WAHLGRENIS              

    

...věci mezi nebem a zemí...

 

 


     REGISTRACE       Přihlášení

Před 4 lety zemřel můj tatínek, ale nepochopil to


Otázka:
Milá Wahl,
ani nevím, jak bych měla začít.
Vím, že dopisů dostáváš moc a času tedy nezbývá, ale i přesto bych Tě pokorně chtěla poprosit o Tvůj názor.
Již jednou jsem Ti psala a Tys byla tak hodná a odpověděla mi.
Teď jsem ve stavu, kdy nevím, kudy kam.
Jen v rychlosti:
před 4 lety zemřel můj tatínek v poměrně mladém věku necelých 56 let na rakovinu.
Jeho smrt jsem "cítila" čtyři měsíce před jeho skonem.
Od té doby se více zajímám o věci nad námi, což z téhle situace vyplynulo.
Po smrti táty, s nímž jsme neměla nejlepší vztahy, se mi o něm několikrát zdálo -
v jednom z těch snů bloudil a nemohl pochopit, že zemřel a já mu to vysvětlovala.
Nikdy to nebyly sny, v nichž by se opakovala nějaká situace.
Spíš to bylo o tom, že on už ví, že když se mnou chce mluvit, půjde to jen tím způsobem, že se mi o něm bude zdát.
Od té doby, co zemřel, se u nás v domě dějí podivné věci, které začaly nabírat na intenzitě tak necelé dva roky zpět.
V roce 2001 se se mnou rozešel přítel po 5tileté známosti, v roce 2002 zemřel táta,
v roce 2003 jsem si našla nového přítele, s nímž jsem dodnes.
Nicméně zhruba tak rok a půl po našem seznámení (bydlíme spolu skoro od začátku), byl u nás doma jeho "kamarád",
který měl ten žaludek, aby mi sebral pár kousků zlata (památka po babičce, prstýnek od táty i mamky)...
Bohužel krádež jsem zjistila až týden po jeho návštěvě.
V následujícím půlroce se ztratily prstýnky i mamce, ztratily se peníze, vykradli garáž, přítel přišel o pár svých věcí, nářadí apod.
Během té doby po smrti otce jsme si musely s maminkou vzít půjčky, abychom dokázaly zaplatit na domě nejhorší opravy,
takže jsme teď všichni v děsných dluzích.
Co mne ovšem zaráží, je, že dům, který postavil maminky táta před 80 lety, je jakoby "zmrazený".
Nic se v něm nedaří, je to jako by táta s sebou odnesl ten kousek štěstí, který v tom domě byl.
Přítel se stále potýká s nezaměstnaností, chvilku pracuje, pak je zase bez práce...
Je to těžké.
Celá tahle situace začíná doléhat i na naše vzájemné vztahy a to mne velmi trápí.
Stalo se asi před dvěma měsíci:
mamka seděla v obýváku u počítače, já jsem vedle v pokoji žehlila a přítel zrovna procházel přes obývák, když najednou velký obraz (maloval jej mámy táta), který visí na dvou festovních skobách a jsou do něj zavrtané silné kroužky, spadl ze zdi.
Dívala jsem se, co se kde utrhlo, ale nikde nebylo uvolněného vůbec nic.
Skoby ve zdi i kroužky v rámu obrazu držely dobře.
Obraz nespadl celý, uvolnila se jen jedna strana, jako by někdo tu jednu stranu nadzdvihl a pustil...
První, co mne napadlo, bylo, že se dědovi něco hodně nelíbí a že už se na to nemůže koukat...
Nevím.
Vzhledem k tomu, jak se u nás poslední rok ztrácejí věci a jak se nic nedaří, nevím, co si o tom myslet.
Jsem člověk dost citlivý (Ryby), věštby mi vycházejí
(karty, to "žmoulání" ruky i cítění z předmětů - ptala jsem se Tě jednou na Tvůj názor),
ale připadá mi, že co se týká mne, tak sama sobě snad tímhle způsobem pomoci neumím, kdežto jiným ano.
Milá Wahl,
vážím si Tvé moudrosti a empatie, proto bych Tě chtěla moc poprosit, zda bys mi mohla říci svůj názor.
Nutno podotknout, že se u nás nikdy takové věci neděly, ale po tomhle všem si už připadám v našem domečku "divně".
Je to můj domov, miluju ho a nevím, jak to popsat, ale cítím, jako by byl můj domov nešťastný,
respektive že se sám něčemu brání, aby nebyl zničen...
Já nevím, jak to popsat.
Tyhle podivnosti nepřišly hned s příchodem mého přítele k nám, začalo se to dít až tak poslední rok - rok a půl,
prostě se v tom nevyznám.
Je toho moc a já ztrácím přehled a nadhled...
Wahli,
prosím, pokud bys někdy měla trošinku času, poraď mi, prosím.
Současná situace je neúnosná, mamka i přítel jsou nešťastní a já už pochybuji o svém zdravém rozumu...
Potíže se táhnou už šestým rokem a já pomalu ale jistě ztrácím naději, že se to někdy zlepší.
Pokaždé, když mi hlásek uvnitř řekne, VYDRŽ, bude to zase dobré, tak vždycky přijde něco, co se ukáže jako pravý opak.
Začínám mít dojem, že jsem někde udělala ošklivou chybu...
Milá Wahli,
odpusť mi tak dlouhý dopis, jinak to nešlo.
Přeji Ti hodně sil a obyčejného lidského štěstíčka :-)
Kvítek 26.6.2006

Odpověď:
Milá Kvítku,
myslela jsem si to, už když jsem četla Tvůj mail.
Problém způsobuje duše zesnulého tatínka.
Máte jakoby nasazené brýle, které Vám brání podívat se pravdě do očí.
Dům by měl začít žít novým životem, ale nemá zatím šanci.
Je zablokován energiemi od tohoto muže, který již nežije, ale všechno v domě komplikuje.
Vypadá to, jako by se se svou smrtí neuměl vyrovnat.
Zůstává tady a dává svými činy (např. spadnutí obrazu) najevo, že tady pořád je, abyste ho vzali na vědomí.
Nedokázal pochopit, že jeho místo je nyní jinde.
Pořád se pohybuje ve svém světě.
Pořád jakoby něco tvoří.
Nechápe to.
Jsou kolem něho zmatky a ona sám neví, co by měl udělat, aby to bylo správné.
Ten obraz ostatně spadl proto, aby Vás vyvedl z nekonečného stereotypu.
On vám hrozně dává najevo, že tady je...
Měla bys to pochopit a zeptat se, co pro něho můžeš udělat.
Teprve potom, až tohle splníš, ho pošleš za světlem a Vašemu domu se oddechne.
Tohle není pohádka.
Kdyby tam zůstal déle, mohly by se na Vás ještě nabalit zdravotní problémy.
On tam je sice jako cizí element, ale po jeho vyprovození nastane opět klid.
Tohle je skutečně jediná možnost, jak se zbavit všeho zlého, co se tam děje.
Ta doba - rok a půl - je obdobím, kdy zintenzivnil svoje aktivity.
Už moc potřebuje, aby se něco stalo.
Postupy tady byly už mnohokrát popsány.
Neváhej, sáhni po kyvadle a sama brzy zjistíš, co ještě máš udělat.
On Tě povede.
Neměj z toho strach.
© Wahlgrenis 08.07.2006

Sluníčko Wahli,
děkuji Ti za Tvou odpověď.
Velmi si vážím toho, že jsi si našla na odpověď čas :-)
Radíš mi, že mám použít kyvadlo a že se nemám bát.
Jenže já mám strach z toho, abych taťkovi nějak neublížila, nerozzlobila jej, neznemožnila mu odchod...
Nikdy jsem s kyvadlem nepracovala.
Přemýšlím nad tím, jak Tě co nejméně zdržovat a jasně popsat mé pocity.
Nerozumím totiž tomu, proč taťka "použil" na upozornění své přítomnosti obraz, který maloval můj dědeček,
a co má za význam to, že se nám ztrácejí věci.
Původně jsem si myslela, že se "ozval" děda, ale táta mne nenapadl.
Není to tak dávno - zhruba tak 3 měsíce, co jsem mluvila s kamarádkou, že mám silný pocit,
že se tatínek stále neodpoutal od tohoto života a stále setrvává v našem domě
a že si myslím, že ho tady pořád nechtěně držím tím, že na něj neustále myslím
a cítím bolest nad tím, že jsme si nestačili říci spoustu věcí
(vzpomínám na poslední den - byla to neděle 1.9.04 - když jsme jej odváželi do nemocnice,
protože mu bylo velmi zle a já, když jsme se s ním loučila a přitom jsem věděla,
že je to naposled, co ho vidím, tak mne táta pohladil po tváři a řekl mi, že si promluvíme, ale až se to všechno uklidní...
Dva dny na to zemřel...Promluvit už jsme si nestačili).
Ta kamarádka mi řekla, že mi pomůže taťku odvézt do světla.
Snažily jsme se o to obě v jeden den, ale já doma a ona u sebe doma.
Zatímco ona měla údajně po oné "akci" pocity tepla a štěstí,
já jsme cítila, jak se v místnosti ochladilo a od úst mi šla pára...
Byla jsem přesvědčena, že taťka neodešel,
kdežto kamarádka si stála pevně na svém, že ví, co dělá a že to zvládla (pracuje s Reiki)...
Můj názor je jiný.
S tátou jsem vždycky měla šílené boje, ať jsem udělala cokoli, vždycky to bylo špatně,
když se mi povedlo něco dokázat, musela jsem si o pochvalu říci,
protože táta mé úspěchy nekomentoval, zato neúspěchy jsem měla denně na talíři...
Přitom jsem tátu hluboce milovala a když jsem mu to chtěla říct, tak to odmítal poslouchat,
pokaždé mi řekl, abych nedělala divadlo...
Strašlivě mne to mrzelo a bolelo a je tomu tak dodnes, i když už je to skoro 4 roky, co zemřel.
Tyhle boje se samozřejmě týkaly i mých partnerů -
nikdy se tátovi nikdo z mých partnerů nelíbil (po čase jsem častokrát pochopila sama, že měl pravdu...).
Nicméně teď mám i obavy z toho, že až se mi podaří s taťkou navázat kontakt,
tak se dozvím, že se mu mimo jiné nelíbí ani můj současný partner a v tom případě nevím, jak reagovat...
Hledám stále na Tvých stránkách postup, jaký bych měla použít ke spojení s jeho dušičkou, abych nikomu neublížila.
Psala jsi o zdravotních problémech, které mohou přijít - no, už přišly.
Maminka onemocněla zánětem průdušek, ale následně se k tomu přidal i počínající zánět plic,
zkrvavělo jí pravé oko, bolí jí ucho a nyní ještě dorazil zánět močového měchýře.
O sobě nemluvím a přítel má potíže s bolestmi dvanácterníku...
Maminka už je ze všech těch potíží doslova ubitá a jak sama říká, nemá už proč žít, na co se těšit...
Mám o ni čím dál větší strach, je to jediný člověk, kterého mám (nemám sourozence)
a jsem zoufalá z toho, že ani teď nemá trochu radosti ze života a cítím to jako svou vinu,
i když nevím proč, ale je to tak.
Neměla s tátou hezký život - byl to také takový boj, "kdo to déle vydrží"..
Wahli, odpusť mi, ale jsem z toho zmatená a i když nejsem ve věcech jemnohmotného světa žádný nováček,
nemám jistotu, že mám právo se spojit s dušičkou mého zlobivého, ale milovaného táty.
Přesto cítím silnou touhu po tom, abych mu zrovna já dokázala pomoci a aby mohl s klidem odejít tam,
kde na něj čekají samé krásné věci.
Přitom už dva měsíce po jeho skonu jsem se s ním "setkala", byl zmatený, měl nešťastné oči
a ptal se mne, co se stalo, že jediné, co si pamatuje je, že byl nemocný, ale teď že vůbec neví, kde je.
Byl hrozně smutný, když jsem mu řekla, co se stalo a že zemřel.
Ztichl a pak pomalu zmizel...
Vypadalo to, že tehdy situaci pochopil.
Wahli, děkuji Ti, že jsi můj mail dočetla až sem a že jsi mi věnovala kousek svého vzácného času.
Děkuji Ti, že pomáháš nám, lidem, kteří se ocitají v těžkých životních situacích
a snažíš se podat pomocnou ruku, i když to mnohdy není lehké.
Kvítek 12.06.2006


© 2004-2020 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.