Mou maminku proklela vlastní babička
Milá Wahl.
Připojuji se k velkému davu lidí, kteří Tě žádají o pomoc. Nepřijde mi moc vhodné psát Ti takto před Vánoci, ale dnes jsem se dozvěděla něco, o čem Ti musím napsat. Pochopím, když neodpovíš, pochopím, když se s tím nebude dát nic dělat, ale prostě Ti nemůžu nenapsat.
Moje maminka trávívala v dětství prázdniny u babičky, což znamenalo těžce pracovat, protože mamčina babička měla hospodářství se spoustou zvířat, o které bylo nutno se postarat, včetně zajištění krmiva a podestýlky na zimu.
Přesto na prázdniny ráda vzpomíná, protože tam zažívala spoustu hezkých chvil s ostatními dětmi z příbuzenstva a babičku měla taky moc ráda. Když byla mamka starší, jezdila k babičce už jen na návštěvy, které byly ovšem také pracovní.
Když bylo mamince asi 18 let, jela se svým přítelem a starším bratrem na návštěvu k babičce, ale protože byl mamčin přítel unavený z práce, rozhodli se, že se nejdřív staví u sestřenice, aby jí pogratulovali k svátku, a pak teprve vyrazí pomáhat na pole. Za tu chvilku jim přece práce neuteče...
Jenže babička byla jiného názoru. Když zjistila, kde že se to návštěva zdržuje, místo aby pracovala, ihned k nim běžela a protože byla opravdu hodně naštvaná, všechny tři návštěvníky proklela!
Na všechny křičela, ať brzy umřou, když jsou tak líní.
Pak ovšem své rozhodnutí přehodnotila, podívala se na mou maminku a řekla, že ona tedy tak brzo nezemře, ale zato si užije všech možných nemocí, ať už se jedná o oči nebo o cokoli jiného.
Mamčin přítel, který se stal později jejím manželem, zemřel, když mu bylo něco málo přes 30. Maminčin bratr žil déle, ale stejně mu nebylo ani 50, když nás opustil.
A mamka?
Operací už má za sebou bezpočet, včetně zeleného zákalu. Naštěstí se jí zatím vyhýbají horší choroby, na které se bojím i pomyslet. Jistě, spousta lidí má různé nemoci, ale mně to tedy jako náhoda nepřijde.
A proto Ti píšu.
Nedala by se ta kletba nějak zrušit?
Je to už hodně minut po dvanácté, dva mladé životy už se zachránit nedají, ale mamince by to třeba mohlo pomoci. Už si toho skutečně vytrpěla dost. Když jsem se to dozvěděla, byla jsem v šoku.
Jak může někdo přát druhému člověku takové věci?
Přát vlastní vnučce, aby byla nemocná, a vlastnímu vnukovi dokonce smrt?
Přát smrt mladému muži jen za to, že přijel se svou dívkou na návštěvu k její babičce?
Teď můžu být vlastně jen šťastná, že s toho mamka vyvázla „jenom“ s nemocemi. Kdybys tedy našla trošku času a odpověděla mi, byla bych Ti moc vděčná.
Děkuji, že jsi dočetla až sem. Taky děkuji za všechno, co pro lidi děláš.
Přeji Ti pohodové Vánoce a spokojený život.
Kopretinka 19.12.2009
Milá Kopretinko,
s kletbou to není úplně jednoduché. Rozhodně to není postup, který by se dal zvládnout hned ten den, kdy člověk připustí existenti jemnohmotného světa. Kletba je zákeřná. Často si ale ten, kdo kletbu vyslovil, vůbec dosah svých slov neuvědomuje. Pak se už ale nedá nic dělat... Jen sledovat vývoj událostí, které se plní přesně podle toho, co kletba obsahovala.
Tady by bylo třeba podívat se do okamžiku, kdy se to stalo. Je to komunikace s duší babičky, ne klasický rozhovor z očí do očí. Tady je totiž třeba dostat se až do nitra člověka, vědomě tohle možné není. Je důležité, aby duše pochopila, kde se stala chyba, že to byl velký přehmat, který se stát neměl. Už nyní je vidět, kolik kletba napáchala zla. Mrtvým už ale život nikdo nevrátí.
Bylo by možné pracovat s Vaší maminkou, pokud zde bude souhlas Univerza. Není to totiž jen tak, že vidíme nějakou chybu a snažíme se ji napravit. Tady je důležité přijmout vyšší řád. Někdy totiž může být kletba součástí vyšších plánů nebo karmy, chcete-li. Něco se třeba musí chtě nechtě odžít, pak do toho ale vstupovat nemůžeme. Nikdy neznáme celý příběh, nemůžeme se do něho vklínit a udělat závěr podle toho, jak se nám to líbí. Jsou tady ještě jiná pravidla, která by měla se vším absolutně harmonizovat. Tahle pravidla není možné obcházet....
© Wahlgrenis
19.12.2009
Děkuji moc za tak rychlou odpověď.
Ani nevíte, jak moc si toho vážím.
Kopretinka 19.12.2009
