Nějak moc lidí má něco s rukama - v sádře, ortéze, na šátku...
Milá Wahlgrenis,
už minulý týden jsem si všimla, že nějak moc lidí má něco s rukama.
V sádře, ortéze, na šátku...
Když jsem si toho všimla jeden den, říkala jsem si - náhoda, ale když jsem to viděla další a pak další a další den, bylo mi jasné, že o nehodu nejde.
"Oběti" jsou napříč věkem i pohlavím, od puberťáků přes kravaťáky, dělníky až po důchodce...
Co asi dělají špatně, že jsou takhle zastaveni?
A proč najednou tak vysoká koncentrace těchto zastavení?
Díky
Orianna 27.07.2010
MIlá Wahl,
chtěla bych napsat Orianně.
Luis Hay píše, že zlomeniny jsou znakem jakoby vzpoury proti Vesmíru, sobě samému, znakem deformace, vzpourou proti autoritě, rodičům.
Myslím, že v tomto transformačním období se polarizují postoje, zájmy, lidi i jejich duše.
Také jsem si toho všimla.
Je to jakési popírání vesmírného řádu, řádu lásky, pochopení a odpuštění.
S láskou
Olga 27.07.2010
Milá Orianno,
máš pravdu, lidí s poraněnýma rukama je opravdu hodně. Připadá mi, že to nebude jen příběh každého z nich, tady je to jiné.
Ruka symbolizuje problém v tom, co děláme, a tím, co bychom dělat měli. Jako první sdělení mi tady přišlo, že se obecně nesnažíme o svůj prospěch, ale o cizí. Jako by tito lidé sami byli prodáni jako zboží a museli najednou nějak fungovat.
Tohle se těžko vysvětluje, ale vnímám tady nejrůznější nadnárodní celky, cizí kapitál, firmy, které se podivně jmenují, nadřízení jsou cizinci... Všude tady pracují naši lidé, ale jejich duše to tak nechce. Pláče, pláče, pláče a když se naskytne příležitost, dochází ke zranění nebo drobným úrazům. Možná je to pro to, aby si každá jednotlivec tento rozpor v sobě uvědomil. Pracovat pro peníze se sice jeví jako proces jednoduchý a jednoznačný, ale není to tak úplně pravda.
Kdybychom se ještě podívali na celou množinu, kterou popisuješ, tak u mladší generace, která ještě není výdělečně činná, mi to připadá, že pro ně vlastně ani jiná cesta neexistuje. Opět duše pláče.
A u starších lidí, kteří už třeba nepracují, je zde zase problém s tím, že se na tohle všechno musí dívat. Také to je pro ně obrovská krize...
Kdybychom chtěli léčit jednotlivce, došli bychom k tomu, že je třeba léčit komplet celou tuto republiku.
© Wahlgrenis
28.07.2010
Milá Wahl,
zdravím Tě...
Dneska jsem si přečetla článek od Orianny o těch zlámaných a poraněných rukou. A asi za dvě hodiny potom přijela na návštěvu teta, sestřenice a její osmiletý chlapeček. Jaké bylo moje překvapení, když jsem uviděla, že má obě ručičky v sádře. Zlomil si je na začátku prázdnin, před třemi týdny na koupališti na prolézačkách.
Tak jsem si říkala, že tohle asi nebude náhoda...
Jak pak vyplynulo z našeho dalšího rozhovoru, tak jeho maminka neplánuje žádnou dovolenou, ale chtěla a pořád ještě chce s chlapečkem dojíždět do HK do jedné firmy, která se zabývá doučováním dětí, které nezvládají učivo při běžném vyučování ve škole. Jedná se o takové procvičování naučeného, zkoušení, diktáty atd. zkrátka všeho s čím má dítě potíže.
Samozřejmě, že je péče hrazená rodiči.
Takže takovéhle prázdniny naplánovala maminka svému druháčkovi.
Místo hraní, odpočinku a nabírání sil do dalšího školního roku - učení, práce, zátěž...
Hned mě napadlo, že si chlapeček touhle formou zajistil zasloužený odpočinek... Alespoň na chvíli.
Tak si říkám, jestli tohle má cenu.
Přetěžovat děti jenom proto, že nejsou nejlepší v tom, co se po nich chce. Věnovat se jim, pomáhat jim s učivem ano, ale jenom do určité míry...
Zítra by mu měli tu sádru sundávat, ale dneska ve městě spadnul a měl ručičku od krve... to taky asi není jen tak.
Dneska u nás byla ještě Dáša, ano, naše Dášenka. Zrovna jsem byla na terase a myla všechny boty z toho
nádherného víkendu . Mezi nimi byly i
žluté sluníčkové holinky ...
Hned si jich všimla a informovala mě o tom, že sis zrovna takové žluté včera koupila...
Tak jsem jí říkala, že je myju po tobě, že chodily na Tvých nohách a že se tam moc vyjímaly. Ona totiž nechápala, že sis koupila holiny. Jako na co... No fakt tohle nevymyslíš...
Měj se hezky
Ája 28.07.2010
Milá Wahlgrenis,
jo, nadnárodní společnosti, "píárové" agentury.....
Tvoje odpověď mi vrátila vzpomínku na rok 2005, kdy jsem čerstvě po svatbě nastoupila do jedné PR agentury, taky mezinárodní...
Popravdě, vydržela jsem tam necelé dva měsíce. Byla jsem prakticky po svatbě, a kolegové? Bylo nás tam asi deset, z toho ženatý byl JEDEN, zbytek rozvedený, případně bez partnera (nebo jen "zdravotní vztah, aby tělo netrpělo").
Snažila jsem se svou práci dělat nejlíp, jak jsem uměla, ale logicky jsem se ji snažila dělat tak, abych v pět, kdy byl konec pracovní doby, mohla jít domů - aby také ne, byla jsem vdaná pár dní, tak to je logické, ne?
A věřila bys, že to bylo trnem v oku?
"Víte, Veroniko, kolegové tu jsou i do sedmi, do osmi," zaznělo při propouštění.
A já, huba nevymáchaná, jsem pokrčila rameny: "To víte, Petře, když nezvládnou
svou práci v pracovní době...", a bylo zpečetěno.
Přitom náplň práce by byla fajn, zajišťování promo akcí atd, ale tohle okolo mě ubezpečilo o tom, že tohle není vhodné pro mě.
Teď to ještě tři roky nemusím řešit, ale to víš, že se taky zaobírám myšlenkou, co budu po mateřské dělat. Nejsem ten typ, co by si užíval být někomu na krku, navíc si to ani nebudeme moct ekonomicky dovolit. Jedno je mi jasné. Žádná podobná "nadnárodní" společnost mě neschlamstne.
Tak se měj co nejlíp a děkuju, i za tu vzpomínku, byť nebyla z nejpříjemnějších. Ale člověk musí vědět nejen to co chce, ale i to, co nechce, protože to mu pomáhá si vytyčit nějaké mantinely, v nichž se může pohybovat a bude mu dobře.
S láskou
Orianna 28.07.2010
Ahoj Wahl,
když jsem teď četla článek Orianny, hned mi blesklo hlavou... Můj levý loket...
V neděli mě hodně pálil... ale opravdu... pořád jsem si ho třela.
V pondělí mně ještě jako by trnul, ale už je to pryč...
měj se hezky
elkan 28.07.2010
Milá Wahl,
ani mne žádná nadnárodní společnost neschlamstne, jak píše Oriana.
Souzním s ní...
Mne se s článkem vynořilo, že my ženy máme jiný mozek, než muži. Jsme vybaveni rozhodovat a snášet bolesti apod. Ale muži, kteří jsou uměle zaměstnaní např. v železárnách i jinde ..hmm, kdo si váží této práce??
Jsou tam pošlapány všechny lidské hodnoty a nevím, kde tito lidé mají své dno, čím ještě musí projít, aby jim bylo umožněno uvidět.
Nechtějí řešit... jsou znejistěni...
Mám to v sobě čerstvé, protože jsem hovořila o víkendu s takovým "utopeným" mužem. Když jsem řekla, proč se nevzbouříte, odpověděl mi, že jsou nepotřební. Že to, co vyrábějí se dá pořídit vedle u konkurence, a levněji. A za vzpouru by byli bez práce!!
Takže věřím, že jim život naděluje velká příkoří, myslím si, že "vykořisťování" nemůže být stále, ale to budou muset začít "o sobě přemýšlet" a opustit ty falešné jistoty. Cítím Wahl, že republika potřebuje léčit, snad velkým třeskem, aby lidské hodnoty měly cenu nad majetkem.
Ale nedivím se, ani to neposuzuji, jsem vděčna že to mám jinak. Tuším, že tento podivný stav nemůže trvat dlouho. Určitě je potřeba hodně lásky, víry a úcty k vlastnímu životu.
Měj se krásně, sluníčkově a vše nej :-)
Rosa 28.07.2010
