Když útočí zlý duch
Otázka: Zdravím Tě Wahlgrenis.
Mám problém, potřebuji pomoc.
Ani nevím, kde začít.
Už nějakou dobu je mi dost mizerně.
Jenže já už jsem zvyklá leccos vydržet a nestěžovat si, proto jsem to moc neřešila.
Zvykla jsem si na únavu a bolesti hlavy.
Přikládala jsem to tomu, že mám teď prostě jen hodně práce, navíc chodím spát pozdě, nekonečný kolotoč.
Ale dneska, když jsem si myslela, že sebou snad praštím o zem, mi došlo, že tohle normální přece není.
Zrovna jsem se teď asi 3 dny po sobě dostala do postele poměrně brzy, a přitom mě hlava bolí víc než jindy.
Odpoledne jsem se dokonce i chvíli bála, že z té bolesti omdlím.
Jasně, mohla jsem si vzít prášek, ale tohle nemám ráda, když bolest utlumím, tak ani nevím, jak na tom vlastně jsem.
To se musí řešit jinak.
Jde o to, že asi před třemi týdny, přesně v noci z 10. na 11. 3., jsem měla takový dost podivný zážitek.
Lehla jsem si do postele, ale za žádnou cenu jsem nemohla usnout.
Byla to pekelná noc, jen jsem se převalovala, ze strany na stranu, ne a ne zabrat.
Dokonce mi i v jednu chvíli bylo tak zvláštně špatně, jako na zvracení.
Do toho jsem ještě měla pocit něčí přítomnosti v pokoji.
Trochu jsem se i bála.
Bylo mi horko.
Tak jsem strávila celou noc.
Kolem páté hodiny ranní se to stalo.
Najednou mě zavalil silný tlak. Nějaký energetický tlak.
Ovšem nic povznášejícího. Proto také říkám tlak.
Nejprve mě to jako by vcucávalo do postele.
Myslela jsem, že snad prasknu, že mě to roztrhne.
Pak mi ještě silnější jako by tlaková koule projela celým tělem.
Hrudníkem, do jedné tváře, do druhé, břichem.
Trvalo to snad 3 minuty, zdálo se to dlouhé.
Asi si říkáš, proč jsem se tak nechala a něco neudělala, viď?
Jenže ono mě to úplně přelstilo.
Stalo se to totiž ve stejný čas, kdy tehdy v prosinci přišel Mário.
No a já jsem se do teď nezbavila pocitu, že kdysi jsem ho odradila, když jsem nevěděla,
jak se chovat a snažila se mermomocí probrat.
Také jsem tehdy dostala trochu strach, spíš než strach jsem si uvědomila,
že to není jen tak přivolat si mimozemskou bytost na pomoc.
Pocítila jsem jeho sílu, takovou zvláštní velikost, můj problém mi přišel v tu chvíli malicherný, nicotný.
Byla jsem úplně maličká, jako bych mu naznačila, že vlastně o nic nejde, ať se nezlobí, že jsem ho obtěžovala.
No a proto jsem si teď řekla, že jestli je to on, nesmím nic zkazit a přizpůsobit se všemu, co udělá.
Zároveň jsem ale váhala, jestli to není on, tak se teď na mě lepí nějaký energie chtivý duch.
Asi si myslíš, že jsem nemožná, když ani nerozeznám mimozem. bytost od ducha, nebo co to vlastně bylo,
ale já si pořád říkala, že teď mě třeba už přišel vyléčit a že takové léčení není nic jednoduchého,
tudíž to nemusí bát zrovna příjemné.
S odstupem času mi však došlo, že Mário to vážně asi nebyl.
Prosím Tě mohla bys nahlédnout do svých věšteckých pomůcek a poradit, jestli se na mě nenabalil nějaký duch?
Já mám vážně pocit, jako bych byla úplně vysávána.
Ty bolesti hlavy jsem měla sice už před tímto zážitkem, ale zdá se, že se to zhoršuje.
Možná je všechno jinak, ale snad mi to trochu pomůžeš osvětlit.
Musím ale ještě zmínit, že zároveň s tím, jak jsem teď celá vysátá, proudí do mě zvláštní energie.
Není to ale jako při osmičkové poloze, ta je taková jemná a plynulá.
Několikrát se mi stalo, že když jsem si lehla do postele a okamžitě mi do rukou začal plynou proud energie.
Spíše teda do prstů a to ale také nebylo moc příjemné, občas to až bolelo, myslela jsem si, že to ty prsty nevydrží.
Také to bylo něco spíše jako tlak, ovšem úplně jiný než v popisované noci.
Byl to silný tlak, ale povznášející a nedostal se dál do těla, držel se jen v celé ruce nebo i jen v prstech.
Dokonce jsem to zažívala i ve škole a vůbec přes celý den, jen co jsem měla trochu volně ruku.
Ačkoliv tohle byla taková ulehčující energie, jsem stále unavená.
Možná se divíš, proč se prostě trochu nenačerpám třeba z osmičkové polohy, jenže jakmile si lehnu do postele,
přijde mi do ruky tento divný druh energie.
Také mě napadá, že při tom ani nepoznám, jestli ta energie ke mně přichází, nebo ji ztrácím,
to by spíš vysvětlovalo, že jsem tak vyčerpaná.
Ach jo, chtěla jsem to napsat jednoduše, ale moc to nejde. Snad to přelouskáš.
Díky
Limurhin
Odpověď: Milá Limurhin,
znám důkladně tvůj příběh.
A vůbec si nemyslím, že bys byla nemožná...
To opravdu ne.
Ke stavům, jaké popisuješ, může dojít, když je organismus zesláblý.
Proto by bylo samozřejmě ideální, kdyby člověk byl pořád v pohodě a plný energie.
Jenomže to nejde.
U Tebe zafungovala naprosto úžasně osmičková poloha, spustil se přívod energie,
ale Tys pravděpodobně podcenila vlastní ochranu - bublinu.
Dívala jsem se do pláství - není to skutečně Tvůj Mário, ten ostatně ani na takové praktiky není...
Je to cizí síla, která to jen tak zkouší.
Dokazuje si vlastní moc, co všechno dokáže a jak může člověka paralyzovat.
Když se mu to daří, má samozřejmě obrovskou radost a je také odhodlán k dalšímu opakování.
Pro Tebe by bylo moc dobré, kdyby ses pozitivně nabila, stačí i kratší pobyt v přírodě.
Vnímat energii ze stromů, vycházejícího slunce...
To všechno jsou obrovské zásobárny energie, mělo by to fungovat.
Pak se pokus obalit do té bubliny.
Možná nejlépe ještě v té přírodě, abys nepodlehla dalším depresím a zdravotním komplikacím.
Bublina by podle Tvého naprogramování měla být sice průhledná, ale s vnějším zrcadlovým efektem.
Aby všechno špatné se od ní mohlo odrazit a vrátit se zpět.
Uvidíš, že tím si energii po určitou dobu zachováš a budeš současně i chráněná před podobnými ataky.
A další, co proti takovému zlému duchu pomůže, je vysílání lásky, takové té bezmezné, všeobjímající.
Pak se nic zlého nemůže ani přiblížit.
Zkus to, milá Limurhin, rozhodně ale nevzdávej naději...
Uvidíš, podaří se to.
A co to bylo?
Pokusím se o vysvětlení:
Začala jsi žít nový život, v nové době, s novými lidmi, ale přesto jsi stahována někam zpět.
Zažíváš krizové okamžiky, otřesy, cítíš se jako oběť.
Je to pro Tebe hodně složité, protože to jsou situace, kterými si projít musíš, Tvoje škola života.
Když jsi byla v některém z minulých životů vdaná, dozvěděla ses, že Tvůj manžel je Ti nevěrný.
Všechno, co jste si společně plánovali, bylo najednou pryč.
Neviděla jsi žádné východisko.
Skončila jsi svůj život v obrovských bolestech při požáru domu.
Myslela jsi, že tím vyřešíš všechny problémy.
Ale Tvůj muž se nedokázal s tímto Tvým řešením smířit.
Přestože k němu necítíš lásku, on cítí k Tobě jakousi spolunáležitost.
Proto Tě vyhledává, proto je u Tebe.
Bude složité vysvětlit mu všechny procesy, které se nyní v tobě odehrávají.
Rozhodně by sis ho do své blízkosti neměla pouštět.
Není to dobrá duše.
Myslím ale, že se komunikaci s ním nakonec stejně nevyhneš.
Ale rozhodně nevycházej z bubliny!
© Wahlgrenis, 7.4.2005
Milá Wahlgrenis.
Po, vlastně už při čtení Tvé odpovědi, jsem si musela říct: "Vždyť já vím."
Ano vím, že jsem musela kdysi svůj život dobrovolně ukončit.
Kdykoliv přišlo řeč na sebevraždu, bylo mi jasné, že tohle nikdy neudělám.
A když jsem někdy smutnila nad těžkými chvílemi v životě,
v hlavě jsem si odehrávala scénáře, jak by to bylo dál beze mě, kdybych se zabila.
Jenže přitom jsem věděla moc jistě, že to je pro mě zapovězené, můžu trpět jak chci, ale sebevražda nikdy.
To jsem vždy věděla na beton.
Z toho jsem také soudila, že jsem se tohoto činu musela v minulosti dopustit a od té doby mám pevně zakódováno - už nikdy.
Jinak jsem měla docela problémy Tvůj mail vůbec dočíst.
Přepadla mě šílená lítost.
Musela jsem na chvíli odejít od počítače.
Potvrdily se moje obavy, že jsem skutečně sebevraždu spáchala.
Jako bych chtěla být někdo jiný, já přece nejsem ta, co se zabila a vyčítala té, kterou jsem tehdy byla, že mi to celé zkazila.
Ale problém je ten, že to jsem pořád já.
Začíná mi docházet více věcí.
Odjakživa mám pocit, že pykám.
Vždy jsem si byla vědoma toho, že mám co odčinit.
Jen jsem chodila do kola a ptala se, co jsem provedla, za co trpím.
Hodně věcí do sebe zapadá.
Například i to, že mám strach zhasínat svíčku mezi prsty.
Když to chci udělat, říkám si: "Tak ty se pořád bojíš ohně?"
Do teď jsem sama sobě nerozuměla.
Na druhou stranu mám oheň ráda, jde ale o ten přímý kontakt.
Píšeš, ať si ho (manžela) nepouštím k sobě.
Jenže on tu je, takhle to přeci nejde řešit.
Zavřít se do bubliny a on aby byl ve střehu a využil chvíle, kdy na sebe nedám pozor.
Takto přece sám neodejde.
Jako jedinou možnost vidím se s ním domluvit.
Nebo když ke mě nebude moci, omrzí ho to?
Připadá mi divné se izolovat a přitom ať on tu klidně zůstává.
Tím se nic nemůže vyřešit..
Sama jsi napsala, že komunikaci s ním se asi stejně nevyhnu, není potom důvod to oddalovat.
Mám pocit, že se to jednou pro vždy musí vyřešit, nebo už vážně nevím.
Věděla jsem, že nějaký duch tu je.
Snažila jsem se s ním spojit přes kyvadlo, ale povedlo se to jen jednou.
A když jsem chtěla zjistit, jak mu můžu pomoci, nebo co potřebuje, nezdálo se, že by chtěl pryč.
Pořád odbočoval, vlastně jsem se nic kloudně nedozvěděla.
Také se se mnou "bavil" docela důvěrně.
To musel být on.
Navíc se i "nabořoval" do komunikací s mými ochránci.
Někdy mě k nim vůbec nepustil.
Wahlgrenis, co dál?
Zabalit se a jeho nechat ať tu dál straší?
Moc Ti děkuju za Tvé rady.
Limurhin
Milá Limurhin,
chápeš to moc dobře.
Nechtěla jsem Ti ale hned radit, abys s ním začala komunikovat, když jsi na tom, jak na tom jsi.
Nejdřív se musíš dát sama do kupy.
Probrat se z toho šoku, z těch všech problémů, které na Tebe dorážejí.
K tomu Ti pomůže právě ta bublina.
Je to dočasný stav.
Až sílu načerpáš a budeš celkově v pohodě, můžeš si troufnout s ním mluvit.
Pak můžeš samozřejmě dojít i k domluvě a jeho poslat do sfér, kam patří.
Ale teď to ještě není vhodné.
Sama poznáš tu chvíli, až budeš jaksi nad věcí.
Dnes to ještě není.
W. 8.4.2005
Děkuju Ti mnohokrát, milá Wahlgrenis.
Přesně to jsem si myslela.
Chtěla jsem dnes vyjít ven do přírody, mám už svá místa, kde se hezky relaxuje.
Včera mě začalo bolet v krku, dala jsem si teda den volna, jenže jen co jsem vyšla ven,
jak mávnutím kouzelného proutku se mi to najednou zhoršilo, začaly mě bolet dokonce i zuby.
Bylo to strašné, musela jsem se zase vrátit domů.
A tak tady teď sedím, leju do sebe jitrocelový sirup a čekám, až to přejde,
protože ani nejsem schopná si bublinu kolem sebe vytvořit.
Musím myslet jen na bolest v krku a nevydržím chvíli na jednom místě.
Taky mě napadá, jak to vlastně je, když je člověk nemocný.
Kdybych se s bacilem v krku zavřela do bubliny, nestane se náhodou to, že bych se pak nemohla uzdravit?
To bych si tam izolovala vlastně i tu nemoc...
Díky za odpověď. Měj se krásně.
Limurhin 8.4.2005
Milá Limurhin,
v tuto chvíli je skutečně každá rada drahá.
Nemoc je - taky jsem o tom už psala - vždy informací duchovního rázu.
Všechno se dá vysvětlit.
Zkus kolem sebe šířit lásku, takovéto jak miluješ celý svět.
Přes takový ideálně naladěný kruh si zlá bytost netroufne.
Pak by měly ustupovat i zdravotní komplikace.
Nechtěj to ale uspěchat.
Teprve až budeš v pořádku, bez bolestí krku a zubů, můžeš začít kolem sebe pomalu nasoukávat bublinu.
Nejde to dřív.
Jedna moje známá měla v poslední době ukrutné bolesti břicha,
takové jako od strachu, ale nedovedla si je ničím vysvětlit.
A ani u lékařů na nic kloudného nepřišli.
Bylo to pro ni varování, kterému ale nerozuměla.
Hledala jsem souvislosti i jinde, u ní v rodině.
Člověk, vedle kterého žila skoro patnáct let, měl před sebou konec života.
Nechápala to, nevěděla, že to jsou hodiny, které zatím ještě tikají v její prospěch.
Mohla vyřešit spoustu problémů, ale nechala to tak.
Manžel jí skutečně zemřel...
To je jen takové malé ponaučení, že každá nemoc nám něco signalizuje, něco hlásí.
Ale jak si to dokážeme srovnat, to už záleží na nás.
W. 8.4.2005
Moc Ti děkuju, jsi poklad...
Limurhin 9.4.2005
Má milá Wahlgrenis.
Přeju Ti krásný den.
Víš, musím teď nad sebou pořád přemýšlet.
Sice jsem psala, že mě napadlo, že jsem si kdysi vzala život, ale ve skutečnosti jsem se tak nikdy nebrala.
Na sebevrahy jsem vždycky koukala tak nějak seshora, jako že to je ta největší pitomost, jak to, že to nechápou...
To já bych nikdy neudělala.
To se mě netýká.
To, co jsem se dozvěděla, mi úplně změnilo pohled na sebe samou.
Řekla jsem si, že se vlastně vůbec neznám.
Že nikdo nemůže porozumět sám sobě, když neví všechny souvislosti - svou minulost.
Jenže potom mi došlo - není to důležité.
Jsem jiná, stalo se, co se stalo, a proto jsem teď taková, jaká jsem.
Není ale nutné vědět, co bylo, protože hlavní je jít dál.
Stavím-li věž, musím začít od země.
Když ale chci v prvním patře postavit balkón, nepotřebuju vědět, jakou barvu měla čtvrtá cihla.
Snažila jsem se pochopit svůj tehdejší čin, ale nejde to.
Z té pozice, kde jsem nyní, prostě nechápu, proč jsem to udělala.
A snad je to dobře.
Nelze se vrátit do svého dřívějšího uvažování.
Musím se ale ptát, jak to tedy je se mnou a mě podobným?
Mohla by ses, prosím Tě, alespoň ve zkratce vyjádřit k otázce sebevrahů (to slovo zní strašně)?
Dá se to někdy smazat?
Můžu se někdy zařadit do toho bílého houfu, nebo budu navždy černá ovce?
S tím souvisí i otázka, jestli všichni spějí k stejnému cíli jen různě dlouho a jinou cestou,
nebo má každá duše svůj individuální cíl?
I když ta druhá možnost je docela zvláštní...
Děkuju Ti za odpovědi na mé zvídavé otázky
Limurhin
Milá Limurhin,
souvislosti, které se člověk dozví z minulosti, nebývají vždycky povzbudivé.
Ale už jsem tady psala mockrát, že nedoporučuji regrese, právě pro to zjištění, jak to bylo kdysi.
Ty ani dnes nemůžeš pochopit, proč jsi to udělala, ale jsi hodně daleko, když to máš tak zpracované.
To přirovnání k modré cihle je výborné.
Jdeš dál jako jiný člověk, vyzrálý člověk, vyzrálý právě tou zkušeností.
Už víš, že bys to nikdy neudělala...
Takových jistých lidí ale moc není.
Po takovém činu je nejpodstatnější nezůstat na tom místě.
Ale nahoru to nejde.
Sebevrah je tam pevně jakoby přivázán.
Čeká na kontakt s lidmi, čeká na jejich odpuštění.
Po tomto vysvobození teprve může postupovat dál.
Ptáš se na zatížení duše.
Záleží na tom, v jakém stádiu se právě nachází.
Je-li mladá, nezralá, může se narodit jako zvíře, za trest.
Vyzrálejší duše má jako člověk jisté problémy, není to nutně nějaké postižení na těle nebo na duši.
Ale problémy tam jsou...
Bylo by příliš jednoduché, kdyby po takovém neuvážlivém činu bylo vše hned smazáno.
Trvá to déle, někdy dva i tři životy, než je duše zase v pohodě.
Myslím, že na sobě musíš pozorovat také určité pozitivní posuny.
Už jen to, jak jasně víš, že tohle není ta cesta, je jasným znamením.
Ale neboj, jsi naše, nejsi černá ovce...
Máme Tě rádi.
© Wahlgrenis
13.04.2005
