Jako by mi moje duše říkala, ať pustím všechny věci, na kterých ulpívám, a hlavně ať se mám ráda
Milá paní Wahlgrenis,
dostala jsem na Vás moc pěkné reference od kamaráda Radka, tak jsem si řekla, že Vás zkusím požádat o radu.
Je mi 36 let, mám 2 děti, skvělého manžela, zázemí a fungující vztah.
Zádrhel je v mé nemoci, kterou jsem si patrně způsobila sebedestruktivním vztahem sama k sobě.
Nikdy jsem se neuměla docenit.
Celý život jsem se za něčím hnala, pořád jsem chtěla být lepší, podávat skvělé výkony, všechno se naučit, prakticky jsem neuměla odpočívat ani fyzicky, ani duševně.
Úplně chyběla láska, porozumění, soucit, k sobě i druhým, byla jsem jak rozjetý vlak, který si nevšímá krásných zastavení cestou a žene se do cílové stanice, aniž by věděl proč.
Tak se postupně začaly objevovat různé zdravotní problémy, které v roce 2014 úplně vygradovaly.
Projevy byly různé, ale prakticky jsem byla nemocná celý rok v kuse.
Počátkem tohoto roku jsem ještě přestala spát, už 14 dní usnu jen po léku na spaní a dostala jsem antidepresiva.
To je pro mě jako pro velkého odpůrce chemických léků dost nepříjemné, ale mám dojem, že jinak bych se zhroutila.
Jsem už zoufalá, protože zdraví se stále zhoršuje, navzdory tomu, že se stále snažím nějak očišťovat, odstraňovat své negativní postoje.
Navštívila jsem řadu různých rodinných konstelací atd.
Možná je to ale pořád málo, cítím jako by mi moje duše říkala, ať vše pustím, všechny věci, na kterých ulpívám, a hlavně ať se mám ráda.
To mi pořád nejde a je pravda, že skrz tu nemoc neumím být ani moc optimisticky naladěná.
Mám dojem, že na jsem si na otázku, co se sebou, už v podstatě odpověděla sama - být na sebe hodná, neuštvat se, ale pořád nevím jak, abych se vymotala z bludného kruhu nemoci.
Děkuji moc
Pawa 09.02.2015
© Wahlgrenis
09.02.2015
