Modlitba jako cesta k bohu
Dnes je proti dobám minulým mnoho věcí jinak.
Člověk si vystavěl kolem sebe pomyslnou hradbu, povýšil se nad ostatní a má pocit, že vládne světu.
Ovšem občas přicházejí situace, kdy je v jedné vteřině sražen na kolena.
Neplatí "poručíme větru, dešti".
Počasí si dokáže zahrávat s lidskými příbytky, vynálezy, likviduje všechno, co roky stálo.
Ať už to jsou lijáky s následnými povodněmi, obrovské větrné smrště nebo třeba sucho.
Naposledy tuto neděli se přihnal obrovský vichr, často dosahující síly orkánu.
Likvidoval všechno, co mu stálo v cestě.
K zemi padaly vysoké stromy, často se opřely do elektrického vedení, vítr bral střechy domů, všechno, co nebylo pevně uchyceno.
U nás (v Krásném Lese) to bylo podobné.
Nejhorší situace je, když pouze slyšíte, co se venku děje, ten obrovský poryv větru, ale nemůžete nic udělat.
Zbývá jen s pokorou čekat, až se situace uklidní.
V takové chvíli přicházejí myšlenky, které jindy stojí stranou.
Uvědomila jsem si, jak to bylo v dobách minulých, že právě tehdy zbývalo člověku jediné - víra.
Člověk se najednou stává tím nejmenším na světě, vyhledá kříž, poklekne na zem a začíná se modlit, slova přicházejí spontánně, nejde o žádné naučené věty.
Promlouvá srdce.
Nepříznivé projevy počasí si v minulosti lidé překládali jako nepřízeň bohů.
Záleželo opravdu hodně na tom, jaká bude úroda, aby byly brambory, mrkev, řepa, zda vůbec přežijí do dalšího roku...
Žádné hypermarkety v okolí nebyly, kam by se mohlo dojet.
Křížky na zdi byly tehdy v každé chalupě, dokonce v každé místnosti, vedle hlavního vchodu i svěcená voda z kostela.
Maličký křížek (nebo růženec) pak většina tehdejších lidí nosila pořád při sobě.
Sloužil jako talisman, stačilo se ho dotknout a dostavil se všeobjímající pocit, že zase bude dobře.
Bylo tehdy také mnohem větší propojení s přírodou, i s vírou v boha.
Ostatně farář, učitel a starosta byli třemi nejváženějšími osobnostmi vesnice.
Některé jevy přírody se jen těžko daly odhadnout dopředu, bůh tady byl ale vždy a vždy se s ním "dalo mluvit".
Zapomínáme na to.
Zapomínáme na pokoru.
Vždy se děje to, co se dít má, počasí je přesně takové, jaké si zasloužíme.
Tuhle větu často říkám na svých seminářích.
Už to někteří dobře znáte.
Nemůžeme si pořád myslet, že se nic neděje, že jedeme dál...
Když se za sebou ohlédneme, každý jistě vidí spoustu toho, za co by mohl (měl) přijít trest.
Nemůžeme věčně zavírat oči s doufat, že to všechno "po lidstvu" napraví někdo někdy příště.
Nestačí podepisovat petice a "zachraňovat na dálku", od stolu.
Všichni jsme tady a teď, jsme tady spolu.
Nemůžeme po každém chtít, aby něco udělal, aby se změnil, ale to ani chtít nemáme.
O nikoho druhého totiž nejde.
V tomto jsme si všichni rovni.
Jde jenom o nás, o každého jednotlivě, o to, co udělat chceme a co uděláme.
Nikomu se za své skutky nezpovídáme, nikdo nechce vidět žádný výkaz dobrých skutků ani našich závazků.
Koho to zajímá?
Jde jenom o to, co skutečně uděláme, o čem budeme přemýšlet, co dovolíme, aby se stalo.
Každý má možnost volby (něm. Wahl), každý se může rozhodnout pro cestu A nebo B.
Ano, každou vteřinou se rozhodujeme, v tom je naše obrovská svoboda.
Stane se to, co se má stát, ale stane se to pouze s naším vědomím.
Až zase přijde ten vichr jako nedávno, zkuste se stát těmi nejmenšími na světě, nezvyšovat hlas, když vypadla elektřina a neuvidíte svůj oblíbený seriál.
Každá taková krizová chvíle je příležitostí uvědomit si, co tady vlastně děláme, kde jsme a kam jdeme.
Někdy to úplně stačí.
© Wahlgrenis
13.03.2019
Ahoj Wahlgrenis,
jen Ti chci napsat, jak moc souzním s Tvým vyznáním "Modlitba jako cesta k Bohu".
Vnímám to taky.
Děkuju za to, že jsi to napsala.
Naposledy jsme takhle silné odevzdání pocítila při porodu.
Naprosto jsme se odevzdala Boží vůli, která konala skrze mé tělo.
Víc se k tomu ani psát nedá, neb slova nestačí.
Edita 19.03.2019
