Zlé sny a duchové v našem domě
Otázka: Drahá Wahlgrenis.
Začalo to problémem s poprsím a pořád přicházejí věci, které bych s Tebou ráda probrala.
Je toho spoustu, o čem bych Ti někdy chtěla říct.
Jako bych našla nějakou jistotu v podobě Tebe a postupně se odhodlávala ptát se Tě na různé věci.
To, co píšu nyní, nespěchá, ale budu moc ráda, když se k tomu vyjádříš.
Už dlouho se rozhoupávám Ti napsat ohledně věci, věcí z mého dětství.
Docela mě to trápí, i když se musím přiznat, že s věkem se to vytrácí.
Jako malá jsem si neustále uvědomovala přítomnost cizích bytostí u nás doma.
Věděla jsem, že existují duchové a že je máme v domě.
Vlastně pořád jsem měla pocit, že mě něco honí, musím před něčím utíkat, schovávat se a mít se na pozoru.
Za celé dětství (asi do 11 let) jsem měla jen pár neutrálních nebo i pozitivních snů, většinou se mi zdály noční můry.
Typickou "postavou" v mých snech bylo jakési Zlo.
Cosi neurčitého, co mě strašně týralo a mučilo.
Bylo to jak fyzické tak psychické.
Sen, který se často opakoval, byl tento:
Ležím v posteli a vím, že na zemi na konci postele, u nohou, je to něco zlého.
Bála jsem se, ale pak jsem se přemohla a řekla si, že s tím musím bojovat.
Naklonila jsem se nad okraj postele a jako bych se s tím něčím bila.
Nebylo tam nic vidět (vlastně se vše odehrávalo ve tmě,
ale chci říct, že to "zlo" nemělo konkrétní tvar, podobu), ale bylo to hmatatelné.
Jako bych se prala se spoustou rukou a možná i nohou..
Věděla jsem, že proti tomu nic nezmůžu, ale pořád jsem se dál a dál pokoušela.
Další sen se opakoval ještě častěji, jen těžko se to dá takhle zpětně odhadovat,
ale řekla bych, že mě provázel tak 3 roky někdy den co den třeba celý měsíc, pak zase s menší intenzitou atd.
Ulehala jsem do postele a věděla, že to zase přijde...
Byl to tento sen:
Vstanu večer z postele a chci jít za rodiči do ložnice lehnout si k nim na manžel. postel.
Musím ale přejít přes 1 pokoj, kde je starožitný stůl, kolem kterého musím projít.
(Odehrává se to tedy v našem bytě, vše je jako ve skutečnosti.)
Jak tak procházím, něco mě stáhne pod ten stůl a začne mě to trápit.
Nevím, jak to slovy vyjádřit.
Jako by mě to bilo a zároveň jsem trpěla i psychicky pouhou přítomností tohoto čehosi.
Vidět opět nic nebylo, jen temnota.
Zase jsem ale cítila, jak se mě něco fyzicky dotýká.
Nebyl to stejný pocit, jako v předchozím snu, ale ta "zlá věc" je nejspíš jedno a to samé.
Akorát v 1. případě jsem se cítila silná a bojovala jsem a ve 2. jsem se nepokusila nijak vzdorovat.
Ten trýznivý pocit, jaký jsem měla v onom snu pod tím stolem, jsem si byla schopná navodit občas i v bdělém stavu.
Dá se říci, že i když jsem věděla, že jsou to sny, cítila jsem přítomnost toho "zla" i v reálu.
Toto se odehrávalo asi nejvíce kolem 4., 5., 6. roku, ale to jsou jen odhady, které mohou být zkreslené.
Nejsem schopna to určitě ohraničit.
Za celého dětství jsem tedy pořád před tímto zlem utíkala.
Když jsem šla v domě po schodech, pořád jsem se ohlížela, nechodila jsem, ale vždy jsem běžela.
Vnímala jsem to i v bytě.
A trochu jsem si to i spojovala s duchy, o kterých jsem vždy byla přesvědčena, že s námi žijí doma.
Věděla jsem, že jsou dobří a zlí duchové a v našem bytě jsem vnímala spíše tu negativní část.
Abych pravdu řekla, do teď jsem pořád taková vyplašená, nemám zkrátka klid.
Jako bych tušila, že je tu cosi před čím prostě neuteču a rozhodně to není nic dobrého.
Prosím Tě o tvůj názor.
Nespěchá to. Vím, že máš práce nad hlavu.
Hela
Odpověď: Milá Helo,
Tvé strachy, které popisuješ, si také dobře uvědomuji z dětství i ze snů.
To, že jsi měla strach projít kolem starého stolu do ložnice rodičů, je jasné.
Duchové tady byli.
Ostatně i dnes jsou s námi a vyhledávají taková místa, kde je jim dobře, kde mají trochu přistínění.
(Mimochodem - nepřála bych Ti zažít, co jsem prožila, když jsem Tvůj text překlopila sem a poprvé ho četla...
Přišli se na mě taky podívat, co tomu jako říkám.)
Pokud bys chtěla s nějakými duchy "mluvit", určitě je najdeš v rozích místnosti, za nábytkem,
mohou se schovávat za těžkými závěsy, v pootevřených šatních skříních nebo komorách,
líbí se jim také stoly, které mají dlouhé ubrusy.
Mají totiž pocit, že by mohli být viděni, tak hledají skrýš.
Tvé dětské oči je tenkrát zaregistrovaly, a nejen to.
Vnímala jsi i jakési projevy zla, které ale mohly pramenit spíše z neznalosti a nejistoty, co to vůbec je.
Vůbec se také nedivím tomu, že máš dodnes zvláštní pocity a strach.
Nemáš totiž tento problém zpracovaný.
Ti duchové tady s námi žijí, jde jen o to, jakou hranici jim povolíš a kam až budou moci jít.
Pokud vnímají Tvůj strach, pokoušejí Tě samozřejmě už jen proto, že se jim líbí, když se bojíš.
Naopak kdyby viděli, jak jsi přímá a nebojácná, přestalo by je cokoli takového bavit.
Popisuješ sice své sny, ale stejně jako já máš pocit, že to byly spíše snové vize.
To, co může přecházet ze skutečnosti do snu.
Zmiňuješ přesně raný věk svého dětství, kdy jsi takové události zaregistrovala.
Ano, v těchto letech jsou děti na tyto projevy mnohem citlivější, vnímají tento "jiný" svět,
ale před strachem z dospělých, že by byly zesměšněny, o tom raději s nikým nemluví.
A pak je zapomenou.
U Tebe je super, žes je nezapomněla.
Mohlo by se tady tedy začít budovat...
Ostatně píšeš v samém závěru, že máš pocit, že před tím neutečeš.
Ano, neutečeš.
Bylo by docela dobré, abys odhodila všechny ty strachy a začala s těmi bytostmi opravdu mluvit.
Jednak bys jaksi formálně přijala jejich existenci a současně bys zjistila, co vlastně po Tobě chtějí.
Možná je to něco zásadního, kvůli čemu nemohou odejít tam, kam patří.
Určitě si Tě vybrali jako vhodného kandidáta na tuto komunikaci,
takže by sis toho měla vážit a přistupovat k tomu s jistou odpovědností.
Neměla bys je zklamat.
Těch návodů, jak s tím začít, je tady spousta.
Hlavně se neboj a začni s tím.
Vím, že bys raději poprvé s někým, kdo to umí, ten strach je asi hodně silný...
Pokud si nejsi jistá, že strach skutečně překonáš, nemělo by smysl se do toho nutit.
Ráda Ti pomohu - třeba se uvidíme na nějakém příštím semináři na toto téma.
© Wahlgrenis
12.01.2005
Milá Wahlgrenis.
Děkuji za odpověď.
Víš, někdy mám chvíle, kdy mě napadne, že vše zveličuji a něco si namlouvám.
Ale je jisté, že duchové jsou realita tak jako bytosti živé.
Je pravda, že se musím zbavit strachu a začít s tím něco dělat.
Teď v poslední době mám čím dál tím víc pocit, že když už o nich vím tak dlouho, nemohu je ignorovat.
Plánuju si komunikaci s jedním z nich, připadá mi, že si o to naprosto říká.
To jsou takové momenty, kdy mi nesmyslně padají věci z rukou,
praštím se o lampu, nebo kdykoliv si vezmu do svého pokoje nějaké pití,
můžu si být jistá, že to rozliju (už mám celý flekatý koberec).
Vlastně myslím, že už jsem s ním kontakt kdysi navázala, zdálo se to na delší dobu a vhodných příležitostí je jen málo.
Jde jen o to se s tím vyrovnat a nebát se.
Určitě dám vědět, jak se to vyvíjí. Měj se hezky
Hela 13.01.2005
