wahlgrenis.cz



 WAHLGRENIS        

 

...veci mezi nebem a zemi...




     REGISTRACE       Přihlášení

Dcera ja zahlcena agresivním bujením


Otázka:
Milá paní Wahlgrenis,
pravidelně hltám Vaše stránky a tak s obavou si dovoluji Vás také obrazně zatížit bolestí, kterou teď prožívám.
Dnes jsme se dozvěděli, že naše dcera /je v maturitním ročníku/ je zahlcena velkým agresivním bujením v oblasti hrudníku.
Myslím, že popisovat pocity matky je pro Vás zbytečné.
Je pro mne samotnou těžké realizovat všechno vyčtené, jak se v takové situaci zachovat
a utvrzovat se, že i toto má pro nás všechny vyšší smysl.
Přiznat si, že nejsem vůbec tak silná, jak jsem si myslela,
když život plynul pouze s malými problémy, kterým jsme nasazovali masku důležitosti.
Milá moudrá paní, nenašlo by se tam se shora skrze Vaši ochotu ponaučení či povzbuzení do nastávajících těžkých dnů, týdnů, měsíců?
Za Váš drahý čas Vám mnohokrát s velkou vděčností děkuji.
Barbara 25.09.2006

Odpověď:
Milá Barbaro,
vím dobře, co teď prožíváte...
Tohle jsou pro matku snad nejtežší chvíle.
Nemůžete dělat nic, nepomohlo by držet dceru za ruku stejně, jako když jí byly čtyři roky a měla horečku...
Dnes je to jinak.
Píšete, že si začínáte uvědomovat hodnotu jistých věcí v životě.
To, čemu jste dřív přikládali důležitost, se teď vůbec důležité nejeví.
Jediná informace z úst lékařů dokázala zcela proměnit všechno, co jste dosud prožívali.
Najednou se díváte na svět jinak.
Konečně.
Zhoubné bujení, rakovina, je podivná nemoc, přijde si najednou, když ji nikdo nečeká, a vůbec se nemá k odchodu.
Může se zdát, že ta podivná paní s kosou to má nějak spletené, protože nemá žádné pořadí.
Bere každého, kdo se nám ani jako nemocný nejeví.
Bere mladé, stejně jako staré, nedívá se na zásluhy, nedívá se na rodinu, na děti, bere, jenom bere.
Několikrát jsem už zmínila, že tato podivná nemoc postihuje nejvíc lidi, kteří se obětují pro druhé, kteří zapomínají žít svůj život, kteří se nemají rádi.
Všichni se sem rodíme s určitým úkolem, který máme pochopit a hlavně splnit.
V okamžiku poslední naší smrti jsme kývli tomuto údělu - jiné cesty jaksi není...
V tu chvíli se nediskutuje, nemůžeme si klást vůbec žádné podmínky.
Ano, tehdy je všechno jasné, všechno chápeme, rozumíme, není vůbec žádná pochybnost, takhle přesně to přeci bude...
Pak se ale během života něco zkomplikuje, sejdeme z cesty, zpronevěříme se tomu původnímu úkolu, ani najednou nevíme jak.
Samozřejmě to není zas tak jednoznačné, přicházejí varování, abychom se zase vrátili na tu správnou cestu.
Varování přijde první, druhé, desáté... ale když se nic nezmění a my pořád trváme na svém nedobrém postupu, musí přijít vyšší trest.
A ten může vypadat různě - i jako zhoubné bujení.
To už nás totiž zastavit musí, pak můžeme pochopit, že jsou věci mezi nebem a zemí, můžeme se ještě vrátit, když není úplně pozdě.
Někdy totiž JE už pozdě.
V plástvích mi vychází, že Vaše dcera je skutečně nyní jako v ohni.
Její tělo není v pořádku, jako by nedávno prošlo zemětřesením, nic není jaksi na svém místě, všechno je jinak.
Je tady velké varování, skutečně nešla správnou cestou, která jí byla vytyčena.
Doslova tady stojí, že nesplnila to, co slíbila nejvyššímu.
Proto je nyní v roli oběti, ale už dávno své růžové brýle, kterými se dívala na svět, sundala.
Je ochotna udělat úplně všechno, aby ještě mohla dostat šanci.
Vypadá to, jako by lidé (doktoři) nebyli na její straně, jako by chtěli něco jiného.
Proto nerozumí tomu, co se s ní děje, i když se strašně snaží.
Měla by pochopit svoji duchovní cestu, je tady ještě šance...
Jestli je vedle ní přítel, určitě by ji neměl nechávat samotnou.
Operace bude nejspíš nevyhnutelná, ale i ona sama může hodně zapracovat.
Měla by změnit veškerý svůj dosavadní pohled na svět.
Nesmí si nic diktovat, neexistuje nic, co by si teď mohla vynutit - musí se stát pokornou a klidnou...
Může jenom prosit a slibovat, nesmí luskat prsty, ani dupání by jí nepomohlo.
Zastavit se v uvažování.
Její krev potřebuje pročistit, úžasnou sílu mají kopřivové čaje, ty by měla pít ve větších dávkách - min. 0,5 litru třikrát denně.
Lžíci sušeného listu louhovat 7 - 10 minut, pomalu pít, ale nenutit se, spíš si ho mile nabízet.
Maso není v této situaci vůbec vhodné.
Ač jsem jindy tolerantní a doporučuji každému, ať si jí, co chce, tady platí absolutní zákaz masa.
Samozřejmě by se její strava měla odvíjet od zeleniny, ideální jsou zeleninové šťávy připravované doma v odšťavňovači, nekupované.
Potřebujeme-li pročistit krev (jako že potřebujeme), zase se zaměříme na zeleninu červené barvy - nejlépe mrkev.
Tady není dobré šetřit, ale denně vypitá šťáva z cca 2 kg mrkve by ji mohla zase vrátit zpět.
A také červená řepa... Jíst podobně, střídat s mrkví.
Některé mé rady se možná nesetkají s pozitivním ohlasem...
Měla by omezit přísun informací skrz televizi - zrušit všechny reklamy, zprávy, stupidní seriály, hudbu ducducduc...
Ona potřebuje hlavně ticho, potřebuje dát totiž najevo, že to myslí dobře a že je hodna další životní cesty.
Měla by také omezit veškeré zbytečné pohyby, které nejsou dané člověku.
A v neposlední řadě by se měla zaměřit na přísun vesmírné energie přes osmičkovou polohu.
Zase ale s největší pokorou.
Určitě jste viděli film Mrazík (nevím o nikom, kdo ho neviděl...), nesmí se chovat jako Marfuša, která si jela do lesa pro ženicha.
Postoj Vaší dcery by neměl být panovačný, ale klidný a mírný.
Nesmí být jako tonoucí, co se chytá stébla, spíš jako někdo, kdo zaváhal, vykmitnul se ze své dráhy, ale opět chce jít správně dál.
Tedy klidnou, vyrovnanou chůzí, bez křečovitých grimas...
Věřím, že pochopí změnu, kterou musí udělat.
Je příliš mladá, aby odcházela.
© Wahlgrenis 25.09.2006

Mila Wahlgrenis,
po precteni textu Dcera je zahlcena agresivnim bujenim bych jim timto chtela poprat hodne sil, lasky a pokory na teto trnite ceste!!!!
Na okraj bych si dovolila napsat par vjemu z poslednich dnu...
Dnes, kdyz jsem jela v aute, tak jsem zrovna premyslela o "ceste"...
Obcas z ni sklouzneme a vykolejime,ale ona tam je pro nas nachystana a my se musime vratit na ni zpet...
Proto prichazeji bolesti a zvraty...
Ty nas maji dostat zpet kam patrime a kudy mame jit...
Mila Wahlgrenis, jak jsi psala o televizi a hudbe atd...
Musim uznat,ze mas naprostou a svatou pravdu...
Ja se na televizi nedivam...
Kdyz uz,tak jen na ceske filmy-pohadky a komedie...
Zpravy, serialy, komercni filmy nam jen zahlcuji nesmyslama nasi dusi a neprinaseji nic dobreho...
Misto aby lide dusi naslouchali snazi se ji umlcet ostatnimi lidmi a vecmi...
S hudbou je to to same...
Je tady kolem nas hodne veci a vlivu, ale zalezi na nas jak se nechame a nebo nenechame ovlivnit...
Ja posloucham uz jen relaxacni a vaznou hudbu a peclive citem zvazuji co posloucham...
Nechavam pusobit cit a srdce...
To jsou spravni radci...
Vse v zivota prichazi tak jak ma i kdyz my si vetsinou zpocatku myslime, ze je to vse spatne a ze se nam stala krivda...
Mame, jak pises, byt posunuti dal...
Vim,ze nemoci a bolesti jsou to nejhorsi co muze existovat, ale temito signaly se nejvice ucime...
Kdy zaciname poslouchat a naslouchat...
Kdyz nam neni dobre a nemame uz kam utect....
Kdy se mame zastavi a rozhlednout kolem sebe a zjistit jak je ten svet krasny jen tim, ze sviti slunce, ptacci zpivaji
a my tu zrovna tenhle den muzeme byt...
Navrat k prirode muze nase lidstvo uzdravit a zachranit....
A tez jsem si uvedomila jak je dulezite prestat planovat... jen naslouchat a jit tam kam nas vnitrni hlas vede...
Plany o zitrku jsou malicherne...
Zijeme ted a tady a co prijde zitra prijde zitra...
Verim na vyleceni laskou a pokorou...
Timto vam Barbaro a vasi dceri a cele vasi rodine preji mnoho lasky a sily a pokory na teto ceste!
Mejte se radi a vazte si kazdeho dne na teto planete!
Objimejte se a budte spolu tak jako byvavali nase babicky a dedeckove v dobach,
kdy jeste nebyla televize a rodina si povidala u svicky a bylo jim prirozene dobre...
Verim,ze vase dcera to zvladne...
Citim, ze je velmi silna...
Drzim vam pesticky!
S laskou a uctou
Hromnice 29.09.2006

Milá Wahl,
právě jsem dočetla dotaz maminky Barbory ohledně její dcery, které našli rakovinu v hrudníku.
Četla jsem Tvoji odpověď a tak mě napadá - proč vznikla Tvoje otázka či úvaha o smyslu vzniku tohoto webu (snad to má smysl......).
Tisíckrát křičím má, má, má. Vůbec o tom nepochybuj, jsem přesvědčená, že nemluvím jen za sebe!!!
I kdybys sem už odteď nenapsala ani čárku, význam těchto stránek je obrovský.
Je to studnice, do které má možnost nahlédnout každý bez rozdílu.
Najde informace nevyčíslitelné a nevyvažitelné hodnoty, které k němu přicházejí se srdcem na dlani.
Co může být na světě ještě za větší poklad???
Stačí přece tak málo - jen chtít a mít srdce otevřené.
Maminko Barboro, přeji Vaší dceři, aby došlo k uzdravení, má ve Vás velkou podporu, neocitla jste se na těchto stránkách náhodou.
Wahl, posílám Ti spoustu lásky a díků.
Objímám Tě. Slova nestačí..
S úctou a láskou
Jana 29.09.2006

Drahá paní Wahl,
je mi velmi líto, že slovo "děkuji" nemůže zcela vyjádřit mou vděčnost za cenné rady a Váš čas, který jste mi věnovala.
Myšlenky obsažené v odpovědi mne jen utvrdily v tom, že jsem včera udělala správný krok,
když jsem dceru žádala s knihou v ruce, ať si ji v klidu přečte a snaží se jí porozumět.
Jednalo se o knihu pana Zentricha Třetí cesta ke zdraví aneb ekologie duše, které tak hluboce rozumím.
Pro autorovo lidové podání tak hlubokých myšlenek doufám, že dcera pochopí
a to i vzhledem k poznámkám, které přijímání knihy po mém naléhání doprovázelo.
Má totiž pravdu v tom, že kniha ji neuzdraví.
Ovšem nebude-li se snažit ji pochopit.
Děkuji také všem přítelkyním za povzbudivá slova
a jen doufám, že někdy v budoucnu vystihnu ten správný čas přihlásit se na jednu z Vašich akcí
a poznat tak vzácnou paní osobně.
Do té doby budu čerpat tolik potřebnou sílu z Vašich stránek.
Věřím, že i má vděčnost Vás přesvědčuje o jejich smyslu.
S úctou a díky
Barbara 30.09.2006

Dobrý den milá Wahlgrenis,
začnu můj dopis úplně stejně, jako všichni ostatní.
Vím, že jste mou moudrá paní a nemáte času nazbyt, i když vím, že se snažíte všem vyhovět.
Nebudu se proto ani trošku zlobit, pokud mi neodpovíte, nevím ani, jestli je na co odpovídat.
Stačí mi myšlenka, že takový člověk, jako jste vy, si tohle přečte.
Není mi ještě ani 20 let, ale přesto mám pocit, že jsem zažila mnohem víc, než kdekdo starší.
Moje maminka vám asi před 11 měsíci psala o radu, ohledně zhoubného bujení v hrudníku.
Vím, že si to asi nemůžete pamatovat.
Zhoubné bujení se ukázalo jako rakovina lymfatických cest, měla jsem celkem veliký nádor v mezihrudí.
Chemoterapii jsem zvládla skoro bez problémů, až se děsím, jak jsem tu nemoc lehce zvládla.
Trpěla jsem pouze chvíli, možná že to bylo špatně.
Měla jsem si uvědomit spoustu věcí.
Hned v nemocnici jsem začala číst knihu Třetí cesta ke zdraví od pana Zentricha a tím se možná mé trápení zmírnilo.
Maminka mi půjčila tuto knihu, a potom, že si děti nevybírají své rodiče.
Vím, že ano, že mě máma měla pomoct, abych se posunula dále.
Ale mám pocit, že jsem moc brzo zapomněla, jaké měla nemoc poslání.
Že se mám zastavit, zapomenout na nedůležité věci a všímat si maličkostí (v pozitivním slova smyslu).
Zase řeším blbosti, zbytečně si škodím.
Nemoc rychle ustoupila, nemusela jsem jít ani na ozařování.
Rychle jsem pochopila její smysl, ale také jsem na něho rychle zapomněla.
V rodině mám nějaké problémy, ale řekla bych, že už od malička.
Několikrát jsme změnili bydliště a s ním i "tatínky".
Jako bych tady byla na tom světě, abych si něco "vypila" z minulosti.
Pan Zentrich píše ve své knize, že není potřeba znát svůj minulý život (říkal to i na přednášce),
ale mi to stejně stále leží v hlavě, proč to všechno prožívám?
Mám skvělého přítele, bude to sice znít divně, ale jsme spolu už od mých 14 let.
V říjnu to bude 6 let.
Podržel mě neskutečným způsobem a to nejen při nemoci, ale i při jiných problémech.
S rodinou, s bydlením.
Měli jsme emigrovat do Austrálie, vrátili jsme se po 2 měsících, protože jsem cítila, že musím za ním.
Počkal na mě.
Nemůžu to tu ani všechno vypsat, co pro mě udělal, jak mě drží.
Bydlím už s ním u jeho rodičů, byly tam nějaké nedorozumnění v podnájmu ohledně placení,
když jsme bydleli sami, maminka mi už ani nepřispívá.
V září jdu znovu do školy.
Finančně to s přítele zvládáme, mám totiž plný invalidní důchod, takže mi to moc pomáhá, že nejsem na nikom závislá.
V září mi ale končí, děsím se toho, co bude.
Naši jsou rozvedení už od mých 7 let.
Taťka začal asi před 2 roky stavět dům s tím, že tam budeme bydlet s mým přítelem.
Začíná se to ale všemožně komplikovat, mám veliký strach.
Je to rak, má velikou skořápku, rád ponižuje lidi, je náladový.
Má řeči jako: Jestli se vám nelíbí, tak vypadněte.
Já jsem strašně citlivá, ale hlavně si připadám, jako by byl moje modla.
Nechápu, proč mám z něj takový strach, někdy ho nenávidím a zároveň ho strašně obdivuju.
Jakoby úplně fanaticky.
Hlavně když začne mluvit o východních zemích a o smyslu života, pokoře.
Přitom se tak ale vůbec nechová!
To je to, co mě k němu vždy přitáhne.
Vyžaduje od nás, abychom byli na stavbě všechen náš čas, vůbec nerespektuje nikoho kromě sebe.
Můj moc dobrý kamarád mi řekl, že jsem strašně naivní, ve všem, že bych mohla být více asertivní.
Je to všechno strašně zamotané, mohla bych ti poslat celý svůj deník a možná bys potom pochopila, jak to všechno je.
Já chápu, že život není lehký.
Všichni říkají, že nikdo nemá takové nervy jako já, že jsem strašně silná osobnost.
Je pravda, že jsem si toho zažila už dost.
Už mě to nebaví!
Jak se těším do školy, až bude moje starost jediná, jestli umím na písemku, nebo ne!
Ale.
Nebyla ta nemoc varování i pro ostatní, ne jen pro mě?
Neměli by si i ostatní (z rodiny) uvědomit, co je důležité a ne jen stavba atd.?
Máma je strašně moc cílevědomá, dodělává si VŠ.
Já už ani na VŠ jít nechci.
Je mi jedno, jaké budu mít vzdělání.
Mám ještě 2 bratry, 12 a 4 roky.
To je vlastně ale fuk.
Rodinné problémy má mnoho lidí.
Ale proč se to na mě všechno teď sype?
V přítelem máme nějaké špatné období, to ale neřeším, věřím, že to přejde.
Ostatně, mám to i v horoskopu:-)
Co je pravda, že mám veliké štěstí na přátele.
Ale takové neskutečné, že jsem moc šťastná.
Kdybych neměla kolem sebe těch pár skvělých lidí a rodinu přítele, tak nevím, kde bych teď byla.
Mám moc ráda život, akorát že mám pocit, že se mi všechno hroutí a život mě zkouší, co vydržím.
Hlavně kvůli té stavbě a rodině.
Bojím se, že se budu trápit celý život, s tím mojím myšlením.
Pořád jenom přemýšlím, jak to kdo myslel, co řekl atd.
Často měním názory, i když prý vypadám, že jsem již našla smysl mého života a vím, co je důležité.
Je to zvláštní, ale moje cíle se omezily na jeden jediný.
Mít děti, milujícího manžela a strávit s nimi co nejvíce času a mít úplně obyčejný život.
Moje slova zní, jako bych věděla o sobě hodně, přitom si ale připadám, že mám v sobě minimálně dvě duše.
V poslední době jsem poznala, jaké to je být na dně.
Nemoc ustoupila, rodina se přestala zajímat, už mi nic není a zůstalo jen pár lidí.
Připadám si, jako kdybych měla všem ostatním dokazovat, co všechno se dá zvládnout.
Já vlastně ani nevím, co čekám, že mi napíšete.
Odpověď, kterou jste poslala mamince před rokem mi moc pomohla,
hodně jsem plakala, že jsem si to všechno uvědomila až tak pozdě.
A zase asi plakat budu.
Třeba to tak má být.
Určitě.
Byla bych ráda, kdybyste se na mě podívala, jak to se mnou vypadá.
Nemyslím budoucnost, to vůbec.
Třeba kdybyste mohla alespoň trošku objasnit mé vztahy v rodině anebo mi napsat jen něco...
Však vy víte vždy, jaká slova volit.
Walhgrenis, vím, že ostatní mají větší problémy, ať už to jsou zdravotní nebo psychické.
Právě proto jsem tak dlouho přemýšlela, jestli vám mám psát můj "příběh".
Přeji vám hodně duševní vyrovnanosti.
Děkuji, že jste.
Lidé si vás moc váží.
Děkuji za čas, i kdyby "jen" na přečtení...
Terka
P.S. Posílám vám pro připomnění to, co jste poradila mámě, když vám tehdy o mně psala.
Opravdu jsem se snažila to brát takhle pokorně a klidně.
Teď to ale pominulo a já nemůžu najít tu správnou cestu.
Copak jde zůstat pokorná a klidná při všech událostech všedního života?
Mám si nechat všechno líbit a přecházet?
Psala jste, že jsem růžové brýle sundala už dávno.
Zase je mám a jsou pořádně tlusté.
Děkuji, moc mi pomáháte, i když mi neodpovíte...
A to není jenom fráze...
Terka 24.08.2007

Milá Wahl,
před časem jsi mne nesmírně posílila svou odpovědí na můj dopis o onkologickém onemocnění mé právě dospělé dcery,
měla opravdu špatnou prognózu a nad Tvou odpovědí jsme obě tehdy plakaly a říkaly si, že to musíme zvládnout.
Terezka je nyní po chemoterapiích již druhý rok zdravá a štastná
a právě včera mi oznámila, že se chtějí s přítelem vzít a brzy nás přijdou požádat o ruku.
Mně se však zatmělo před očima.
My totiž s manželem řešíme věc, která nás oba překvapila nepřipravené, a to je čtvrté dítě.
Je nám už přes 40 let, máme tři děti a bez ohledu na manželovy pochybnosti, bojím se, jak zareagují,
pro mne přerušení nepřichází v úvahu, takže jsem vlastně rozhodla za oba
a vím, jak bych měla radostně tuto událost prožívat, i když převážná většina reakcí v práci již nyní končí nadzviženým obočím.
Snažím se přesvědčovat samu sebe, jak je to krásné, ovšem zatím se mi to jednak pro nevolnosti
a pro naprostou fyzickou slabost a také psychickou váhavost manžela nedaří.
Milá Wahl, vím, že jiní se Ti svěřují s mnohem závažnějšími životními situacemi,
kdybys mi ovšem napsala opět trochu moudrých slov, pomohla bys mi, jsem přesvědčena, jako v naší přetěžké situaci před časem.
V každém případě Ti přeji jen to nejlepší na Tvé cestě.
Zdraví
Barbara 08.11.2008

Milá Barbaro,
moc Vám děkuji za pozitivní zprávy o Vaší dceři.
Jsem ráda, že je v pořádku a že se vydává dál po své cestě životem...
S těhotenstvím máte ale sama trochu problém.
Nepočítali jste s touto variantou.
Budoucí směr se Vám mírně stáčí, vnímáte komplikace.
Už jste si zvykla na jistý způsob života, víte, že se mnoho změní.
Už si také nepřipadáte nejmladší a počítáte, kolik Vám bude, až byste s tímto dítětem šla do školy nebo do tanečních.
Jste sice rozhodnuta miminko si ponechat, ale vnímáte ho stále jako vetřelce, který se "vetřel" do Vašeho života.
Cosi Vám bere - klid, pohodlí, naučené stereotypní vzorce, které už máte zvládnutí.
Najednou by mělo přijít miminko a udělat ve všem velkou inventuru.
Zatím s ním nejste na stejné lodi, na spolupráci to příliš nevypadá...
Píšete, že jste se rozhodla si miminko ponechat, ale jako by to mělo být proti všem.
Snad jako byste chtěla všem dokázat, že víte, jak to s miminky je, že přicházejí ve správnou chvíli.
O tom s nikým nediskutujete, tohle máte jasné.
Možná si vyslechnete od lidí ze svého okolí, jak jste nezodpovědná, jak byste měla raději jít na přerušení.
Ale s tím Vy nesouhlasíte.
Přesto se ve Vás odehrává podivný boj, a Vaše dosud nenarozené miminko vnímá Váš strach.
Bojíte se, jak novou situaci zvládnete, co bude dál, trochu se za své těhotenství i stydíte.
Ale dobře víte, že jsou i starší matky, které rodí třeba i ve 45 letech, a jejich děti jsou zdravé.
Vy máte před sebou pořád vykřičník, zkoumáte, co by se mohlo stát, pořád si před sebou kreslíte krizové scénáře.
Možná právě tohle by Vám budoucí cestu mohlo lehce zkomplikovat.
Ideální by bylo, kdybyste si byla jista každým svým krokem, každým svým nádechem i výdechem.
A to za současného stavu nejste.
Možná se bojíte vlastního zklamání, že roli matky nezvládnete,
že už nebudete moci vstávat v noci k miminku, že nebudete dostatečně trpělivá učit ho jíst, jezdit na kole...
Máte pocit, že se Vám něco vrací, něco, co jste už měla mít dávno zpracované a skončené.
Sama sebe se ptáte - proč se to stalo?
Buďte opatrná na nachlazení, nemoc právě v této době by mohla být pro Vás i malé komplikovanější.
Reakcí starších dětí se nebojte.
Děti opravdu přicházejí do tohoto světa podle jistého plánu.
Věřte, že novou situaci zvládnete...
© Wahlgrenis 08.11.2008

Milá Wahl,
připadá mi, že do mne vidíte,
děkuji Vám mnohokrát za Váš drahocenný čas a tak rychlou odpověď.
Já sice často nepíšu a na semináře se nemohu dostat, ale Vy máte v mém životě již navždy pevné místo.
Budu se snažit dát nové duši více jistoty
a začnu zítra tím, že to sdělím dětem jako "jasnou zprávu".
Přeji jen to nejlepší, s díky
Barbara 08.11.2008

Drahá Wahl, milá Terko
chtěla jsem Ti říci, že pan Zentrich napsal také knihu Duchovní slovník vodnářského věku.
V některých lidech stále přežívá dogma, že když člověk myslí na sebe, že je to něco fuj.
Pokud někde řeknete, že je třeba myslet hlavně na sebe, ostatní nechápou -
buďto nechápou, jak o tom někdo může otevřeně mluvit, nebo prostě vůbec nerozumí.
Myslete, Terko, hlavně na sebe, ne skrze otce, přítele, své budoucí děti, budoucí rodinu nebo mamču.
Zvažujte a poměřujte a k vyhodnocení dojdete skrze své vnitřní vedení.
Nepotlačujte jej, je pro Vás, povede Vás a dlouhodobé odmítání by asi neslo své ovoce.
JÁ CHCI .....
Přeji Vám hodně síly a pomoci
Charlotta 21.11.2008


© 2004-2024 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.