wahlgrenis.cz



 WAHLGRENIS        

 

...veci mezi nebem a zemi...




     REGISTRACE       Přihlášení

Být jako Daniel Nekonečný...


Ahoj Wahlgrenis,
nevím, jestli jsem udělala dobře, když jsem manželovi řekla, že jsi mi vyložila karty.
Mám strach. Všechno je takový nějaký divný. Aspoň teď mám ten pocit.
Včera jsme si spolu udělali pěknou sobotu. Byly jsme na výletě sami bez dětí.
Promiň, že Tě obtěžuji svými problémy. Kdo je dnes nemá?
Neodepisuj mi, beru to tak, že prostě svém pocity "tlačím" přes klávesnici do počítače s vědomím, že si to aspoň někdo přečteš.
Díky za všechno.
5. července 2004 k nám přijede Dan Nekonečný, už se moc těším.
Když ho vidím, říkám si, že bych chtěla být jako ON.
Působí na mě dojmem, že je takovej SVůJ.
Koupím si žlutej lak na nehty a žlutý tričko :-)
Ještě moc za všechno děkuji
Blanka

Milá Blanko,
neměj pocit, že někoho obtěžuješ svými problémy.
Jsem ráda, že jsme se potkaly a že jsem Ti třeba mohla pomoci něco - i třeba částečně - řešit.
Odhalily se informace, o kterých jsi do té doby nevěděla.
Měla jsi, jak už to v životě bývá, dvě možnosti.
Dělat, že o ničem nevíš, tvářit se tak, ale žít s otázkou v srdci, jestli to je pravda.
Anebo se přímo zeptat a hned z očí do očí se dozvědět, jak se situace má.
Ty jsi zvolila tu druhou variantu, takže jsi najednou uviděla to, čemu bys do té doby ani ve snu neuvěřila.
Jenže manžel přistoupil na diskusi, společně hledáte řešení, to je moc dobře.
Jste si rovnoprávnými partnery, nestáhl se do ulity, i když to klidně mohl udělat.
Byla to dobrá cesta, kterou jsi zvolila, vzduch se pročistí a zase bude lépe.
Koncert Daniela Nekonečného si rozhodně nenechej ujít.
Skutečně je naprosto svůj, jak píšeš.
Měla jsem možnost zažít jeho koncert i s ním osobně poměrně dlouho mluvit.
Není to žádná póza, jak si o něm řada lidí myslí.
On je takový skutečně, nic nepředstírá, na nic si nehraje.
Nemá v sobě žádné bloky, všechno je čisté, volné, proudící.
Proto i jeho hudba může působit takovým dojmem, jak působí.
S Tebou se dějí v posledních dnech závratné změny, myslím, že je musíš sama vnímat, proto Tě to táhne i na jeho koncert.
Začínáš sledovat jiné hodnoty v životě, jdeš do hloubky, po smyslu řádu a věcí.
Je to moc dobře.
A chceš-li si koupit žluté tričko a lak na nehty, udělej to.
Vím, že by měl z Tebe Daniel radost.
Jemu také poměrně dlouho trvalo, než se NAŠEL, ale našel se.
Už jsem zjistila, že k takové změně v životě může člověk dojít několika cestami.
Jednou z nich jsi právě v těchto dnech prošla.
Byla jsi v šoku ze zjištění situace.
Otřásly se v Tobě do té doby neotřesitelné jistoty, najednou jsi zjistila, že všechno může být jinak.
Může. Ano.
Ale ve chvíli, kdy ses začala s Osudem prát, šla jsi rovnou proti němu, něco se stalo.
S Tebou, s Tvým vnitřním světem.
Jdi určitě na ten koncert, jdi dál po této cestě.
A nezastavuj se...

Něco málo z nitra Daniela Nekonečného

Kdy jste v sobě poprvé objevil, že ta cesta, kterou jdou všichni normální lidi, je tou, kterou vy jít nechcete?
Bylo to po době, když jsem byl maličký a svět jsem vnímal nezkalený, upřímnýma dětskýma očima.
Zlom nastal ve chvíli, kdy mi začali určovat, že tohle nesmím, ale že naopak tohle zase musím.
A já jsem instinktivně cítil, že ten názor je dogma.

Normální je snad být smutný a naštvaný, chodit po ulici se skloněnou hlavou, být zařazený v davu?
Nenormální je být veselý, oblékat se ve veselých barvách?
I když se to trošku zlepšilo, pořád vládne dogma, že normální je být nasraný.
Jakmile je někdo rozesmátý, ve veselých barvách, prozpěvuje si, už se stává podezřelý, je buď opilý, nebo zdrogovaný, nebo je blázen.
Je ihned zařazen. Nikoho nezajímá, že ten člověk život prožívá a ne jenom přežívá.

Kolik vám tak bylo?
Ve chvíli, kdy jsem začal chodit do školky nebo do školy, kdy začala ta omezení.
Setkáváte se s rádoby autoritami, které v tom také neměly jasno.
Bylo to v době totality, nutily nás k něčemu, čemu ani ony samy nevěřily.
V té době mi vadilo, když se chodilo na zdvořilostní návštěvy k příbuzným nebo známým, byly to samé křečovité úsměvy.
To byly věci, které se mi nelíbily. Je to tak, a nejlepší bylo se ani neptat proč.
Tehdy ve mně nazrávala blahodárná vzpoura, která vypukla a která započala moji blahodárnou éru.

Byl jste konfliktní dítě? Byly s vámi problémy?
Rodiče po čase zjistili, že nejvyšší autoritou jsem já a akceptovali to.
Orla nelze domestikovat.
Jakmile to rodiče nebo kdokoliv jiný pochopil, tak přestaly konflikty.
Já jsem nebyl konfliktní dítě.
Naopak, jakýkoliv problém jsem měnil ve tvůrčí energii.
Problémy vždycky vytvářeli ti, kteří mě chtěli zařadit do určité škatulky a nařizovali, co bych měl dělat a co ne.

Vy jste v tomto raném věku ještě nechtěl být zpěvákem, ale nejprve jste si prošel nejrůznějšími povoláními...
Když jsem byl malý, neuvažoval jsem o dráze zpěváka.
Možná jsem to měl někde v podvědomí, protože už od raného věku jsem pořád a všude zpíval nebo si aspoň pobrukoval nebo pískal.
Takhle mě znal každý.
Chodil jsem tehdy do pionýrského oddílu, byl vedený po skautském vzoru.
Tam jsem se třeba dokonale naučil podle stop poznat, jestli je zvíře nemocné, na útěku, jestli je smutné nebo veselé.
Na túrách jsem vždycky zpíval a tančil.
To už ve mně kvetlo, ale nešel jsem za tím cíleně.

Co tomu říkali vaši kamarádi? Jistě jste se hodně odlišoval. Brali vás za svého nebo se vám stranili? Nebyl jste pro ně zvláštní?
Myslím, že mě obdivovali, že jsem se nenechal nikdy spoutat.
Ani nechtěli, abych se choval jako ostatní.
Říkali mi – to jsi ty, to by ani jinak nešlo.
Všechno, co jsem potom dělal, vypadá to, že jsem se hledal, ale já jsem potřeboval načichnout všechny směry lidské činnosti, všechny rozmanitosti lidských povolání.
Ať už v mládí, kdy jsem chodil do různých kroužků – jako vášnivý radioamatér, letecký modelář.
Chodila se mnou do třídy Anděla Rozbořilová, dcera faráře, a my jsme k jejímu tatínkovi chodili do kostela hrát s mým kamarádem na varhany.
Jeden hrál nahoře na klávesy a druhý dole na pedály.
Dovedete si představit tu sílu?
Tehdy ve mně rezonovala hudba i duchovno.



Jste z věřící rodiny?
Ne. Já nevím přesně, nikdy se to doma u nás nepěstovalo.
Já jsem nalezl cestu ať už ke všem božstvům na této planetě během života, ne od rodičů.
Nelíbilo se mi to, jak spousta lidí chodilo do kostela, tam si za nějaké odpustky udělali zpověď, najednou byli v pořádku, zase v tom mohli pokračovat.
To se mi nelíbilo. To mě neoslovovalo.
Potom když jsem k tomu přišel z docela jiné strany, od přírodních národů nebo v Indii, tak jsem pochopil ten božský třpyt, který tady rezonuje, ať v něj věříme nebo ne.
Lidé to některými církvemi pokroutí ve svůj prospěch, ale bůh je prostoupen všemi věcmi i námi a jenom my mu kazíme jeho jméno v křesťanství, islámu nebo v jakémkoliv jiném náboženství nebo v církvi.
Všechny církve se v podstatě shodují, je to o jedné nechci říct bytosti, ale o jedné síle pod různými jmény a podle té či oné rasy nebo té či oné vrstvy lidí.

Jak jste procházel těmi povoláními, to jste ještě netušil, že z vás bude zpěvák.
Byl to nucený přechod na jiná povolání?

Já cítil neodkladnou touhu poznat veškerou rozmanitost světa.
To se ale nedá v jednom člověku všechno pokrýt..
Myslím, že se dá všechno, že si člověk klade zbytečné hranice.
Člověk je sám sobě pohraničníkem, nejsou žádné hranice.
Všechno lze provést nebo uskutečnit.
Takže jsem nasával různé lidské činnosti, různá lidská povolání, abych si je uložil v sobě v té paměťové bance, abych mohl rezonovat s tou konkrétní vrstvou lidí a pak mluvit ve svých písních a ve své hudbě všesrozumitelnou řečí.
To se mi díky bohu daří.
Že mají moji hudbu rádi lidi intelektuálové, nebo venkované.
Každý na to reaguje stejným blahodárným způsobem.
O to mi vždycky šlo, mluvit všesrozumitelnou řečí.

Vy jste hodně procestoval Africké kmeny. To už šlo cestovat za totality nebo až po revoluci? Kam vedla vaše první cesta?
Já jsem měl jednu velmi výraznou cestu ještě za totality, do Korey.
Nemluvím o tehdejších socialistických cestách na Balaton.
Tehdy byl v Korey mezinárodní festival mládeže.
Sjel se tam celý svět. To bylo přesně pro mě.
Tam, kde jsme byli ubytováni, tam tančili Indky v jejich krásných krojích, byl to extrakt toho nejkrásnějšího, co se v těch zemích vyskytuje, kousek dál byli Řekové, dál zase Afričani tancovali s jejich typickými bubínky, vedle zase Norové.
Nádhera. Tam jsem se okamžitě skamarádil se spoustou lidí.

Co jazyková bariéra?
Doposud neumím pořádně žádnou řeč. Umím "tarzanovskou angličtinu".
Domluvím se všude, ale kdyby mě slyšel profesor angličtiny, tak mě asi zastřelí.
Stejné je to s každou jinou řečí – tarzanovská španělština.
Umím pár slovíček v každé řeči, hlavně takové ty žargonové, sprosté, v tu chvíli jsem jejich.
Najednou se začnou chovat úplně jinak. Od té doby se strhla lavina mých expedic.
Jako kdybych byl pro to předurčen.
Jel jsem do Austrálie, Indonésie. To bylo různé.
Člověk, který mě viděl v Praze na koncertě, přišel pak za mnou, že bych měl jet na karneval do Rio de Janeira.
Řekl jsem mu, že se tomu bránit nebudu.
A od té doby tam jezdím každý rok.
Každý rok tam mají krále karnevalu, a mně tam říkají Neverinding King, nikdy se neměnící král.

Jaký používáte převlek?
Když jsem tam měl jet poprvé, říkal jsem si, že se tam jedu bavit, odpočinout si.
Chtěl jsem jet civilně oblečen. Tedy v mé žluté barvě.
Říkal jsem si, že tam pěkně splynu, protože to tam bude pěkně barevné.
Říkají mi také Yelow Man.
Bylo zvláštní, že mě tam chodí vítat mezinárodní organizace a člověk by myslel, že přilétá na letiště, ale loni mě vítali všichni ve žlutém oblečení a za zpěvu mé písně Le- Le- Leo.
To byl nádherný pocit.
Když jsem se tam procházel, pak jsem si o sobě přečetl v nějakém časopisu, to napsala Češka žijící ve Švýcarsku, která navštívila karneval v Riu.
Švýcar mě neznal, ale když mě uviděla ta Češka, jak kráčím bosky s nalakovanými nehty na nohou ve žlutém oblečení a s diplomatickým kufříkem, říkala, že nemohla věřit svým očím, bylo to pro ni neuvěřitelné.
Takže když si třeba myslím, že odjedu do nějaké malé vesničky a budu tam jako inkognito, nic z toho neplatí.
A to nemluvím o takových normálních zemích, jako je třeba Španělsko nebo Afrika.
Všude se může vyloupnout autobus s českými turisty.
Jednou jsem letěl do Portugalska.
Pilot, který mě poznal, mě pozval do kokpitu, a cestou zpět tam byli Češi, včetně Dagmar Havlové s dcerou a babičkou, spousta Čechů, pak Španělé a Portugalci.
Když jsem procházel mezi Čechy, všichni chtěli fotografii a podpis, když to viděli Španělé, chtěli to taky, i když mě neznali, totéž Portugalci.
Rozdal jsem všechno, co jsem měl.
Jsou ale i klidnější místa, například amazonský prales, kde o vás živáček nezavadí, nanejvýš potkáte jaguára nebo anakondu.

Pochopila jsem, že vás afričtí domorodci dobíjejí. Je to prostředí, ale i soužitím. Jak se k nim dostanete blíž? Jak navazujete s nimi kontakt?
To je velice těžké, když jedete třeba s cestovkou a pohybujete se jen po vyznačených cestách.
Já když někdy využiju služeb cestovní kanceláře, tak jenom proto, že se potřebuju dostat do určitého místa, anebo jedu po vlastní trase.
Mohu totiž mít adresu konkrétního člověka třeba v městečku, žiju u něho v rodině,
navážu si kontakty do přírody, do pralesa na domorodce.

Jaké to je v té rodině? Není možné říct, že byste s nimi splynul? Jak si je získáváte?
Mohu to prozradit.
Ať už jedu kamkoliv, vezu s sebou dárečky. Tím získám kohokoliv.
Protože se snažím proměňovat každou vteřinu v rozkoš, tak jednou z mých rozkoší je dávat dárečky.
Kdybychom se sešli ve všední den, přijdu s kytkou.
Není to gesto, já miluju ten okamžik, kdy se vám rozzáří očička štěstím.
Když jedu za těmi domorodci, chci, aby měli v očích také ten krásný záblesk.
Jel jsem kousek od Kilimandžára, tak pamatovali ještě Zikmunda a Hanzelku, kteří jim přivezli bižuterii z Jablonce.
Já jsem si sehnal různé svítící náramky, blikající náušnice, různé světélkující čelenky.
Když jsem k nim přišel, měl jsem to všechno na sobě, navíc brýle, které zářily, museli si myslet, že k nim přistoupilo nějaké božstvo, které jim navíc začalo tyto zázračné předměty rozdávat.
V tu chvíli mě šaman prohlásil za svým rodným bratrem, nabízel mi všechny své dcery, že jich ale bylo nepočítaně.

Jak jste reagoval?
To je ukryto v archívech království rozkoše a to se odkrývá jednou za určitý počet let.
Kdybyste přijela někam poblíž Kilimandžáru a uviděla mě tam vytesaného na totemu, nebo na jejich bůžcích, vůbec se nedivte.
Oni plakali štěstím.
Podobné to bylo i v Austrálii.
To mi otvírá dveře a ještě mám jednu takovou vlastnost, jak jsou bezdomovci, tak já jsem všudedomovec.
Kdekoliv jsem, okamžitě zapouštím kořeny.
Nasaju jejich atmosféru, stanu se jedním z nich.
Jak jsem prošel spoustou extrémních povolání, okamžitě vím, jak vplynout mezi ně.
Když jsem studoval na herecké fakultě, i tam mi to hodně pomáhalo.
Okamžitě se přizpůsobím napětí těch lidí, všude je jiný rytmus, melodika řeči, určité držení těla a určitá gesta.
Jsem jedním z nich a nemusím se učit jejich řeč.
Sice mluvím nesrozumitelnou řečí pro mě i pro ně, ale je to v té barvě hlasu.
Je to nabito emocí, vášní, smutkem nebo čímkoliv jiným.

Když teď jste u nás, načerpán těmi vibracemi domorodých národů, nemáte s tím problémy? Jak s tím žijete?
Uskutečňuji pořád blahodárnou vzpouru proti všemu šedivému, nudnému, smutnému, a velice se mi to daří.
Všichni, kdo chodí na naše koncerty, se okamžitě stávají dalšími.
Pochopí smysl blahodárné vzpoury a už si nenechají nikým a ničím kazit život a nedovolí nikomu a ničemu, aby jim nebylo fajn. Život prožívají.

Máte doma televizi? Žijete na zemi?
Je třeba odbourat určitá nezdravá omezení nebo hranice a fungovat jako normální materialistický člověk.
Není to, že bych se vznášel ve vzduchu a život jde mimo mě.
Já žiju naplno.
Nepromrhám ani jednu vteřinu života, prožívám ji svobodně a božsky.
Někde v nás jsou omezení, což může být politika, určité hranice nějakých všeobecných zakořeněných strachů společností, naprosto bezdůvodných.
Bohužel to člověk pochopí až ve chvíli, kdy odchází z tohoto života.
Já jsem se pohyboval několikrát na hranici života a smrti, tak vím, co je na světě důležité a co ne.

Jste stále svobodný. Nemáte pocit, že kdybyste měl ženu a děti, že byste šířil vibrace dál jinými prostředky?
Jakmile nastane čas a moje mise bude taková, tak to zvolím.
Teď je moje mise tato.
Jsem lovec krásných okamžiků, které potom kondenzuji do své hudby a předávám blahodárné okamžiky dál.
Jsem taková cestovní kancelář pro všechny, kdo nemohou jet se mnou.
Stačí, když si pořídí můj kompakt, jsou tam taky.

Byl jste osloven a jdete po cestě, po které jdete. Kdybyste měl najednou chodit do práce na osm hodin, to byste se asi musel zbláznit...
K tomu nejsem předurčen. Já jsem si tím vším prošel a jenom proto, abych měl i to srovnání.
Někdo si řekne – zpěvák, bohém, vstává si, kdy chce.
Je to podvědomě u řady lidí, ale je to podobné.
Pokud chci pracovat poctivě a naplno, spoustu svých ohňových efektů dělám sám, všechny rekvizity si musím sám uklidit do kufrů do velkého tranzitu.
Protože na to nemohu mít člověka, nevěděl bych, kde co mám, několikrát během koncertu se převlékám, je to horší než vrcholový sport.
Nechápu, jak se mě může někdo ptát, jestli chodím do posilovny.
To, co dělám, je velice fyzicky náročné.
To by bylo podobné, jako kdybyste se zeptali horníka, jestli ve svém volném čase chodí do fitcentra.
Musím mít pro život nějaký podtext.

Máte srovnání, jestli jsou naše ženy jiné než ty domorodky v pralesích?
Zakořeněné máme, že Španělky jsou temperamentní, Švédky jsou chladné, ale výjimka potvrzuje pravidlo.
Můžete najít naprosto frigidní Španělku nebo eskymačku, která vás naprosto rozpálí.
Když může člověk srovnávat, o to více si váží našich žen, to se dá těžko říct.
Jako byste mi řekla, jak je možné porovnat vodu v pramenech v Karlových Varech s vodou v Amazonce v pralese.
Každá má svoji lahodnou chuť, půvab i šarm, přesně ji poznáte, ale slovy se to velice těžce vyjadřuje.

Máte svůj specifický image. Jste takový i v soukromí?
Každý má svého vizážistu, stylistu, ale ty prostě dejcháš, řekl mi můj produkční.
Je to tak.
V tom stejném, co dělám v televizi, to není póza.
I když jdu vynést koš s odpadky, jdu v tom stejném, jako v televizi.
Vlasy mám posypané hvězdným prachem.

Kolik času na to potřebujete?
Když potřebuji být někde rychle, je to rychle, udělám šup šup šup, rozhodím nad sebe hvězdný prach a je to.
Ale když mám delší dobu, to jsou blahodárné koupele s různými vzácnými esencemi, mám vůně, které používali maháradžové nebo faraóni v dávných dobách.
Používám každý den něco jiného podle toho, jaká je konstelace hvězd.
Mám rád věci, které zkrášlují, cítím dost se ženami, proto si lakuji nehty, vím, co přitom prožívají.
Musí se u toho soustředit.
Když to dobře udělá, pak ten pocit je k nezaplacení, ten pocit zkrášlení se.
(Praha, 15.12.2002)
© Wahlgrenis 28.06.2004


© 2004-2024 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.