Ida Kelarová: Nevím, co dělám, ale věřím tomu
Hodně záleží na tom, čím si člověk v dětství a pubertě projde. Kam ho učitelé a rodiče nasměrují.
Mohou ho i zranit.
Ve věku 4, 5 nebo sedmi letech není jedno, když vám řekne učitelka nebo maminka, nějaká autorita, že neumíte zpívat, je to ve vás na celý život.
Záleží na tom, jestli s tím bude bojovat, nebo tomu uvěří a vzdá se.
Ta věta v něm vytvoří blok.
Mám lidi, kteří ke mně přicházejí kolem šedesáti let, kteří celý život nezpívali.
Musela jsem bojovat za sebe celý život.
Mám vzpomínky, sama sobě jsem nevěřila, měla jsem hluboký, chraplavý hlas už jako děcko.
U nás zpívala sestra Iva (Bittová - o dva roky mladší než Ida), ona zpívala první hlas, krásně, čistě.
Já jsem jí dělala doprovod na klavír.
Nějakým způsobem jsem byla méněcenná, v pozadí.
Případně jsem zazpívala druhý, třetí hlas.
U nás zpívala maminka, celý život byla ve sboru Moravských učitelů.
Maminka je z Uherského Brodu, tatínek od Galanty ze Slovenska.
Maminka byla pro mě inspirací, poslouchala jsem, jak nacvičovali.
Ale jako malé se mi nikdy nelíbily soprány, sama v sobě jsem se rozhodla, že toto není to moje.
Přestože jsem v muzice vyrůstala, zpěv pro mě nebyl dominantní.
Od pěti let jsem studovala klavír a od nějakých devíti cello.
To bylo tatínkovo přání.
Maminka byl rodinný admirál, rozhodla se, že tatínek musí udělat kariéru.
Tatínek se musel naučit noty, ale i nám nalinkovala kariéru.
Po deváté třídě následovala konzervatoř.
Stal se zlom. Když jsem začala hrát skladby, které už trochu zněly.
Z počátku to byla nuda, přes to nejtěžší období tatínek se mnou seděl u klavíru, seděl tam, kdykoliv jsem sedala ke klavíru.
Obětoval se, byl oddaný hudbě, věřil, že kdybychom nehrály, to by byla pro něho největší životní tragédie a rána.
Pro něho by život bez muziky neměl smysl.
Seděl se mnou u klavíru, občas mu ukápla slzička dojetí.
Když jsem hrála Mozarta nebo Beethovena, když jsem měla hrát podle hudebních značek, prociťovala jsem to podle svého.
Dostávala jsem ale za to ořech do zad. Bylo to omezování mé vnitřní svobody.
Třeba jsem skladbu zakončila místo piano forte, třískla jsem do klavíru.
Tam se ve mně něco zlomilo.
Muzika to ano, ale to klasické, tam jsem se nenašla, i když ji miluju do morku kostí.
Člověk byl natolik omezený, že moje cesta byla vždycky za svobodou.
To bylo ještě na základní umělecké škole.
My jsme se sestrami hodně tvořily. To bylo jasné, že Iva zpívala, já jsem ji doprovázela.
Regina, ta je o sedm ode mě, na ni neměli tolik času, tak se na muziku už nedala.
Na konzervatoři jsme všichni poctivě cvičili.
Já už jsem byla rebel, myslela jsem, že cvičit nemusím.
Naučila jsem se strašně rychle číst z not, měla jsem profesora, který se ve mně viděl, že budu virtuos, ale nebyl přísný. Toho jsem klamala.
Chodila jsem na hodiny nepřipravená, zahrála to z listu, on mě ale pochválil.
Tady jsem si začala s talentem pohrávat, bylo mi jasné, že nechci dělat klasickou muziku.
Zachránila mě nabídla do Divadla na provázku.
Otevřely se mi dveře, že jsme se mohla vyřádit. Mohla jsem tvořit.
Vytvořila jsem třeba celou hudební atmosféru k představení.
Tam jsem se našla, tam jsem začala zpívat, hrála jsem.
Hledal se záskok za Ivu, která odešla na mateřskou dovolenou.
Občas se popíjelo, zpívalo se u klavíru, věděli o mně, že zpívám.
Tak mě popichovali, až mě dostali do takového stavu vzteku, připadala jsem si trapně, naštvali mě, že jsme tu vysokou melodii zazpívala.
Zkonfrontovala jsem se s tou situací, od té doby jsem začala zpívat.
Na tom je posazena celá ta moje teorie.
Přijdou ke mně do kursu lidi, kteří tvrdí, že neumí zpívat.
Já je hodím do té vody a oni zazpívají. Všechno to má spojitost.
Není to násilí? Proč? Ti, kteří přijdou, chtějí zpívat, ale musí ses dostat přes ten blok, který v nich je.
To mě inspirovalo k tomu, že jsem se rozhodla s nimi na této úrovni pracovat.
Láska? Tam jsem měla prvního manžela, s kterým jsem se rozvedla, protože mi zakázal, abych šla do Divadla na provázku.
Cítila jsem, že mě omezuje. Studoval se mnou. Měl z toho strach.
Já jsem žila svobodou, ale on tou rodinou, zašívat ponožky. To bych v životě nedělala.
Vdaná jste byla tři roky... Vdala se v osmnácti, měla syna Tomáše. Pak se rozvedla.
Dodnes jsem nezašila jedinou ponožku. To můžeme dělat daleko lepší věci.
Pak jsem byla Na provázku nějakých pět šest let, s divadlem jsme byli v Dánsku na festivalu Full, "bláznů".
Představení se dělalo s dalšími divadly z jiných zemí.
Za komunistů jsme měli poměrně dost výhod.
Měli jsme se dobře, v divadle svoboda byla.
Tam vznikl vztah s jedním Angličanem, zamilovali jsme se do sebe, chytil se toho organizátor toho festivalu a abychom se tam vzali.
V Dánsku bylo velice jednoduché uspořádat svatební obřad.
Jasně, proč ne?
Budoucnost jsme řešili tak, že já neodjíždím, ale jemu se v Anglii nelíbí, takže se nastěhuje ke mně do Brna.
To bylo velice jednoduché.
Svatba krásná, těch deset divadel připravilo neskutečnou svatbu.
Spousta lidí, jídla, a přes noc se naučili moravské písně.
Okolo Hradiště tříhlasně, to stihli přes noc. Bylo to veliké.
Dorty, pivo, všichni se k tomu přidali.
Celé to bylo venku, jen se chodilo spávat dovnitř.
Bylo to hodně silně, pak jsme se vrátili a začaly komplikace.
Já jsem se totiž vdala na služební cestě, což bylo nemyslitelné.
Nezeptala jsem se předem.
Navíc u nás na úřadech nebyla svatba schválená.
Já tedy byla svobodná, ale on ženatý.
Chystal se přijet.
Já jsme zjistila, že on jako manžel přijet nemůže, protože vlastně není můj manžel.
Museli jsem se vzít podruhé.
Jenže k tomu jsem potřebovala doklad, že on je svobodný.
Byla to absurdní situace. To trvalo asi rok.
Nakonec se našel normální člověk na jednom úřadě, který nás oddal.
Když tady byl cizinec, musel měnit devět liber denně.
On měl nějaké úspory, ale za rok a půl už neměl nic, protože práci mu tady nikdo nedal.
Mě nakonec soudruzi z divadla na Provázku vyhodili, mysleli si, že je politický špion.
Pořád jsme měli auta pod okny, sledovali mě, chodila jsem na výslechy.
Bylo to pro mě otřesné.
Měli jsme se dobře, každý večer úspěch, pak hraní v baru.
Najednou jsem byla v realitě, v jaké zemi to žiju a mně se to strašně zprotivilo, byla jsem tak zraněná, že jsme se rozhodli vystěhovat.
Legálně jsem se vystěhovala do Walesu v roce 1982, tam jsem časem vystřízlivěla z té romantiky.
Začala jsem být více v té realitě, rozuměla jsem řeči, najednou jsem zjistila, že to není místo pro mě, že sem nepatřím.
Pak vznikla myšlenka, věděla jsem, že tam manžel nechtěl žít, narodila se mi dcera Nicol, tak jsme se přes noc odstěhovali do Dánska, kde jsem začala dělat tu moji práci.
Co to je? Bydleli jsme kousek od Kristiánie, ostrov v Kodani, kde žijí lidé, kteří touží žít svobodně, kouří marihuanu, všude jsou ohně, žijí venku.
Kousek od nich jsme bydleli, malá tam nedaleko měla školku a než bych to dlouze obcházela, tak jsem procházela skrz toto území.
Jak jsem tam procházela, kolem ty ohně, najednou jsem si uvědomila, že musím něco udělat.
Zašla jsem do prvního klubu a oznámila, že tam chci udělat koncert.
Jen jsem potřebovala dalších asi dvacet žen.
Řekla jsem, že to s nimi nacvičím.
Od pátku jsme nacvičovaly a v neděli byl koncert.
Líbilo se, že jsem cizinka. Kristiánie byla vzhůru nohama.
Naposledy to prý měli někdy před patnácti lety. Zpívalo se naplno.
Naučila jste Dánky zpívat moravské a cikánské písně? Nadiktovala jsem jim je. I čardáše.
Dala jsem dohromady i kapelu. Udělala jsem si tam vzpomínku na moje mládí.
Zpívali se mnou. Bylo to koncert. Úspěch.
Začali mi telefonovat, najednou všichni to chtěli umět, naučit.
Ale já nemohu nikoho učit, když to sama neumím.
Přišla doba, kdy jsem se naštvala, chtěla jsem do toho jít.
Začalo to. Začala jsem se tady tím živit. Musela jsem se postavit na vlastní nohy.
Ale nevěděla jsem, co je hlas.
Časem jsem začala zkoumat techniku hlase, nádechy, ale oni nemohli zpívat, dusili se, bloky je natolik zastavily, že nemohli zpívat, nerozuměla jsem tomu.
První dva roky jsem vůbec netušila, co dělám, ale natolik jsem se do toho dostala, ponořila jsem se do toho.
Poslouchala jsem jejich problémy, nečetla jsem žádné návody.
Společnou prací se vytvořila tato metoda.
Sama bych to nikdy nemohla vymyslet.
Ti lidi mě k tomu všemu přivedli.
Jak vás napadlo zavazovat jim oči? To bylo postupně.
Zjistila jsem, jak ty bloky odstraňovat.
Jednou jsem třeba přišla a cítila jsem, že se potřebujou vykřičet, nebyla jsem nikdy nachystaná jako paní učitelka.
Dávali mi impulsy.
Potom jsem zjistila, že toho je tolik, je to psychologie.
Je to vaše know-how? Já vidím tu práci tak strašně potřebnou, že si myslím, že by to měli učit na školách.
Nemám to jako moji metodu.
Naopak každému říkám, berte si to a dávejte dál, aspoň to, co jste pochopili.
Člověk nemůže najednou všechno zvládnout.
Lidský hlas je spojka všeho, lidi to hodně podceňují.
Máte techniku – hlasová technika se na škole učí.
Pokud jste se rozhodli zpívat, je to něco jiného, nejdřív vás bloknou.
Je to naprosto přirozená cesta, jak zpívat z plných plic. Navíc je to zdravé.
To, co udělá pětidenní kurs, to jsou zázraky, všechno to ze sebe vydáváte.
Ani to člověk o sobě neví, že může najednou zazpívat.
Pak se může i víc dýchat.
Já říkám, že dneska už se normálně nedýchá, máme jen maličký prostůrek na dýchání.
Nežijeme, ale přežíváme.
Práce v Dánsku vás naplnila? Vůbec ne. Já jsem to neuměla, neuměla jsem se tomu bránit.
Všechno jsem nachytala, nosila jsem to domů, nemohla jsem s nikým mluvit, nevěděla jsem, co s tím.
Připadala jsem si bezmocná.
Byla jsem v tom tak sama, že jsem pocítila tak strašnou samotu, měla jsem plný diář, ale neměla jsem chuť vůbec s nikým mluvit.
Nemohla jsem.
Za ty tři roky jsem byla naprosto vyčerpaná.
Dnes už jsem v pohodě, ale to se musí člověk naučit, že se dává a přijímá.
To jsem tenkrát nevěděla. Když skončím práci, jsme krásně naplněně.
Tehdy jsem byla v krizi, potřebovala jsem si odpočinout.
Šla jsem k doktorovi a řekla, že potřebuju aspoň 14 dní volno, jinak že zkolabuji.
Byla jsem cizinka, to vám dají všude poznat.
Nakonec jsem se dozvěděla, že nemám nárok.
Byli jsme sami výdělečně činní, nepřipadalo v úvahu.
Nenapsal mi to, já jsem přišla domů, odstěhovali jsme se přes noc do Norska.
Ono se to nahromadilo, už mě to neinspirovalo.
Je to tam tak, že pro někoho to může být jako naprosto skvělá země, všechno tam funguje.
Tím ztrácíte v sobě dravost, to jsem já.
Když jsem zvýšila hlas, už mě okřikovali, abych byla potichu.
Omezovali mě, přitom ta práce měla velký úspěch.
Nábytek jsme tam nechali, ani dítě jsme ze školky neodhlašovali.
V Norsku jsem měla kontakt na jedno divadlo, které chtělo, abych s nimi spolupracovala, přestěhovali jsme se tam, jeli jsme s nimi na turné, rok jsme cestovali.
Zpívali jsme s nimi, jezdili jsme po Norsku, koncertovala jsem a zpívala s různými sbory.
Bylo to domluvené, ale jako rodina jsme putovali po nejrůznějších komunitách.
Usadili jsem se tam třeba na tři dny.
Když tady byl tady převrat, volala jsem na Provázek, vzala to sekretářka.
Já byla ne nejsevernějším konci Norska a za zády mi zpívaly moravské písně.
Tam jsme se těžce chytli, práce mela velký úspěch, nabízeli nám barák.
Je tam krásně, ale strašně daleko, to úplně fyzicky cítíte, tu nabídku jsme nepřijali a vrátili se zpátky do Walesu.
Tam jsme byli nějakých pár roků a už jsem si říkala, že to není ono.
Připadalo mi, že jsem pořád něco hledala a pořád jsem to nenacházela.
Pak jsem přijela sem do České republiky a tím jsem získala jistý impuls.
Bylo mi jasné, že to manželství nemá perspektivu. Dalo mi to ale strašně moc.
On byl divadelník, díky němu jsem se naučila strašně moc.
Musela jsem se v tom systému, který jsem neznala nějak se postavit na nohy.
K tomu mi dal prostor.
Když jsme se vrátili do Walesu, bylo mi jasné, že to, co jsme hledala, jsem nenašla.
Byla jsem tady na maminkou, která tady vedle koupila chalupu.
Přijela jsem sem s dětmi, bez manžela.
Seděla jsem u ní na terase, probírali jsme vzpomínky na dětství, všechno se ve mně bortilo, bylo mi strašně smutno, věděla jsem, co mi chybí.
V tu chvíli vylezla paní z vedlejšího domku, jestli prý nechci koupit ten její dum, že se chystá do domova důchodců.
To byl osud. Byla jsem tady poprvé.
Impulsivně jsem odpověděla, že jasně.
Víte, co to je pro člověka, který žije v Anglii?
Dům, to je nedosažitelné.
Dům jsem koupila, nebylo o čem přemýšlet.
Ani jsem se neradila s manželem.
Paní mi říkala, že se ozve, až bude v domove důchodců.
Zase jsem odjela, koncertovala, vyučovala, a po dvou letech mi přišel dopis, že dům je volný.
Přijela jsem sem, postupně jsem to opravovala.
Pak jsem si řekla, proč bych si nemohla zorganizovat ten workshop zorganizovat tady.
Mám adresář. Rozeslala jsem informace.
Přijelo asi 60 lidí z celého světa, i když tady byla strašná úroveň.
První myšlenka byla: cizinci, okrademe je.
Měla jsem pocit, že mě tady lidi nepřijali. Bylo to nepříjemné.
Časem jsem si to vybudovala, že se služby změnily, je to na úrovni.
Každý odjíždí naprosto spokojený, vrací se sem.
Postupně upravuji ještě jeden další objekt, kde chci udělat centrum Mezinárodní školy lidského hlasu.
Je to jen otázka peněz. Chtěla bych to udělat.
Aby tam lidi mohli chodit a pokračovali v tom duchu.
Pak jsem přijela jednou domů, jdu se rozvést, řekla jsem.
On četl noviny, jen kývl hlavou. Tak jsem si řekla, co tady ještě dělám.
Sbalila jsem věci, syn byl tehdy na univerzitě, dcera chtěla zůstat v Anglii.
Zůstala tam asi rok a půl, pak zavolala, že jede sem.
Ona totiž původně sem nechtěla jet, protože jí tady bylo smutno z našich lidí, jak se chovají.
Bála se toho.
To pochopí jen někdo, kdo žije ve Velké Británii, a pak přijde sem.
Je tam hranice, ale i určitá úcta.
Já jsem začala žít s Dežou a ona si ho strašně zamilovala.
Přestěhovala se sem.
Celé to je o tom duševnu, o duševním zdraví, náboji, celé je to na tom založeno, celá ta cesta.
Neučím zpívat. Věřím tomu, že každý umí zpívat.
Podporuju nebo pomáhám lidem věřit, že zpívat umí.
Je v dnešní době potřeba, aby člověk zpíval? Kdyby lidi zpívali, nebudou války a nebude takový svět kolem nás.
A jak zpívají ty mediální hvězdy? To není zpěv. Já si myslím, že tito vůbec neberou odpovědnost za to, co dělají.
Tito umělci vytvářejí společnost.
Být na jevišti a stát být populární, za to se stydím.
Podle toho tak naše společnost vypadá. To je přesně zrcadlo naší společnosti.
Byli jsme kulturní národ, pamatuju si to jako děcko.
Nedala jsem na to dopustit, když jsem byla v Anglii.
Kam se to řítí? Já se na televizi vůbec nedívám.
Já mám jediné štěstí, že jsem si ověřila, že toto je cesta.
Je nekomerční, je o pravdě, koho ale zajímá pravda.
Připadám si jako trosečník na ostrově, ale když vidím, jak se lidi změní, co jim to dá.
Jsou krásní, úplně se vám otevřou.
Odhodí to všechno špatné, jsou přirození, pravdiví, tak si řekněte, o čem ten svět je, jsme krásní lidi.
Ale sem chodí lidi, kteří chtějí.
To je super. To mám velkou radost. Zpočátku to byli samí cizinci. Ti už došli dál.
Řeknou vám, že každý jsme nemocní.
Když jsem to jednou řekla do rozhovoru, hned mi ta redaktorka říkala: to tam nepište, to by se mohli lidi urazit.
Ale to je fakt. Každý si myslí, jak je zdravý.
Vlastně to, kdyby to nemělo význam, kdyby to nefungovalo, přestala bych to dělat.
Je to dřina - otevřít lidské srdce.
Potom, kolikrát si připadáte, jako byste kopala na šachtě, ale oni se otevřou, to se vám všechno vrací.
Jste věřící? Věřím, ale nepojmenovala bych to bohem. Věřím, že je něco silnějšího.
Věřím, že to mám nalinkované. Člověk se může vymknout.
Racionalita a duchovno nejde dohromady. Na to si člověk nemůže sáhnout.
Racionální myšlení, když dám lidem úkol, nechci aby o tom přemýšleli, to nedává ani smysl.
Tady člověk okamžitě vykonstruuje takovou analýzu, že to je tak těžké.
Víte, jak je to krásné, když mám 20 mužů a mám tam cvičení, v kterém mají použít slova, která nikdy neřekli.
Pak ty dopisy čtou, přijdou takoví mača, silní, tečou jim slzy.
Je rozdíl být otevření a silní, než uzavření a tvrdý.
V tom to je, to je právě ten rozdíl, ta energie.
Věřím, když se potlačují city, vidím to na západním světě, vůbec netuší, co je čeká.
Oni se tak odpojili od sebe, že vůbec nežijí, ale trpí.
Už dnes jsou nemocní. Když se podíváte do Zlatých stránek v Berlíně, tam je tolik psychoterapeutů.
K tomu zavazování očí jsem dospěla postupně.
Potřebovala jsem, aby zpívali, ale u toho měli problém, jak vypadali.
Styděli se odhalit svůj cit. Lidi jsou slaboši.
Bohatý vnitřní život, ale co je komu po tom?
Dělíte se o ně. Proč to mám držet pro sebe? Můžeme to žít spolu.
Narodili jsme se, abychom dávali. Ne abychom drželi.
Můj tatínek byl zdrojem takové práce, protože byl nešťastný, smutný, ztratil identitu tím, že nechtěl, abychom trpěli.
Strašně v sobe držel, onemocněl, až dostal nemoc, ztuhnul, jenom oči se mu hýbaly.
Zemřel v 51 letech, krásný chlap. To mi taky dalo hodně.
Když je to moje, ale co z toho?
Ta vizuální stránka je strašně silná.
Reklamy, to je tak vymakané.
Všechno to ale odpojuje člověka od sebe.
Vidíte hezkou manekýnku, barvy, které vás přitáhnou.
Potom to mluvení, oni obkecávají, moc mluví, ale nic neřeknou. Bojí se toho.
To je strašně silné. Komunikace.
Tím, že jim dám černé šátky, jdou do úplné tmy.
Pravidla jsou jasná: nesmí mluvit, ale mohou komunikovat.
Jak? Dotekem, energii začnou cítit, pak už to vnímají.
Přitom se normálně pracuje. Kurs pokračuje.
Jedna ruka - na toaletu, dvě ruce - zima, vrtění rukama - nerozuměli úkolu. Jinak nic.
Pět dní. My se staráme o ně, děláme pro ně podmínky naprostého bezpečí.
Najednou jste jako dítě. Máte pocit bezpečí. Automaticky to vědí, všechno funguje.
Bereme je na procházky, chodí lesem v Hartmanicích, vnímají vůně, všechno se začíná otvírat.
Dáváme jim taková jídla, aby tam bylo hodně druhů chutí. Každý se toho bojí.
Když jim šátky znovu sundáme, chtějí to ještě. Kdy nám je dobře?
Cítíte, že atmosféra je tam taková, že si nemáte na co hrát.
Zapomenete na čas, krásný pocit, nic nemusíte, následujete všechny pokyny.
Hrajeme si se smutkem, emocemi. Jeden den si hrajeme jenom se zlostí.
Když se balíte, zjistíte, že se bojíte toho, co neznáte.
Když najdou smutek, najdou i radost.
Je to celé napojené, když se otevrou světu, poznají tolik krásného..
Příklady? Přijela paní z Dánska, má multiplex skleróza, přijela na vozíku. Na kurs. Také nemohla mluvit.
Zjistili jsme předem, co se s ní může dělat. Přišel den, kdy se musely zavázat oči.
Nechtěla jsem tomu věřit.
Ona normálně chodila v té tmě.
Když měla zavázané oči, chodila, šla na záchod, sama si lehla do postele, všechno udělala sama.
Teď polovinu, ale všechno si uvědomila, polovinu z těch aktivit, které nebyla schopna dělat, dělá.
Odjížděla, že si uvědomila, jak je to temno důležité pro člověka.
Druhý příklad. Dívka z Anglie, rok a půl infekce v očích.
Měla jít na operaci, brala antibiotika.
Když jsme se po pěti dnech rozvázali, měla o půlku zdravější oči.
Přijela do Anglie, napsala, že doktor se úplně svalil, na operaci jít nemusela.
Úplně zdravé oči, měla rudé oči, nosila brýle.
Mezitím brečela, že ji to bolí.
Pokračovali jsme i s tím. Uzdravilo se jí to. Hodně pomohlo, když se zbavila se zlosti.
Půl dne se vůbec nezapojovala, pak najednou to přišlo a bylo to.
Super. Léčivá metoda. Nevím, co dělám, ale věřím tomu.
(11.04.2003)
© Wahlgrenis
20.10.2004
