WAHLGRENIS              

    

...věci mezi nebem a zemí...

 

 


     REGISTRACE       Přihlášení

Nikoho na toto téma neznám


Otázka:
Milá Wahlgrenis,
před chvílí jsem se Vám snažila napsat, ale můj pokus byl marný, objevila se mi chyba v posílání.
Nevím proč, ale měla jsem pocit, že někdo nechce, abych Vám psala.
Na Vaše stránky jsem narazila náhodou a potřebovala jsem Vám napsat, vypovídat se.
Já totiž nikoho jiného na toto téma nemám.
Už od svých patnácti nebo šestnácti let vnímám věci, které nikdo z mého okolí nevnímá.
Zpočátku jsem měla strach, ale už jsem se s tím za 3 roky trošku sžila.
Víte, cítím okolo sebe něco, o čem nevím, co je.
Mnohokrát se mi stane, že se otočím, protože vím, že za mnou někdo je, ale není tam nikdo.
Já přesto vím, že tam byl.
Myslím, že mi rozumíte.
Především večer mám tyto pocity a často se to mísí s pocity velkého strachu,
je to pro mě hrozně vyčerpávající a nevím, jak se toho zbavit.
Jindy se mi zase stává, že umím předpovědět budoucnost.
Věci, které vyřknu, se stanou, až mám někdy pocit, že jsem tu budoucnost ovlivnila já.
Často cítím, že jsem tu proto, abych splnila nějaký úkol, ale nemůžu ho najít.
Moc si přeju ho najít, ale nevím jak.
Připadá mi, že tyto schopnosti mi nebyly naděleny bezdůvodně, nevím, jak je využít.
Nikdy bych je ale nezneužila, tím jsem si jistá.
Potřebovala jsem Vám to napsat, protože to na mě všechno leží už strašně dlouho a já se toho musím zbavit.
Takové věci totiž nemůžu jen tak někomu říct.
Děkuji Vám za to, že jsem Vám to mohla napsat, ulevilo se mi.
Kdybyste měla někdy čas, napište mi prosím, co si o mě myslíte.
Děkuji Vám.
Eleonora

Odpověď:
Milá Eleonoro,
jsem ráda, že jsi mi napsala.
Není nic horšího než žít ve světě, kde se nemáš komu svěřit.
Tápeš a odpověď, kterou bys chtěla slyšet, nepřichází...
Rozumím Ti moc dobře.
Nebudu Ti popisovat, co si o Tobě myslím.
Není to ostatně nic divného...
Vím, že podobné pochybnosti má hodně lidí, jenomže je rozumově v sobě rychle utlumí.
Vlastně ani nedovolí, aby nějakým způsobem u nich zvítězily.
Zatím jsi ale na startu poměrně dlouhé cesty.
Vypadá to na náročná studia právnického (nebo obdobného) směru.
Možné je také umělecké zaměření studia, čímž si budeš plnit své sny.
Do cesty by Ti měla přijít velká láska, s kterou budeš plánovat budoucnost.
Ovšem něco se tady zkomplikuje.
Prsty v tom bude mít Tvá přítelkyně, které jsi do té doby bezmezně věřila.
Začne to obyčejnou lidskou závistí...
Dávej si pozor na lidi kolem sebe.
Buď opatrnější, snaž se předvídat jejich reakce.
Máš vedle sebe výborné ochránce, kteří Tě nikdy nenechají úplně padnout.
Není to zdání, ten pocit, který Tě pronásleduje.
Skutečně bys měla jejich existenci přijmout, i když s tím sama zatím trochu bojuješ.
Možná je to i tím, že kolem sebe nemáš nikoho, s kým by se dalo na toto téma mluvit.
Máš šanci, až pochopíš komunikaci s jemnohmotným světem, zrušit stereotypní pouta kolem sebe.
Život Ti zkrásní, najdeš nový rozměr všeho kolem sebe.
Ovšem je tady nebezpečí od lidí kolem Tebe, od Tvých nejbližších, kteří budou toto Tvé štěstí špatně snášet.
Mohla by ses dočkat řady nepříjemných podrazů.
Proto ještě jednou - buď na sebe hodně opatrná.
Ale nevzdávej to, ještě jsi vlastně ani nikam nedošla.
Dozvíš se prakticky odpovědi na všechny Tvé otázky i na Tvůj úkol do budoucnosti.
Jak se to dělá?
Postupy najdeš na těchto stránkách.
A není tady toho málo...
Přeju Ti hodně štěstí.
© Wahlgrenis 08.03.2005

Milá Wahlgrenis,
moc Vám děkuji za Vaši odpověď, velmi mě potěšila.
Psala jste, že to vypadá na náročná studia a měla jste pravdu.
Začínám se chystat na vysokou školu (nejspíš ekonomického směru), ale bojím se o přijetí.
Je to můj velký sen a já bych si ho ráda vyplnila už proto, že cítím, že mi pomůže nastartovat do dalších let.
Víte, žiju v malém městě a už od dětství jsem vždycky z okolí cítila nějakou nespokojenost nebo závist vůči mé osobě.
Přitom jsem nikdy nic nikomu neudělala.
Za celý svůj život jsem si ale nenašla pravého přítele.
Mám spoustu známých, ale nikoho, komu bych dala svou důvěru.
Na lidi jsem si začala dávat hodně pozor od té doby, co se mí rodiče rozvedli.
Myslím, že jsem kvůli tomu moc trpěla a přestala jsem důvěřovat i mužům.
Taky mám pocit, že jsem jakoby přeskočila spoustu let a přestala jsem si tolik rozumět s vrstevníky, což mi přetrvalo až do teď.
Mou nejlepší přítelkyní se ale stala moje maminka, a i přesto, že jsme matka a dcera,
mám pocit, že naše duše se znají už dlouho a měly jsme to štěstí, že jsme se našly.
Bez ní bych na tomto světě nejspíš nepřežila.
Fyzicky možná, ale po duševní stránce mě drží nad vodou jenom ona.
Můžu se jí svěřit i s tím, co cítím a nevidím, a ona mi věří.
Není ale na té stejné pozici jako já, a tak mi občas nerozumí.
Nějak jsem se rozpovídala, nezlobte se.
Někdy začnu a ono to padá samo.
Vlastně jsem se Vás chtěla zeptat na něco jiného.
V sobotu jsem opět navštívila Vaše stránky.
Pokaždé když to dělám a čtu si příspěvky, mám pocit, že se duševně otvírám pro jemnohmotný svět.
V okamžiku, kdy jsem se dívala na pomůcky a kyvadlo, dostala jsem pocit,
že u mě někdo je a že se mnou nutně potřebuje mluvit.
Prostě jsem se rozhodla uposlechnout.
Všechno jsem vypla a sundala jsem si z krku řetízek
(nosím ho už několik let, nikdy bych ho nesundala a najednou jsem pochopila, že je to moje kyvadlo)
a použila ho jako kyvadlo.
Už jsem to kdysi dělala a věděla jsem, že to je spolehlivé.
Ptala jsem se jestli tu někdo je potřebuje mi něco říct.
Odpověď pro mě byla strašná.
V neděli 13. 3. 2005 mám jet se svým otcem na hory a kyvadlo mi odpovědělo, že se má stát autonehoda.
Mně, že se nic nestane, ale můj otec bude ve velmi kritickém stavu.
Moje maminka chodí občas ke kartářkám a ty jí mnohokrát řekly, že ho čeká vážná nehoda.
Ten večer (v sobotu) jsem dostala přímo panický strach, brečela jsem, bylo to strašné.
Kyvadlo mi odpovědělo, abych tam nejezdila.
Můj otec na tyhle věci ale nevěří a vysmál se mi.
Řekl, že on pojede a já buď taky, nebo ne.
Přes týden jsem si už připadala jako blázen a protože už jsem nedokázala navázat kontakt, nevěděla jsem co mám dělat.
Rozhodla jsem se, že nepojedu, ale moc se bojím o otce.
Poslední dobou přemýšlím, jestli to není jenom můj výmysl.
Připadám si beznadějně.
Nezlobte se, že jsem zase obtěžovala, moc mi pomáháte Wahlgrenis.
Vaše odpovědi pro mě moc znamenají.
Děkuji Vám a mějte se pěkně.
Eleonora

Milá Eleonoro,
vím, v jakým zmatcích nyní musíte celá rodina žít...
Taková předpověď rozhodně nikomu klid nepřidá.
Dívala jsem se do pláství a řekla bych, že tam skutečně jistá pravděpodobnost nějaké krize je.
Ale je možné ji ještě odvrátit.
Nebudu přeskakovat.
Každopádně se tatínek nechává unášet iluzemi, dívá se na svět jako přes růžové brýle, něco si namlouvá.
Může to být i třeba to jeho řidičské umění - to, že se mu nikdy nic nemůže přihodit.
Jsou tady slzy a zlato do minulosti, jako že si uvědomíte, že přicházíte o hodnoty, které se penězi nedají zaplatit.
Je tady nutné zastavení (co jiného je havárie?) a souvisí s technickým vynálezem (auto?).
Muž, který bude přítomen, teprve v tomto okamžiku procitne, uvědomí si, jaké hodnoty v životě jsou rozhodující.
Sundá především masku, pod kterou se léta schovával.
Vypadá to, jako by si jeho ochránci s ním v tu chvíli už nevěděli rady.
Zřejmě je v životě příliš samostatný, má pocit, že nikoho nepotřebuje.
Pro něho by bylo ideální, kdyby na tuto cestu autem v neděli zapomněl a věnoval se třeba umění.
Doporučuji návštěvu nějaké galerie, kde na něho může sáhnout historie a cosi mu naznačit...
Jinak by opravdu mohl skončit jako oběť.
Vychází tady i samotná stará žena, snad maminka...
Věřím, že ke tragédii nedojde, ale jistá pravděpodobnost tady je.
Všechno je to ve Vašich rukou.
Osud se dá změnit, když na něm zapracujeme.
Ještě je tady jeden symbol - ještěr.
To znamená, že ve chvíli havárie bude tatínek posunut v uvažování do hodně vzdálené minulosti.
Tehdy nebyla žádná auta, nehrozilo nebezpečí v tomto smyslu.
Jak rád by byl, kdyby auta neexistovala!
To je myšlenka, která mu jako záblesk projde hlavou...
Zkuste s ním ještě promluvit.
W. 11.3.2005

Milá Wahlgrenis,
asi před týdnem jsem Vám psala o mém strachu z havárie, která se má stát mému tatínkovi.
Vy jste mi potvrdila, že tu opravdu nějaké nebezpečí hrozí, ale že můžu osud změnit.
Já jsem do poslední chvíle opravdu nic nezmohla.
Jediné, co jsem dokázala, bylo modlit se a prosit, aby se mu nic nestalo.
Mluvila jsem o tom tak často a s takovým strachem, že jsem měla potom pocit, že už se to snad ani stát nemůže.
Tatínek opravdu na hory jel, ale naštěstí se vrátil živý a zdravý.
Pro mě to moc znamenalo a moc jsem za to děkovala.
Nevím, jestli se mi osud podařilo změnit nebo ne, ale ať se stalo cokoliv, musím poděkovat i Vám.
Za to, že jste mi napsala, že nebezpečí je možné a to mě utvrdilo v tom,
že mám nadále poslouchat vše kolem sebe.
Za to, že jste se mi snažila pomoct, poradit mi.
Já si toho nesmírně cením a moc Vám za to ještě jednou děkuji, Wahlgrenis.
Eleonora 21.03.2005


© 2004-2020 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.