Za tuto střevní chřipku jsem neskutečně vděčná
Milá Wahlgrenis,
píšu Ti těsně poté, co jsem se vyhrabala ze střevní virózy, a to dost úporné. Nejdřív
začal Pepča , ale u toho byly na vině zoubky (lezou mu stoličky) a očkování - u růstu zoubků, obzvláště pak stoliček, "průjmuje" takřka pokaždé. A já?
U mě to bylo vcelku výrazné zastavení, takový vykřičník...
Od začátku roku totiž řeším přerod mého vztahu k mámě. Přijde mi, jako kdyby mě v mých necelých dvaatřiceti nechtěla pustit z pupeční šňůry. Není mi to příjemné, ani trochu. A je jí zcela jedno, že už i já jsem matkou a brzy budu dvojnásobnou, stále by mi nejraději diktovala, co s malým atd. Naposledy jsme se vážně chytly v lednu kvůli očkování malého, kdy jsem se už vážně namíchla a napsala jí, že ať udělám co udělám, stejně to podle ní bude špatně, nebude-li to přesně tak, jak "radí" nebo spíš diktuje ona.
Že ji tato slova nepotěší, mi bylo jasné, ale jakou vlnu uražené ješitnosti to vyvolá, by mě nenapadlo ani ve snu. Dopadlo to tak, že jsme spolu tři týdny nemluvily vůbec. Ona se mezitím chovala jako uražená desetiletá dívenka a čekala, že podle léty prověřeného scénáře budu já ta, kdo přileze ke křížku "maminko, nezlob se, já už to neudělám," ona mě ještě trochu podusí k slzám, pak zkonstatuje "matka odpustí i vrahovi" a budeme se bavit dál.... a ejhle, ono to nefungovalo.
Ozvala se až ona, když jsem měla svátek, to přišla, opět na malého šišlala (to je věc, kterou mě fakt štve, když na dítě, které se má učit mluvit, někdo šišlá a kazí mu tím mluvní vzory). Pak se několikrát snažila vše vrátit do starých kolejí - že postrádá každodenní "raport" z hor apod, ale už jsem si své vydobyté pozice nenechala vzít.
A čím mě dorazila naposled? Svou nezodpovědností a sobeckostí, ve zkratce řečeno. Jela do Bangkoku - budiž jí to přáno, nezávidím jí to ani v nejmenším, o to nejde. Jde o jinou věc - vrátila se ve středu večer a ve čtvrtek rovnou sem, poté co jsem jí řekla, že malej má průjem. Stejně přišla, přinesla grilované kuře (přestože jsem jí říkala, aby ho nenosila). Kousek jsem si s ní dala a do večera malér. Zvracení, průjem... Nějak jsem tomu nepřikládala váhu, až pak jsem viděla muže, že zatíná čelist vzteky. Zeptala jsem se ho proč, a on vybuchl "protože je sobecká a nezodpovědná! Byla v rizikové oblasti, jak ji znám tak bez jakýhokoliv očkování, a místo aby počkala, jestli u ní něco nevypukne, něco, co má třeba delší inkubaci, tak se okamžitě přiřítí k těhotný a dítěti, který jsi jí ještě ke všemu řekla, že není úplně fit."
A mně v tu chvíli došlo, že má pravdu. Mé problémy tedy nejsou, resp. nebyly "dárkem" z Thajska, ale po tom grilovaném kuřeti, které mě přemluvila, že jsem si s ní kousek dala (měla jsem spolehnout na malého, který k němu přišel a zkonstatoval NE).
Zkrátka a moudře, byla to lekce o mé matince a o tom, že jsem se rozhodla správně, když jsem se vnitřně rozhodla tu pupeční šňůru odseknout sama. Nechci ji zrušit ze svého života, to vím, že by taky nebylo dobře, ale pravomoce, které si myslí, že na ně má nárok, už nemá a mít nebude, ať se jí to líbí nebo ne.
Nicméně, myslím, že to grilované kuře bylo jen startérem, jakýmsi spouštěčem, a ve finále jsem za tuto střevní chřipku neskutečně vděčná. Jako kdyby ze mě "vrchem i spodem" odešlo vše, co odejít mělo. Samozřejmě jsem měla strach o miminko, aby mu to neublížilo, ale to mi vrtěním se vždy ubezpečilo: "mami, neboj, já jsem OK"
Pevně doufám, že jsem smysl své virózy pochopila správně, a přestože mi dva dny bylo opravdu bídně, děkuju za to.
Orianna 28.02.2010
© Wahlgrenis
28.02.2010
