Nemocnice - kortikoidy - rehabilitace - Košumberk - diagnosa: roztroušená sklerosa
Milá Wahl,
ozývám se Ti po delší době...
Nějak se mi to všechno za poslední rok rozběhlo do bolestí a slz.
Tuším, že to má smysl, ale nyní si přijdu trochu na pokraji sil a přiznám se, že hledám pomoc.
Když zkusím svůj příběh stručně shrnout:
Přesně před rokem jsem byla před rozchodem s přítelem.
Ale zjistila jsem po dvou měsících, že čekáme miminko.
Moje tělo se chovalo jinak, než jak bývá zvykem v očekávání.
Miminko jsem s ním chtěla dlouho, on ne.
Já jsem v tom vztahu zůstala dlouho, nešťastná, šlo mi to do zdraví.
On to nakonec přijal, a bylo to chvilku moc krásné.
Jenže miminko se rozhodlo odejít.
Já jsem měla velmi zatížené zdraví, v práci naprosto stresovou nelehkou situaci.
Byla jsem nešťastná, že to nemůžu prožívat v radosti.
Po spontánním potratu jsem po narkóze nemohla moc chodit.
Náš vztah se rozpadal a mně, ač jsem nikoho nehledala, najednou se v mém životě objevil muž, který je o 20 let starší než já.
Podržel mě v nelehkém čase smutku z odcházení dušičky.
Hned od začátku se děly velice magické věci.
Nazvala bych to opravdovým Souzněním Duší.
Dnes vím, že krom jiného měl za "úkol" mě z toho nefungujícího vztahu "odvést".
Převaděč...
Zamilovali jsme se.
Ano, je ženatý, má dospělé děti a partnersky nefunkční vztah.
Snažila jsem se ale bránit tomu faktu, že je to prostě ženatý muž - nejsem typ, který by muže odváděl atd...
Jsem spíš ta trpitelka, která se vzdá pro princip, ALE..
...zvláštní bylo, že jsem žádné provinění necítila.
Oba náš vztah vnímáme jako dar od Boha.
Jeho žena o nás ví, není to za jejími zády, do budoucna si on moc přeje, abychom spolu byli.
Chtěl by se mnou žít, mít rodinu či si vzít děcko bez rodičů... ale to nyní ještě neřeším.
Na podzim jsem se s mým tehdejším přítelem rozešla.
Byla jsem však s ním ještě ve společném bytě, stěhování před Vánocemi bylo pro mě z mnoha důvodů nemožné.
O Vánocích mě velmi ostře slovně a psychicky napadl.
Mé zdraví bylo alarmující, pak už to šlo z kopce.
Přestala jsem cítit pravou nohu, nechodila jsem.
Selhávalo mi fyzické tělo, ledviny, záněty na mozku, na míše...
Nemocnice - kortikoidy - rehabilitace - Košumberk - diagnosa: roztroušená sklerosa...
Očistec.
To jsou poslední mé čtyři měsíce.
Nyní chodím pomaloučku o francouzských holích.
Stalo se toho moc.
Bydlím u rodičů, jsem v dlouhodobé neschopnosti.
Lékaři mi nabízejí udržovací "infúze", které tlumí imunitu.
Není to má cesta, snažím se veškeré záněty léčit čínskou medicínou.
Jsem moc unavená, pravá nožka je stále v menší kondici, ale snaží se.
Moje vůle je z nějakého důvodu malá, ke cvičení se nutím, vymlouvám se sama sobě a mám v sobě veliký přetlak slz.
Moji rodiče mi pomáhají.
Neuvěřitelnou oporou je mi ženatý přítel.
Stejně vím, že je to na mně.
Pomalu začínám i před ostatními ukazovat a říkat, že toho je na mě moc.
Večer pláču.
Je tu i sebelítost, ale vím, že to není cesta.
Potřebuju vyplout nahoru.
Tolik bych chtěla opět chodit...
Moc Tě chci poprosit, zda bys mohla nahlédnout mou situaci.
Zda se uzdravím... a o co tu vlastně jde?
Zvažuji najít nějakou psychoterapii.
Myslela jsem si, že když jsme si s bývalým přítelem nakonec odpustili, že se nashromažděné emoce rozpustí.
I sobě jsem mnohokrát odpouštěla... je to proces.
Zdá se mi ale, že mě vše nějak v posledních dnech "dostihuje".
Pamatuji si, že první příznaky zdravotní se projevily před 10 lety při hádce s přítelem, byli jsme spolu přes 10 let.
Neviním ho za to, jaký je.
Sama vím, že jsem měla odejít dřív.
Nevím, proč jsem si stále dávala naději.
Budu Ti moc vděčná a děkuji Ti za přečtení, za čas, za reakci.
S láskou
Délka 07.05.2014
Milá Délko,
jen jsem se teď podívala na charakteristiku Tvého jména:
ADÉLA
Holčička drobná, jemné světlé vlásky. Všestranně pohybově nadaná, baví
ji snad všechny druhy kolektivních sportů, ale i tanec, gymnastika.
Dokáže zázraky s vlastním tělem. S ničím si nedělá přílišné problémy, je
chytrá, ve škole jí učení jde, nemusí se nijak zvlášť učit. Často volí
umělecký směr. Až v dospělosti může být v jejím rozjezdu zastavena.
Najednou zůstává stát a nestačí se divit. Lidé, kterým tolik věřila, ji
opouštějí. Vnitřně se hodně trápí, přesto ji to nezlomí. © Wahlgrenis
07.05.2014
Milá Wahl,
ještě jsem si vzpomněla na něco: je to obraz z dětství, tak 5-6 let.
Když jsem byla malé dítě, představovala jsem si sama sebe v nějaké těžké nemoci.
V tom obrazu šlo o to přivolat tím k sobě pozornost, lásku, dokonce i lásku nějakého muže.
Jenže v těch obrazech pak spíš přicházela lítost od druhých a já jsem "uspokojena" nebyla.
Kolikrát jsem si říkala, kde se tyto představy ve mně v dětství vzaly?
Rodiče jsem měla fungující.
Vyjádření lásky od nich bylo, i když mohlo být zřetelnější, ale kdo ví...
Mnohokrát jsem se sama sebe ptala, jak jsem k tomuto pocitu nedostatku lásky a následných nezdravých představ jako dítě přišla?
Též jsem tuto vzpomínku z dětství mnohokrát "čistila", v duchu jsem objala tu "malou holčičku, která měla tyto sebedestruktivní obrazy" a dávala jí Lásku ze srdce svého a vyprávěla jí, že s Láskou to chodí na světě jinak.
Nevím, ale cítím, že nějaký "podprahový" plán sebedestruktivity, trýzně, smutku jsem si asi "přinesla" z minula?
Mám pocit, jako bych se s novým mužem, který je tolik zářící, optimistický i moudrý učila žít, radovat...
Je to pro mě tak nové.
Děkuju Ti za připomenutí mého jména.
Též jsem mnohokrát řešila, zda přeci jen nezměnit příjmení.
Podle vzorce osudu mi to vychází dost hrozivě (5 průtočných osmiček) + špatné zdraví.
Je tu po dešti a vzduch krásně voní.
A já Ti posílám pozdravení z rodného kraje!
Délka 08.05.2014
Milá Délko,
je složité žít to, co se nás dotýká, ale s čím nelze hnout.
Pamatuji si na tu útlou křehkou dívenku... plnou života... která by se pro druhé rozkrájela.
Vzpomínám...
Když se teď dívám do pláství, vidím dívku-ženu, která je jako beruška otočená na zádech a jen bezmocně třepe nožičkami.
Čeká na pomoc druhých, na někoho, kdo by ji otočil, aby zase mohla běžet dál.
Rychlost u Vás vnímám jako vykřičník.
Nemusí to být nutně jenom ve smyslu přesunu z místa na místo, ale také v tom stihnout toho co nejvíc - školy, kurzy, povinnosti, aby se jen odškrtávalo, co je už hotové.
To byl ale postup tzv. proti přírodě.
Tahle slova znáš.
Chtěla jsi hrát roli anděla, ale nějak se to celé vymklo.
Nemůžeme v životě sunout před sebou nic násilím.
Hlavní role, kterou hrajeme, je ta naše.
O nás jde v první řadě, na sebe máme myslet nejvíc.
Teprve potom je prostor pro ostatní.
Nemoc do Tvého života vstoupila jednoznačně ve chvíli, kdy se dostala hlava před srdce.
Uvažovala jsi, přemýšlela, tvořila, ale srdce plakalo...
Teď to vypadá, jako by sis měla naplno vychutnat okamžik zastavení, abys dokázala přehodnotit všechno, co se tady tváří jako priorita.
Nic z toho není důležité.
Jde opravdu jen o Tebe.
Nemáš se snažit realizovat žádné projekty, nesmíš být součástí nějakého kolosu, ale jde o vteřiny, kdy vnímáš, jak je Ti krásně, jak jsi u cesty stejně "důležitá" jako například nenápadný mech.
Nesmí tady být ani náznak výjimečnosti, potřebuješ se opět dostat do každé Tvé jednotlivé buňky, máš splynout s přírodou, s pohybem času, který není.
Máš se stát věčností a zůstat tak chvíli.
O nic neusilovat, nic nechtít.
Teprve potom se můžeme bavit o nějakém posunu dál.
© Wahlgrenis
09.06.2014
Milá Wahlgrenis,
před chvilkou se stala krásná věc: chtěla jsem si objednat Tvou novou knihu o duši a hledala jsem tedy na Tebe email ve svých emailech.
A objevila jsem Tvou odpověď z minulého roku !
Skončila ve spamu a já ji čtu s více jak ročním zpožděním...
***
Ano čas se mi úplně zastavil.
Mnoho věcí úplně pozbylo smyslu, důležitosti.
Něco jsem vypustila, mnoho věcí přehodnotila - a stále přehodnocuji, je to proces.
Zdraví... přála bych si znovu chodit, být bez bolestí, křečí, ztuhlosti... ale...
Stále chodím pomaličku o berlích, někdy na vozíku.
Vzpomínám, jak jsem s touto nemocí byla konfrontována už ve 24 letech.
Nechtěla jsem si ale píchat hormony, stále jsem se snažila něco přirozenějšího najít, ale měla jsem pocit, že ať dělám, co dělám... zhoršuje se to.
Jako by to bylo celé nevyhnutelné, karmické...
Jako by mi něco podstatného unikalo, ale já tehdy neměla na to TO uvidět, spatřit, uvědomit si...
A přesto, člověk hledá naději...
Nevím, zda jsem již vše, o čem píšeš ve své odpovědi, zpracovala.
Najednou můj život je o tom vstát ráno z postele, obléknout se, najíst se, stihnout jít na toaletu, najíst se, zacvičit si, umýt se...
Zkrátka úplně ty nejzákladnější věci.
Ty mi zaberou v podstatě celý den.
Pak ke mně ještě dva dny v týdnu chodí žáci, které učím hrát na klavír, což je má radost veliká...
***
Moc ráda si u Tebe objednám novou knihu.
A těším se, že mi třeba už bude dělat společnost při měsíčním pobytu v rehabilitačním centru, kam se 10. ledna chystám.
Srdečně Tě zdravím na sklonku roku a do roku dalšího Ti přeju vše potřebné.
Délka 28.12.2015
Milá Wahlgrenis,
chtěla bych se ještě zeptat, pokud to je možné, zda budu ještě někdy chodit (bez holí, vozíčku)?
Jestli je tu naděje a co mám nyní pro to udělat?
Děkuji Ti a zůstávám s pozdravením.
Délka 29.12.2015
