Tornádo zpustošilo moravské obce. Proč?
Situace, která se odehrála v noci na dnešek, otřásla každým, kdo má jen trochu srdce na svém místě.
Přihnalo se tornádo a během několika minut za sebou zanechalo spoušť, kterou přímí svědci přirovnávají k válečným hrůzám.
Domy pobořené, stromy vyvrácené, auta pomačkaná, ležící na hromadách suti...
Okna v domech bez oken...
Děs a hrůza.
Když se na tuto situaci podívám, ukazuje se první informace: KOMUNIKACE.
Ta je v přímé poloze, jako kdyby to, co se nyní říká, bylo víc než jen slova, než shromážděná písmenka k sobě.
Je tady obrovské sdělení, které přichází v tak jasné podobě, že o něm nelze pochybovat.
Není prostor pro slzy.
Slzy jsou dětský projev, ale tady o děti nejde.
Je to tady a teď, aktuální příběh, snoubí se smrt se vším živým, co tady dosud bylo.
Všude je jen obrovská bezmoc.
Je to pocit, který máme jako děti, když se děje něco velkého, co nemůžeme ovlivnit.
Tady se všichni zase vrátili do té dětské polohy, nikdo se nikoho neptal, jestli to takhle je dobře a jestli se může tornádo přiblížit.
Vtrhlo sem ve své maximální velikosti, kterou jsme do této doby znali pouze přes obrazovky televizí někde z Ameriky.
Prakticky se nás to netýkalo, bylo to příliš vzdálené, nekonkrétní, daleko.
Díváme se na tu spoušť, která se nastěhovala, nemáme sílu udělat něco, aby se to nestalo.
Kde je velikost člověka?
Toho vládce, který pohne úplně vším?
Který dokáže poručit slunci, dešti?
Jsme malí, ještě menší, jsme nejmenší na světě.
Nemáme žádnou moc bojovat.
Jediné, co tady zbývá, je přijmout tento úděl a jít dál.
Ano, má se pokračovat, budeme muset jít dál.
Tohle není konec.
Proč se tohle všechno muselo stát v takovém rozsahu a proč právě tady?
Byla tady "nemoc", nějaký problém, proto musela přijít jasná informace, abychom se (my, lidé) vrátili na dřívější stav, kdy ještě situace tzv. měla svou logiku.
Posunuli jsme se do jiné etapy, byly zde nasazené růžové brýle, celé se to nějak podivně rozsypalo.
Zcela odešla láska.
Proto se před nás musela postavit zkáza, proto máme nyní co dělat se zmatky, proto nás to vrací zpět...
Budeme si muset vzpomenout, proč jsme lidé.
Opět začínáme stavět, od základů, cihlu k cihle, postupně, pomalu, zvolna.
Půjde to, i když to nyní vypadá jako nereálné.
Tahle stavba, kterou nyní začneme společně stavět, už vydrží.
Budeme ji stavět s jinou zkušeností, s prožitkem, který tady nikdy dříve nebyl.
Jsme jiní, jsme vyměnění.
Ale nejsme ztracení.
Vrací nás to opět na správnou cestu, na cestu, na které bychom se opět měli potkat - sami se sebou.
© Wahlgrenis
25.06.2021
