Jsou mimozemšťani také duše jako my?
Otázka: Tak se zase ozývám a zdravím Tě, milá Wahlgrenis.
Mám takový dotaz ohledně životů, které prožíváme a prožívat budeme.
Nevím jistě, jestli my tady na Zemi přímo souvisíme s ostatními formami života jinde ve Vesmíru.
Když mi bylo asi 6 let, navozovala jsem si takové zvláštní stavy.
Často, každý den, mnohdy i vícekrát denně jsem si v duchu kladla otázky: "Co je to život? Co jsou lidé? Proč jsou lidé?"
Takhle jsem si to řekla a pak pořád opakovala: "Proč jsou lidé, co je život, proč jsou lidé?...."
Několikrát za sebou, až jsem se dostala do zvláštního rozpoložení,
kdy jako bych vše pochopila, něco zásadního si uvědomila, nebo spíše začala uvědomovat.
Nedalo se to slovy moc vyjádřit.
Byl to stav absolutního přesvědčení, že vím, co tenhle svět znamená.
Teda ne úplně, anebo ano, ale nedalo se to úplně "pobrat" do té mojí lidské hlavy.
Slovy jsem si jen říkala: "Ne, tenhle život - to, co lidé nazývají životem - není v žádném případě to hlavní."
Měla jsem takovou "vizi" naší planety a vedle toho nekonečnou řadu jakoby nějakých "pořadačů"
- přeneseno do pozemského uvažování (něco jako hodně karet) - , které značily spoustu jiných možností.
Možností - to říkám teď, ale tehdy se mi hlavou honilo: Tenhle svět je jen jedna z myšlenek, přestav (!!), něčích nápadů (!!!).
Byla jsem v těch chvílích blízko velkému pochopení.
Ale nedonutila jsem se v tomto stavu jakéhosi vytržení setrvat příliš dlouho.
Vždycky jsem cítila něco v tom smyslu, jako že - už, už, teď to pochopím úplně, ale přerušila jsem to.
Bylo to totiž poměrně náročné na soustředění.
Poté jsem si třeba ještě ten samý den řekla: "Co je život?"
a opakováním otázky se buď dostala do toho stavu, nebo jsem cítila, že teď už to nepůjde.
Nebo, teď se mi nechce.
Nevím, jestli je to srozumitelné, ale není to, že bych si v duchu položila otázku a pak si na ni odpověděla.
Stačilo to víckrát opakovat a poté už to nebylo formou slov, ale silné myšlenky.
Mysl mi přitom "ulítla" kamsi mimo.
Je škoda, jak jsme si navykli přemýšlet v písmenech a větách, to není ono.
S tím se nabízí otázka:
Je to tedy tak, že naše duše se někdy za určitou dobu může "vtělit" i do existencí mimo tuto planetu.
Vím, že jsi už mnohokrát psala, že po smrti jsi buď hned zase člověkem, nebo jsi něčí strážný anděl...
Mám ale konkrétně na mysli "mimozemšťany"
(tenhle výraz se mi moc nelíbí - většinou si každý představí zeleného mužíčka s tykadly, ale Ty víš, co chci říct).
Jsou to duše jako ta naše, jen v jiné formě?
Nebo je to oddělený svět, který se vyvíjí samostatně?
Vlastně, jistě, že se vyvíjí samostatně, ale ptám se, jestli mimozemšťan byl také někdy člověkem?
Wahlgrenis, jsem ráda, že se s někým můžu o takové věci podělit, s někým to probrat.
Tak doufám, že tím prokoušeš..
Limurhin
Odpověď: Milá Limurhin,
tomu, co tady popisuješ, skutečně rozumím.
Taky vím, že se na toto téma není možné bavit každý den a s každým.
Samozřejmě že kromě našeho světa jsou tady desítky, stovky, tisíce jiných civilizací.
Jsou tady...
Jenže "normální" člověk si jejich existenci nepřipouští - protože: "Kdo je viděl?"
Nevím ani, jestli tento text dopíšu.
V podobných situací dochází často ke kolapsu počítače...
Uvidíme.
Sama jsem se dokonce setkala - už je to nějaký ten rok zpátky - s paní, který mi tvrdila, že je z jiné civilizace.
Nebylo to v Bohnicích, to bych chtěla zdůraznit.
Ta paní byla naprosto při smyslech, měla ke mně důvěru, dostaly jsme se možná trochu dál, než sama chtěla.
Vyprávěla mi, že je už hodně starou duší.
Nikdy ale nežila na tomto světě.
Sem byla seslána, aby tady šířila jisté myšlenky.
Proto je tedy šíří.
Nebyl důvod jí nevěřit, i když je mi jasné, že druhému člověku by to říci nemohla.
Pochopila jsem postupně i další souvislosti.
Do našeho pozemského života je třeba občas dostat nějaký impuls odjinud, aby se "to pohlo".
Co jiného jsou geniální obrazy, stavby, vynálezy atd.?
Zůstává nad tím občas rozum stát.
Jenže NĚKTERÉ mimozemské civilizace jsou mnohem dál a není pro ně problém cokoli takového udělat.
Někdy to berou jen jako zábavu.
NĚKTERÉ ale potřebují náš materiál k vlastnímu přežití.
Mohlo se totiž stát, že jejich nesprávným žitím došlo k ohrožení společenství.
Proto občas naprosto nepochopitelně mizí někteří lidé.
Třeba jdou přes přechod, ale na druhou stranu už nedojdou...
Zmizí.
Jako je černá díra ve vesmíru.
Nevím, jestli odpovídám na to, co jsi chtěla vědět.
Jsou to duše jako ty naše, jenže žily jinde, mají jiné zkušenosti, jiné znalosti.
Někdy se chtějí dorozumět, něco předat, vysvětlit...
S tím Tvým dětským uvažováním -
rozumím tomu tak, že sis svými nekonečnými otázkami dokázala odpověď "přitáhnout",
ale ještě jsi nebyla dostatečně zralá na to, abys jí dokázala porozumět a zpracovat.
To Tě ještě čeká.
Je mi jasné, že ten komunikační kanál s Tebou nebyl prakticky nikdy přerušen.
Oni jen čekají na vhodnou chvíli, aby Ti NĚCO vzkázali.
Neber to jako zasahování do Tvých záležitostí.
Co jsi Ty? Proč jsi tady?
Jsme všichni součástí vyššího plánu, o nějaké naše pozemské uvažování vůbec nejde.
Poslouchej své sny, svůj vnitřní hlas, buď otevřená informacím z vesmíru.
V pravý okamžik se dozvíš mnohem víc.
I to jméno je fantastické.
Zase ale není dobré chtít něco získat z těchto sfér násilím.
Musí se tam přistupovat opatrně.
Ne každý si to zaslouží, ne každý je hoden.
Vím, že Ty ses vydala na správnou cestu.
© Wahlgrenis
28.01.2005
