Než pôjdem k psychiatrovi, píšem Vám
Dobrý deň Wahlgrenis,
už som Vám raz písal o mojom probléme (problémoch).
Bolo to už dosť dávno a nechcel som, aby ste môj mail zverejnili na stránke.
Zrejme preto ste mi ani neodpísali.
Chápem to a ani som nič neočakával, len som to skúsil.
Teraz mi je to však viac menej jedno a tak Vám píšem opäť.
Mám 19 rokov, ale cítim sa omnoho staršie.
A myslím to skôr z tej negatívnej stránky.
Mohol by som začať písať o tom, ako moje problémy začali už v podstate od detstva, ale radšej to skrátim a opíšem súčasný stav.
Doteraz som ešte nenavštívil psychiatra, ale som si istý, že trpím derealizáciou (depersonalizáciou) - čo je psychická porucha.
Prejavuje sa tak, že všetko čo vnímam zrakom vyzerá ploché, "2D", bez života.
Mám pocit, akoby som "necítil priestor", nenachádzal sa v tomto svete, ale niekde "mimo".
Dalo by sa to ešte opísať tak, že som stále prítomný len vo svojej hlave.
Ak rozumiete.
Dosť často som zmätený, blbo sa orientujem v priestore, zabúdam...
Neviem sa ani normálne porozprávať s ľudmi, hlavne očný kontakt mi v poslednej dobe robí problém, čo kedysi až tak hrozné nebolo.
Cítim sa ako robot, bábka bez vlastnej vôle, bez energie, stále unavený,
strácam zmysel pre humor, málo sa smejem, necítim žiadne emócie - občas je to smútok, tak plačem.
Nemám žiaden cieľ, pripadám si ako taký duch, ktorý sa tu motá...
Myslím, že táto porucha sa postupne rozvinula vďaka môjmu mysleniu...
Všetko som príliš rozoberal, analyzoval, pozoroval sa...
Kúpil som si napr. oblečenie, ale potom som zistil, že je napr. veľké, alebo že sa mi vôbec nepáči.
Toto sa mi stávalo často, až príliš som sa tým zaoberal, aj keď mi to samému prišlo úplne malicherné.
Mal som také obsendantné myslenie a dopadlo to takto.
Vlastne som sa úplne odpojil od tohto reálneho sveta.
Ďalej som sa dosť zameriaval na svoj zrak.
Začalo to náhlym zjavením tzv. sklovcových zákalkov - plávajúce línie, fľaky, bodky v zornom poli.
Toto ma celkom deprimovalo a stále som na ne myslel, inak sa nedalo.
Našťastie som si po dlhšej dobe zvykol, aj keď to stále nie je ono...
Jednoducho nemám čisté videnie.
Ak by sa jednalo len o zákalky, asi by som bol v pohode.
Lenže nosil som kontaktné šošovky a asi po roku a pol som sa dozvedel, že mi napáchali dosť veľké škody...
Nejdem teraz rozpisovať čo presne, ale môj zrak je momentálne v celkom blbom stave -
zrnenie, zákalky, negatívne obrazy, šumenie, vidím rôzne cievky atď.
Ďalšia vec, aby toho nebolo málo - nechcem si sám určovať diagnózy, ale myslím, že som schizoid.
Je to človek ktorý nevie precítiť lásku, nevie ľúbiť.
Nevie si ani vytvárať skutočné priateľstvá, väzby medzi ľuďmi a ak áno, tak len veľmi málo.
Vyhľadáva samotu a nerád chodí medzi ľudí...
Je tam toho ešte viac a presne to na mňa sedí.
Viem, že som ešte mladý, ale odjakživa som vedel, že nebudem nikoho ľúbiť...
Ja proste neviem, čo to je... aké to je.
Nemám ani tú potrebu.
Ja sa vlastne často už ani necítim ako človek.
Posledná vec - homosexualita.
Som gay.
To je ďalšia vec, s ktorou som mal zo začiatku problémy ...
Myslím tým depky a pod.
Teraz som s touto vecou viac menej vyrovnaný.
Nikto o tom ale nevie, nikomu som to nepovedal.
Načo aj...
Veď nemám potrebu mať partnera.
Myslím tým lásku.
Aj keď som nezažil zatiaľ ani to druhé - sex.
Takže... to zhrniem.
Cítim sa stratený a zbytočný.
Nedokážem prijímať a dávať lásku.
Som na tom zle psychicky aj fyzicky.
Som gay.
Mám pocit, že nežijem.
Neviem, ako to zmeniť, pretože sa cítim zablokovaný - psychicky aj fyzicky.
Môžem si za to sám.
Asi.
Mal som často aj samovražedné myšlienky, lenže tie vždy odženiem.
Viem, že samovražda nič nevyrieši.
Ale čo všetko vyrieši???
Naozaj nemám poňatia, aký je zmysel môjho momentálneho života na Zemi.
Je to trest?
Karma?
Má nejaký zmysel, že mám takú "výbavu" akú momentálne mám?
Určite má...
Ale aký...
Viete, kedysi som sa bral aspoň trochu vážne, aj keď som si zo seba vedel urobiť aj srandu.
Ale teraz mi je všetko jedno.
Je mi jedno, či ma niekto urazí.
Je mi jedno, že prídem niekde neskôr.
NIČ sa mi nezdá dôležité.
Nikde nevidím zmysel.
Akoby som už ani nemal ego.
Akoby som ani neexistoval.
Inak momentálne študujem VŠ, momentálny stav mi však bráni byť kreatívny.
Žiadne nápady, nič.
Prázdna hlava.
Neviem, ako to pôjde ďalej...
Či vôbec školu dokončím.
A čo vôbec budem robiť v budúcnosti...
Ja fakt netuším.
Predtým, než pôjdem k psychiatrovi, ktorý ma pravdepodobne nadopuje práškami, píšem Vám.
Dúfam, že Vy alebo aspoň Vaši čitatelia mi majú čo napísať.
Pretože ja už neviem ako ďalej.
Ďakujem.
Otto 15.02.2009
Milý Otto,
na úvod jen jedno vysvětlení:
Na minulý mail, kde jste zdůraznil, že nechcete mít odpověď na internetu, jsem nereagovala, protože si s nikým soukromě nepíšu.
Nyní už píšete jinak...
Zvažujete návštěvu psychiatra, ano, připravte se na farmakologickou léčbu, aby došlo ke zklidnění psychických výkyvů.
Ovšem dříve, než budete poslouchat jeho jednoznačné závěry, dovolte pár mých slov.
Váš život by se dal přirovnat k vodopádu slz.
Nikde není nic, co by Vás těšilo, nic pozitivního, žádná radost.
Zmiňujete svou sexuální orientaci, která je trošku "jiná".
Pravděpodobně při uvědomění si této odlišnosti došlo k odklonu na jinou kolej.
Děvčata Vám nic neříkají, připadají Vám jen jako cizí lidé, kteří mají zcela jiné zájmy.
Jste zcela rozhozený, Váš "obraz" nemá hezké barvy, rám je také nějak popraskaný.
Máte nejspíš problém projevovat se jako muž, vlastně si ani jako muž nepřipadáte.
Přitom ale nic není náhoda, všechno, co se děje, má nějaký smysl.
Nad Vámi jsou ochránci, je to tedy v nejlepším pořádku.
Jen Vy nechápete, co se děje, kam Vás to má posunout.
Všechno je jinak, divné, nepochopitelné, nesrozumitelné.
Nejste si jistý sám sebou.
Ovšem nic není neměnné a definitivní.
Tato situace, v které jste a která se Vám zdá tak tragická a neperspektivní, je pouze nastaveným zrcadlem.
Máte totiž dojít k poznání, že životní štěstí, které hledáte všude kolem Vás, je ve vašem srdci.
Nemáte ho už dál hledat...
Vy jste totiž jakoby bez náboje, bez jediné jiskry, proto se Vám tak těžko žije.
Na nic se netěšíte, nikde nevidíte pro sebe žádnou novou naději.
Pokud přemýšlíte o odchodu z tohoto světa, ještě chvilku čtěte.
Nic se sebevraždou neřeší, i když se Vám to tak zdát může.
Odchodem "jinam" si pouze oddálíte řešení toho, co jste nyní vyřešit nezvládl.
Duše sebevraha je uchycena v místě posledního skutku.
Další zrození a další vývoj nebývají jednoduché.
Nejprve je totiž třeba přes svět živých dát vědět, co se tehdy vlastně stalo.
Tomu ale jen málokdo rozumí, proto může být duše sebevraha uchycena na jednom místě i několik staletí.
Trápí se, pořád zkoumá, co se vlastně tehdy stalo a jak vůbec mohl se životem takhle naložit.
Jsou to otázky, na které mu ale nikdo neodpoví.
Lidský život dostáváme jednou jako obrovský dar, nemůžeme s ním hazardovat, natož ho svévolně ukončovat.
Všechny dny, které máme odžít, bychom měli odžít až do toho posledního zcela naplno.
Nepřemýšlet, že se nám tady něco nedaří a že jsou jistá tajná vrátka jinam...
Ano, jsou.
Těch způsobů, jak se dostat mimo, je hodně.
Ovšem mnohem důležitější je žít.
Vás čeká zásadní přerod.
Vyšší energie mají s Vámi jistý plán.
Zatím jste byl jakoby postaven mimo scénu, ale o to zásadnější bude uvědomění si, že opravdu o něco jde.
Hlavou bude Váš proces jen těžko pochopitelný.
Uvědomíte si smysl svého života, začnete uznávat zcela jiné hodnoty.
Změní se také Váš zdravotní stav.
Zatím se Vám zdá Vaše hlava těžká, plná bolesti a nepochopení druhých.
Tohle se jako zázrakem změní.
Váš život byl se měl nadále odvíjet jakoby v jiných dimenzích, v dimenzích krásy a lásky...
Přijmete štěstí jako svůj životní program, zcela se změníte.
Moc bych Vám to přála.
© Wahlgrenis
15.02.2009
Dobrý večer, Wahlgrenis.
Ďakujem za Váš povzbudivý mail a aj za to, že ste mi odpovedali súkromne.
Dúfam, že raz naozaj prídu tie lepšie časy...
Ak áno, určite Vás informujem. :)
Majte sa pekne.
Otto 21.02.2009
