14. 2. ... dnes jsem s Vámi 16 let
Přesně 14. února v roce 2004 se poprvé na internetu objevilo jméno Wahlgrenis tehdy ještě na webu www.wahlgenis.wz.cz.
Těžko jsem si tehdy dokázala představit, co bude za 16 let...
Nepozastavuji se nad tím.
Web se stal nedílnou součástí mě a já jsem propojena s webem.
Někdo z Vás o tom nepřemýšlí, někteří z Vás to tuší, jiní vědí, já to vím určitě.
Nebylo to vždy jen jednoduché...
Moc Vám děkuji, že jste na této cestě se mnou.
© Wahlgrenis
14.02.2020
Milá Wahlgrenis,
gratulujem k výročiu!
Ako keby to bolo nedávno, keď som ten Váš web (v roku 2016) objavila.
Som za to nesmierne vďačná.
Navždy ste mi zmenila život - dostal iný rozmer a ja som veľa vecí konečne pochopila.
Ďakujem.
S láskou
Česima 14.02.2020
Milá Wahlgrenis,
Tvůj příspěvek o spuštění webu způsobil, že jsem ..... v nostalgii... pročítala starší příspěvky tak, jako kdysi...
Neuvěřitelné, kolik let uplynulo....
A pořád....pořád... tak, jak se vyvíjel... je Tvůj web naprosto úžasný, životy měnící.
Také ten můj, jsi díky jednomu osobnímu setkání, zásadně změnila.
DĚKUJI.
....a tak si říkám....
Možná přišel čas se zeptat...
Poprosit Tě o náhled na POCIT, který mi roky chodí hlavou...
Pokud je možné, aby mi něco bylo odkrylo...
Před pár lety jsem v autobuse, cestou z práce, usedla naproti malému chlapci... autistovi.
Kdyz jsem se mu podívala do očí, poznala jsem je....
Cítila jsem obrovskou lásku...
Silnou čistou mateřskou lásku..
Nikdy jsem nic podobného necítila u žádného jiného dítěte ... a dokonce, v té intenzitě, ani vůči vlastním dětem...
Zarazilo mě to, nejsem typ, který se při pohledu na dítě rozněžní...
Nepoznávala jsem se.
Skrz oči jsem vnímala čistotu jeho duše...
Takže když vystupoval, asi s maminkou, měla jsem potřebu ji říct, že má krásného syna...
Měla jsem pocit, že to má/potřebuje slyšet...a já to zase potřebuju vyjádřit.
Ale neudělala jsem to...
Později, během let, jak chlapec rostl, jsem je opakovaně, různě náhodně potkávala...
Dodnes nevím, o koho se jedná, nikdy jsem je neoslovila...
Ale... aspoň jsem si přála vědět, jak se chlapec jmenuje.
Když jsem pak dala v práci výpověď ....a jela NAPOSLED domů tím samým autobusem...
Chlapec do něj nastoupil s asistentkou a já poprvé zaslechla, jakým jménem ho oslovuje.
Seděla jsem jak Alenka v říši divů.... to jméno ke mně na poslední chvíli přišlo.
To nemůže být náhoda....
Bylo to naposled, co jsem ho potkala, dnes už žiju v jiném městě.
Přesto, na chlapce celé ty roky pořád průběžně myslím,.... a věřím, že ho, i jeho mámu ještě potkám.
Dokonce ho občas vídám ve snu.
Třeba se mi zdál sen, kdy jsem ho potkala na výletě a byla jsem šťastná, že ho můžu představit mým rodičům... , že "to je přece"...a vzbudila jsem se.
Prostě mám neodbytný pocit, že máme něco společného.
Že, možná, v některém z minulých životů skutečně byl mým synem.
Vnímám ho jako syna.
Je to strašně zvláštní.
Přitom cítím sympatie ke všem, kteří se okolo něj vyskytují.
Ty oči jsem, mezi mnoha, poznala....
Také je možné, že se pletu, a jen mě má někam v životě nasměrovat.
Proto,...jsem Tě Wahl chtěla požádat, zda bys k tomu neměla nějakou informaci...
Teprve teď, když píšu... mi vlastně došlo, že přesně v ty dny, kdy jsem toho chlapce potkala naposledy a dozvěděla se jeho jméno, jsem tě jela navštívit... a tys mi pomohla vyléčit můj vztah s dcerou.
Navíc, jsou další události, které se v tuto chvíli, kdy Ti píšu.. po letech propojují...
S úžasem vnímám opsaný kruh...
Téměr do roka a do dne, do let a do dne...
Děkuji Ti za vše, i kdyby odpověď nepřišla.
Ať tenhle web nadále přináší radost a lásku Tobě a všem, kdo na něj vstoupí...
Děkuji
HeideMari 15.02.2020
