WAHLGRENIS              

    

...věci mezi nebem a zemí...

 

 


     REGISTRACE       Přihlášení

Někdo na mě položil DESKU


Otázka:
Vážená paní Wahlgrenis.
Kontakt na Vás jsem dostala od sestry asi tak před rokem.
Chtěla bych Vám zapsat svůj příběh, který se mně stal před 7 lety, a to na 50tiny mé mladší sestry.
Bylo to v březnu roku 1998, bylo úterý.
Manžel pracoval ve východočeském kraji a synové už měli svůj život, a bydleli mimo nás.
Ten den asi po čtvrté hodině ranní, to jsem byla doma úplně sama, jsem cítila, že je se mnou v pokoji ještě někdo.
Velice jsem znejistěla a začala jsem mít obavu, co se to děje.
Ležela jsem na válendě na levé straně těla a naráz jsem měla pocit, že na mě někdo něco dává a to na záda, jakoby nějakou desku.
Ta pomyslná deska nebyla ani teplá, ani studená.
A sahala asi od poloviny hlavy do pasu.
Najednou jsem cítila šílenou bolest v pravé ledvině.
Mozek mi pracoval normálně, ale chvílemi jsem měla pocit, že se mě to v mozku děsně vaří, jako v hrnci.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na mamku (která už moc dlouho nežila), a začala jsem ji volat, přímo křičet,
a slyším, že nic neslyším, ale pusu mám natrženou od toho, jak jsem tu pusu moc otevírala.
Tak jsem si řekla, tak to je konec.
Pak jsem si vzpomněla, že u nás v zimě se dralo peří, a že sousedky vyprávěly, co se kdy přihodilo,
a taky říkaly, že se má při takové příležitosti modlit Otčenáš, že to zabírá.
Tak jsem to zkusila.
Ale to modlení probíhalo překotně, takže výsledek žádný.
Musela jsem si říct, že to musím zkusit znovu a pomalu v klidu.
Když jsem tu modlitbu dokončovala, pomyslná deska jako by se ode mne odlepila a mně se ulevilo.
Ale pořád jsem se bála otočit, abych náhodou někoho nespatřila, to by snad byl můj konec.
Byla jsem snad hrůzou úplně paralyzovaná, nebo nevím, co to vlastně bylo.
V 7 hodin jsem asi vstala, ale byla jsem úplně vyřízená.
Za pár minut volal manžel, jak se mám, a já jsem mu to povyprávěla a moc jsem u toho brečela.
Za kratší dobu volal zase starší syn a za půl hodiny ten mladší syn.
Tak jsem si řekla, že se snad na mě domluvili.
Všem jsem to řekla, a všichni si pro mě chtěli přijet, že ať nejsem v tom bytě sama.
A já, že bych na to chtěla přijít, co to vlastně bylo.
Ale na nic jsem nepřišla.
To bylo pro mě tak něco strašného, že jsem se s tím vyrovnávala mnoho let.
Znám několik léčitelek, tak jsem jim svůj příběh vyprávěla.
Jedna mně řekla, ať to nechám být a nemyslím na to.
Druhá, jestli jsem neviděla nějakou kouli, jak jsem mohla, když jsem byla zabořená hlavou do polštáře.
Třetí mně řekla, že to byli mimozemšťané a čtvrtá, že to bylo ze záhrobí.
A to byl pro mě šok.
Já se ptám proč?
Co jsem kdy provedla tak strašného, že mám v životě pořád něco, čemu vůbec nerozumím?
Můj život zrovna není lehký, pořád mám nějaké překážky, které musím překonávat.
Mé životní číslo je 8, prý je to velká karma, těžký osud.
Vážená paní Wahl, prosím, kdybyste mi to vysvětlila, já si s tím vůbec nedokážu poradit.
Moc Vás o to prosím a přeji pevné zdraví a krásné dny.
Anelim

Odpověď:
Milá Anelim,
nemám ráda dopisy, v kterých jsem nucena do konfrontace s někým jiným, ať jsou to léčitelé nebo kartářky.
Je to jedno.
Můj příběh, který se mi najednou rozbalil, nabízí další variantu.
Byl to kontakt dítěte, které v některém z Tvých minulých životů bylo Tvým mužem zabito.
Toužilo se dostat do Tvé blízkosti celé věky, ale nepodařilo se mu to.
Ta smrt byla utopením ve vodě.
Dokonce to měl onen muž i rozumově zdůvodněné...
On se nijak špatně necítil.
Snad ani nemyslel, že to je dítě. Bral to jako věc.
V Tobě tím ale zažehl nenávist nejen k jeho osobě, ale k mužům obecně.
Byla to holčička a je tady pořád pravděpodobnost, že by se chtěla k Tobě přiblížit.
Je to její volba, její cesta skrz Tebe.
Píšeš sice, že už jsou synové velcí, ale může přijít buď jako vnouče nebo jako nějaké zvířátko.
Tenkrát Ti vlastně přiblížila pocity, kterými sama musela projít.
Nemohla se bránit, byla naprosto paralyzovaná.
Stejně jako Ty pod tou deskou.
Měla bys jí dát šanci.
Doporučuji začít s komunikací s jemnohmotným světem.
© Wahlgrenis 05.12.2005

Milá paní Wahlgrenis.
Mockrát Vám děkuji za rychlou odpověd.
Z toho dopisu jsem byla celá zmatená.
My s manželem žijeme už 4O let, a myslím, že spokojeně.
Musíme být k sobě tolerantní, jináč to v životě nejde.
Máme dva dospělé syny, kteří nám dělají radost.
Starší je ženatý, má dva kluky. Jsou to naše zlatíčka. Jsme rádi, že je máme.
Mladší je také ženatý, ale u nich zatím děti nejsou.
On se narodil s menším problémem, podstoupil několik operací, tak uvidíme, jak to dopadne.
Přáli bychom jim s manželem děti, je to hezčí život, zajímavější a někdy i plno starostí, ale i takový ten život je.
Ještě se vrátím k tomu dopisu, který jsem napsala.
Ta věc, která se mi udála, na ni jsem myslela velmi dlouho, a dost mě to trápilo, co to je.
Trvalo to dlouhou dobu, než jsem se s tím téměř vyrovnala.
Za nějakou dobu jsem onemocněla, porucha krvetvorby a vloni se zjistilo, že mám leukemii.
Byla jsem v nemocnici, za sedm dní mě chemoterapie zničila buňky, které mi likvidovaly bílé krvinky.
Je to dvacet měsíců, co se to stalo, ted jsem v pořádku.
Chodím na kontroly každé tři měsíce, a jsem moc štastná, že je to dobré.
Moc děkuji Bohu za uzdravení.
K té holčičce z mých minulých životů...
Denně se za ni modlím, dala jsem jí jméno Amálka.
Zatím opravdu nevím, jak na to, co s tím.
Vážená paní Wahl, moc Vám děkuji za vysvětlení, a jsem ráda, že jste!
Přeji Vám krásné dny v životě.
Zdraví
Anelim 11.12.2005


© 2004-2020 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.