WAHLGRENIS              

    

...věci mezi nebem a zemí...

 

 


     REGISTRACE       Přihlášení

Nad kolegou anesteziologem jsem viděl opar, druhý den zemřel


Dobrý den Wahlgrenis,
sleduji občas Vaši odpovědnu.
Jsem lékař anesteziolog a pracuji v oblasti kardiochirurgie, kde smrt je reálným doprovodem naší práce.
Západní medicína nás neučí o spiritualitě, ale sdílení smrti ve mně zanechává různé stopy.
Budu psát jeden příběh z minulého týdne, který jsem prožil v zaměstnání.
Pokud mi poskytnete nějaký komentář, budu za něj rád.
Na pondělním ranním hlášení (po 14 denní dovolené), kde se schází cca 15 lékařů, jsem si sedl na svoje obvyklé místo.
Přehlédl jsem kolegy a nad jedním z nich jsem spatřil nějaký opar, mlhu nebo tak něco.
Shodou okolností je to kolega téhož jména jako já, ve věku 55 let.
Na něm jsem spatřil, že to jakoby není on.
Hned mi vyvstalo spontánně na mysl "Dušane, seš mrtvej".
Okamžitě jsem tuhle myšlenku zapudil s pocitem, co je to za nesmysl, co mě to napadlo.
Dále jsem ho nesledoval.
Hlášení skončilo.
Celý den jsme se nesetkali.
Druhý den večer, kdy on sloužil službu, náhle zemřel.
Byl ještě urgentně operován, jeho stav byl ale neslučitelný s životem.
Protože onemocnění, které měl, obvykle nemaří život tak prudce a s takovou silou,
lze říct, že již v pondělí na hlášení se nemoc začala projevovat.
To, co mě zajímá, je:
nemám žádné, budu to nazývat spirituální schopnosti, zkušenosti s takovým výše popsaným prožitkem.
Informaci, která byla naprosto jasná a zřetelná, jsem přehlušil racionálně její neracionalitou.
Ukázala se jako pravdivá.
Pokud bych ji přijal, mohl jsem možná nějak zapůsobit ve smyslu zvratu situace v době, kdy je medicínsky reálná šance na její vyřešení.
Mám tuto schopnost nějak kultivovat, hledat v sobě?
Vnímám ji jako asi potřebnou, ale teď nevím, jakým směrem se vydat.
Potřeboval bych poradit směr, zdroj inspitace...
Je-li to možné.
S pozdravem
Dušan 28.7.2008

Vážený pane doktore,
dovolte mi, abych se před Vámi poklonila, že jste v sobě našel tolik odvahy, abyste mi napsal.
Už jsem na těchto stránkách napsala mnoho slov o postupech lékařů,
že bych se vůbec nedivila, kdyby mě už nikdy nikdo neošetřil.
A měli by samozřejmě svou pravdu...
Jsou to dva zcela odlišné světy, ten "můj" a ten "doktorů".
Často píšu o umělých těhotenstvích, o nemocech, u nichž se neřeší podstata, ale jen se tlumí bolest...
Nemoc je výkřik duše.
Kdykoli se něco zlomí na duši, objeví se nemoc.
Nejdřív v podobě varování a pokud neporozumíme, propukne ve své plné kráse.
Člověk ale obvykle nechce zkoumat složité otázky své duše, odevzdat se do péče lékařů je samozřejmě jednodušší.
Tak to je - lidé než by o sobě více přemýšleli, raději polykají barevné pilulky nebo chodí na nejrůznější operace.
Pokud ale neodstraní příčinu, jejich zdravotní stav se zlepšit dlouhodobě nemůže.
Ale často píšu také o miminkách, které přicházejí do tohoto světa, i když podle lékařů přijít neměly,
a občas také dojde řeč i na věci kolem odchodu z tohoto života.
Jsem moc ráda, že píšete, je to pro mě tak trochu něco jako odměna,
že i člověk, který má v malíčku skripta se všemi nemocemi světa, může uvažovat trochu jako já.
Moc Vám za to děkuji.
(Trochu se děsím, až mi napíší z Hradu, z vlády nebo ze všech těch ministerstev, kde mě také čtou...)
Jsou věci mezi nebem a zemí, jen náš svět je nastaven jinak, příliš racionálně.
To, co jste zaregistroval u svého kolegy, je celkem běžná věc.
Tedy - jak pro koho...
Duše před smrtí opouští tělo a odchází se loučit s nejbližšími.
To může být stav, který zaregistrují například příbuzní umírajícího člověka až na druhém konci republiky.
Ne každý je schopen identifikovat jakousi mlhovinu, kterou popisujete Vy, jsou to různé pocity,
jako například chlad, hlazení po vlasech, padají obrazy ze stěn, zastavují se hodiny...
Vy jste se dostal do situace, kdy jste uviděl duši nad Vaším kolegou, která dávala jasně vědět, že se blíží jeho konec.
I to, co píšete o jeho výrazu, že to jakoby nebyl on, je jasným důkazem.
Ale on o tom vědět nemusel, nemohl, nemoc, jak píšete, přišla náhle.
Těžko říct, jestli jste v této chvíli měl něco řešit.
Sám jste si rozumem zakázal svou prvotní tezi, že by snad mohl být kolega mrtvý, ale víte, že to tam bylo...
Zemřel druhý den, jak píšete.
Ovšem Vaše racionální hledisko Vám neumožnilo zasáhnout dřív, než se nemoc naplno rozjela.
Zakázal jste si takhle uvažovat, to chápu.
Jsou to opravdu věci na hraně, které ne každý je schopen přijmout a poradit si s nimi.
Nesmíte si ale vyčítat, že jste nezasáhl, že Váš kolega zemřít musel.
Možná se právě tohle muselo odehrát, abyste do svého života přijal i jiný rozměr, který tam teď už bude chtě nechtě.
Silně Vás to poznamená, tomu se neubráníte.
Zjistil jste, že existují jisté věci, na které se nedá sáhnout, ale které existují, i když je v danou chvíli vidíte jen Vy sám.
Délka lidského života je předem dána a dojde-li člověk k cílové pásce, je tam.
V takové chvíli je třeba poděkovat za všechno, co nám tento člověk dal, ale je nutné ho poslat dál.
Nesmíme ho fixovat ve zbytečných vzpomínkách, v slzách, trápení.
Všechno, co měl zažít, si už zažil.
Ideální je, pokud v sobě nemáme vůči zesnulému žádný dluh, že jsme mu všechno za jeho života stačili říct.
Pak jsme s jeho odchodem i více vyrovnáni.
Horší situace je ovšem tehdy, máme-li v sobě něco nevyřešeného.
Pak pláčeme vlastně sami nad sebou, že jsme mu toho tolik ještě neřekli, to jsou ale naše slzy.
Pláčeme sami nad sebou.
Smrt se nás neptá, jestli má přijít.
Přijde a řeší všechno hned, okamžitě.
Ptáte se, jestli máte tuhle svou "schopnost" nějak podporovat nebo nějak kultivovat.
Tánička, která pracuje v nemocnici na oddělení dlouhodobě nemocných, tady nedávno psala,
jak vidí chodit duše pacientů - také jako mlžné postavy - obvykle den před smrtí při zdech po chodbách.
Tady byla smrt na denním pořádku.
Nevím, jak Vám poradit k té kultivaci.
Snad jen tohle přijmout, zpracovat a snažit se pochopit.
Ano, viděl jste na člověku, že zemře.
Byl to Váš kolega, nikdy jste se s tím nesetkal a on zemřel.
Nevyčítejte si to.
Otevřela se Vám vrátka jinam, to je moc dobře.
Co bylo včera, neplatí.
Snad jen jediné slovo na závěr - gratuluju.
© Wahlgrenis 28.07.2008

Díky za odpověď,
S pozdravem
Dušan 29.7.2008

Milá Wahlgrenis,
také patřím mezi věrné návštěvnice Tvých stránek
a každý den při ranní kávě si pročítám různé osudy lidí a Tvé reakce na ně.
Musím říct, že se mi Tvé stránky moc líbí :-)))
Zrovna jsem si přečetla článek pana doktora Dušana
a také bych ráda přispěla svými zážitky, kdy jsem pocítila blízkost smrti.
Přišla jsem o dost blízkých v mé rodině, ale sama jsem se s tím postupem času začala vyrovnávat
a uvědomila si, že každý jsme tu z nějakého důvodu a smrt vždy přijde, když ji člověk nejméně očekává
a bohužel nemůže s tím nic udělat, jen ji přijmout tak, jako když nový život přichází.
Když mi bylo devět let, zemřela mi maminka,
moje rodina mi hned ráno po její smrti řekla, že matka je v nemocnici...
Já jsem jim však nevěřila, když jsem přišla do koupelny a viděla jsem tam pověšené její prádlo na šňůře,
přišla ke mě myšlenka, že maminka se už nevrátí.
Brala jsem to ale spíš jako takový pud, kdy to dítě samo vycítí...
V patnácti letech mi zemřel dědeček a to si pamatuji, že v té chvilce se zastavily hodiny
a my s babičkou pocítili, že děda v nemocnici zemřel.
Když poté přišla pošťačka s telegramem, pravda se potvrdila.
Když mi bylo osmnáct let, onemocněl můj druhý dědeček na rakovinu a ležel v nemocnici.
Pamatuji si, že v den jeho smrti, jsme jeli se spolužáky autem domů
a já se podívala do krajiny a najednou mě přepadlo takové velké smutno a já si vzpomněla na dědu.
Když jsem přijela domů, babička mi volala, že dědeček před půlhodinou zemřel.
Bylo to přesně v tu chvíli, kdy jsem si na něj během cesty vzpomněla
a polil mě ten zmíněný smutný pocit.
Nejintenzivnější zážitek byl však spjatý se sestrou mého manžela.
Je to již pět let, co zemřela.
Moc jsme si spolu rozuměly a měla jsem ji opravdu ráda.
Často si na ni vzpomenu a chybí mi.
Odešla příliš mladá, bylo jí 26 let.
Pamatuji se, že tři měsíce před tím, než zemřela jsme byli s manželem u nich doma
a jeho sestra mi ukazovala fotky z posledního výletu.
Seděla tam na loďce, zády, hlavu měla otočenou k objektivu a smála se.
Jakmile jsem tuto fotku spatřila, přišla ke mě myšlenka, to bude hezká vzpomínka po ní...
Úplně mě to však zaskočilo, nechtěla jsem na nic takové myslet,
vždyť ona byla zdravá, plná života.
Po třech měsících, jedno ráno zazvonil manželovi telefon.
Zvedl to, někdo k němu hovořil a já se ho zeptala, kdo to volá, on - že to je jeho táta.
Jakmile mi však řekl, že volá jeho otec, přišla ke mně myšlenka, sestra zemřela...
Manžel položil telefon a říká: "Moje sestra je mrtvá."
Postupem času a s přibývajícím věkem mám pocit, že mé vycítění blízkosti smrti je čím dál více intenzivnější.
Není to pro mě nic příjemného, protože mám kolikrát strach, abych zase o někoho nepřišla...
Příjímám však tyto myšlenky tak, jak ke mně přicházejí.
Nic jiného mi nezbývá.
Také se mi jednou za čas zdají sny, které se částečně pak druhý den vyplní.
Někdy je to sen, ve kterém přijde ke mě informace, že se něco děje.
Co si o tom, Wahlgrenis, myslíš?
Myslíš, že bych své intuitivní pocity mohla nějakým způsobem prohlubovat, pracovat s nimi?
Nebo je mám přijímat tak, jak ke mně přichází?
Proč se mi to stává?
Co mi to má dát?
Díky za odpověď a Tvůj čas.
Reni 30.7.2008

Vážená paní Wahlgrenis,
když jsem si pročítala příspěvky od p. Dušana, pí. Reni a Vaši odpověď, vzpomněla jsem si na svůj zážitek.
Můj strýc ležel po těžké operaci na ARU.
V noci se mi zdál sen.
Byli jsme u nás doma.
Celá rodina.
Vládla slavnostní atmosféra, pilo se víno.
Strýc se se všemi jednotlivě rozloučil...
Vzbudila jsem se celá vystrašená, hned volala na ARO.
Všechno bylo v pořádku, pacient se právě probudil.
Zemřel za pár dnů...
Po jeho smrti se mi zdál dvě noci po sobě stejný sen,
chodil mezi náma a říkal mi, že ho dokážu vidět jen já.
Nevěděla jsem co s tím.
Vaše stránky jsem ještě neznala.
Hledala jsem na netu a našla astrální cestování - kde se snad lze s dušemi spojit.
Ale ve snu mi strýc ukazoval, že si zlomil ruku..
Hledala jsem dál a našla kyvadlo.
Sundala jsem si řetízek s křížkem z krku a ono to fungovalo.
Ale nešlo komunikovat vždy, jen když jsem ucítila jeho energii, jako by stál u mě,
prostupoval mnou.
Jeho energii teď již necítím, třeba již splnil úkol.
Nyní už sama poznám, kdy mám na kyvadlo sáhnout, cítím zvláštní energii,
jako by se mi opět otevřely zavřené dveře.
Pěkný den přeji
Iveta (maminka chlapce, který jezdil po Mléčné dráze) 30.7.2008

Vážený Dušane,
tuhle Vaši zkušenost zažila řada z nás, často vysokoškolsky vzdělaných lidí.
Bohužel naše generace byla vychovávána na principech materialismu a všechno ostatní už bylo nedůvěryhodné.
V roce 2004 jsem byla se synem v Chorvatsku.
Ten den ráno - nevím proč, jsem vstala ještě za tmy a stála na balkoně jakoby v transu.
Foukal vítr, bylo takové divné duté ticho, a já měla pocit, že se něco stalo s mojí maminkou.
Loučila se se mnou, já brečela, bylo to takové zvláštní nevědomé - vědomé zastavení mezi časem a prostorem.
Přišlo ráno, vyšlo slunce, nastal příliv a šplouchání vln, synek se vzbudil a já tenhle prožitek odsunula a vytěsnila.
Ten den ráno - právě v tomto čase, moje maminka umřela.
Další zážitek byl s naším 15letým foxteriérem.
Ten den, kdy jsme ho museli nechat dát utratit - mimochodem - sám si o to říkal svým chováním -
(zacházel do koutů, odmítal požít stravu i tekutinu - krmili jsme ho i injekční stříkačkou do tlamičky, ale on otáčel hlavu),
předtím jsme ho 3 roky léčili, i na kapačkách, sonu, neustále kontrolovali krev a moč apod.,
- tehdy jsme ho mrtvého přinesli v tašce zabaleného a přišli jsme domů, vykopali hrob na zahrádce a v hrozném zoufalství ho pohřbili.
Všude v bytě byla zavřená okna, hluboké ticho se dalo krájet.
V domě byl absolutní klid nedělního odpoledne vilkové čtvrti v listopadu.
Tehdy 13letý syn zalezl do svého pokoje, dal si na hlavu polštář a plakal.
Já totéž u sebe v ložnici.
Najednou ostře cvrnklo sklo - jakoby někdo hodil kamínek do okna, byl to silný zvuk, který vzápětí vystřídal silný pach Redykovy moči.
Klekla jsem si na koberec v jakémsi fetišistickém záchvatu a začala šmátrat po místě, odkud to může být.
Prohledala jsem celý koberec, ten pach jsem si chtěla co nejdéle uchovat, dotknout se toho vlhkého místa jako relikvie.
Všude bylo ale sucho a čisto a pach odezněl.
V tu chvíli přiběhl syn z pokoje, že slyšel Redykovu rolničku /Redyk ji nosil na krku a syn je hudebně nadaný/.
Tyhle stránky Wahlgrenis jsem objevila a jsem za ně vděčná.
Ne každý člověk tohle pochopí a nestojím o to, abych byla mezi svými kolegy znemožněna.
Od lékaře je to velmi úctyhodný postoj, patrně Vás má někam orientovat.
Cítím to tak, že Vás měl kolega někam nasměrovat, nebo jeho prostřednictvím se máte něco dále naučit.
Teď řeknete, že vysokoškolské vzdělání s několika postgraduály a atestacemi snad stačí,
ale toto vzdělání ovlivňuje pouze rozum - intelekt -
všechny další úrovně - to poradí nejlépe sama Wahlgrenis
jako odbornice v ezoterických naukách, mentální, astrální, esenciální, čakrální apod., hladiny podvědomí, nevědomí ...
Ty se oslovují jinými technikami a jinak.
Z vlastní zkušenosti vím, že cest je mnoho, tak jako osudů.
Prý platí - že je-li žák připraven, Mistr se dostaví.
Nezbývá než si přát, aby přibývalo lékařů, kteří kromě znalosti svého oboru a poslání,
budou přinejmenším vnímaví na to, co nelze uchopit, pochopit, ohmatat ...
ale je a existuje jako energetická banka.
S pozdravem
Olga 01.08.2008


© 2004-2020 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.