Co znamená: NĚCO ZA NĚCO?
Milá Wahlgrenis,
"Neco za neco", to je ten pravý dôvod, pre ktory som sa Vam rozhodla napísať.
Po prečítaní tejto vety vo Vašej úvodnej stránke mi naskočili zimomriavky na tele a tisli sa mi slzy do očí.
Ten moment som vedela, že tieto internetové stránky sú to, čo hľadám a preto Vám za ne ďakujem.
Mám za sebou tretí stupeň reiky, veľa prečítanej literatúry, ovládam viacero techník, nie len reiky,
niektoré z nich ste sama popísala vo svojich internetových stránkach.
K alternatívnej medicíne a liečiteľstvu som sa dostala cez chorobu môjho syna /intuitívne/ nie preto,
že by to bolo moderné od r. 1994.
Ale teraz to podstatné :
Môj otec bol operovaný na srdiečko, po operácii sa mu prihoršilo, bol v kritickom stave.
Tú noc ma zo spánku vytrhol akýsi hlas, ktorý hovoril
"Preboha, robte niečo, veď on zomiera !"
Začala som sa modliť a úporne prosiť o uzdravenie otecka.
Okrem modlitby som použila meditáciu, vizualizáciu, reiky /nie priamo/ a ozval sa druhý hlas:
Dobre, ale "Neco za neco".
Bola som celá vystrašená a zmätená, zmobilizovala som všetky sily a vyslovila som myšlienku:
Spaľujem všetky zlé sily, zlé energie, ktoré sa nachádzajú okolo otecka a okolo našej rodiny.
Zrazu všetko akoby stíchlo.
Pomodlila som sa, poďakovala a až potom som pokojne zaspala.
Ráno som bola presvedčená, že otecko bude v poriadku a bol. /i keď jeho uzdravovanie trvalo ešte dlho/.
Dozvedeli sme sa, že prežil klinickú smrť.
Oživovali ho.
Po tejto udalosti mi stále znie v ušiach: "Neco za Neco".
Čo to znamená, čím ďalej sa zamýšľam nad zmyslom týchto slov, tým viac sa ich bojím.
O to viac, že sa nám v rodine asi po roku objavili choroby a problémy o ktorých nebudem teraz písať.
A ja sa iba prizerám, bojím sa zasiahnuť.
Bojím sa, či som nechtiac nevstúpila tam, kam som nemala a toto všetko je za to krutá daň.
Od tej doby reiky, ani iné techniky nepoužívam, čo ma mrzí, pretože s ich používaním som sa naučila myslieť pozitívne.
Práca mi išla od ruky, všetko čo som si vizualizovala a naprogramovala,
či už v pohode a zdraví prežitú dovolenku, alebo vzťahy, vedomosti, prospech detí v škole.
Fungovalo to.
Vždy som k týmto veciam pristupovala s pokorou úctou a láskou.
Nikdy som nezabudla vyžiadať povolenie od Univerza, pomodliť sa a poďakovať.
Viem, že ľudská myšlienka je veľmi silná, veď ona bola na počiatku všetkého, ona dáva veci do pohybu.
Milá Wahlgrenis,
zastavila som sa, neviem či mám pokračovať, alebo žiť život tak ako mi ho osud prinesie,
pozvolna plávať, neísť proti prúdu a nevzpierať sa.
Som rada, že som prostredníctvom týcho internetových stránok získala dôvernú "priateľku" a veľa spriaznených duší ,
za čo Vám ešte raz veľmi pekne ďakujem.
Ami 6.9.2005
Odpověď: Milá Ami,
je to moc dobrá otázka a já i za ni děkuju.
Ostatně pokud sis všimla, chodím kolem tohoto tématu lehce po špičkách.
Daň za informace nebo i za pomoc "z druhé strany" se opravdu platí.
Sama sis ověřila, že "něco" existuje.
Ty totiž - i přes zvládnutí obrovského množství technik - nikdy nejsi ta, která "to umí".
Jakmile by ses s tímto ztotožnila, přijdou osudové rány.
A je úplně jedno, jestli se jedná o nemoci u Tebe, Tvé rodiny nebo i o horší věci.
Vždycky bys měla být ta malá pokorná holčička, která poslouchá dospělého.
Takový to je asi poměr...
Dupání a vynucování si něčeho nikdy nefunguje.
Zřejmě jsi pochopila, že jsi pomohla tatínka vrátit k životu.
Tvoje prosba byla vyslyšena.
Možná i proto jsi nyní na chvíli zastavena, abys také k něčemu došla a někam se posunula.
Věřím, že tyto stránky hrají ve Tvém životě také jistou roli.
A to si představ, že tady opravdu všechno popisovat nelze.
Oči, které je denně rentgenují, nejsou vždy jen pozitivně naladěné.
Proto musím slova správně volit.
Také nevím, kolikrát se mi staly naprosto podivné věci...
Něco píšu, odpovídám na dotaz, který podle mého názoru je zcela banální a jednoduchý.
A najednou se mi sfoukne svíčka.
(Ano, pracuji při svíčkách...)
Vím, tohle se běžně nestává, není to ani logicky vysvětlitelné.
Ale já chápu, že dál psát nemám.
Poslechnu, přestanu.
Jsem o krok pozadu, jsem opatrná, vnímám všechny signály a protože je už umím dešifrovat, mám to jednodušší.
Nedávno se mi dostala do ruky kniha, která by se dala přeložit jako na Druhé straně života.
Autorka po teoretickém poměrně obsáhlém úvodu přináší rozhovory s lidmi, kteří si prošli klinickou smrtí.
Došla jsem k docela zajímavému závěru: můj stav se velice podobá těmto zážitkům.
Přesto jsem v klinické smrti nebyla, nikdo mě neoživoval, neviděla jsem své tělo z výšky.
Z toho odvozuji, že jsou i jiné "cesty", jak se do tohoto stavu dostat a jak prožít prakticky totéž.
Třeba se k tomu ještě někdy vrátím...
Ještě jedna věc tam byla zajímavá.
Nějaký fyzik tam řeší dva světy - náš a nadsvětelný, jak on to nazývá.
Mezi nimi je onen zmiňovaný tunel, kterým si musíme po smrti všichni projít.
Tam pak je ten úžasný, neomezený prostor, kde neplatí naše fyzikální zákony.
Je to například pohyb mnohem rychlejší, než je rychlost světla ap.
Vzpomněla jsem si v této souvislosti na Space7, který o tom také psal.
Ale byly tam i jiné věci, které naprosto seděly.
Například věta v souvislosti k víře: tito lidé po návratu do života "nevěří", ale "vědí".
Je to posun od materiálního světa k jiným hodnotám, také tam byl silný prvek ekologie, vedoucí až k záchraně planety.
Nic není náhodou, ani to, že se mi tato kniha dostala do rukou.
A přitom víš, že takové knihy nečtu.
Možná se ještě s tatínkem domluvíš na dalším postupu, jistě Tě má někam dostat.
Krok A obvykle přechází do kroku B.
On to dobře ví, on ví, co se od něho očekává.
Nechtěl po mně všechny detaily o tom, jaká daň se platí.
Ale měj na paměti, že vůbec nic není zadarmo už jen proto, že ne každý má možnost se k tomu dostat.
A opět se vracím k otázce "naučení se něčeho".
Tyhle věci se není možné naučit stejnými postupy, jako když chodí děti do školy.
Biflování a reprodukování naučeného textu - ne, o tom to opravdu není.
Nejdřív je třeba udělat ten jediný krok nad propast...
A pak žít jinak.
To je to celé tajemství.
© Wahlgrenis
06.09.2005
Milá Wahlgrenis,
ďakujem Ti za skorú odpoveď, ktorá ma veľmi nepotešila.
Vieš, sú isté veci, ktoré o sebe človek nerád počuje.
Ale viem ako si to myslela.
Nemám sa uberať týmto smerom, nie som na to predurčena na rozdiel od Teba.
Ďakujem Ti, že si si našla čas zaoberať sa mojím problémom, no musím sa s ním popasovať sama.
Trochu ma mrzí to o tých knihách, vieš kedysi dávno, keď som bola na dne,
sa mi poodchýlili dvere a až potom boli knihy.
Nemala som sa s kým poradiť.
Nemala som tú danosť ako Ty.
No ten moment mi pomohli, zistila som, že určité veci nevnímam tak iba ja, ale i veľa iných ľudí,
zistila som, že obrazce, ktoré vídavam vo sne, už niekto videl, sú skutočné.
Po určitom čase som prestala nakupovať takéto knihy, pretože veľa z nich bolo komerčných, stali sa pre mňa nepotrebné.
Opakovali sa v nich stále tie isté témy, no pod iným názvom.
Wahlgrenis, ešte raz Ti ďakujem za Tvoje cenné rady, máš, pravdu, hlavou múr neprerazíš.
Budem sa riadiť tým, čo si mi poradila. Drž mi palce!!!
Ami 7.9.2005
Milá Wahlgrenis,
zdravím Tě a posílám skoro podzimní pozdravení z Moravy.
V poslední době jsem na Tvých stránkách četla hodně o tom, jak fungují vesmírné zákony,
napojení na jemnohmotný svět a jak je to s tím „něco za něco“.
Tušila jsem, co se pod tímto termínem skrývá, přemýšlela jsem o tom a najednou mi prostřednictvím mé kamarádky přišla odpověď.
Jak víš, s mojí kamarádkou Majkou jsme stejná krevní skupina, moc si rozumíme a krásně se doplňujeme.
Ona se již odmalička setkává s jemnohmotným světem poté, co prožila klinickou smrt.
Je pro ni naprosto normální se ptát Vyšší síly na důležité věci v jejím životě, urovnává spory v rodině,
komunikuje s duchy, vyloží karty a vyřčené se pak plní.
Zkrátka je denně napojena na jemnohmotný svět a ví.
A teď k tomu, co se jí přihodilo:
Na začátku všeho byl slib, že až manžel dostane práci, ona začne šetřit sama sebe
a nebude pracovat od pondělí do neděle třináct hodin denně, udělá si víc času na rodinu a děti a hlavně sama na sebe.
Vždyť za poslední dva roky nebyla ani na procházce v lese, neměla čas si něco přečíst, jít si posedět se známými a pobavit se.
Vše bylo podřízeno jen vydělání peněz, aby měli z čeho žít a aby mohli splácet půjčku, kterou si vzali na zřízení její provozovny.
Občas ji její tělo upozornilo, že je přespříliš vyčerpává, nicméně to fungovalo a její ochránci jí pomohli zvládnout těžké období.
Toto období se táhlo celkem šest let, ale poslední půlrok byl krizový, to byl manžel bez práce.
Pak se jim splnil sen a manžel dostal vytouženou a dobře placenou práci.
Majka ale svoji úmluvu, svůj slib nedodržela a určila si, že změny v práci provede až od dalšího roku.
Při komunikaci s Vyšší sílou jí to bylo několikrát naznačeno, ale ona nic.
Pak dostala varování, kdy ji ráno při jízdě do práce oslnilo vycházející slunce a ona v serpentinách do kopce nic neviděla
a málem se srazila a náklaďákem, který projel těsně vedle jejího vozu.
Dva dny nato začala z ničeho nic krvácet.
Zůstala přes víkend a ze dva dny doma, zákaznice odvolala, ale co mohla nejdřív, se vrátila do práce.
Říkala si, že do konce roku to vydrží, pak si dá trochu pohov.
Ale slib je slib, jakmile se vrátila do práce, přestala s ní komunikovat Vyšší síla,
jako by se od ní odvrátilo Boží oko a Majka s urputnými bolestmi hlavy dostala velký srdeční záchvat, kdy myslela, že umře.
Nakonec přísahala, že dodrží slib, na základě kterého ji její ochránci pomohli zvládnout těžké období,
a největší bolest začala najednou odeznívat.
Usnula vyčerpáním a ve spánku vypadala jako mrtvá.
Manžel kolem ní chodil a zkoušel, jestli dýchá.
Uvědomil si, že ji mohl ztratit.
Teď je Majka třetí týden doma a pomocí injekcí, vitamínů a léků
a také znovu obnovené komunikace s jemnohmotných světem se dává postupně dohromady.
Snad to dobře dopadne.
Neposlechla Vyšší síly a mohlo ji to stát život.
Dnes už díky mé kamarádce vím, co znamená „něco za něco“.
Pokud se otevřou vrátka k jemnohmotnému světu a člověk má možnost napojení se na Vyšší sílu,
je nutné toto spojení respektovat a s pokorou přijímat pomoc a rady.
Nevíme zdaleka tolik, jako naši ochránci.
Ti to s námi myslí vždy dobře a bezmezně nás milují.
Vím, že pokud budeme žít v souladu s vesmírnými zákony, tak k nám přijde Boží požehnání
a my budeme s láskou brát a také s láskou rozdávat.
Majka mi řekla, že nejhorší pro ni bylo, když s ní přestala komunikovat Vyšší síla.
Toto už nikdy nechce zažít a během bolesti, kterou prožívala a která ji donutila se zastavit,
měla možnost si rázem přehodnotit svůj žebříček hodnot.
Jen jsem děkovala, že je Majka na světě, že ji mohu slyšet v telefonu.
Poslala jsem jí na dálku energii a prosila o pomoc archanděla Rafaela, Anděle uzdravení a Ježíše.
Vyšší sílo, děkuji, že jsi otevřela oči mé kamarádce a uštědřila velkou životní lekci nejen jí, ale také mě.
Mrazí mě po celém těle, když si představím, že to nemuselo dopadnout tak.
Nikdy nezapomenu na ten pocit štěstí a vděčnosti, který mám v srdci.
Majka je totiž kouzelné stvoření, nádherná dušička.
Mám velké štěstí, že jsou kolem mě tak úžasní, bezva lidé jako je Majka.
Děkuji z celého srdce, že moje kamarádka v pravou chvíli pochopila
a může dál dýchat, vychovávat děti, radovat se ze života a duchovně růst.
Nekonečné díky.
Pochopila jsem beze zbytku, co znamená "něco za něco“.
Milá Wahlgrenis, je to tak, jak si to myslím?
Krásný den plný dobra a lásky Tobě a všemu živému na naší matičce Zemi
Iveta 20.9.2005
Milá Iveto,
k Tvému dopisu není co dodat.
Přesně tak to je.
Všechno, co se odehrálo v životě Majky, by se mohlo zapracovat do učebnice o jemnohmotném světě.
Ona něco slíbila za jistou změnu.
Změna se přihodila, ale ona svůj slib odsunula...
Nezapomněla na něj, jen ho nechtěla plnit teď hned...
Proto musela dojít do bodu zastavení, proto je nyní v takovém stavu, v jakém je.
Naštěstí si včas uvědomila, kde udělala chybu a tam se vrátila.
Ale v případě kdyby nechtěla slib plnit, dostala by mnohem horší ponaučení.
Věřím, že jí to tak stačilo.
W. 20.9.2005
Milá Wahlgrenis,
děkuji za odpověď, držím Majce pěstičky, aby se z toho brzy dostala.
Přemýšlím nad tím, jak zvláštní vztah je mezi mnou a Majkou,
známe se dva roky, kdy jsme spolu dělaly řidičák.
Jen to dotvrzuje, že nic není náhoda, měly jsme se poznat a máme mezi sebou krásný přátelský vztah.
Vlastně jsme se shodly v tom, že až po našem setkání jsme začaly obě dvě nějak víc duchovně růst,
vše dostalo jiný spád, máme hodně věcí společných, dalo by se říci přes kopírák.
Když se spolu setkáme, je to oboustranné sluníčkové radostné pohlazení
a napadají nás věci, které by samotnou ani nenapadly, doplňujeme se a maximálně si pomáháme.
Tím, že jsme se spolu seznámily, se otevřely takové dveře poznání a my možná pokračujeme tam,
kde jsme skončily někdy v minulosti.
Já radím Majce a ona mně a máme z toho obě užitek, učíme se od sebe.
Cítíme, že si máme do budoucna ještě hodně dát a že jsme musely v minulém životě stát při sobě a pomáhat si.
Milá Wahl,
každý den otevírám Tvoje stránky a čerpám z nich moudrost, odpovědi na mé stálé otázky,
Tvoje slova a úvahy a osudy druhých mě drží nad vodou, nutí mě přemýšlet a analyzovat
a mám pocit jako bych se rozpouštěla v jednotě se vším kolem,
jako by mé tělo nemělo žádný konec a bylo vším a všude, vidělo, slyšelo a vnímalo dál.
Je to krásné a pro mě dnes i přirozené.
Setkání s Tebou, Krásná Wahl, v Praze mělo pro mě velký význam,
věděla jsem, že si tam jedu pro "nakopnutí" a toho se mi dostalo.
Děkuji velice, krásný den
Iveta 21.9.2005
VELKÉ ZAMYŠLENÍ NA TÉMA NĚCO ZA NĚCO Vždycky když otevřu tyhle stránky, tak mě napane ta jednoduchá věc, o tom, jak se za všechno platí...
Jako by jeden platil a platil - "v životě je vždycky něco za něco".
Nějak se k tomu pořád vracím, říkám si, jak to je v případě, kdy platíte za někoho dalšího..
Že v tom bude kus pravdy, ale můj software co mám v hlavě prostě má tendenci pracovat jinak.
Svéhlavě si myslí cosi o dokonalých a zřetelných tvarech,
že v prostoru je dokonalé bohatství všeho, že každý má právo na lásku a splnění veškerých dobrých přání a to bez ohledu na..
hm, bez ohledu na chyby které se tak nějak vyskytují, že...
A tak mám tendenci přehlížet špatné věci.
Považuju je totiž za chyby.
Něco, co není z hlediska "přírodního výběru důležité, protože to není životaschopné, něco jako odpad, kompost, ono se to vsákne".
Možná právě proto si neuvědomuju, tak nějak na racionální úrovni, že právě těch chyb bych si měla všímat.
Že možná ty často bolestné chyby jsou právě tou platbou, tou platbou, kdy je něco za něco.
Ale copak může být něco dobrého vykoupeno něčím negativním?
Může.
Před půl rokem jsem si vzala domů dva čerstvě narozené pejsky, několik jejich sourozenců putovalo na skrmení k hadovi.
Děje se to na vesnicích pořád, jinde to topí atd., známe to...
První štěně, které jsem si vybrala, bylo "takový hnusák", prý nejošklivější z vrhu.
A druhý, kterého jsem si ještě nad zavřenou brankou vzala z odnášené krabice, na poslední chvíli, "nejhezčí pejsek".
Obludky přišly ve chvíli, kdy jsem řešila nesnadnou situaci hmotné nouze.
Kulminace nastala, pamatuju si, když jsem prošla celý byt, abych našla 12 korun na tatru.
Na tu poslední.
Doma je vždycky trochu zásob, aspoň teda chytrý ženský je mají:o).
Ten týden se dal přežít, ale štěňatům jsem musela spařovat ovesné vločky,
vymačkat tu šlemovou šťávu a napojit je ze stříkačky touhle náhražkou.
Naštěstí to zvládli, byli a jsou "vděčně životaschopní", z obou jsou krásní psi.
Za týden přišly nějaké peníze, takže už zas mohli mít svou tatru.
Napadlo mě, jaké by to bylo ocitnout se v takové situaci s miminem.
Jaké to je pro všechny ty matky?
Děsivá představa.
Reálná.
Moje kamarádka Saša to kdysi zažila, něco na tenhle způsob, se dvěma malýma dětma...
Nějak jí totiž nikdo neřekl, že má nárok na ty a ty dávky a příspěvky od státu.
Jeden to může brát s chladným odstupem, nebo rezignovanou nostalgií, nebo se může pokusit něco s tím udělat, což někdy prostě nejde.
Jí naštěstí kamarádka o poschodí níž vysvětlila, co a jak.
Nemusela.
A to slovo se tu ještě několikrát objeví.
Nakonec ale jde jen o fakta, povedlo se / nepovedlo.
Vychovala Saša svoje děti?
Ne.
Hotovo.
Uhynula mi ta štěňata?
Ne.
Hotovo.
JAK se k tomu došlo, to už posléze nikoho nezajímá.
Ani mě, ani ji.
Tak mám sice doma o jednoho hodného a příšerně vychytralého křížence víc, ale co?
ALE.
Celá ta pakárna je mi *ale* vyčítána - ano, udělala jsem to, ale udělala jsem to ŠPATNĚ.
Když už nepohnete s tím, že někdo něco zvládl (lépe než vy), vždycky na tom můžete hledat chyby;o), chachá!
Mně se stalo konkrétně toto:
Když bylo štěńatům 6 týdnů, sehnala jsem konečně práci a okamžitě ji vzala (bodejť by ne)
- to znamenalo, že přítel musel některá denní krmení převzít (všechno ostatní zůstalo na mně).
Pojal to tak, že jsem "se na ně vys***a", a tak mi to taky vyčetl...
hm, spíš si potřeboval takové pocity někam dosadit (tj, už dlouho si je nosil) a našel na ně (konečně) úrodnou půdu.
Ale v jeho podání:
Hurá!
Ne "já", ale ta "situace" je špatně.
Ta úleva pro něj musela být úžasná.
Proudilo to z něj, jako něco hmatatelného.
Samozřejmě, že mne to mrzelo.
Ale když se někdo rozhodně prožívat takové emoce, holt si je prožije..
Zajímalo by mě, jak z toho mám dostat to "něco za něco".
Místo toho mi došlo, že si nosíme své křivdy s sebou, velké balíky a tašky, které nejde jen tak nechat ležet na nádraží.
Jakékoli lpění, byť na něčem špatném, je pro nás (paradoxně) cenné.
Ale jakmile se objeví někdo s "volnou rukou", hezky mu ty tašky nacpeme, ať taky něco nese, čert vem jestli je to fér.
Člověk má tendenci předávat trauma dál.
Tichá pošta.
Myslím, že se tomu správně říká projekce.
Když se cítíme blbě, "všichni se na nás divně koukají" a když se cítíme dobře, "celý svět se na nás směje".
Je na to téma nějaký citát, ale nevím čí:
"Kdo je šťasten, přináší štěstí druhým a nebere je nikomu. Štěstí se vrací k tomu, kdo je daroval."
Mám ho u sebe jako motto.
Věřím v to.
Víra je, když přejdete neviditelný most.
TEN PRVNÍ KROK, kdy položíte nohu nad propast a přenesete váhu, to je víra.
Důvěra v most.
Znáte tu scénu z Indiana Jonese, ne?
U té scény mi to jako dítěti tehdy došlo. ..
Pak uvidíte most a už jden jdete hezky dál.
My, co pořád někoho či něco (beznadějného) zachraňujeme...
a občas kvůli tomu dostaneme pěkně kapky, asi zůstáváme trochu lépe "nad vodou".
Tam, kde zeje propast, tušíme most.. a on tam skutečně často je!!!
A nebo tak nějak vykrystalizuje.
Je strašně snadné podlehnout vlastnímu špatnému chování.
Je to prostě návykové.
Stejně tak jak může být sebezničující snaha udržovat živé věci a dělat je dobře,
stejně tak může být zničující snaha na všechno kašlat, chovat se pohodlně a ničit.
POZOR.
Prý jedno z nejtěžších karmických provinění je vzbudit pocity lítosti nebo zavržení u někoho, kdo vykonal něco výrazně dobrého.
Jinými slovy přimět takového člověka, aby toho litoval.
Ale nevím, co je přesně následkem.
"Ježíš vyprávěl podobenství o milosrdném Samaritánovi – člověku, který pomohl zraněnému, ačkoliv nemusel."
Ačkoli NEMUSEL.
NEMUSEL.
Skutečně by se nic nepohnulo, kdyby *nic* neudělal a šel dál.
..a pak jsem na webu při zadání toho slova našla tohle:
*
"Samaritán se stal bližním nešťastníka u cesty tím, že učinil 5 kroků:
1. Viděl ho: chodí s otevřenýma očima a všímá si lidí okolo sebe.
Nedívá se do oblak, ale na cestu, po níž chodí ti, kterým se bližním má stát.
2. Bylo mu ho líto: cítí bolest druhých.
Nestačí mu říci si: „Chudák, jak trpí.“, ale sám pociťuje tu stejnou bolest.
3. Přistoupil k němu: nevhodí nuznémuz dálky do dlaně pár drobných, ale přiblíží se k němu.
4. Nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara,
dopravil do hostince a staral se o něho: vynakládá svůj čas, energii i své zásoby.
5. Vytáhl dva denáry a dal je hostinskému: neváhá doplatit ze svého.
Bez těchto pěti kroků tak obyčejně lidských a až banálně „pozemských“ je zbytečná každá „hluboce duchovní“ snaha o věčný život.
Kdo chce získat věčný život, nemůže se „vyhnout“ a jít dál a to ani tehdy, když jde do chrámu.
Věčný život není vzdušný zámek v meziplanetárním prostoru, kam se vstupuje na doporučení oblíbených světců.
„Věčný“ život je „tento“ přítomný život prožívaný se srdcem Samaritána.
podle Don Tonino Lasconi)"
*
To je něco, čemu se v buddismu říká aktivní soucit.
Nestačí politovat, nikdo tím nic nezíská.
Pokud se má něco *udělat*, je potřeba vyvinou aktivitu.
Spousta, spousta lidí prostě zaměňuje soucit za jakýsi sentiment.
Prostě se zmůžou akorát na sentimentální pózu "chudáček malý", a tím to pro ně končí.
Jsou přece soucitní, ne?
To stačí.
Uznali, že je to "chudáček" a tím to pro ně končí.
A buďme spravedliví, oni skutečně NEMUSÍ udělat žádné další kroky.
Jsou přece svobodní, ne?
A stejně občas někdo *něco* udělá.
Wahlgrenis taky nemusí trávit hodiny před obrazovkou a odpovídat na nějaké maily, pořád dokola...
tyhle dobrovolné činnosti jsou fascinující věc.
Protože ony prostě NEMUSÍ být, ale díky nim je svět MNOHEM MNOHEM lepší místo pro život.
Nepočítáte, NEPOČÍTÁTE totiž, co z toho kápne, co z toho budete mít, kolik sil vám to vezme,
a když se to občas zvrtne a podělá, (protože nikdo z nás prostě není dokonalý), tak si holt třeba i popláčeme,
ale za nedlouho se nejspíš otřepeme a jedeme dál!
Protože prostě někteří v nás to mají v sobě.
A je to taky návykové.
Všechno je.
Říkám si, i když zrovna tenhle případ může být dost naivní a hloupý,
(promiňte, že otravuju se štěňaty - Saša na tom byla podstatně hůř), ... vedlo mě to k zamyšlení.
Někdy stačí k dobré úvaze úplně pitomoučká narážka.
Kamínek spustí lavinu.
Říkám si, že je snadné cokoli zlikvidovat.
Je jednodušší naházet šťěňata hadům, než se je snažit vypiplat.
Je snazší nacpat plasty do popelnice, než je každý den hezky vytřídit bokem a odnést do správného kontejneru.
Je snazší říct "nemám čas", než si ten čas udělat.
Jsou to malé a velké věci.
Neřeknu vám co za to.
Třeba to někdo ví.
Třeba proto, že v prostoru je dokonalé bohatství všeho, že každý má právo na lásku a splnění veškerých dobrých přání.
Jen to nepříjde jen tak.
Je třeba proto asi něco dělat.
Možná proto.
Kdo ví??
Potřebovala jsem to nějak "vypsat" a svěřit.
Asi přispívám k dokonalému zahlcení tvé schránky (a možností), ale přišlo mi to jako škoda to nějak nenabídnout dál,
třeba i ke kritice nebo nějakému dalšímu nápadu..
Hoplea 07.01.2008
