Všimla jste si, kolik je dětí s tmavými kruhy pod očima?
Dobrý večer, Wahlgrenis!
Ráda bych se Vás zeptala na Váš názor...
Všimla jste si někdy, kolik je kolem nás dětí s tmavými kruhy pod očima?
Je úplně jedno, jestli jsou to malá miminka, batolata nebo předškoláci...
Vidím to u mého téměř 5-letého syna od malinka a musím říct, že mě to hodně dlouho trápí.
Nejprve jsem si myslela, že se jedná o nedostatek tekutin, ale v tom to zřejmě nebude. Tekutin (bylinkových čajů i čisté vody) má na svoji váhu dostatek.
Pak jsem si začala všímat děti z našeho okolí a s hrůzou jsem si uvědomila, kolik jich má také kruhy pod očima. U některých jsou vidět více, u některých méně.
Překvapilo mě zjištění, jak oči dětí vypadají s těmi tmavými kruhy utrápeně.
S čím tedy souvisí?
Děkuji za Váš čas strávený přečtením těchto řádků.
S předvánočním pozdravem
Anveno 21.12.2009
Milá Anveno,
všechno, co se děje, má pro nás nějaký význam. I kruhy pod očima dětí, které dříve tak časté nebyly... Co nám to říká? Děti v určitém věku zjistí, že tento svět není tak úžasný, jak si myslely, když se sem chystaly. Vidí lži, přetvářku, vnímají, že svět dospělých, kam ony chtě nechtě směřují, se jim nelíbí, ale nemohou s tím nic dělat. Je to taková jejich bezmoc... Jak jinak mají dát vědět svou nespokojenost, když je nikdo neposlouchá? Tak rády by kolem sebe vnímaly lásku, ale ta nějak není (snad odešla jinam... snad momentálně na ně nemá čas...). Mnoho dětí - v té podvědomé rovině - lituje svého příchodu do tohoto světa, litují, že se sem narodily, ale současně vidí, že nic jiného se dělat nedá. Oči jsou okna do duše. Takže právě oblast kolem očí je z tohoto hlediska nejčitelnější, právě odtud je zřejmé, co se odehrává uvnitř dítěte. To malé nic z těchto slov neřekne. Neřekne to proto, protože se bojí. Bojí se světa dospělých. Bojí se, protože dospělí jsou na zcela jiné vlně než tohle dítě. Proto se raději stahuje do své ulity, přestává komunikovat. Tolik by chtělo mít kolem sebe přátelství a lásku, ale není s kým kamarádit ani koho milovat. Dítě miluje, miluje tolik, že se ho tato disharmonie příliš dotýká, a proto je také tolik čitelná v oblasti, kde se tvoří kruhy pod očima.
Řešení tady je, naslouchat dětem, číst si v jejich očích, snažit se porozumět jejich duši, neodhánět je od sebe, hrát si s nimi, mluvit s nimi, poslouchat je. Být jim jistotou, na kterou se mohou v každé situaci spolehnout. Je to těžký úkol, který ovšem málokdo z dospělých zvládne.
© Wahlgrenis
21.12.2009
Wahlgrenis,
mockrát Vám děkuji za rychlou odpověď!
Upřímně - zamrazilo mě, když jsem ji četla.
Netýka se to té kvanty dětí kolem nás, ale týka se to přímo mě a mého dítěte! Uf! Vaše slová mě zraňují, no zároveň povzbuzují.
V každém případě, děkuji za "nasměřování" ... být doma s dítětem není to samé jako být s ním s Láskou.
Ano, není to problém mémo syna, je to můj problém. Je těžké si to připustit, ještě těžší to takhle napsat... a úplně nejtěžší je změnit to. Myslím, že to není jednoduché. Ale je tu směr... už vím, kam a jak vykročit.
Za to Vám velké díky!
Pokojné svátky Vám přeji!
Anveno 21.12.2009
Wahlgrenis,
chtěla bych reagovat na dopis od Anveno o kruzích pod očima.
Udělaly se mi taky, asi tak před pěti lety a je pravda, že když jsem je začala vídat zničehonic u sebe, porozhlédla jsem se podrobněji po lidech kolem a uviděla jsem, že nejsem zdaleka sama.
Bylo to v listopadu, to si pamatuju, vůbec jsem nestíhala ve škole, seminární práce jsem psala dlouho do nocí a ráno po spánku-nespánku jela brzy ráno polomrtvá únavou na semináře.
K tomu se mi vrátil bývalý přítel po půlročním odloučení. Byl na vojenské misi v zahraničí a celou tu dobu jsem se o něho strašně bála, vrátil se úplně jiný, změněný, původní zřídka se objevující varovné rysy jeho charakteru rychle dozrály v něco obludného, co přestal skrývat... Vyžadoval hodně mé pozornosti a já jsem na to neměla vůbec energii a už jsem odvykla se mu věnovat a podřizovat. Nutno podotknout, že doby jeho návratu šel náš vztah z kopce a stal se peklem, ale to už odbíhám...
Tehdy jsem chodila v noci potmě po pokoji do kruhu, nemohla jsem spát ani tehdy, když už jsem měla všechny povinnosti splněné. Bušilo mi neustále silně srdce, byla mi zima, hubla jsem a nevěděla proč, zvýšená teplota, zvýšený krevní tlak, byla jsem unavená, bez energie, bez života.
Myslela jsem si, že umřu... co myslela, já jsem si tím tehdy byla jistá. Šla jsem k doktorovi, ten mě poslal k dalšímu... nic zvláštního nenašli. Tak to trvalo celý prosinec, leden... až přišlo jaro a potkala jsem starého kamaráda. Ten je mimochodem mojí duchovně spřízněnou duší, stále jsme spjati nějakým neviditelným vláknem a víme o sobě, co se nám v životě děje, i když se vídáme zřídka a příliš si nepíšeme, prostě se nám o sobě vzájemně zdá ve snech. Asi jsem přišla na jiné myšlenky a myšlenky na smrt a vůbec všechno odeznělo...
Od té doby jsem si sice prožila největší vztahové peklo, jaké lze prožít, ale zároveň jsem se odpíchla od toho opravdového dna a můj život je lepší a lepší, i když se to dlouho nezdálo...
Když se na sebe podívám nyní, modré kruhy pod očima nevidím a kupodivu - akné, které mě trápilo snad 17 let, mi poprvé v životě samo od sebe mizí. Co já se napatlala různých vodiček a krémů a mastí... nic nepomohlo.
Nepomohlo patlat, nepomohlo nechat volně bez všech vnitřních i vnějších léků.... a teď najednou samo od sebe odejde!
A já můžu venku chodit bez make upu, bez masky.... konečně, už se toho nebojím...
Něco se děje, Wahl, něco se děje čím dál tím víc.
Já to vnímám... víš, jako dítě jsem bývala často hodně nešťastná. Nerozuměla jsem dospělým kolem sebe a nerozuměla jsem ale ani dětem stejného věku jako jsem byla já! Nechápala jsem, co všichni řeší, proč a nač a proč takové hlouposti, které nic neznamenají... a přitom jsem si nemohla vybrat, s kým budu. Prostě jsem musela chodit do té a ne jiné třídy, sestávající z těch pořád stejných třiceti lidí, po celých devět let.... s těmi pořád stejnými učiteli, kteří neměli rádi děti, co vyčnívaly, děti, co byly zvídavé a zajímaly se a vyptávaly... zkusila jsem to párkrát - se na něco zeptat - a pak už jsem mlčela, raději.
Ale čím jsem starší, tím víc si můžu vybrat, s kým budu trávit svůj čas, můžu se k těm lidem nějak dostat - nebo oni ke mně, prostě se najdeme. To vždycky úplně pookřeju, to je ta pravá nádhera, najít s někým společnou řeč, duševně souznít, surfovat na stejné duševní vlně. Největší poklad našeho světa, zažívat jasnou a zářivou lásku.
Myslím, že proto to akné i ty ostatní zdravotní problémy mizí... že jsem ráda tou, kterou jsem a že žiju víc a víc v pravdě a lásce, že se nebojím být sama sebou, že se nebojím milovat, že když se podívám do zrcadla, tak vidím kamarádku a celkem pěknou ženu, kterou jsem dřív nevídala, ačkoli tam byla určitě i předtím...
To je to sladění, o kterém píšeš, Wahl, alespoň myslím... možná nikdy nebudu u konce té cesty, ale stále ještě postupuju, a o to jde...
Děkuju...
Hannah 21.12.2009
Milá Hannah
děkuji za tvá krásná slova. Je vidět, že jsi nalezla a začínáš chápat sama sebe. Ty jsi ta nejdůležitější pro sebe na světě. Nejsou to ani naše děti, ani partneři, ani naši rodiče, ale jsme to my sami. Ty jsi mladá, zdravá, krásná a úžasná sama pro sebe. Pokračuj v práci na sobě, objev lásku sama v sobě a pak jako dar přijde od ostatních. Věř mi, já vím, o čem píši. Já to žiji a zázraky života prožívám v přímém přenosu. Ale je to o nás, najít a žít sebelásku. Dívej se do zrcadla několikrát denně, směj se na sebe a říkej si, jak jsi krásná. Všichni jsme krásné bytosti, jen to stále hledáme někde jinde, snažíme se stále někomu vyrovnat. Ale věř, to se nám opravdu nepodaří. Zůstaň sama sebou a bud pyšná sama na sebe.
Krásné Vánoce, lehkost bytí a krásné žití tobě a všem čtenářům webu naší vzácné víly Wahl
přeje
uvěřitelná Majka 23.12.2009
Dobrý den Wahl.,
chtěla bych poděkovat za odpověď uvěřitelné Majce z 23. 12. u článku o kruzích pod očima, až včera večer jsem si všimla, že mi odpovídala už před pár dny.
Majko, i já Tobě děkuju...
Tvá slova by pro mě byla před pár lety jen prázdné zvuky nebo jenom pouhá písmenka, dnes už vím, co znamenají, rozumím jim, žiju je... Doufám v to, že nejsem sama a bude nás přibývat....
Myslím, že každý, kdo svůj život bere trochu vážně a přemýšlí o něm, k tomu musí dříve nebo později dojít... nebojovat proti sobě samému, nehonit se za nesmysly, jít za tím, co je skutečně důležité...
Kolikrát jsem přemýšlela nad tím často omílaným v pohádkách: že člověk musí přijít na to, co je jeho opravdové přání... ale právě tohle je opravdu těžký, jedna z nejtěžších věcí v životě.
Hannah 28.12.2009
