WAHLGRENIS              

    

...věci mezi nebem a zemí...

 

 


     REGISTRACE       Přihlášení

Limurhin vyprovodila ducha


Ahojda Wahlgrenis.
Musím Tě opět, už po tolikáté, poprosit o pomoc.
Jen ještě na okraj:
Před nedávnem, jak víš, jsem nakousla jedno téma, a sice mimozemské civilizace.
Chtěla bych Ti jen říct, že odpověď začíná přicházet.
Není důležité psát momentálně nějaké konkrétnosti, takže jen naznačím.
Byla jsem dovedena k jistým informacím a k jednomu symbolu, který mi připomněl, že právě ta nejabsurdnější náhoda přichází jako naprosto absolutní ujasnění všeho předešlého.
No, řekla jsem, že nebudu psát konkrétnosti, protože o tomhle tento mail být opravdu neměl, jenže bez nich to také nejde.
Zkrátka minulé věci se utvrzují a novou dlouhou cestu otvírají...
Teď už vážně k tomu, co jsem původně chtěla.
Jistě si pamatuješ na mou ne zrovna milou přímou konfrontaci s jednou ne zrovna dobrou duší, co se jí ode mě nijak zvlášť nechce.
Je to už delší doba, co jsi mi odkryla důvod jejího pobytu zde.
Za ten čas, který mezitím uplynul, jsem si "pouze" urovnávala a třídila myšlenky.
Asi Tě zklamu, když Ti povím, že jsem nebyla od té doby schopná se dostat do bubliny.
Nejspíš si říkáš, že jsem jak neposlušné děcko, které sice maminku poslouchá, když mu říká, že na silnici mu hrozí nebezpečí, ale pak jde a klidně si vedle jezdících aut hraje s míčem.
Samotnou mě mrzí, že to tak protahuji.
Není sice pravda, že bych se o ochr. bublinu nepokoušela, ale mám s tím docela problém, asi jsem také ještě neudělala vše, co je v mých silách.
Zvláštní, osmičková poloha mi šla skoro okamžitě a bublina ne a ne.
Možná je to tím, že vím, že až se to povede, bude vše mnohem snazší a bude scházet menší krůček k poslání toho ducha, kam patří.
Kvůli tomu právě asi tu bublinu MOC chci - v tom je ten problém.
Nevím proč, ale stále cítím, že bublina mi dosud ještě nebyla přána.
Musím si ji opravdu zasloužit.
Nebo on mi ji nepřeje......
Také jsi říkala, že ideální by bylo vytvořit si ji v přírodě, kde by na mne nic nepůsobilo.
Problém je v tom, že vliv tohoto ducha není podle mě omezen jen v prostorách bytu, i když tam je nejsilnější, myslím, že alespoň nějakou částí je stále se mnou, u mě, ve mě..(?!)
Nicméně jsem si teď "nařídila" přípravný program na jeho odeslání do správných sfér.
Pochopitelně nehodlám nic podnikat bez souhlasu ochránců a bez "zavření se" v bublině.
Cítím, že už nadchází jistý čas a já si můžu vybrat - buď si budu dál jen tak třídit myšlenky, nebo už začnu aktivně něco dělat.
Volba je jasná.
O co Tě vlastně žádám?
Před asi 2ma týdny jsem si jen tak, jako obvykle kreslila.
Napadlo mě, že nakreslím náčrt aktuální situace s mým duchem (vzpomínáš si?).
Vyšla z toho hned série obrázků.
Pochopila jsem z toho, že jeho pomoc je na dosah.
Zbývá jediné - poslat ducha z minulého života, kam patří.
Až poté mi bude dopřána slíbená pomoc.
Dále z nákresů vyplynulo varování - nechci své ochránce nijak podceňovat, ale jako by mi něco říkalo, že tento duch je silnější než oni.
Vlastně přesněji spíš - jeho vliv je silnější - jako by byl u mě blíž než ochránci.
A to je to.
Právě teď, když se cíleně připravuji na tuto "akci", oni se mnou vůbec nemluví.
Nemohu se k nim dostat.
Cítím, že nejsou se mnou.
Má prosba na Tebe:
Kromě souhlasu ochránců a bubliny potřebuji několik ujasnění ohledně toho, co se tehdy v minulu stalo.
Nemohu ho poslat "na druhý břeh", když nebudu chápat celou situaci z onoho života. Jak jsem se pokoušela už dříve udělat si v tomto příběhu jasno, zavládlo spíše více zmatků.
Můžeš mi Ty, prosím Tě, říci, zda příběh této duše souvisí nějak s životem, kdy jsem své vlastní dítě odvedla z tohoto světa?
Při jedné komunikaci vyšlo najevo, že by snad on měl být jeho tehdejším otcem.
Tohle se mi ale nezdálo - nezapadá to do sebe.
Teď také vím, že se často míchal do mé komunikace s ochránci - nedokázala jsem tomu zabránit.
Asi si dovedeš představit potom ten chaos.
Nevím, co z údajů, které jsem zjistila, je skutečně pravda.
Prosím, můžeš mi ještě potvrdit, jestli také on odešel ze života dobrovolně?
To je spíš taková má domněnka.
Víš co mě také napadlo?
Asi není vždy nutné komunikovat přímo s duší, chci-li ji poslat "tam nahoru".
Mám pocit, že stačí zavolat příslušného anděla.
To se mi jeví jako mnohem schůdnější cesta.
Jde přeci o to, aby duše pochopila situaci.
Buď jí to tedy vysvětlím osobně a ona odejde, nebo se jí ujme anděl a v tu chvíli je tam kde má a jasné jí to je také.
Jenže v tomhle případě, je asi nutné nějaké to usmíření s tím duchem, je to tak?
Asi bude chtít mluvit přímo se mnou.
Nejsem si jistá, jestli jsem napsala to, co jsem chtěla.
Mělo to být krátké, to se nepovedlo.
Doufám jen, že je to alespoň trochu srozumitelné.
Moc dobře víš, co k Tobě cítím.
Nemá smysl psát, jak jsem Ti za vše vděčná a jak Tě mám ráda.
A nemysli si, že se to změní, když mi s tímhle neporadíš.
Chci říct, že plně pochopím, pokud se budeš chtít od tohoto případu distancovat.
Já vím nejlíp, jak to se mnou není vůbec lehké...
Limurhin 22.09.2005

Má milá Wahlgrenis.
Myslím, že duch je tam, kde má být.
V noci z neděle na pondělí jsem si vytvořila ochr. bublinu (alespoň myslím) a dnes - respektive v noci ze včerejška na dnešek - jsem dostala svolení k rituálu na odeslání duše do sfér, kam míří mrtví.
Ještě jsem si nepotvrzovala, jestli se to skutečně podařilo, ale tuším, že ano.
Abych řekla pravdu, docela mě to vzalo.
Teď už jsem jakž takž v pohodě, ale v noci to bylo horší.
Svolení k rituálu jsem dostala, když jsem šla spát.
Nařídila jsem si budíka na 3:21 (to jsou mě velice sympatická čísla, nezkoumala jsem, jestli se hodí k tomuto účelu, šlo mi jen o čas někde mezi dnem a nocí).
Vstala jsem a než jsem začala, bylo už po čtvrté.
Zdrželo mě zapalování svíček.
První sirku jsem totiž zlomila a druhá se zase vůbec nezapálila.
Škrtala jsem s ní asi 5krát, hlavička se jí úplně obrousila - a to jsem měla speciální sirky, se kterými stačí krabičku jemně pohladit a už hoří.
Tahle ale nechytla...
To mě nenechalo v klidu a hned jsem to chtěla zabalit.
Ptala jsem se tedy ještě znovu, zda mám rituál teď a tady provézt.
Odpověď byla kladná.
Teď už sirka chytla hned a jak jsem svíčky zapalovala, začínalo pršet.
Nevím proč, ale řekla jsem si, že ten déšť k tomu patří.
Mluvila jsem k tomu duchovi.
Snažila jsem se mu vysvětlit situaci.
Potom přišlo to hlavní - zavolala jsem mu šedesátého anděla.
Jak jsem ho volala, po chvíli mi začal stoupat mrazivý chlad z dlaní, věděla jsem, že má slova už našly ty "správné uši".
V tom se silně zahřmělo, resonovaly okenní tabulky a mnou projel nepopsatelný "pocit".
Náznakem bych to shrnula do tří slov: nadnášející-mrazení-brnění v celém těle.
Trvalo to asi 30 sekund a pak jsem se ještě dlouho cítila dost zvláštně.
Byl to neskutečně silný zážitek, úplně jsem se rozbrečela.
A nebyl to takový ten pláč jako z příjemného dojetí.
Padlo hodně slz....
Za chvíli přišel další hrom a v tom mě blesklo hlavou.
Je konec.
Zhasnout svíčky.
Rituál je u konce.
Pozhasínala jsem a v mžiku začal déšť slábnout.
Zaznělo ještě pár slabších a slabších a úplně slabounkých zahřmění, déšť utichal, byl klid, už nepršelo.
To už jsem opět ležela v posteli.
Původně jsem si představovala, jak se rozjasním, až bude duch pryč, jak budu okamžitě šťastná.
To se nedostavilo.
Ležela jsem v posteli a do smíchu mi vůbec nebylo.
Měla jsem, pořád mám, v paměti ten hrom, ten pocit, ten nezastavitelný pláč...
Vkročila jsem někam, kam běžný život nesahá.
Jako bych stála na mostě mezi mrtvými a živými.
"Nekompromisní samozřejmost" napadalo mě stále, když jsem chtěla rozebrat onen pocit.
Opět mě to utvrdilo v tom, jak tento celý "reálný" svět jde mimo.
Nikdo si nic neuvědomuje.
Spousta lidí, pořád ještě většina, vidí tak maličkou část, zlomek ze skutečnosti.
A tato skutečnost tu je, ať chceme nebo ne, ať si ji připouštíme nebo ne.
Je tak nekompromisně samozřejmá.
Neptá se, jestli někdo věří, prostě je.
Limurhin 22.09.2005


© Wahlgrenis 22.09.2005


© 2004-2020 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.