Odstranění mateřského znaménka
Milá Wahl,
chtěla bych se s Tebou podělit o dnešní den, kdy jsem byla na devátou dopoledne objednaná na odstranění mého mateřského znaménka.
Je to větší piha pod spánkem vedle ucha.
Mám jí tam od narození a jako malý holce se mi nikdy nelíbila.
Říkala jsem si, že jednou si ji dám odstranit, ale zatím k tomu nedošlo.
Tuto pihu na tváři měl i můj táta a má ji dokonce i můj syn Kryštof, ten jí má pod bradou.
Nevím jak a proč jsem se rozhodla a objednala se na zákrok.
Tři týdny jsem o tom nepřemýšlela... až včera..., už nějak mě nahlodala má tchýně, že bych si jí odstraňovat neměla, že je to mateřské znaménko a ty by se prý jen tak dávat pryč neměly.
No nevím.
Teda nevěděla jsem.
Dnes ráno u snídaně se mě Kryštof na to ještě ptal.
Proč si jí vlastně chci nechat dát pryč.
"Vadí ti?" řekl mi.
A já ani nevěděla.
Tak jsem se ho zeptala, jestli si on myslí, že si jí mám dát pryč.
A on řekl: "Ne, nech si ji!"
Zarazilo mě to, ale pak jsem to hodila za hlavu.
Když
děti odešly do školy, školky, jela jsem s Agátkou k mé mamce.
Měla ji pohlídat, než si odskočím na zákrok.
Když jsem se už blížila k jejímu baráku, najednou jsem dostala pocit, že nevím, jestli si tu pihu chci vlastně nechat vzít.
Nebude mi po těch letech chybět?
Vždyť mi opravdu za ty roky nijak nepřekážela, jen jsem měla pocit, že není moc vzhledná, a proto to mé rozhodnutí.
Ale není to opravdu zbytečný?
Co když bych po odstranění začala mít problémy....??
Honilo se mi hlavou...
A ještě jedna podstatná myšlenka byla, že jsem měla pocit, že kdybych odstranila mateřské znaménko, které máme s Kryštofem stejné, že bych tím přerušila jakési pouto, které máme společné... byť je to jen obyčejná piha.
Měla jsem v hlavě zmatek a za půl hodiny jsem měla být v čekárně.
Agátku jsem u mamky vyložila, převlíkám jí a mamce ty svoje pocity říkám, že vlastně nevím, jestli na to mám vůbec jít.
A ona, byť ani jednou mi neřekla, co si o tom myslí, najednou povídá, že kdyby byla na mém místě, že by se na to vykašlala a nikam nejezdila.
Že patří ke mně a už bych to nebyla já.
Takže další člověk, který mě popostrčil.
Já po chvíli přemýšlení povídám, že jsem se rozhodla!
A mamka: "A jak? Že půjdeš?"
A já na to, že ne, že nikam nepůjdu a nechám si ji tam, kde ji mám, že to nějak v sobě necítím, že by to bylo správný rozhodnutí.
Musím říct, že jsem měla hrozně zvláštní pocity, když jsem ještě nevěděla, ale jak jsem se rozhodla, tak to ze mě opadlo a měla jsem pocit jako žena, která se rozhodne nejít na interupci.
Asi je to zvláštní přirovnání, ale já to fakt takhle cítila.
Tak jsem místo toho využila situace, že mám hlídání, jela do města k Baťovi nakoupit boty, neboť měli velké výprodeje, protože se u nás prodejna bude rušit.
A nějak mi projelo hlavou, že tohle je mnohem užitečnější, že děti budou mít botky do zásoby a já nemarním čas s odstraňováním mateřského znaménka.
Byla to úleva a radost a tu jsem udělala i Kryštofovi!
Gabi 07.12.2012
© Wahlgrenis
07.12.2012
