Vystudovala jsem medicínu, jako Dušan...
Milá Wahl ...
dovoluji si napsat Vám email a poprosit o pomoc a radu...
Vím, že mailů dostáváte opravdu moc a nerada bych Vás obtěžovala zbytečně s něčím, co mohu vyřešit bez pomoci..
Vaše stránky jsem objevila zvláštní náhodou
a příběhy a hlavně Vaše odpovědi, které jsou hluboké, empatické a lidské mě zasáhly natolik, že nemohu než nezkusit tuto cestu.
Musím napsat trochu zeširoka, abych dobře nastínila situaci a podstatu věci...
Vždy jsem byla racionální až materialisticky založená, odsuzovala než až tak cokoli mezi nebem a zemí, ale jakoukoli církev (nedavno jsem se dostala k Oshovi a zjistila jak krásně popisuje to tak jak jsem to vnitřně cítila) a víru ve smyslu církevním jako příliš jednoduchou cestu pro ty, kteří ji nedokážou najít sami...
A takový ten "něcismus"-tj. věřím v "něco" mi připadal trochu směšný.
Takže východiskem je rozpitvat skutečnost až na detaily, být na tomto světě k něčemu dobří a žijme s čistým štítem - takové bylo mé černobílé vidění dospívající intelektuálky:)) a možná i proto jsem vystudovala medicínu.
Zkrátka smyslem života je život sám...
toto vše nepíšu kvůli nějaké polemice, píšu o sobě... postupně jsem zjistila, že je to trochu barevnější, připouštěla jsem si intuici (která mě při každodenním setkávání s životem a smrtí několikrát překvapila-je to šestý smysl? něco mezi nebem a zemí?)
Pro příklad několikrát v životě jsem poslechla náhlou intuici a vyplatilo se mi to.
Dalo to mému životu nový směr - ostatně takto "náhodou"jsem se seznámila se svým mužem, a věřím, že v té chvíli, kdy jsem odpovídala na jeho inzerát, při mě někdo stál.
Jsme pro sebe stvoření....cítím to tak.
Z jiného soudku-několikrát se mi stalo, že jsem měla pocit, že někdo umře a bylo to tak.
I v práci, i v rodině.
Vybavila jsem si to i zpětně.
Nebyl to tak intenzivní zážitek, jako popisuje anesteziolog Dušan, ale vícekrát jsem měla takový zvláštní pocit.
Naposledy - to bylo asi nejsilnější - přesně před dvěma lety, když mi za dramatických okolností zemřela stejně stará sestřenice (30 let) - tehdy jsem byla v St. Tropez se svým přítelem (nyní manželem) a v tom krásném přístavu, který vidíte ve filmech o četnících s Funesem jsem viděla na moři černou jachtu a sevřelo se mi srdce.
Večer mi přišla SMS s odesilatelem z jejího telefonu, ale display byl prázdný.
Za dva dny, když jsme se z Francie vrátili, jsem se dozvěděla, že ten den zemřela....
Náhoda?
Jak píše Dušan-zkusit to nějak "kultivovat", otevřít obzor do světa, který není vidět?
Postupně jsem změnila svůj pohled na svět a věřím, že není jen ten, který vidíme.
Jen nevím, kudy a jak se mám vydat a jestli otevírat dveře, možná mi to ani nepřísluší.
Vzhledem ke své profesi bych možná měla zůstat racionální a materialistická:))
Navíc jsem se při pokusech o získání nějakého "esoterického vedení"
a hledání "učitele" už spálila a narazila na poněkud sektářský přístup, který mě k materialismu vrací.
Vymývání hlav a tvrdý byznys totiž vrací k jistotě skepticismu.
To, co nelze dokázat, lze dobře zpeněžit a na důvěře podlomených duší, které doopravdy potřebují spíše psychoterapii a antidepresiva se dobře vydělává....
taková je má osobní negativní zkušenost.
Nechci to ale vzdát.
Kudy se mám vydat?
Nevím, zda jsem schopna to zvládnout sama - např. meditace se mi moc nedaří, neumím se koncentrovat a zklidnit....
Těžko se dostávám do alfa stavu, natož pak někam dále...
Zkoušela jsem ale tvou mapu a s kyvadlem se mi to daří.
Nevnímám to jako nějakou hru, to tedy rozhodně ne...
Nyní řeším několik témat ve svém životě, která sama těžko zpracovávám, možná mi budeš umět pomoci a poradit...
Věřím totiž, že kdybych šla do hloubky sebe, směr bych zřejmě našla, ale po povrchu (s klasickou psychoterapií) se mi to zatím nedaří.
Možná je to karmická věc, nevím.
Nikdy jsem regresi nezkoušela (skepticismus a strach-i s výsledku, i z toho, že narazím na šarlatána).
Mám potíže s láskou k nevlastním dětem.. v modelu střídavé péče, kdy v pravidelných intervalech pečuji o dvě manželovy děti z prvního manželství (jehož rozpad způsobila bývalá žena-vím, že to není dobrá bytost, prostě to vím) jsem "nevlastní mámou".
Je to pro mě náročné, přesto, že to navenek zvládám vcelku dobře již více než dva roky.
Máme se s dětmi rádi, považují mě za autoritu, kamarádku, přesto se přijdou i pomazlit.
Zkrátka fungujeme jako jedna ze dvou rodin, které mají.
Nicméně na dětech se rozvod dost podepsal - jedno z dětí je mírně neurotické a druhé těžko zvladatelné - což mě na rozdíl od "pravých rodičů" stojí více sil a citových investic, bere mi to spoustu energie.
Je to jistě proto, že je to jen o dávání, ne o dostávání - ony nejsou mým pokračováním, mým otiskem.
Nevím, jestli to popisuji srozumitelně a dostatečně.
Můj problém je tedy můj vnitřní - po svatbě a v situaci, kdy jsem těhotná,
uvědomuji si zřetelněji definitivnost toho všeho a mám strach o tom, jak zvládnu svoji roli.
Poraďte mi - souvisí to nějak s minulými životy, s karmou?
Je to jen můj subjektivní pohled na věc a mám vyhledat psychiatra?
Vím, že jsem napsala dlouhé povídání.
Musela jsem ale, pokud chci, být upřímná.
Vím, že otázek a témat je tu spousta.
Nevím, jestli mám na to zapomenout, vrátka zavřít a jít konvenční racionální cestou.
Nevím, jak mám otevřít své nitro.
Děkuji za odpověď.
Děkuji ti za Váš čas, za to, co děláte.
S pozdravem
Třešnička 11.9.2008
Milá Třešničko,
nechtějte vědět, kolikrát jsem si já říkala, že se vydám po té normální cestě,
chtěla jsem připustit, že tohle všechno je jenom nesmysl, není to vidět, a nic se nestane, když splynu s davem...
Velice brzy jsem dostala takový důkaz, že oči zavírat opravdu nešlo.
Ale rozhodnout jsem se musela sama.
Výsledek ostatně je víc než vidět na těchto stránkách.
S Vámi to bude jiné.
Vystudovala jste medicínu, předpokládám, že se pohybujete ve zdravotnictví.
Měla byste tedy přijmout jistý řád, to, co jste se naučiĺa během studia.
Nemoci se dají léčit, jsou prostředky, které pomáhají, operace, které zase vrátí člověka do života...
Tohle je Vaše cesta.
Ovšem postupně se Vám otevírají vrátka do jiných světů, moc dobře o nich víte.
Vstoupit tam ale úplně nemůžete, to by bylo proti Vašemu lékařskému přesvědčení.
Perou se ve Vás dva názory, nevíte, ke kterému se přiklonit, jak to zpracovat, jak s tím žít...
Nikdy není nic jenom černé nebo jenom bílé.
Léčíte samozřejmě podle daných postupů, ale můžete s pacienty mluvit i o jiných variantách.
Nepíšete sice, jaký obor je Vám blízký, ale na linku, kde se vyrábějí děti, bych Vás nezařadila...
Snad zuby nebo ORL...
Ale to není tak důležité, spíš jde o prostor, který byste si měla kolem sebe vytvořit.
Neměla byste svůj život vnímat jako krizi, jako násilí.
Pracujte s láskou a uvidíte, že Vás to posune tam, kde se přirozeně sladí srdce s rozumem.
Zdravotnictví prochází krizí, i když se o tom veřejně moc nemluví.
Pacienti jsou nuceni platit stále dražší léky místo toho, aby pochopili sami sebe.
Je mnoho alternativních metod léčení, ale vždy je třeba opátrat se problému na duši.
Kdybychom začali nemoci chápat trochu jinak, nespoléhali bychom se jenom na rady, které dostaneme v ordinacích, byli bychom dávno jinde.
Kdykoli jdu kolem lékárny, nepřekvapí mě fronta...
Pořád si někdo stěžuje na bolesti hlavy, břicha, zad, očí...
Doktory ještě bohužel pořád potřebujeme.
Prosto zůstaňte tam, kde jste a naplňujte dál své poslání.
To, co k Vám ale bude přicházet, zkuste přijmout.
Nemusíte hned všemu rozumět, ale hlavně před tím nespouštějte závoru.
Jsou kolem nás i jiné světy, které nevidíme, ale to neznamená, že tady nejsou.
© Wahlgrenis 11.9.2008
Milá Wahl,
ze srdce Vám děkuji za odpověď...
děkuji Vám za Váš pohled a za zprostředkování Vaší zkušenosti.
Z celého mailu mě asi nejvíc zasáhla věta o tom, že možná vnímám život jako krizi.
Musím přiznat, že někdy je tomu opravdu tak... (jako lékař jsem to řešila antidepresivy, ale to řešení doopravdy nebylo-život byl pohodlnější, ale poněkud plošší).
Spíš je to v těch osobních, rodinných tématech, o kterých jsem psala...a se kterými neumím zacházet.
V nastavení práce i při úvahách, jestli mám otevírat tu zmiňovanou závoru v konfrontaci se svou profesí, to jako takový problém nevidím.
Ono to totiž nejde úplně proti sobě.
Dokonce ani v mém oboru, o tom jsem přesvědčená.
Ale ani "výroba dětí", ani zuby, ani ORL....
Mým oborem je kardiologie, mám dvě atestace (z interny a z kardiologie), pracovala jsem na koronární jednotce.
Při péči o pacienty s nemocným srdíčkem je ten vztah duše a těla hodně markantní-hlavně u pacientů, o které pečujete dlouhodobě ..
Tam je právě je důležité, aby každý přebral zodpovědnost sám za sebe,
nečekal, až bude lékař řešit další infarkt, protože se mu nechce se o sebe starat (nekouřit, držet dietu).
Pokud má člověk k sobě úctu, miluje sám sebe, pak si váží svého těla-a podle toho jedná.
Jen někdy až po tom prvním infarktu:))
Ne vždy se ale podaří na pacienty takto zapůsobit a ukázat cestu-ale to už je zase jejich volba.
Lékař má ukázat a pomoci na cestě ke zdravému tělu, možná i duši-to ale nelze vyřešit tabletkou nebo bypassem-aspoň ne dlouhodobě.
V práci se ten pohled z druhé strany tak úplně netluče, nemyslím si to-v tom jsem od dospívání změnila názor.
Naopak-může se to doplňovat.
Tady jsem to asi vnitřně vyřešila.
Pochopit ale rodinné vztahy, najít řešení v krizi - nebo ještě lépe jako krizi ji nevnímat, pochopit své nitro, nebrat život jako tragédii
- a nezavírat se před jinými zkušenostmi-to je úkol na dlouho...
Ta vrátka nechám pootevřená, na pilu tlačit nebudu...
Ráda bych se časem asi přihlásila na některý Váš seminář-zatím je ale vše obsazené, ach jo...třeba to ještě do porodu vyjde.
Mám jen malou otázku, omlouvám se, za čas, kterého máte jistě málo.
Situace, kterou řeším-myslím tu s nevlastními dětmi-má to nějaké hlubší kořeny a mám hledat chybu a řešení v sobě - regrese?
Nebo je to vnější záležitost z okolí a nepřísluší mi ji řešit, jen ji přijmout?
S láskou?
Může mi cestu ukázat mé očekávané miminko?
Děkuji Vám za Váš názor..a ještě jednou Vám moc děkuji za vše ostatní.
Mám k Vám důvěru a smekám před tím, jak dokážete vidět do lidského nitra i za něj.
Moc Vás zdravím, přeji příjemný večer.
Třešnička 11.9.2008
Milá Wahl,
píšu ti po dlouhé době, často chodím na tvé stránky
a děkuji za příběhy a tvé moudré odpovědi, které ukazují cestu a hladí duši i srdce...
děkuji ti ještě jednou za tvou odpověď pro mne, věřím, že se mi cesta ukáže sama
- mám teď takové zastavení, co jsem těhotná, měním se - je to určitě i zásluha miminka a to, že teď přišlo - je to tak?
Věřím, že mi i miminko pomůže najít to správné místo v práci - sladit srdce i rozum.
Jen o jedné věci bych se ráda poradila - pokud by to bylo možné později i osobně, byla bych vám moc a moc vděčná...
mám strach - strach z jednoho člověka, který se mnou sice z očí do očí nekomunikuje, ale ovlivńuje mě.
Trápím se.
Kape mi to temnotu do vztahů v rodině - do vztahů s nevlastními dětmi, bojím se, že je přestanu mít ráda - už je to složité.
Nechci to...
Bojím se taky o svoje miminko - jsem teď kvůli tomu stále napjatá a ve stresu,
i když pořád říkám miminku, že se ho to netýká, nechci ho tím trápit - jeho se to přece vůbec netýká...
Proč má vědět o mém trápení ještě teď v bříšku?
Myslím ale, že musím žít tak, jak teď žiju (s manželovými nevlastními dětmi),
nemohu nic dělat násilím proti ničí vůli - nemohu tlačit na to, aby to tak nebylo - mohla bych ublížit, že?
Věděla jsem, že to bude složité, ale nějak se to teď zhoršilo...proč se to děje a bude to i do budoucna?
Lze to přijmout s pokorou a neutéct od toho?
Miluji příliš svého muže, své dítě - je pro mě zázrak, že jsme se potkali...proč je na tom ale takový kámen?
Je to trest za něco v minulosti?
Prosím, Wahl, poraď mi, jak se k tomu postavit a netrápit se?
Vím, máš toho spoustu, spoustu lidských smutků, které se snažíš zmírnit a utěšit..
Obdivuju tě, ctím tě.
Děkuji za odpověď, za pohlazení na duši.
Třešnička 8.12.2008
Milá Wahlgrenis,
děkuji Vám ještě jednou za Vaší odpověď ze září a i za to, že jste mi na poslední, asi trochu zmatený mail neodpověděla...
Vím, že toho máte moc a moc,
řešíte spoustu trápení a bolestí a snažíte se pomoci na cestách lidem, kteří mají nekonečně větší starosti a třeba i trápení, než já.
Obdivuju Vaši sílu a lásku, se kterou tohle všechno děláte...
Neměla jsem psát poslední mail v návalu emocí
a asi i rozbouřených těhotenských hormonů, když jsem měla dojem, že mi všichni ubližují.
Asi v sobě nemám dost pokory a chci věci řešit za každou cenu, lámat přes koleno to co lze možná jen přijmout...
Děkuji ti za toto ponaučení.
Ráda bych ale pochopila souvislosti některých věcí v mém životě.
Tuším, že tam, kam nahlédnout neumím, je pro mne skryt nějaký smysl,
který nedokážu uchopit a najít pravou cestu-možná i jen tu pokoru... a rozhodovat se na křižovatkách správně.
Ráda bych svůj život naplnila.
Děkuju ti moc, za to, že existuješ, za pomocnou ruku, kterou podáváš těm, kdo to potřebují..
S pozdravem,
Třešnička 13.1.2009
Třešnička 11.09.2008
© Wahlgrenis
11.09.2008
