Mohu oslovit dušičku syna?
Krásná Wahlgrenis,
děkuji, že mohu být s Tebou, že mohu být s Vámi,
a skoro denně se začítat do písmenek v inspirativním deníku psaném životními příběhy tolika lidiček.
Moc si toho vážím a děkuji.
Poslední dobou často přemýšlím o velké změně, která se udála v mém synkovi.
Pokud dovolíš, nastíním na pár řádcích náš příběh.
Dnes se dívám na to, jak živé a vitální dítě, jedničkář ve škole, se s přicházející pubertou změnil a naprosto se zastavil a ztratil se sám v sobě.
Má 14 let a je v osmé třídě.
Minulé pololetí donesl na vysvědčení dvě dvojky a najednou mu hrozí čtyřka a trojky.
Činí mu problém dát si věci do školní brašny, psát ve škole látku do sešitu, napsat úlohy, převléknout se, už samotný pohyb je pro něj problém, komunikace s námi je problém.
Přidružil se ke starším klukům u nás na vesnici a zahrává si s cigaretami, je apatický, bez zájmů, mrtvolka s nepřítomným pohledem, loutka na drátcích, snad jen je.
Změna je opravdu dramatická.
Miluji ho celým svým srdcem a cítím, že je v něm velký potencionál, že je v něm tolik dobrého, kreativního a tvůrčího.
Vše čeká jen na vyzvednutí jako ukrytý poklad v zemi.
Dnes se bavíme o budoucím zaměstnání a dostavuje se jen pocit nicoty, marnosti a nejistoty.
U něho se momentálně nenachází ani zrníčko snahy a ctižádostivosti.
Myslela jsem si, že když mu poteče do bot, že zmobilizuje svoje síly a postaví se k životním výzvám, vybojuje si svoje místečko na slunci.
Vzpomínám si na svoji negativistickou pubertu, na to, jak jsem se neměla ráda a vnímala se jako nehezká a silně nesebevědomá.
Tolik jizviček na duši mi dospívání a můj přístup k sobě způsobilo a tolik úsilí mě stálo se začít z nich postupně ozdravovat.
Chápu, že se mému synovi nelíbí společenské zřízení, nechce být jen robotek (R.U.R.), nelíbí se mu, jak se žije, jak je život většiny řízený pár lidmi s mocí,
nelíbí se mu ta ovečkiáda, která se předvádí dnes a denně – všechny ovečky pěkně v řadě, nejlépe ve stejném mundúrku, se stejnými názory, přitakávají tupě nápadům těm nahoře, choulí hlavu mezi ramena, nedá se přeci nic dělat, život obyčejné ovečky je v rukou ovčáka, bé, bé, bé.
Asi se toho od revoluce tolik nezměnilo, nevím.
Náš syn však musí pochopit jedno důležité – jen zde na zemi s fyzickým tělem a všedními starostmi může zvládnout své úkoly.
Život může být pestrobarevný i se všemi těmi povinnostmi, může být dokonce svobodný a volný, je to jen o myšlení a postoji k životu.
Milá Wahl,
tak ráda bych toto vše našem chlapci řekla, trápí mě jeho přístup k sobě a životu, zbytečně si způsobuje velké problémy.
Dnes méně vidí a méně slyší, vše má zastřené, je takový šnek v ulitě (ano, toto nám přinesla puberta), který dokáže tasit drápky, když není něco podle něho.
Wahl, prosím, myslíš, že bych si mohla se synkem promluvit na úrovni duše a zeptat se, co ho vlastně trápí, proč je z něj Šípková apatická Růženka, co cítí, vnímá, jaký to má skrytý význam?
Snažím se s ním mluvit, ale má zamřížováno.
Mám takovou představu, že bych se naladila na jeho dušičku někdy v noci, když bude jeho fyzické tělo spát, připravila bych se na to, zklidnila a uvolnila a pak bych jeho dušičku poprosila, zda by mohla přijít.
Byl by to rozhovor na úrovni Vyššího Já a myslím, že by mi to pomohlo leccos pochopit a jemu třeba se najít, třeba by se objevil i náznak budoucího profesního směřování.
Ukazuji mu doma, že mám ráda lidi, svoji práci, zájem o praktický všední život, užívám si krásy života, přírody, dnes po práci masíruji rodinu a známé, je to taková srdíčková záležitost, která mě velice naplňuje.
Vše toto může syn vidět.
Mám s manželem krásný pevný vztah, i to může vnímat.
Je to málo?
Mám občas pocit, že jsem zklamala a měla jsem postupovat ve výchově jinak.
Milá Wahlgrenis, myslíš si, že mohu oslovit dušičku mého syna?
Pokud ano, prosím, jak?
Nebo mi poradíš, kde moje dítě zabloudilo?
Najde se?
Krásná Wahlgrenis,
mám Tě moc ráda a posílám srdíčkové pohlazení Tobě i všem čtenářům.
Aurelia 17.04.2009
Milá Aurelio,
to, co nyní prožívá Tvůj syn, není tragédie.
Je to poměrně běžný stav, kdy "dítě" nechce vstoupit do role dospělého, protože by musel tento dospělý svět přijmout.
Mnohé se změnilo, něco mu dochází, něco se už nikdy nevrátí.
Přicházejí deziluze.
Nedávno jsem na tohle téma mluvila, chybí tady autority.
Není nikdo, komu by se dnešní mladí lidé chtěli podobat.
Svět dospělých - to musím esebekriticky přiznat - se naplnil tím nejhorším.
Pokud Tvůj syn nechce být také takový, musí se odlišovat.
A to dolišování se mu, jak se zdá, docela daří.
V škole se zhoršil, nemá žádné zájmy, líbí se mu společnost starších kluků...
Tohle je složitý proces, samozřejmě.
Obejít se ale nejspíš nedá.
Ptáš se na komunikaci s jeho duší.
Ano, viděla bych to jako dobrou cestu.
Počkej si, až bude v klidu, to znáš...
Jen bych doporučila komunikovat přes "telemost" - tedy Tví ochránci by měli navázat komunikaci přes jeho ochránce a teprve potom by se oslovila jeho duše.
Pokus se pochopit jeho další směr, on není zlý, jen zatím hodně tápe.
Těžko hledá někoho, koho by se chytil, kdo by byl současně i pro Vás jako rodiče přijatelný.
Tady se neshodujete.
Je ve věku, kdy musí bojovat, bylo by divné, kdyby se hned zařadil tam, kde ho chcete mít.
Myslím, že tohle znají všichni rodiče.
Je nutné přežít, vydržet...
Hledá nové jistoty, nový program.
Věř, milá Aurelio, že se sem budeš také časem vejít.
© Wahlgrenis
17.04.2009
Mila Wahl,
chcela by som napisat par riadkov pani Aurelii, ktora momentane riesi zmenu syna, ktora nastala v puberte.. ak teda mozem...
Mila Aurelia,
citam tvoj pribeh a vidim v nom vela podobneho, co som prezivala ja s mojim synom...
Tiez bol dobry ziak, na vysvedceni mal vzdy dobre znamky a zrazu sa vsetko zmenilo...
Prisiel do 9. rocnika a zostal celkom iny.
Mozno to bolo sposobene aj tym, ze sme sa prestahovali do ineho statu, urcite tam zohravala rolu aj tato situacia, no tesil sa a zo zaciatku to zvladal dobre...
Ale takisto natrafil na starsich kamaratov, s ktorymi skusal nieco nove... cigarety, uricte tam bol aj nejaky alkohol.
Zrazu boli zle znamky, zle spravanei, problemy v skole, chodil domov o deviatej vecer, prestal sa ucit a nezaujimalo ho celkom nic.
Presne ako to pises ty, robilo mu problem vymenit si zosity na druhy den, na vsetko, co sa mu nepacilo, reagoval podrazdene a niekedy za agresivne...
Trpela som, plakavala, trapila sa.. rozmyslala, ako mu pomoct dostat sa zas naspat..
pretoze vo svojom vnutri je dobry, mily, nikomu by neublizil, proste je fakt dobry clovek... ale nic nepomahalo.. mal svoj svet, nechcel ma tam pustit.
Myslim, ze tapal presne ako teraz tape tvoj syn.
Cely svet sa mu zdal nespravodlivy a zly.
Daval to najavo tymto sposobom.
Na to vsetko sa zalubil do dievciny a vsetko sa gradovalo...
Kazdy vecer som zaspavala s tym, ze bude lepsie a stale som cakala.
Milovala som ho a samozrejme aj milujem celym svojim srdcom...
Potom ho prijali na gymnazium, ale problemy zacali opat.... a ja uz som nieekdy bola v koncoch, napriek tomu som stale verila, ze bude lepsie.
Z gymnazia odisiel, nechcel tam byt a vybral si inu skolu, na ktoru ho od polroka zobrali... teraz chodi na skolu a myslim, ze je to uz lepsie... myslim, ze nasiel sam seba a nase cesty sa znova zacinaju spajat.
Prosila som Wahl, nech mi poradi, pomoze a myslim, ze mi pomohla, zacala som sa na to vsetko pozerat inymi ocami...
Povedala mi... aby som ho nechala, proste mi povedala, ze je uzasny...
A ja viem, ze je...este stale sa sem tam potrapime kvoli nejakym jeho "pruserom", ale pozeram na to inak.... tym ti chcem vlastne povedat, ze tvoj syn sa vrati spat, neboj sa.
Vsetko zvladnes a on pochopi, kadial vedie jeho cesta..
Mozno sa parkrat popali, ale pride den, ked sa mu znova rozsvieti a vsetko bude dobre... hovoris, ze sa vobec ani nezbada, ked mu tecie do topanok... presne to som si hovorila aj ja...
Ale pravdepodobne mu do tych topanok este poriadne netecie... az to naozaj pociti, spamata sa.. ver tomu..
Ver v neho, ver v seba v lasku matky k synovi a v lasku syna k matke.
Je v nom, ale teraz je v obdobi, ked to vnima celkom inak...
Co som sa ja natrapila, mozes si precitat moj pribeh, je na strankach Wahl.
Niekedy som ho nenavidela, inokedy milovala a niekedy som ani ja sama nevedela ako dalej...
Je to cesta, ktora ta posunie dalej.
Viem, je to tazke, ale naozaj pridu lepsie casy... deti tym musia prejst... on je proste iny, nechce byt zaradeny v tom dave obycajnych ludi, ktori na vsetko prikyvuju a suhlasia..
Ma svoju pravdu, svoje nazory.
Pride cas, ked to vsetko obaja prekonate a znova budete vedla seba kracat s usmevom na tvari....
Placem, ked to pisem, lebo presne viem, co prezivas.. ach ani nechcem na to spominat... ale uz sa niekedy nad tym aj pousmejem... a uvidis, ze sa raz nad tym vsetkym pousmejes aj ty.. neber to ako tragediu, on sa v zivote nestrati... skor sa stratia ti, ktori kracaju s davom...
s laskou a pokoru
Dadika 17.04.2009
