Antonín Parma už byl na druhém břehu
Zpočátku vůbec netušil, že má problémy. Byl úplně zdravý člověk.
Ano, byl jsem úplně zdravý člověk, nikdy jsem neměl žádný úraz.
Začalo to v zimě, kdy jsem upadl, přestal jsem se sportu věnovat a organismus, který byl zvyklý něco dělat, najednou neměl ten pohyb a krev prostě přestala proudit.
Takže zatuhla? Když jsem se začal potom někdy v červnu zase hýbat, tím se ty cucky uvolnily a začaly putovat do plic.
Ucpalo mi to plíci.
Zpočátku jsem žádný problém netušil, udýchal jsem to, srdce bylo dobré.
Čím víc jsem se to snažil rozběhat, tím byl ten problém větší.
Vy jste začal sportovat? Ne, to jsem netušil, já jsem byl v pohodě. Vrátil jsem se k tomu, co jsem dělal předtím.
Jogging, abych si trochu vyčistil hlavu.
Tím, že se mi to začalo zhoršovat a potom jsem uběhl už jenom těch 500 metrů, tak to se mi zdálo hodně divné.
Jak jste si připadal? Jako po zápalu plic.
Já už jednou zápal plic měl a potom, když jsem běhal, tak jsem také moc nevydržel.
A jednou, to žena jela vedle mě na kole, jsme se potkali s doktorkou.
Ta mě poslala na vyšetření, zjistili anomálii na srdci a poslali mě do vojenské nemocnice.
Tam mě vyšetřovali celý den, mysleli, že mám infarkt.
Člověk podniká a podle toho i vypadá.
Tak mi řekli, že infarkt nemám, jen jsem byl podle nich totálně vyčerpaný.
Což když jsem si řekl, co všechno jsem zažil, že by to mohlo odpovídat.
Tak jsem si řekl, že bych mohl trochu vypustit.
Byl jste v pracovní neschopnosti? Ne, já jsem si vzal dovolenou.
V tom týdnu jsem ještě stačil dvakrát zkolabovat.
Ale jsem celý život zdravý, nikdy jsem neměl žádný úraz.
To zkolabování bylo zase při tom běhu? Ne, to už jsem se pohyboval opatrně.
Nebyl jsem schopný vystoupat čtyři schody.
Byl jsem na pokraji vyčerpání.
Tak jsem si říkal, že když odpočívám, že by se to mělo lepšit, zatím se to ale zhoršovalo.
Nešel jste k lékařům? Ne, já jsem si řekl, že si definitivně odpočinu, vyčistím si hlavu.
Byl jsem na Berounce u známých a v noci jsem se dvakrát skácel, kdy jsem šel na záchod.
V pátek jsem jel do Liberce synovi na přísahu, rozhodl jsem, se že v sobotu pojedu do nemocnice.
Noc jsem protrpěl, ráno u snídaně se mi chtělo zvracet, tak mi kluk zavolal záchranku, už jsem se ani nehnul, věděl jsem, že je zle.
Dovezli mě do Vojenské nemocnice.
Tam mě zase zkoumali asi půl hodiny, než zjistili, co mi je.
Odvezli mě na ARO, k panu primáři Kotíkovi.
Začali mě ředit krev, tam po čtyřech dnech jsem měl další příhodu, což prý bylo dost divné.
Tam to se mnou seklo.
Jak to vypadalo? Moc příjemné to není.
Já jsem byl se vším absolutně vyrovnaný, ani mi nepřišlo, že se něco děje.
Když se člověk ztrácí a zase se vrací, mizel jsem v mlze.
Takové to, že bych se díval na někoho z vrchu, to jsem neměl.
Ve zkratce mi hlavou proběhl celý život, kritické okamžiky, pak se mi objevily děti a vůbec všichni nejbližší.
Bylo to barevné nebo černobílé? Barevné.
Ale hlavně jsem byl absolutně v pohodě.
Nebyl v tom žádný zmatek, chaos.
Myslel jsem, že budu nějak zmatkovat.
Viděl jsem, jak vedle mě umřela nějaká paní.
Potom jsem se omyl, přitom jsem se zase zatížil, že se zase něco se ve mně hnulo a tak mi to zase rozplavili.
Doktoři mi udělali díru do krku, tudy mi nalévali nějaký speciální preparát, který krev ředí pořádně.
To se jim podařilo, protože to prý bylo po několika hodinách.
Říkali mi, že se to prý nestačí použít, většinou jim dotyčný umře pod rukama.
A když se to podaří vpravit, tak to tak rozředí, že se vnitřně vykrvácí.
Takže já měl to štěstí, že to použít stihli a ještě že jsem vnitřně vykrvácel.
Jak dlouho jste byl mimo? Bylo to možná dvacet vteřin.
Žádné následky jsem na sobě neměl, protože jsem se vždycky vracel zpět.
Měl jsem ještě kyslíkovou masku, viděl jsem, jak všichni kolem mě lítali.
Ve Vojenské nemocnici se ke mně chovali fakt super.
Vím, že to člověk ani neumí docenit.
Měl jsem jen malé procento na přežití.
Prý se na důvody většinou přichází až na pitvě.
Když jste se vrátil zpátky, změnil se nějak váš život? Určitě. V každém případě. Silně mě to ovlivnilo psychicky.
Ale i když jsem zase v jednom kole, nicméně na spoustu věcí se dívám jinak.
I když je to už nějakou dobu, v psychické pohodě jsem až posledních pár měsíců.
Myslím, že to člověka hodně poznamená.
Uvědomí si spoustu věcí, i když to nedokáže přímo ovlivnit.
Když je v tom okamžiku, kdy jenom leží a přemýšlí o životě a hlavně si říká co děti a tak, hodně to člověka ovlivní.
Hodně věcí už budu řešit jinak.
Co tomu říkala manželka? Ta byla zrovna s holkou na dovolené.
Když přijela, na letišti jsme pro ně nebyl já, ale kamarád, byla trochu v šoku, a tak samozřejmě to bylo dost tvrdé.
Co říkala? To je těžké. Hlavně byla ráda, že mě má.
Máme výborné manželství, děti relativně hodné.
Ale bylo to opravdu dost těžké, na ARU jsem byl dost dlouho, ležel jsem tam ještě až do konce srpna.
Myslel jsem si, že za měsíc budu v pohodě, ale to ne.
Tak možná za dva měsíce jsem v pohodě.
Fyzicky, ale když se člověk snaží dostat do nějaké pohody.
Od října, kdy jsem se mohl začít hýbat, jsem zase začal běhat, rozhodně žádné velké výkony....
V prosinci jsem byl zase na lyžích, na běžkách, samozřejmě jsem se moc nehonil.
(24.06.2002)
© Wahlgrenis
20.10.2004
