendo? Nebo Vašek. Měl dva bratry, shodné dárce, nemusel zemřít. Tři dny předtím, než se tak stalo, mi daroval Bibli. Mám ji dodnes. Po něm byla Jana. A protože Vašek mě už rozhoupal definitivně, tak jsme se ve velmi primitivních podmínkách do transplantace pustili. A Jana v Rokycanech žije dodnes.

Co je pro vás největším zklamáním? Mimo jiné?
To, že titulem národní umělec se herci nechlubí, zato lékaři, kteří habilitovali v roce 1978 a podobně, mají své tituly před a za jménem hrdě vystavené. Jak pak mohla vzniknout nová intelektuální elita národa na takovém základě, když docent Grebeníček je docent Grebeníček? Já jsem nechtěl ten hřbet hrbit před režimem a nelituju, že jsem jen lékař a primář.

Pane doktore, jaké máte teď plány?
Předávám žezlo mladším. Medicína je hrozná, tu práci neumí nikdo opustit. Znám profesory, kteří už netrefí ani na svůj lékařský pokoj, moč neudrží, ale pořád těmi chodbami nemocnice bloudí, a to je hrozné. To je smutný pohled. Toho jsem se nechtěl dožít. Místo aby to lékař zabalil, koupil si starou rachotinu, přespal u Berounky a ráno šel do místní kapličky podívat se na výstavu obrazů... Vždyť kolik let, měsíců či dní člověku prozřetelnost umožní, než přijde senilita? Lepší je se ctí odejít. A zkusit si ještě splnit své sny. Mým problémem není co dělat, ale co z těch plánů si vybrat jako prioritu.

Vladimír Koza (58)
Je primářem hematoonkologie v plzeňské fakultní nemocnici. V roce 1991 provedl první transplantaci kostní dřeně v tuzemsku, do té doby lidé s leukemií umírali do čtyř let od diagnózy. Koza také založil registr dárců kostní dřeně, který patří mezi čtyři nejlepší na světě. Nyní se provádí kolem stovky transplantací ročně, celkem má toto centrum na kontě přes tisícovku zachráněných životů. I proto byl Vladimír Koza prezidentem Evropské společnosti pro transplantace kostní dřeně.
Lenka Petrášová, reportérka MF DNES
Zdroj
Arieska 23.06.2012

Wahl,
právě jsem u Tebe četla rozhovor s panem Kozou.
Můžu říct, že jeho slova rozněžněla moji duši.
Krása.
Při čtení o hodnotách, drahých hodinkách a prázných nádobách jsem si vzpomněla na dobu, kdy jsem se setkala s maminkou spolužačky mé holčičky, úspěšnou podnikatelkou...
Z návštěvy jsem potom přišla domů, oči navrch hlavy, že tohle je vůbec možný a říkala jsem si, že takhle žít nechci.
Její monolog se točil kolem výčtu dárků k narozeninám, podniklých zahraničních i tuzemských cest, zařízení domu, vybavení, co MUSELA mít...
Ne nadarmo se říká, že prázdné sudy nejvíc duní...
Docela mnou to divadlo otřáslo...
A to tak, že potom ke mně přišla slova z nebes.
Bylo to ve chvíli, kdy jsem si říkala, co by přinesla práce na sobě směrem ke zvýšení blahobytu.
Něco jsem Ti k tomu napsala do článku, který se jmenuje Zamyšlení nad prosperitou .
Je z roku 2009.
Pořád máme vystěhovanou polovinu domu a zažíváme při tom nespočet dobrodružství.
Jako najít třeba skleničku, to je potom radosti...
A takových radostí je pořád hodně.
Jíme jenom venku pod otevřeným nebem a pijeme z té jedné skleničky.
Ája 23.06.2012


© 2004-2024 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.